Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3305/14 #1Usnesení ÚS ze dne 25.05.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS České Budějovice
FINANČNÍ ÚŘAD / ŘEDITELSTVÍ - Odvolací finanční ředitelství Brno
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ú... více
Věcný rejstříkplatební výměr
Daň
osoba/právnická
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.3305.14.1
Datum podání14.10.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

280/2009 Sb.

337/1992 Sb., § 2 odst.3

586/1992 Sb.


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3305/14 ze dne 25. 5. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 25. května 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Golf Čertovo břemeno, s. r. o., se sídlem Jistebnice - Alenina Lhota 7, zastoupené Mgr. Jaroslavem Kadlecem, advokátem, AK se sídlem Tábor, Tyršova 521, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 8. 2014 č. j. 9 Afs 147/2013-53, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 11. 2013 č. j. 10 Af 47/2013-28 a proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 29. 11. 2012 č. j. 8164/12-1200/2004, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Odvolacího finančního ředitelství, se sídlem v Brně, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti ze dne 7. 10. 2014, doručené Ústavnímu soudu dne 14. 10. 2014 a doplněné dne 15. 10. 2014, se Golf Čertovo břemeno, s. r. o., se sídlem v Jistebnici (dále jen "žalobkyně" případně "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná v řízení ve věci dodatečného platebního výměru na daň z příjmů právnických osob.

II.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Dne 29. 11. 2012 rozhodnutím č. j. 8164/12-1200 Finanční ředitelství v Českých Budějovicích (dále jen "finanční ředitelství") zamítlo odvolání žalobkyně proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Táboře ze dne 17. 7. 2012 č. j. 170727/12/110913303982, kterým byla žalobkyni za zdaňovací období roku 2009 doměřena daň z příjmů právnických osob ve výši 152 400 Kč, zrušena daňová ztráta z příjmů právnických osob ve výši 513 156 Kč, a sdělena povinnost platit penále ve výši 56 137 Kč.

Dne 27. 11. 2013 rozsudkem č. j. 10 Af 47/2013-28 Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "správní soud") žalobu žalobkyně proti žalovanému Odvolacímu finančnímu ředitelství, se sídlem v Brně, proti rozhodnutí Finančního ředitelství ze dne 29. 11. 2012 č. j. 8164/12-1200 zamítl a rozhodl o nákladech řízení.

Dne 14. 8. 2014 rozsudkem č. j. 9 Afs 147/2013-53 Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") kasační stížnost žalobkyně proti rozsudku správního soudu ze dne 27. 11. 2013 č. j. 10 Af 47/2013-28 zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti (výrok II).

III.

V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 11 Listiny, zaručující ochranu vlastnictví. Podrobně zrekapitulovala dosavadní průběh řízení a zdůraznila, že měla od orgánů veřejné moci odlišný názor na zařazení stavby automatického závlahového systému golfového hřiště do odpisové skupiny; k její argumentaci však tyto orgány nepřihlédly.

Dále stěžovatelka uvedla, že jádrem sporu bylo, zda z hlediska zákona o daních z příjmů je závlahový systém součástí stavby golfového hřištěm či nikoliv, tedy zda má být odepisován jako technické zhodnocení stavby, nebo jako samostatná věc, resp. soubor movitých věcí se samostatným technickým určením, a polemizovala s posouzením této otázky orgány veřejné moci. Stěžovatelka byla toho názoru, že závlahový systém není a nemůže být považován za nezbytnou součást stavby golfového hřiště, a to i při naplnění ostatních znaků součásti věci hlavní, a je ho nutno považovat za samostatnou věc v právním smyslu, a tedy jej nelze odepisovat jako součást věci hlavní.

Daňové orgány ani obecné soudy podle stěžovatelky nerespektovaly základní zásadu daňového procesu, vyjádřenou v ustanovení § 2 odst. 3 v té době platného a účinného zákona č. 337/1992 Sb., o správě dění a poplatků, čímž bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť závěry soudů byly ve zjevném nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Argumentaci kasačního soudu ohledně nezbytnosti zavlažovacího systému pro udržení stávající hladiny příjmů provozovatele považovala za nepodloženou a neodpovídající realitě golfového světa; napadená rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná a tudíž rozporná s výše citovanými články Listiny a Úmluvy.

IV.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

V.

Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

Podstatou ústavní stížnosti, zcela postrádající podrobnější argumentaci ústavněprávní, za kterou nelze považovat stručné odkazy na jednotlivé články Listiny res. Úmluvy, bylo tvrzení stěžovatelky o porušení základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 a násl. Listiny, a na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny.

Předmětem sporu bylo posouzení, zda stěžovatelka zahrnula oprávněně do daňově účinných nákladů za zdaňovací období roku 2009 odpisy majetku - závlahových systémů golfového hřiště vybudovaných v letech 2007 a 2008, ve výši 799 243 Kč. Stěžovatelka nesouhlasila s posouzením povahy vybudovaného závlahového zařízení jako součásti stavby golfového hřiště tvořící se stavbou jeden celek, v důsledku čehož vynaložené finanční prostředky na jeho realizaci bylo nutno považovat za daňově účinné náklady formou odpisu golfového hřiště jako celku dle § 24 odst. 2 písm. a) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění platném pro příslušné zdaňovací období, dle něhož náklady jsou také odpisy hmotného majetku, v daném případě majetku zařazeného do odpisové skupiny 5 pod položkou 241 "stavby pro sport a rekreaci."

Jinak řečeno, stěžovatelka nesouhlasila s právním posouzením její věci finančními orgány, správním soudem a kasačním soudem. Z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí správního soudu a kasačního soudu je zřejmé, že stěžovatelka v ústavní stížnosti jen opakuje tvrzení, s nimiž se uvedené soudy ve svých rozsudcích ze dne 27. 11. 2013, resp. ze dne 14. 8. 2014 dostatečně vypořádaly.

K tvrzení stěžovatelky o porušení ústavně zaručených základních práv či svobod nesprávným právním posouzením její věci obecnými soudy Ústavní soud standardně připomíná, že jeho povinností, vyplývající z čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, je zajistit dodržování ústavně zaručených základních práv a svobod obecnými soudy a jinými orgány veřejné moci. Úkolem Ústavního soudu však není řešit tvrzená pochybení při zjišťování skutkového stavu či jeho právním posouzení, kterých se obecné soudy údajně dopustily. Výjimečně Ústavní soud tak činí jen tehdy a pouze v tom rozsahu, pokud tato pochybení mohla porušit některé z ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 736/06 ze dne 22. 2. 2007, dostupné, stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na http://nalus.usoud.cz), k čemuž v projednávaném případě zjevně nedošlo, mimo jiné i proto, že jakékoliv "základní právo na zařazení hmotného majetku do určité odpisové skupiny" v rovině ústavní zaručeno není.

Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "K porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným.... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat."

K tvrzení o porušení základního práva na ochranu majetku dle čl. 11 Listiny, resp. práva na pokojné užívání majetku dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, Ústavní soud připomíná, že zdanění (za které je nutno považovat i odvod za porušení rozpočtové kázně) je v zásadě zásahem do práva zaručeného citovanými články, neboť zbavuje dotčenou osobu majetku, zejména částky peněz, kterou musí platit. Jinak řečeno, daňová či odvodová povinnost je považována za zásah do základního práva na ochranu a pokojné užívání majetku zaručeného citovanými články, neboť ochuzuje dotčenou osobu o část jejího majetku. Tento zásah je však ospravedlnitelný, dojde-li k němu na základě zákona a při dodržení spravedlivé rovnováhy mezi požadavky obecného zájmu a nutností chránit základní práva jedince; požadavek spravedlivé rovnováhy by byl porušen, ukládá-li se dané osobě či subjektu přílišné břemeno, anebo je zásadním způsobem zasahováno do jeho finanční situace (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 13. 1. 2004 ve věci Orion Břeclav, s.r.o. proti České republice, stížnost č. 43783/98, dostupný na http://hudoc.echr.coe.int a též v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 1/2004).

V projednávaném případě Ústavní soud nepochybuje o tom, že zmiňovaný zásah, tj. dodatečný platební výměr Finančního úřadu v Táboře ze dne 17. 7. 2012 č. j. 170727/12/110913303982, kterým byla stěžovatelce za zdaňovací období roku 2009 doměřena daň z příjmů právnických osob, zrušena daňová ztráta z příjmů právnických osob, a sdělena povinnost platit penále ve výši 56 137 Kč, byl v souladu s vnitrostátní právní úpravou, která odrážela požadavky obecného zájmu, a respektoval též výše uvedený požadavek spravedlivé rovnováhy, jak plyne z odůvodnění napadených rozhodnutí. K porušení citovaných článků tudíž nedošlo.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. května 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru