Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3317/15 #1Nález ÚS ze dne 19.04.2016Překvapivé rozhodnutí odvolacího soudu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/překvapivé rozh... více
Věcný rejstříkodůvodnění
poučení
důkazní břemeno
procesní postup
vlastnické právo/nabytí
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 70/81 SbNU 243
EcliECLI:CZ:US:2016:3.US.3317.15.1
Datum vyhlášení26.04.2016
Datum podání11.11.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

168/1999 Sb., § 24c

56/2001 Sb., § 2 odst.15

99/1963 Sb., § 157 odst.2, § 118a, § 132, § 213, § 213b, § 219


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Pokud odvolací soud dospěje k závěru o věcné správnosti výroku na základě odlišného právního posouzení věci, s nímž však účastníky neseznámí a nedá jim příležitost se k němu vyjádřit, jde o porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Nálezem ze dne 19. 4. 2016 zrušil III. senát Ústavního soudu v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy návrh stěžovatele Quang Dong Nguyena rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. srpna 2015 č. j. 56 Co 184/2015-83 pro rozpor s čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Narativní část

Okresní soud v Ostravě rozhodl tak, že stěžovatel je České kanceláři pojistitelů povinen zaplatit 12 876 Kč s příslušenstvím z titulu ustanovení § 24 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu motorového vozidla. Podle zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla odpovídá za úhradu tohoto pojištění společně a nerozdílně s vlastníkem vozidla jeho provozovatel, není-li současně jeho vlastníkem. Okresní soud v Ostravě dospěl k závěru, že v období 1. 1. 2009 až 31. 3. 2009 stěžovatel sice již nebyl vlastníkem předmětného vozidla, byl však stále jeho provozovatelem, neboť byl takto evidován v registru vozidel. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu částky k zaplacení potvrdil (výrok I), zamítl žalobu v rozsahu úroku z prodlení (výrok II.) a stanovil stěžovateli povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení (výrok III). Ve vztahu k výroku I. odvolací soud nejprve zopakoval dokazování a na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že v rozhodném období byl stěžovatel vlastníkem předmětného vozidla. Z tohoto důvodu rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit České kanceláři pojistitelů pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že odvolací soud vydal rozhodnutí, jehož obsah nemohl předvídat, a že v řízení, které vydání tohoto rozsudku předcházelo, nemohl relevantně procesně reagovat.

Odůvodnění Ústavního soudu

Ústavní soud konstatoval, že za stěžejní lze považovat namítané porušení zákazu tzv. překvapivých rozhodnutí. Odvolací soud postupoval podle § 219 občanského soudního řádu; v převažujícím rozsahu dospěl ke stejnému závěru (výroku) jako okresní soud, byť na základě jiného skutkového a právního posouzení, a proto odvoláním napadené rozhodnutí potvrdil. Ústavní soud však dospěl k závěru, že postup, jímž odvolací soud k takovému potvrzujícímu rozhodnutí dospěl, aprobovat nelze, neboť odvolací soud nerespektoval požadavky na postup podle § 219 občanského soudního řádu. Tento postup totiž předpokládá, že rozhodnutí, jímž je potvrzeno rozhodnutí okresního soudu - co do výroku - jako věcně správné, bude pro účastníky předvídatelné. Po seznámení se spisovým materiálem Ústavní soud dospěl k závěru, že odvolací soud nerespektoval shora uvedené požadavky na postup podle § 219 občanského soudního řádu a konstatoval, že pokud odvolací soud dospěje k závěru o věcné správnosti výroku na základě odlišného právního posouzení věci, s nímž účastníky neseznámí a nedá jim příležitost se k němu vyjádřit, jde o porušení práva na právní slyšení podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Ústavní soud zdůraznil, že předvídatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu lze dosáhnout tím, že odvolací soud seznámí účastníky se svým odlišným právním názorem a poskytne jim k němu prostor pro vyjádření.

Ústavní soud uzavřel, že odvolací soud nerespektoval požadavek na předvídatelnost jeho rozhodnutí. Tím došlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.

Soudcem zpravodajem byl v této věci Jan Filip. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

III.ÚS 3317/15 ze dne 19. 4. 2016

N 70/81 SbNU 243

Překvapivé rozhodnutí odvolacího soudu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka - ze dne 19. dubna 2016 sp. zn. III. ÚS 3317/15 ve věci ústavní stížnosti Quang Dong Nguyena, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Mackem, advokátem, se sídlem nám. Svobody 829/17, Jeseník, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. srpna 2015 č. j. 56 Co 184/2015-83, kterým bylo v odvolacím řízení rozhodnuto o stěžovatelově povinnosti zaplatit příspěvek za provozování vozidla bez zákonného pojištění, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení a České kanceláře pojistitelů, se sídlem Na Pankráci 1724/129, Praha 4, zastoupené Mgr. Ľubomírem Vdovcem, advokátem, se sídlem Hlinky 135/68, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení.

I. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. srpna 2015 č. j. 56 Co 184/2015-83 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

II. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. srpna 2015 č. j. 56 Co 184/2015-83 se ruší.

Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatel brojí ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu se podává, že Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") rozhodl o žalobě České kanceláře pojistitelů (dále jen "vedlejší účastník řízení") rozsudkem ze dne 5. února 2015 č. j. 128 EC 2030/2011-57 proti stěžovateli tak, že stěžovatel je povinen vedlejšímu účastníkovi řízení zaplatit 12 876 Kč s úrokem z prodlení z částky 11 870 Kč za dobu od 9. 7. 2011 do zaplacení ve výši 7,75 % ročně a s úrokem z prodlení z částky 1 006 Kč za dobu od 23. 12. 2011 do zaplacení ve výši 7,75 % ročně, a to z titulu práva na úhradu příspěvku dle § 24c zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), v rozhodném znění. Podle § 24c věty druhé tohoto zákona odpovídá za úhradu tohoto příspěvku společně a nerozdílně s vlastníkem vozidla jeho provozovatel, není-li současně jeho vlastníkem. Okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatel v rozhodném období (1. 1. 2009 až 31. 3. 2009) sice již nebyl vlastníkem předmětného vozidla, byl však stále jeho provozovatelem, neboť byl takto evidován v registru vozidel.

3. Krajský soud v Ostravě (dále též jen "odvolací soud") k odvolání stěžovatele rozsudek okresního soudu v rozsahu částky 12 876 Kč s úroky z prodlení z částky 11 870 Kč ve výši 7,75 % ročně za dobu od 9. 7. 2011 do zaplacení a 7,75 % ročně z částky 1 006 Kč za dobu od 22. 6. 2013 do zaplacení potvrdil (výrok I), v rozsahu úroku z prodlení ve výši 7,75 % z částky 1 006 Kč za dobu prodlení od 23. 12. 2011 do 21. 6. 2013 včetně změnil tak, že žaloba se zamítá (výrok II), a stanovil stěžovateli povinnost zaplatit na náhradě nákladů za řízení před okresním soudem částku 8 193 Kč a za odvolací řízení částku 5 585 Kč (výrok III). Odvolací soud zopakoval dokazování a dospěl k závěru, že v rozhodném období byl stěžovatel vlastníkem předmětného vozidla, a je proto povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení příspěvek za dobu, po kterou bylo vozidlo provozováno v rozporu se zákonem o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla.

II. Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, neboť odvolací soud nedodržel zákonem stanovený postup. V jeho důsledku došlo k vydání rozhodnutí, jehož obsah stěžovatel nemohl předvídat, a v řízení, které jeho vydání předcházelo, nemohl relevantně procesně reagovat.

5. Stěžovatel poukázal na § 213 občanského soudního řádu, podle něhož má-li odvolací soud za to, že na základě důkazů provedených okresním soudem lze dospět k rozdílným skutkovým zjištěním, než jaká učinil tento soud, pak je odvolací soud povinen ve vztahu k danému důkaznímu prostředku provést dokazování, tedy dokazování zopakovat. K tomu stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2004 sp. zn. IV. ÚS 57/04 (N 144/35 SbNU 37). Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že vycházel ze skutkových zjištění učiněných okresním soudem a nad jejich rámec zopakoval důkaz listinami. Z protokolu o jednání však vyplývá, že soud zopakoval dokazování listinami na samém počátku jednání, tedy v okamžiku, kdy dle § 215 odst. 2 občanského soudního řádu mělo dojít ke shrnutí dosavadního průběhu řízení, tedy ještě před přednesy účastníků řízení. Těm přitom nesdělil, že ze strany soudu jde o opakování dokazování a z jakého důvodu dokazování opakuje. Dle názoru navrhovatele nelze tyto dva úkony soudu, tedy shrnutí dosavadního průběhu řízení a opakování dokazování, sloučit v úkon jeden. Tím došlo k porušení zákona.

6. Stěžovatel si dokáže představit, že v určitých případech může být účelné odchýlit se od procesních pravidel a některé úkony soudu "spojit v jeden", avšak o tomto svém záměru by měl odvolací soud účastníky řízení minimálně informovat, protože jedině tak soud neodepře účastníkům právo na spravedlivý proces. Stěžovatel poukazuje na § 213b odst. 1 a 2 občanského soudního řádu, dále na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2011 sp. zn. 22 Cdo 4646/2008 a cituje z odborné literatury k § 213b občanského soudního řádu. Z protokolu o jednání vyplývá, že se stěžovateli nedostalo poučení ze strany odvolacího soudu a nedošlo k opakování dokazování zákonem stanoveným postupem. Dle jeho názoru měl odvolací soud po shrnutí dosavadního průběhu řízení a přednesech účastníků odvolacího řízení účastníky odvolacího řízení seznámit se svým názorem na projednávanou věc. Již v tomto okamžiku měl být stěžovatel seznámen se skutečností, že odvolací soud má pochybnosti o závěru okresního soudu, že převod vlastnického práva k provozovanému vozidlu byl prokázán, a že tedy bude zopakováno dokazování ve vztahu k této skutečnosti, tedy že bude znovu proveden důkaz listinou - kupní smlouvou. Ze strany odvolacího soudu mělo po zopakování dokazování dojít k poučení stěžovatele, aby navrhl důkazy k prokázání svého tvrzení, že došlo k převodu vlastnického práva k provozovanému vozidlu, jestliže odvolací soud je toho právního názoru, že tato skutečnost nebyla před okresním soudem na základě dosud provedených důkazů dostatečně prokázána. Tento postup odvolacího soudu by byl dle názoru stěžovatele v souladu s § 213 občanského soudního řádu a postup stěžovatele - při navržení nového důkazu k prokázání jeho tvrzení, že v předmětné době již nebyl vlastníkem provozovaného vozidla (např. svědeckou výpovědí kupujícího) - v souladu s § 205a písm. d) občanského soudního řádu.

7. V důsledku nedodržení zákonem stanoveného postupu ve vztahu k dokazování a poučovací povinnosti soudu tedy bylo stěžovateli znemožněno nabídnout soudu relevantní důkazy k prokázání svého tvrzení, že v předmětné době již nebyl vlastníkem provozovaného vozidla, neboť neměl a nemohl mít povědomí o tom, že odvolací soud je jiného názoru než okresní soud, přičemž ten měl za prokázané, že stěžovatel v předmětném období vlastníkem provozovaného vozidla nebyl.

III. Vyjádření účastníků řízení a replika stěžovatele

8. Odvolací soud vyjádřil nesouhlas s obsahem ústavní stížnosti a s procesními námitkami stěžovatele. Procesní ustanovení dle odvolacího soudu neukládají soudu povinnost sdělit účastníkovi řízení předem svůj názor, jak hodlá ve věci rozhodnout, což platí též pro odvolací řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka nepředvídatelné jen tehdy, pokud by odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo před okresním soudem, nebo kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2014 sp. zn. 21 Cdo 1234/2013). Odvolací soud uvedl, že v dané věci vycházel ze stejných důkazních listin jako okresní soud, a pokud důkazy zopakoval, jak je zřejmé z protokolu o jednání ze dne 19. 8. 2015, procesní ustanovení takový postup připouštějí. V ostatním odvolací soud odkázal na závěry plynoucí z napadeného rozsudku.

9. Vedlejší účastník řízení má za to, že stěžovatelem uváděný nedostatek poučení odvolacím soudem není v rozporu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a nelze jej shledat jako protiústavní. Vedlejší účastník řízení se domnívá, že ze shrnutí dosavadního průběhu řízení odvolacím soudem bylo patrné, jaké skutkové okolnosti považuje za klíčové k hmotněprávní kvalifikaci případu. Odvolací soud tak dal veřejně před účastníky najevo, ze kterých důkazů při zjišťování skutkového stavu vychází. Veškeré důkazy tak provedl v souladu se zásadou přímosti (viz nález ze dne 12. 10. 2004 sp. zn. IV. ÚS 57/04) a ústnosti, účastníci měli možnost se k těmto důkazům vyjádřit. K zásahu do práva na spravedlivý proces stěžovatele tak nedošlo.

10. K námitce stěžovatele stran absentujícího poučení vedlejší účastník řízení uvedl, že předběžnou otázku ve sporu, tj. jaký právní vztah měl stěžovatel k předmětnému vozidlu podle § 24c odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., kvalifikoval odvolací soud odlišně od okresního soudu; to ale neznamená, že věc samotnou, tj. předmět sporu, týkající se odpovědnosti za provoz vozidla bez sjednaného pojištění, posoudil odvolací soud po právní stránce jinak než okresní soud. Stejně jako okresní soud i odvolací soud dospěl k závěru o povinnosti stěžovatele hradit příspěvek vedlejšímu účastníkovi, a to aplikací stejné normy.

11. Vedlejší účastník řízení má za to, že odvolací soud neměl odlišný právní názor na věc podle § 118a odst. 2 občanského soudního řádu. Uvedené ustanovení ve spojení s § 213b odst. 1 občanského soudního řádu neukládá soudu povinnost poučovat účastníky o každém dílčím právním názoru. Poučovací povinnost dle těchto ustanovení má soud jen tehdy, pokud předběžně zjistí, že na posuzovaný vztah je potřebné aplikovat jinou právní normu, než na jakou se odvolávají účastníci, a účastníci neposkytli dostatečná tvrzení a důkazní návrhy k možnosti soudu uplatnit tuto jinou právní normu, aby jim mohlo být vyhověno (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010 sp. zn. 22 Cdo 373/2009). V dané věci odvolací soud aplikoval stejným způsobem stejnou normu jako okresní soud, tedy nedospěl k rozdílnému (překvapivému) právnímu názoru na věc.

12. Vedlejší účastník řízení rovněž poukázal na to, že vlastník vozidla je pravidelně i jeho provozovatelem (držitelem). Má za to, že posouzení vztahu stěžovatele k předmětnému vozidlu odvolacím soudem v sobě obsahovalo i závěr, že stěžovatel byl provozovatelem daného vozidla. Dále uvádí, že stěžovatel měl možnost i důvod navrhnout svědeckou výpověď kupujícího (k prokázání převodu vlastnického práva). Tuto výpověď je totiž nutno v dané věci kvalifikovat jako důkaz, jímž má být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí okresního soudu [§ 205a písm. c) občanského soudního řádu]; může totiž zjevně zpochybnit věrohodnost údajů zapsaných do Centrálního registru vozidel, z nichž uvedený soud vycházel a ze kterých vyvodil, že stěžovatel byl provozovatelem předmětného vozidla. Stěžovatel tak zjevně směřuje svou ústavní stížností k nepřípustnému zhojení své procesní pasivity ve sporu před obecnými soudy (k tomu viz usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1561/14; dostupné na http://nalus.usoud.cz).

13. Stěžovatel v replice uvedl, že ve svém odvolání brojil proti skutkovému závěru okresního soudu, že byl provozovatelem předmětného vozidla. Skutečnost, že v předmětném období nebyl vlastníkem vozidla, měl stejně jako okresní soud za prokázanou, neměl tedy v průběhu odvolacího řízení důvod navrhovat další důkazy k prokázání svého tvrzení, protože odvolací soud mu nedal znát, že má na věc jiný názor. Stěžovatel se proto neztotožňuje s názorem, že poučovací povinnost má odvolací soud pouze tehdy, pokud zjistí, že na posuzovaný vztah je potřeba aplikovat jinou právní normu. K tomu poukázal na důvodovou zprávu k zákonu č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Informace o závěru ve vztahu ke skutkovému stavu a následnému právnímu posouzení věci se stěžovateli dostalo až při odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, kdy již nemohl relevantně procesně reagovat.

IV. Procesní předpoklady projednání návrhu

14. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání a je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Vzhledem k tomu, že proti napadenému rozsudku neměl stěžovatel k dispozici dovolání [§ 238 odst. 1 písm. c) a odst. 2 občanského soudního řádu], ústavní stížnost byla shledána přípustnou (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

15. Ústavní soud po posouzení napadeného rozhodnutí a vyžádaného soudního spisového materiálu shledal, že ústavní stížnost je důvodná.

16. Stěžovatel poukazuje na dvě tvrzená procesní pochybení odvolacího soudu, jimiž mělo dojít k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces: 1. že odvolací soud zopakoval důkazy provedené před okresním soudem ještě před úvodními přednesy účastníků řízení, tedy ve fázi jednání, která k tomu není určena, a 2. že stěžovatele nepoučil podle § 118a odst. 2 občanského soudního řádu o odlišném právním názoru od názoru okresního soudu, čímž byla stěžovateli znemožněna procesní obrana. Poukazuje na to, že kdyby byl ze strany odvolacího soudu poučen o tom, že jsou zde pochybnosti o závěru okresního soudu, že stěžovatel nebyl vlastníkem vozidla, navrhl by nový důkaz k prokázání svého tvrzení, že v rozhodné době nebyl vlastníkem vozidla (např. svědeckou výpovědí kupujícího).

17. Jak v minulosti Ústavní soud vyložil, právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1, resp. čl. 38 odst. 2 Listiny) nelze vykládat tak, že by pokrývalo veškeré případy porušení kogentních procesních ustanovení v objektivní poloze. V případě subjektivního práva na soudní ochranu je třeba vždy zkoumat, jak porušení procesních předpisů zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit pro jednotlivce příznivější rozhodnutí ve věci samé [viz např. usnesení ze dne 27. 8. 2003 sp. zn. I. ÚS 148/02 (U 19/31 SbNU 327), nález ze dne 18. 10. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1796/11 (N 178/63 SbNU 69) či usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2435/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. V dané věci tak bylo nutno zkoumat, zda stěžovatelem namítaná porušení procesních pravidel představují zásah do jeho subjektivního práva na spravedlivý proces, tj. zda jde o zásah ústavní intenzity. Proto rozhodnutí odvolacího soudu, jímž je (v souladu s § 219 občanského soudního řádu) potvrzeno rozhodnutí nalézacího soudu co do výroku, nikoli však co důvodu, musí podle čl. 38 odst. 2 Listiny předcházet postup, jímž je zajištěna zásada zákazu překvapivého rozhodnutí. Za tak závažné porušení procesních pravidel ve své judikatuře Ústavní soud nepovažuje situaci, kdy byl nový důvod pro potvrzení výroku předmětem řízení před odvolacím soudem, a bylo tak zjevné, že rozhodnutí odvolacího soudu nebude založeno na stejném základu jako rozhodnutí soudu prvního stupně, a odvolatel měl možnost se k věci (novému důvodu) vyjádřit [srov. usnesení ze dne 12. 11. 2015 sp. zn. III. ÚS 2675/15 (U 18/79 SbNU 611)]. O takový případ v projednávané věci nešlo.

18. Za stěžejní lze považovat namítanou absenci poučení odvolacího soudu dle § 118a odst. 2 občanského soudního řádu (ve spojení s § 213b občanského soudního řádu); podstatou této námitky je totiž porušení zákazu tzv. překvapivých rozhodnutí. Odvolací soud postupoval podle § 219 občanského soudního řádu; v převažujícím rozsahu dospěl ke stejnému závěru (výroku) jako okresní soud, byť na základě jiného skutkového a právního posouzení, a proto odvoláním napadené rozhodnutí potvrdil. Postup, jímž odvolací soud k takovému potvrzujícímu rozhodnutí dospěl, však aprobovat nelze.

19. Postup odvolacího soudu podle § 219 občanského soudního řádu předpokládá, že rozhodnutí, jímž je potvrzeno rozhodnutí okresního soudu - co do výroku - jako věcně správné, bude pro účastníky předvídatelné. Předvídatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu lze v případě takového postupu dosáhnout tím, že odvolací soud seznámí účastníky se svým odlišným právním názorem a poskytne jim prostor pro vyjádření k takovému názoru. "Nutnost zpřístupnění odchylného právního názoru účastníkům vyplývá i z faktu, že odvolatel svým odvoláním brojí proti určitému skutkovému stavu a jeho právnímu posouzení, jak k němu dospěl soud prvního stupně; odvolací odpůrce se potom vyjadřuje k argumentaci obsažené v odvolání. Argumentace odvolatele i odvolacího odpůrce se tedy vztahuje k napadenému prvoinstančnímu rozhodnutí, přičemž žádný z nich v době, kdy podává odvolání či vyjádření k němu, nemůže předpokládat, zda odvolací soud zaujme jiný právní názor, jakou bude mít tento právní názor podobu a jaké skutkové a právní důvody by z hlediska tohoto odlišného právního názoru měly být relevantní" [citováno z nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2008 sp. zn. I. ÚS 777/07 (N 134/50 SbNU 181)]. Pokud tedy odvolací soud dospěje k závěru o věcné správnosti výroku na základě odlišného právního posouzení věci, s nímž účastníky neseznámí a nedá jim příležitost se k němu vyjádřit, jde o porušení práva na právní slyšení podle čl. 38 odst. 2 Listiny [obdobně viz nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2015 sp. zn. II. ÚS 3330/13 (N 18/76 SbNU 283) a ze dne 15. 3. 2010 sp. zn. I. ÚS 2502/09 (N 52/56 SbNU 561)]. V tomto směru lze shodně poukázat na závěry procesulistické komentářové literatury. V komentáři k § 219 občanského soudního řádu právě v souvislosti se změnami po jeho novelizaci provedené zákonem č. 59/2005 Sb. uvádí J. Spáčil (In David, L. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. Praha. Wolters Kluwer, 2009): "Občanský soudní řád vychází ze zásady předvídatelnosti rozhodnutí, která ukládá soudu zpřístupnit účastníkům právní kvalifikaci skutku konkrétním poučením o důkazní povinnosti, jestliže průběh řízení nasvědčuje tomu, že účastníkův právní názor je jiný než názor soudu (NS 30 Cdo 749/2005). Je vadou řízení, potvrdí-li odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně z jiného důvodu, než byl důvod, o který opřel své rozhodnutí soud prvního stupně, aniž by před vydáním potvrzujícího rozsudku seznámil účastníky řízení se svým právním názorem, odlišným od právního názoru soudu prvního stupně, a neumožní jim se k němu vyjádřit (NS 22 Cdo 1135/2005), příp. navrhnout důkazy, které z hlediska dosavadního právního posouzení nebyly relevantní. Za splnění zákonných podmínek je účastníky třeba v tomto případě poučit podle § 118a." Požadavky na uvedený postup odvolacího soudu jsou též zcela v souladu s úmyslem zákonodárce, jak to vyplývá z důvodové zprávy k předmětné novele občanského soudního řádu (viz důvodovou zprávu k zákonu č. 59/2005 Sb. ze dne 22. 4. 2004, sněmovní tisk 643/0), o kterou rovněž opřel svou argumentaci stěžovatel (sub 13). Z ní plyne pro případ, že odvolací soud důkazy hodnotil jinak než soud prvního stupně, povinnost je zopakovat z důvodu ochrany zásady přímosti soudního řízení, a požadavek, aby účastníci řízení dostali možnost navrhnout důkazy nové, "pokud tak učinit nemohli před soudem prvního stupně v důsledku jeho chybného postupu (princip neúplné apelace se zachovává, avšak určitým způsobem se rozšiřují možnosti uvádět nové skutečnosti a nové důkazy), a budou mít možnost se k těmto důkazům vyjádřit (tato samozřejmá zásada plyne již z platné právní úpravy), přičemž soud je povinen účastníky průběžně informovat o svých pracovních závěrech ve vztahu ke skutkovému a právnímu posouzení věci".

20. Po seznámení s vyžádaným spisovým materiálem Ústavní soud dospěl k závěru, že odvolací soud nerespektoval shora uvedené požadavky na postup podle § 219 občanského soudního řádu. Okresní soud vyhodnotil skutková zjištění tak, že stěžovatel nebyl (s ohledem na předloženou kupní smlouvu) vlastníkem vozidla, nýbrž byl pouze jeho provozovatelem. S ohledem na solidární odpovědnost vlastníka vozidla a jeho provozovatele za úhradu příspěvku podle (s účinností od 15. 1. 2015 zrušeného) § 24c zákona č. 168/1999 Sb. pak dospěl k závěru o důvodnosti žaloby. Odvolací soud dle protokolu o jednání ze dne 19. 8. 2015 po zahájení jednání přečetl stručný obsah rozsudku okresního soudu a obsah žaloby a dále zopakoval důkaz listinami (mj. též obsahem kupní smlouvy). Poté byl dán prostor právní zástupkyni stěžovatele, která přednesla obsah odvolání spočívající v obraně proti závěru okresního soudu, že stěžovatel byl provozovatelem vozidla. Následně se k věci vyjádřil právní zástupce vedlejšího účastníka řízení, který mj. zpochybnil platnost kupní smlouvy. Nato následovaly závěrečné návrhy účastníků a vyhlášení rozsudku.

21. Ze zaznamenaného průběhu jednání před odvolacím soudem (viz protokol ze dne 19. 8. 2015) nevyplývá, že by ze strany soudu došlo k vyjevení jakýchkoli pochybností stran neunesení důkazního břemene ve věci neexistence vlastnického práva stěžovatele k předmětnému vozidlu. Pokud provedená skutková zjištění v tomto směru vyhodnotil okresní soud za postačující, jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku (stěžovatele nepovažoval za vlastníka, nýbrž za provozovatele vozidla), nicméně odvolací soud dospěl v tomto ohledu k jinému právnímu závěru (předmětnou kupní smlouvu posoudil jako neplatnou), tj. že stěžovatel břemeno důkazní neunesl, aniž by s tímto svým závěrem účastníky řízení seznámil, vynesené rozhodnutí je nutno skutečně označit za překvapivé. Jen ze skutečnosti, že odvolací soud zopakoval dokazování též předmětnou kupní smlouvou, nelze na změnu právního názoru tohoto soudu usuzovat. Odvolací soud měl za dané situace, pokud se zároveň vůbec nezabýval předpokládanou spornou otázkou, zda stěžovatel byl provozovatelem předmětného vozidla (k tomu viz níže), v průběhu jednání poučit stěžovatele, resp. účastníky řízení, způsobem předvídaným v § 118a občanského soudního řádu, který se podle § 213b občanského soudního řádu uplatní i v odvolacím řízení.

22. Jakkoli lze shora popsané procesní pochybení odvolacího soudu považovat za dostačující ke kasaci napadeného rozhodnutí, Ústavní soud považuje za vhodné alespoň stručně se vyjádřit k dalším námitkám stěžovatele, resp. souvisejícím vyjádřením účastníků řízení.

23. Spatřuje-li stěžovatel porušení procesního postupu při jednání před odvolacím soudem v tom, že k zopakování dokazování došlo ještě před úvodními proslovy účastníků, toto pochybení (srov. § 215 odst. 2 občanského soudního řádu, podle něhož se přiměřeně uplatní ustanovení o jednání před okresním soudem) nelze s ohledem na zaznamenaný průběh jednání v protokolu ze dne 19. 8. 2015 považovat za natolik intenzivní, aby samo o sobě zasáhlo do práva stěžovatele na spravedlivý proces (možnost vyjádřit se k jednotlivým důkazům). Účastníci řízení se totiž v dalším průběhu jednání před odvolacím soudem mohli k jednotlivým zopakovaným důkazům vyjádřit později, takový prostor zde zjevně byl dán, resp. nebyl jim upřen. S ohledem na výsledek řízení o ústavní stížnosti je však nutno apelovat na to, aby v dalším řízení odvolací soud postupoval standardně, v souladu s platnými procesními předpisy.

24. Ke kasaci napadeného rozhodnutí odvolacího soudu přistoupil Ústavní soud též s přihlédnutím ke skutečnosti, že odvolací soud se vůbec nevěnoval otázce, zda stěžovatel byl provozovatel vozidla či nikoli. Nelze přitom jednoznačně přisvědčit názoru vedlejšího účastníka řízení (blíže sub 12), že posouzení vztahu stěžovatele k předmětnému vozidlu ze strany odvolacího soudu v sobě obsahovalo i závěr, že stěžovatel je též provozovatelem, byť zpravidla tomu tak bývá [srov. § 2 odst. 15 zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích a o změně zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění zákona č. 307/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Takový přístup by mohl obstát za daných okolností jen tehdy, pokud by nebyl závěr, že stěžovatel byl v rozhodném období provozovatelem vozidla, odvozován od jeho postavení coby vlastníka tohoto vozidla. Pokud se tedy odvolací soud danou otázkou nezabýval, není zde přezkoumatelný důvod opodstatněnosti nároku vedlejšího účastníka řízení.

25. Ve vztahu k požadavku stěžovatele na uplatnění nových důkazů v odvolacím řízení je pak nutno uvést, že jejich přípustností se bude eventuálně (budou-li uplatněny) zabývat odvolacísoud v dalším řízení (§ 213 odst. 5 ve spojení s § 205a občanského soudního řádu).

VI. Závěr

26. Ústavnísoud uzavírá, že odvolací soud v řízení předcházejícím vydání napadeného rozhodnutí nerespektoval požadavek na jeho předvídatelnost. Tím došlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.

27. Ústavnísoud z uvedených důvodů ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru