Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3306/11 #1Usnesení ÚS ze dne 29.02.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
správní žaloba
Přestupek
správní rozhodnutí
akt/správní
soud/senát
soud/samosoudce
lhůta/procesněprávní
EcliECLI:CZ:US:2012:3.US.3306.11.1
Datum podání03.11.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 72, § 46 odst.1 písm.b, § 70 písm.b, § 46 odst.1 písm.d, § 65 odst.1, § 70 odst.1 písm.c, § 68 odst.1 písm.e, § 31 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3306/11 ze dne 29. 2. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 29. února 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky V. D., právně zastoupené Mgr. Janem Faschingbauerem, advokátem AK se sídlem Vodní 31, 344 01 Domažlice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. srpna 2011 č. j. 9 As 91/2011- 82, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 3. listopadu 2011, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. srpna 2011 č. j. 9 As 91/2011-82, a to pro porušení článku 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), článku 4 odst. 4 a článku 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 30. dubna 2010 č. j. 30 A 22/2010-39 byla odmítnuta žaloba žalobkyně (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") proti rozhodnutí žalovaného Krajského úřadu Plzeňského kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství ze dne 17. dubna 2009 č. j. DSH/4564/09, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Plzně ze dne 14. ledna 2009 č. j. VNITŘ/D/20404/08 o zadržení řidičského průkazu stěžovatelky, a proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. dubna 2009 č. j. DSH/3888/09, jímž bylo jako opožděné zamítnuto odvolání stěžovatelky proti usnesení Magistrátu města Plzně ze dne 19. prosince 2008 č. j. VNITŘ/D/20605/08, o prohlášení lhůty, v níž může stěžovatelka ve správním řízení o zadržení řidičského průkazu navrhovat důkazy a činit jiné návrhy.

Krajský soud v Plzni rozhodnutí žalovaného ze dne 17. dubna 2009 č. j. DSH/4564/09 a rozhodnutí žalovaného ze dne 17. dubna 2009 č. j. DSH/3888/09 vyloučil k samostatnému projednání usnesením ze dne 19. března 2010 sp. zn. 17 Ca 23/2009, a následně kasační stížností napadeným usnesením žalobu odmítl s odůvodněním, že tato rozhodnutí žalovaného byla stěžovatelce doručena dne 21. dubna 2009. Dvouměsíční lhůta k podání žaloby podle ust. § 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), která se počítá od okamžiku, kdy bylo rozhodnutí oznámeno doručením písemného vyhotovení, skončila dnem 22. června 2009. Žaloba proti uvedeným rozhodnutím byla u krajského soudu osobně podána dne 28. srpna 2009. Krajský soud tak dospěl k závěru, že žaloba byla podána opožděně a podle ust. § 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. ji odmítl. Stěžovatelka napadla usnesení krajského soudu kasační stížností.

Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 18. srpna 2011 č. j. 9 As 91/2011-82 byla kasační stížnost stěžovatelky proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. dubna 2010 č. j. 30 A 22/2010-39 zamítnuta.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že odmítnutím její žaloby Krajským soudem v Plzni jí byla znemožněna možnost přezkumu napadeného rozhodnutí krajského úřadu ve správním soudnictví. Stěžovatelka poukazuje na to, že v době vydání předmětných rozhodnutí správním orgánem prvního a druhého stupně a v době podání správní žaloby zastávala soudní judikatura (včetně judikatury Ústavního soudu) ustálený názor, že rozhodnutí o zadržení řidičského průkazu je rozhodnutím předběžné povahy vyloučeným ze soudního přezkumu podle ust. § 70 písm. b) s. ř. s. Tato okolnost, uvádí stěžovatelka, vyplývá i z odkazu Nejvyššího správního soudu na odůvodnění rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 8. prosince 2009 č. j. 7 As 69/2008-47. Stěžovatelka s ohledem na výše uvedenou soudní interpretaci povahy institutu zadržení řidičského průkazu se proto v souladu s judikaturou rozhodla o přezkum tohoto rozhodnutí v rámci konečného meritorního rozhodnutí o přestupku. Z tohoto důvodu nenapadla předmětná rozhodnutí samostatnou žalobou ve lhůtě dvou měsíců podle ust. § 72 odst. 1 věty první s. ř. s., nýbrž očekávala společný přezkum s rozhodnutím o přestupku. V dané chvíli tak řádným a jediným možným způsobem střežila svá práva, přičemž nemůže být spravedlivé přičítat tuto okolnost následně k její tíži.

Zájem na přezkumu nemeritorních rozhodnutí, zejména pak zadržení řidičského průkazu, spatřuje stěžovatelka v závažnosti dopadu takového rozhodnutí na její osobní život (mj. s ohledem na její vážnou nemoc) a současně v zachování možnosti uplatnit případné nároky podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Stěžovatelka poukazuje na to, že rozhodnutí o přestupku a o zadržení řidičského průkazu má odlišnou hmotněprávní povahu, vlastní zákonné podmínky a rozdílný smysl.

Následný postup krajského soudu, resp. jeho usnesení ze dne 19. března 2010 sp. zn. 17 Ca 23/2009, podle názoru stěžovatelky účelově reagovalo na změnu dosavadní judikatury, zřejmě již s výhledem odmítnutí žalob pro opožděnost. Takovýto postup, byť po formální a procesní stránce opřený o zdánlivě korektní právní posouzení, omezil možnost stěžovatelky domoci se přezkumu dotčených rozhodnutí a jde tak mj. i proti smyslu zmíněné změny judikatury, která byla naopak motivována omezením výluky přezkumu ve správním soudnictví. Postup soudu tak podle přesvědčení stěžovatelky porušuje její právo na spravedlivý proces.

III.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů; z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".

V ústavní stížnosti stěžovatelka uplatňuje převážně tytéž námitky, jaké uplatnila již v předchozím řízení, se kterými se přesvědčivým a vyčerpávajícím způsobem vypořádal již Nejvyšší správní soud. Stěžovatelka tak staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na článek 83 Ústavy zjevně nepřísluší.

Nejvyšší správní soud se v odůvodnění svého rozhodnutí ztotožnil s právními závěry krajského soudu ve vztahu k rozhodnutí žalovaného ze dne 17. dubna 2009 č. j. DSH/4564/09. Krajský soud, konstatoval Nejvyšší správní soud, správně dovodil, že žaloba byla stěžovatelkou podána opožděně, přičemž podle ust. § 72 odst. 4 s. ř. s. zmeškání lhůty pro podání žaloby nelze prominout. Krajský soud tak postupoval v souladu se zákonem, když žalobu dle ust. § 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. odmítl jako opožděnou.

Ve vztahu k rozhodnutí žalovaného ze dne 17. dubna 2009 č. j. DSH/3888/09 o prohlášení lhůty, v níž může stěžovatelka navrhovat důkazy a činit jiné návrhy, Nejvyšší správní soud konstatoval, že jde o úkon, jímž se upravuje vedení řízení před správním orgánem, který je dle ust. § 70 písm. c) s. ř. s. ze soudního přezkoumávání vyloučen. Na základě ust. § 68 písm. e) s. ř. s. je proti němu žaloba nepřípustná a je třeba ji s ohledem na § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítnout. V daném případě proto měla být žaloba proti uvedenému rozhodnutí žalovaného odmítnuta pro nepřípustnost dle ust. § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Nejvyšší správní soud uvedl, že krajský soud pochybil pouze v tom, že žalobu odmítl podle ust. § 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s., ačkoliv při správném použití zákona měla být odmítnuta podle ust. § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Odmítnutí žaloby krajským soudem je však věcně správným rozhodnutím, k pochybení došlo toliko v uvedeném směru, přičemž ust. § 110 s. ř. s. jinou nápravu neumožňuje. Nejvyšší soud nad rámec potřebného odůvodnění dále dodal, že i kdyby nebyl dán důvod k odmítnutí žaloby podle ust. § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s., musela by žaloba být krajským soudem odmítnuta pro opožděnost podle ust. § 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s., jelikož i rozhodnutí žalovaného ze dne 17. dubna 2009 č. j. DSH/3888/09 bylo stěžovatelce doručeno 21. dubna 2009 a žaloba proti němu byla podána až dne 28. srpna 2009.

V další argumentaci se Nejvyšší správní soud vypořádal i s námitkou stěžovatelky ohledně vhodnosti postupu krajského soudu, který žaloby proti výše uvedeným rozhodnutím žalovaného vyloučil k samostatnému přezkumu. Důvodem vyloučení žaloby proti rozhodnutím žalovaného ze dne 17. dubna 2009 č. j. DSH/4564/09 a č. j. DSH/3888/09 byla skutečnost, že k jejich projednání je příslušný tříčlenný senát krajského soudu, kdežto proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. července 2009 č. j. DSH/7873/09 je příslušný rozhodnout samosoudce, protože jde o řízení ve věci přestupků, o nichž dle ust. § 31 odst. 2 s. ř. s. rozhoduje samosoudce. Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že důvod pro vyloučení rozhodnutí žalovaného ze dne 17. dubna 2009 č. j. DSH/4564/09 a č. j. DSH/3888/09 byl zcela legitimní, a nelze v něm spatřovat tvrzenou snahu řízení zkomplikovat a prodloužit.

Ústavní soud ověřil, že rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je dostatečně pregnantně, racionálně přesvědčivým a logicky věcně odpovídajícím způsobem odůvodněno. Do závěrů tohoto soudu nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat, neboť Ústavní soud neshledal v jeho argumentaci žádný protiústavní exces. V podrobnostech Ústavní soud na přesvědčivé a vyčerpávající odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu odkazuje.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. února 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru