Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3307/10 #1Usnesení ÚS ze dne 13.01.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 10
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDobré mravy
byt/výpověď
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.3307.10.1
Datum podání22.11.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 711 odst.1 písm.c


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3307/10 ze dne 13. 1. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. P., zastoupené JUDr. Václavem Duškem, CSc., advokátem se sídlem Praha, Nový lesík 998, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2010 č. j. 26 Cdo 1262/2010-125 a rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2009 č. j. 16 Co 505/2008-104 a Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 10. 2008 č. j. 17 C 112/2008-84, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů v její občanskoprávní věci a "případně" věc vrátil soudu prvního stupně. Proč tak má - právě Ústavní soud - učinit, neuvádí; ústavněprávní argumentace ve stížnosti zcela chybí.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 29. 10. 2008 č. j. 17 C 112/2008-84 přivolil k výpovědi z nájmu bytu dané stěžovatelce (výrok I.), neboť obtěžovala ostatní nájemce štěkotem svého psa nad míru přiměřenou poměrům, čímž hrubě porušila dobré mravy v domě ve smyslu ustanovení § 711 odst. 1 písm. c) obč. zák., v rozhodném znění. Soud dále stanovil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku (výrok II.), uložil stěžovatelce vyklidit předmětný byt do patnácti dnů po zajištění přístřeší (výrok III.), a konečně stěžovatelce uložil povinnost k náhradě nákladů řízení (výrok IV.).

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 5. 2009 č. j. 16 Co 505/2008-104 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když dospěl k závěru, že je věcně správný.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 9. 2010 č. j. 26 Cdo 1262/2010-125 stěžovatelčino dovolání jako nepřípustné odmítl s odůvodněním, že jím vznesené otázky nemohou představovat otázky zásadního právního významu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti vznáší výhrady proti skutkovým zjištěním obecných soudů a jejich hodnocení ve vztahu k uplatněnému výpověďnímu důvodu, a podrobně popisuje, jak to bylo s kritickým štěkáním jejího psa "ve skutečnosti".

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Aniž se stěžovatelka - výslovně - dovolává porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, může být jediným, o čem lze v daném kontextu uvažovat.

Je však zřejmé, že toto právo jí upřeno nebylo. Obecné soudy shledaly naplnění pronajímatelem užitého výpovědního důvodu na adekvátně ustaveném skutkovém základě, své závěry náležitě odůvodnily a neopomenuly se zabývat ani otázkou, zda není dán důvod žalobě nevyhovět pro rozpor s dobrými mravy.

Nelze dovodit ani výkladový exces, nepředvídatelnost vydaných rozhodnutí, případně absenci jejich logického a srozumitelného odůvodnění, což jediné - jak se podává z předchozího - by mohlo hrát roli při ústavněprávním přezkumu soudy podané interpretace rozhodného podústavního práva.

Stěžovatelce se dostalo náležitého postavení účastníka řízení, proti nepříznivému rozhodnutí soudu prvního stupně jí byl k dispozici opravný prostředek, který využila, a využila i toho opravného prostředku, jímž je dovolání.

To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelka za správné pokládá.

Z obsahu ústavní stížnosti, resp. z absence jakékoli ústavněprávní argumentace, očividně plyne, že stěžovatelka - zcela nepřípadně - pokládá Ústavní soud za další přezkumnou instanci v režimu obecného soudnictví.

V ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny (nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi jde pak o specifický a relativně samostatný úsek řízení, jenž z povahy věci nemá ani charakter řízení kontradiktorního.

Z předchozího plyne, že právě tak je tomu v dané věci.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. ledna 2011

Jiří Mucha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru