Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3311/12 #1Usnesení ÚS ze dne 17.08.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - NSS
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro neoprávněnost navrhovatele
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
procesní - náhrada nákladů řízení - § 62
Předmět řízení
základní práva a svobody/ochrana lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a jména
základní práva a svobody/nedotknutelnost osoby
hospodářská, sociá... více
Věcný rejstříkzdravotní péče
lékař
lékařské vyšetření
dítě
sankce
rodiče
Přestupek
správní sankce
veřejný zájem
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.3311.12.1
Datum podání27.08.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

zákon; 258/2000 Sb.; o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů; § 46

zákon; 200/1990 Sb.; o přestupcích; §29/1/f

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 32 odst.4, čl. 31, čl. 7, čl. 16 odst.1, čl. 16 odst.4, čl. 15 odst.1, čl. 36 odst.1, čl. 4, čl. 10

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 9 odst.1, čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

200/1990 Sb., § 29 odst.1 písm.f

258/2000 Sb., § 46

537/2006 Sb.


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3311/12 ze dne 17. 8. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Mgr. Pavla Přibyla, 2) Ing. Stanislavy Smahové, 3) nezl. Barbory Přibylové, všech zastoupených Mgr. Robertem Cholenským, advokátem se sídlem Brno, Bolzanova 461/5, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2012 č. j. 4 A 35/2012-105 a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2012 č. j. 4 As 2/2011-86, spojené s návrhem na zrušení § 46 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a § 29 odst. 1 písm. f) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, takto:

I. Ústavní stížnost stěžovatelů 1) a 2) a návrh s ní spojený se odmítají.

II. Ústavní stížnost stěžovatelky 3) se odmítá.

III. Návrh stěžovatelů na přiznání náhrady nákladů řízení se odmítá.

Odůvodnění:

I. Řízení před správními orgány a obecnými soudy

1. Rozhodnutím Krajské hygienické stanice hlavního města Prahy ze dne 4. 12. 2008 č. j. PRAV/27/202/84787/08 byla ve společném řízení podle § 57 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o přestupcích"), každému ze stěžovatelů 1) a 2) uložena pokuta podle § 29 odst. 2 zákona o přestupcích. Stěžovatelé 1) a 2) jako zákonní zástupci byli uznáni vinnými ze spáchání přestupku na úseku zdravotnictví podle § 29 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích, neboť nesplnili povinnost zajistit, aby se jejich nezletilá dcera Barbora (stěžovatelka 3), podrobila u zvolené praktické lékařky pro děti a dorost základnímu očkování proti záškrtu, tetanu, dávivému kašli, invazivnímu onemocnění vyvolanému Haemophilem influenzae b, přenosné dětské obrně a virové hepatitidě typu B, přičemž nezletilé nebyla ve stanovených termínech podána žádná ze tří dávek hexavalentní očkovací látky s acelulární pertusovou složkou a inaktivovanou očkovací látkou proti přenosné dětské obrně. Současně byla každému ze stěžovatelů 1) a 2) uložena povinnost nahradit paušální částku nákladů řízení ve výši 1 000 Kč. Rozhodnutím Ministerstva zdravotnictví (dále též "ministerstvo") ze dne 9. 2. 2009 č. j. 600/2009-OSH-30.1.-7.1.09 bylo změněno rozhodnutí krajské hygienické stanice ze dne 4. 12. 2008, konkrétně byla výše pokuty uložená každému ze stěžovatelů 1) a 2) snížena z částky 8 000 Kč na 5 000 Kč; ve zbytku bylo rozhodnutí potvrzeno.

2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 6. 2012 č. j. 4 A 35/2012-105 zamítl žalobu stěžovatelů 1) a 2) proti rozhodnutí ministerstva ze dne 9. 2. 2009. Byl přitom vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v rozsudku ze dne 25. 4. 2012 č. j. 4 As 2/2011-86. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu byl zrušen původní rozsudek Městského soudu v Praze v dané věci ze dne 27. 8. 2010 č. j. 4 Ca 10/2009-43, jímž bylo rozhodnutí ministerstva ze dne 9. 2. 2009 zrušeno.

3. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2012 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2012 se stěžovatelé bránili ústavní stížností ze dne 27. 8. 2012, ve znění doplnění ústavní stížnosti ze dne 3. 3. 2013, ve které navrhli, aby Ústavní soud oba rozsudky zrušil a současně přiznal stěžovatelům náhradu nákladů řízení. Mimoto navrhli, aby Ústavní soud zrušil § 46 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o ochraně veřejného zdraví") a § 29 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích.

II. Řízení o návrhu na zrušení napadených ustanovení zákonů

4. Stěžovatelé spojili s ústavní stížností návrh na zrušení § 46 zákona o ochraně veřejného zdraví a § 29 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích.

5. Návrh s totožným petitem a na základě obdobně formulovaných důvodů byl podán rovněž v jiné věci vedené u Ústavního soudu, přičemž Ústavní soud usnesením ze dne 11. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 1253/14 přerušil řízení o tam projednávané ústavní stížnosti a postoupil plénu Ústavního soudu návrh na zrušení ustanovení § 46 zákona o ochraně veřejného zdraví a § 29 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích. Nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2015 sp. zn. Pl. ÚS 19/14 byl návrh zamítnut.

6. I v nyní projednávané věci proto Ústavní soud vyčkal rozhodnutí pléna ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 19/14.

III. Obsah ústavní stížnosti a navazujících podání

7. V ústavní stížnosti stěžovatelé namítali zejména zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a dále do základní svobody myšlení a svědomí podle čl. 15 odst. 1 Listiny a čl. 9 odst. 1 Úmluvy, nedotknutelnosti osoby podle čl. 7, práva na péči o dítě podle čl. 32 odst. 4 a práva na ochranu zdraví podle čl. 31 Listiny.

8. Stěžovatelé argumentovali, že se rozhodli nenechat svoji nezletilou dceru očkovat na základě svého přesvědčení o nejlepším zájmu dítěte, jakož i ze svého filozofického i racionálního přesvědčení, důvěry v život, přirozenost těla a schopnost jeho obrany před nemocemi. Očkování odepřeli po rozsáhlém studiu literatury i dalších zdrojů a na základě postoje, že toto automaticky nezaručuje zdraví dítěte, ba naopak je pro jeho zdraví rizikem; plošné očkování proti několika nemocem je nepřirozeným zásahem do dětského organismu, který může způsobit závažné poškození zdraví či dokonce smrt. Stěžovatelé zdůraznili, že jejich dcera je zdravé dítě, které trpí toliko občasnými obvyklými nemocemi; to dále potvrzuje správnost jejich úsudku, že očkování by bylo zbytečné. Odmítnutí očkování je podle stěžovatelů vždy projevem svobody myšlení a svědomí jako vnitřního přesvědčení a ústavně zaručeného práva, přičemž přezkum důvodů takového postoje je sporný. Nicméně v jejich případě nebyl ani dán důvod pro sankcionování za odmítnutí povinného očkování.

9. Stěžovatelé v ústavní stížnosti dále obsáhle vyjádřili důvody pro své přesvědčení o protiústavnosti právní úpravy povinného očkování. Jeho značný rozsah je podle nich ovlivněn lobby farmaceutického průmyslu; nařízení každého jednotlivého očkování by tím spíše mělo projít zákonodárným procesem. Poukázali na právní úpravu západních evropských zemí, v nichž je povinné očkování upraveno jen výjimečně, a to navíc přímo zákonem, jak je tomu např. ve Francii či Itálii. Za rozporný s ústavním pořádkem označili rovněž stav, kdy stát nepřebírá odpovědnost za případné negativní následky povinného očkování. Stěžovatelé namítali, že Nejvyšší správní soud při vydání rozsudku ze dne 25. 4. 2012 vycházel z usnesení svého rozšířeného senátu ze dne 3. 4. 2012, č. j. 8 As 6/2011-120, měl ovšem vyčkat rovněž rozhodnutí rozšířeného senátu v navazujícím řízení vedeném pod sp. zn. 7 As 88/2011, jehož předmětem bylo další posouzení zákonnosti právní úpravy, podle níž je povinné očkování vedle § 46 zákona o ochraně veřejného zdraví upraveno (především) v prováděcí vyhlášce č. 537/2006 Sb., o očkování proti infekčním nemocem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 537/2006 Sb.").

10. Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 13. 5. 2013 poukázal na odůvodnění svého ústavní stížností napadeného rozsudku ze dne 26. 6. 2012 a konstatoval, že nesouhlas stěžovatelů s právním názorem soudu sám o sobě nezakládá důvodnost tvrzení o zásahu do ústavně zaručených práv či svobod.

11. Ministerstvo zdravotnictví ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 20. 5. 2013 navrhlo, aby byla ústavní stížnost zamítnuta, přičemž současně vyjádřilo právní názor, že ve vztahu ke stěžovatelce 3) nebyla podána osobou oprávněnou. Stěžovateli uváděné důvody pro odepření očkování podle něj neodpovídají ústavně relevantním okolnostem, jak byly vymezeny v nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2011 sp. zn. III.ÚS 449/06. Argumentace stěžovatelů se na laické bázi zaměřuje na obecnou problematiku očkování a bezpečnost vakcín; stěžovatelé zpochybňují užitečnost očkování a jeho přínos k ochraně před infekcí a naopak zdůrazňují jeho údajnou škodlivost pro lidské zdraví. Ministerstvo zdůraznilo, že vlivem povinného očkování došlo k zásadnímu poklesu až vymizení předmětných onemocnění; toto tvrzení konkretizovalo na případech jednotlivých onemocnění, proti nimž je očkování prováděno. V zemích západní Evropy, kde je očkování nepovinné, přitom naopak dochází k jejich zvýšenému výskytu. Vyjádřilo přesvědčení, že nedošlo ani k zásahu do procesních práv stěžovatelů, neboť správní soudy vycházely z ustálené judikatury konstatující soulad právní úpravy povinného očkování s ústavním pořádkem.

12. Nejvyšší správní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 24. 5. 2013 poukázal na to, že v řízení před ním byla stěžejním předmětem přezkumu otázka, zda jsou povinnosti na úseku povinného očkování upraveny zákonem nebo teprve (originárně) vyhláškou č. 537/2006 Sb. Nejvyšší správní soud při vydání rozhodnutí vycházel z usnesení svého rozšířeného senátu ze dne 3. 4. 2012 č. j. 8 As 6/2011-120; ve stěžovateli poukazovaném navazujícím řízení před rozšířeným senátem přitom bylo rozhodnuto usnesením ze dne 23. 4. 2013 č. j. 7 As 88/2011-131, jímž byla věc vrácena předkládajícímu senátu s tím, že o sporné právní otázce již bylo rozhodnuto usnesením č. j. 8 As 6/2011-120, od jehož závěrů se rozšířený senát nemá důvod odchylovat.

13. Stěžovatelé v replice k vyjádření ministerstva ze dne 25. 11. 2013 vyjádřili přesvědčení, že řízením před správními orgány i soudy byla zasažena i ústavně zaručená práva stěžovatelky 3), a i ona je tak aktivně legitimována k podání ústavní stížnosti.

14. Stěžovatelé v doplnění repliky k vyjádření ministerstva ze dne 9. 1. 2014 zpochybnili tvrzení ministerstva o pozitivním vlivu povinného očkování na výskyt předmětných onemocnění a setrvali na svém přesvědčení o protiústavnosti právní úpravy povinného očkování. V návaznosti na obsah ústavní stížnosti opakovaně poukázali na důvody, které je vedly k odepření očkování své dcery.

IV. Posouzení ústavní stížnosti

15. Ústavní soud nejprve posoudil náležitosti ústavní stížnosti a konstatoval, že tato byla podána včas a stěžovatelé jsou v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zastoupeni advokátem. Ústavní stížnost rovněž nebyla shledána nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

16. Ve vztahu ke stěžovatelům 1) a 2) jako účastníkům řízení před správními orgány i soudy byla ústavní stížnost vyhodnocena jako podaná osobami oprávněnými.

17. Stěžovatelka 3) jako dcera stěžovatelů 1) a 2) nebyla účastnicí řízení před správními orgány ani soudy, proti jejichž rozhodnutí ústavní stížnost směřuje, a stěžovatelé neuvedli ani žádné jiné opatření či zásah orgánu veřejné moci do jejích ústavně zaručených základních práv nebo svobod; omezili se na prosté sdělení, že řízením před správními orgány i soudy byla dotčena i její ústavně zaručená práva. Ve vztahu ke stěžovatelce 3) proto byla ústavní stížnost ve smyslu § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu vyhodnocena jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.

18. Ústavní soud zdůrazňuje, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a nepředstavuje proto ani další instanci přezkumu jejich rozhodnutí. Vedení vlastního řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu věci, jakož i výklad a aplikace práva na daný případ náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud povolán výhradně tehdy, pokud z jejich strany došlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatelů. Pro přezkum Ústavním soudem není sama o sobě rozhodná věcná správnost či konkrétní odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, nýbrž výhradně dodržení ústavního rámce jejich činnosti.

19. Předmětem posouzení byla primárně argumentace ústavní stížnosti týkající se důvodů, které stěžovatele 1) a 2) vedly k odepření očkování jejich dcery. Předmětem bližšího posouzení naopak nebyla tvrzení, jimiž stěžovatelé odůvodňovali s ústavní stížností spojený návrh na zrušení § 46 zákona o ochraně veřejného zdraví a § 29 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích. Návrh s totožným petitem a na základě obdobně formulovaných důvodů byl totiž podán rovněž v jiné věci vedené u Ústavního soudu, přičemž nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2015 sp. zn. Pl. ÚS 19/14 byl návrh zamítnut. V nyní projednávané věci proto Ústavní soud vyčkal projednání věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 19/14 a vzhledem k jeho výsledku vyhodnotil návrh stěžovatelů jako zjevně neopodstatněný.

20. K posouzení věci si Ústavní soud vedle vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení vyžádal předložení spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 4 A 35/2012 a příslušného správního spisu.

21. Ústavní stížnost stěžovatelů 1) a 2) je zjevně neopodstatněná.

22. Podle čl. 15 odst. 1 věta první Listiny "svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání je zaručena." Podle čl. 9 odst. 1 věta první Úmluvy "každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání."

23. Ústavní soud v nálezu ze dne 27. 1. 2015 sp. zn. Pl. ÚS 19/14 (97/2015 Sb., všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz), kterým byl zamítnut návrh na zrušení ustanovení § 46 zákona o ochraně veřejného zdraví a § 29 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích, spojený s projednávanou ústavní stížností, vyslovil, že "za pomoci jazykového i systematického výkladu lze proto oprávněně dovodit, že text ustanovení § 46 zákona o ochraně veřejného zdraví je dostatečně jasný a srozumitelný a vyplývají z něj spolehlivě základní atributy a meze právní úpravy povinného očkování proti infekčním nemocem. Zmocnění, jež je v zákonné úpravě poskytnuto prováděcí vyhlášce za účelem regulace podrobností spjatých s realizací povinné vakcinace, využívá podzákonná norma v daných mezích, aniž by zasáhla do skutkové podstaty obsažené v podstatných znacích v zákoně. Nedošlo tedy k legislativnímu zásahu do garancí poskytnutých nositelům základních práv a svobod v čl. 4 odst. 1, 2 Listiny" (bod 70 nálezu).

24. V nálezu ze dne 3. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 449/06 (N 10/60 SbNU 97) Ústavní soud judikoval, že ústavní princip, stojící na požadavku zachování maxima jak základního práva, tak s tímto základním právem kolidujícího veřejného zájmu, se promítá do interpretace čl. 16 odst. 4 Listiny základních práv a svobod tak, že Ústavou České republiky požadovaná ochrana individuální autonomie, předpokládaná citovaným ustanovením, vyžaduje, aby povinné očkování nebylo proti povinným subjektům ve výjimečných případech vynucováno.

25. V odůvodnění nálezu sp. zn. III. ÚS 449/06 Ústavní soud dále vyložil, že správní orgány musí v případech tohoto druhu vzít v potaz výjimečné stěžovatelem tvrzené důvody toho, proč se odmítl podrobit očkování. V případě, že tu jsou takové okolnosti, které zásadním způsobem volají pro zachování autonomie dané osoby, to ovšem při současném zachování opačně působícího veřejného zájmu, a tedy okolnosti pro výjimečné nesankcionování povinnosti podrobit se očkování, nesmí orgán veřejné moci povinnost podrobit se očkování sankcionovat či jinak vynucovat. Ústavní soud vyložil, že český ústavní pořádek nezná žádné základní právo na to nebýt očkován. Z hodnoty autonomie jednotlivce, která se promítá též v ustanovení čl. 16 odst. 1 Listiny, nicméně vyplývá právo stěžovatele na to, aby správní orgán při rozhodování o pokutě přihlédl ke všem aspektům jeho případu a výjimečně jeho jednání nesankcionoval z důvodů ochrany základních práv chráněných ústavním pořádkem.

26. V nálezu sp. zn. I. ÚS 1253/14 Ústavní soud vyšel ze závěrů nálezu sp. zn. III. ÚS 449/06 a judikoval, že tyto "je třeba vztáhnout rovněž na případy odmítání povinného očkování jako realizace svobody myšlení a svědomí (bytostného vnitřního přesvědčení). V případech, kdy jsou dány výjimečné, závažné, přesvědčivě a konzistentně tvrzené důvody, které nepředstavují pouhé názory a myšlenky a pro které osoba odmítla podrobit se (resp. své dítě) povinnému očkování, přičemž tyto okolnosti zásadním způsobem volají pro zachování autonomie dané osoby, a to i při zohlednění nesporného a významného veřejného zájmu na realizaci očkování, nelze odepření povinnosti podrobit se očkování ve výjimečných případech tohoto druhu sankcionovat či jinak vynucovat. Jedná se přitom o výjimku z pravidla, kterou je třeba interpretovat restriktivně (zužujícím způsobem) a toliko v případě výjimečných okolností, které však v daném případě nastaly" (bod 54 nálezu).

27. Při vlastním meritorním posouzení věci Ústavní soud vyšel z premisy vyslovené v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 19/14, totiž že právní úprava povinného očkování, jak je zakotvena v § 46 zákona o ochraně veřejného zdraví a konkretizována v prováděcí vyhlášce č. 537/2006 Sb., není v rozporu s ústavním pořádkem.

28. Ústavní soud též převzal závěr nálezu sp. zn. Pl. ÚS 19/14, vyslovený na základě provedení tzv. pětistupňového testu omezení základního práva, který Ústavní soud aplikoval na nezbytnost limitace práva na nedotknutelnost osoby (čl. 7 odst. 1 Listiny) zákonnou úpravou institutu povinné vakcinace. Vycházeje z důrazu na požadavek uskutečnění programů veřejného očkování včetně dětské imunizace, a to za účelem minimalizace šíření infekčních nemocí v zájmu ochrany veřejného zdraví, konstatoval, že úprava institutu povinného očkování slouží realizaci tohoto požadavku, a test tedy vyznívá ve prospěch stávající právní úpravy (bod 84 nálezu). I pro účely posouzení ústavní stížnosti tak Ústavní soud vyšel z toho, že právní úprava a z ní vycházející povinnost podrobit se povinnému očkování je obecně přípustným zásahem do nedotknutelnosti osoby podle čl. 7 odst. 1 Listiny, a do této tak nemohlo být zasaženo ani v nyní projednávané věci. Totožně vyhodnotil i otázku zásahu do práva na péči o dítě podle čl. 32 odst. 4 a práva na ochranu zdraví stěžovatelů podle čl. 31 Listiny.

29. Svoji pozornost Ústavní soud dále zaměřil na aspekt odepření povinného očkování z titulu svobody myšlení a svědomí podle čl. 15 odst. 1 Listiny, resp. čl. 9 odst. 1 Úmluvy. Dospěl přitom k závěru, že projednávaná věc nepředstavuje v intencích právních závěrů vyslovených v nálezech sp. zn. III. ÚS 449/06 a sp. zn. I. ÚS 1253/14 výjimečný případ, ve kterém provedení povinného očkování nemůže být vzhledem ke specifickým okolnostem vynucováno. V případě stěžovatelů 1) a 2) nebyly Ústavním soudem shledány výjimečné důvody, pro které by nemohli být sankcionováni za odepření povinného očkování své dcery proto, že by uložení sankce představovalo zásah do jejich svobody myšlení a svědomí. Neshledal výjimečné, přesvědčivě a konzistentně tvrzené důvody, pro které stěžovatelé odmítli podrobit se (resp. své dítě) povinnému očkování a které by zásadním způsobem volaly po zachování autonomie osoby, a to i vzdor nespornému a významnému veřejnému zájmu na realizaci očkování.

30. Argumentace stěžovatelů týkající se důvodů pro odmítnutí povinného očkování jejich dcery byla vedena ve zcela obecné rovině; stěžovatelé 1) a 2) jednali na bázi obecného přesvědčení o nejlepším zájmu dítěte. Očkování odepřeli na základě názorového postoje, k němuž dospěli (toliko) na základě studia literatury a dalších zdrojů. Takto prezentované obecné názorové přesvědčení nelze chápat jako nezaměnitelné a ústavně relevantní důvody pro odmítnutí očkování. Tvrzení stěžovatelů nejsou dostatečně přesvědčivá. Nebyla ani konzistentní v průběhu času, neboť v rámci řízení před správními orgány stěžovatelé uváděli důvody pro odepření očkování podstatně naléhavěji než v řízení před správními soudy, v němž namísto osobních důvodů pro odmítnutí povinného očkování tvořil nosnou část jejich argumentace obecný rozbor otázky souladu právní úpravy povinného očkování s ústavním pořádkem. V řízení před Ústavním soudem se pak argumentačně znovu výrazněji zaměřili i na důvody k odepření očkování v jejich konkrétním případě. Na podporu eventuálního konstatování zásahu do ústavně zaručených práv a svobod však stěžovatelé neuvedli žádné relevantní okolnosti (sdělili, že jejich dcera je zdravé dítě, které trpí jen občasnými obvyklými nemocemi).

31. V projednávané věci nebyl shledán ani zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, který stěžovatelé spatřovali v tom, že Nejvyšší správní soud při vydání ústavní stížností napadeného rozsudku ze dne 25. 4. 2012 vycházel z usnesení svého rozšířeného senátu ze dne 3. 4. 2012, č. j. 8 As 6/2011-120, měl ovšem vyčkat rovněž rozhodnutí rozšířeného senátu v navazujícím řízení vedeném pod sp. zn. 7 As 88/2011. Jak Ústavní soud ověřil, Nejvyšší správní soud (již) v době vydání rozsudku vycházel z ustálené judikatury týkající se zákonnosti a ústavnosti právní úpravy povinného očkování.

32. O tom svědčí i okolnost, že ve stěžovateli tvrzeném navazujícím řízení před rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu bylo rozhodnuto usnesením ze dne 23. 4. 2013 č. j. 7 As 88/2011-131 (všechna zde uváděná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu dostupná na www.nssoud.cz), jímž byla věc vrácena k projednání a rozhodnutí předkládajícímu senátu s tím, že o sporné právní otázce již bylo rozhodnuto usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2012, č. j. 8 As 6/2011-120 (2624/2012 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud přitom v usnesení č. j. 7 As 88/2011-131 vyslovil, že je-li rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu předložena věc, v níž předkládající senát poukazuje na rozpor mezi dvěma právními názory vyjádřenými v rozhodnutích Nejvyššího správního soudu s tím, že se bez další argumentace přiklání k jednomu z nich, přičemž však rozšířený senát již v jiné věci o tomto názorovém rozporu mezi uvedenými rozhodnutími pravomocně rozhodl a dosavadní judikaturu Nejvyššího správního soudu sjednotil, nejsou nadále splněny podmínky pro rozhodování rozšířeného senátu.

V. Závěr

33. Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost stěžovatelů 1) a 2) Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

34. Současně byl vzhledem k výše uvedeným důvodům návrh stěžovatelů 1) a 2) na zrušení ustanovení § 46 zákona o ochraně veřejného zdraví a § 29 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích Ústavním soudem odmítnut podle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu ve spojení s písm. a) téhož ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

35. Ve vztahu ke stěžovatelce 3) byla ústavní stížnost na základě důvodů uvedených shora výrokem II. odmítnuta podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, neboť se jednalo o návrh podaný někým zjevně neoprávněným.

36. O návrhu stěžovatelů na přiznání náhrady nákladů řízení Ústavní soud rozhodl vycházeje z toho, že v intencích § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu se jedná o postup výjimečný, přicházející v úvahu pouze v odůvodněných případech a podle výsledku řízení. V projednávané věci je vyhovění návrhu na přiznání náhrady nákladů řízení bezpředmětné již vzhledem k výsledku řízení, neboť stěžovatelé neměli ve věci úspěch. O návrhu stěžovatelů na náhradu nákladů řízení proto Ústavní soud rozhodl výrokem III. tak, že jej podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. srpna 2015

Ludvík David, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru