Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 330/17 #1Usnesení ÚS ze dne 19.09.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - KS České Budějovice
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na zákonného soudce
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/překvapivé rozhodnutí
Věcný rejstříkdovolání/přípustnost
škoda/odpovědnost za škodu
škoda/ušlý zisk
EcliECLI:CZ:US:2017:3.US.330.17.1
Datum podání01.02.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 38 odst.1, čl. 2 odst.2, čl. 11

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 420

458/2000 Sb., § 25 odst.10

513/1991 Sb., § 373

99/1963 Sb., § 237, § 241a


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 330/17 ze dne 19. 9. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti obchodní korporace SKYGOLD a. s., sídlem Ostružnická 361/5, Olomouc, zastoupené doc. JUDr. Zdeňkem Koudelkou, Ph.D., advokátem, sídlem Optátova 46, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2016 č. j. 25 Cdo 3349/2016-1296, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. ledna 2016 č. j. 1 Cmo 128/2015-1222 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. prosince 2014 č. j. 13 Cm 1266/2012-1125, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a obchodní korporace E.ON Distribuce, a. s., sídlem F. A. Gerstnera 2151/6, České Budějovice, zastoupené Mgr. Pavlem Vincíkem, advokátem, sídlem Ovocný trh 1096/8, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), namítá též porušení čl. 2 a čl. 3 a čl. 96 odst. 2 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Současně stěžovatelka požádala, aby byla vedlejší účastnici řízení uložena povinnost zaplatit jí náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem. Následně dne 7. 9. 2017 stěžovatelka podala návrh na odklad vykonatelnosti ústavní stížností napadených rozhodnutí, který zdůvodnila tak, že vedlejší účastnice řízení podala návrh na exekuci, přičemž vymáhaná částka je z hlediska stěžovatelky likvidační.

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka se domáhala po vedlejší účastnici řízení žalobou zaplacení částky 186 000 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady ušlého zisku za zmařené investice do fotovoltaické elektrárny (dále jen "FVE"). Škoda měla vzniknout protiprávním jednáním vedlejší účastnice řízení, která nerespektovala § 25 odst. 10 písm. a), c) zákona č. 458/2000 Sb., energetický zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "EZ"), postupovala vůči stěžovatelce diskriminačně, oddalovala uzavření smlouvy o připojení, nedodržela svoje závazné stanovisko a nestanovila odpovídající lhůtu pro připojení stěžovatelčina zařízení do distribuční soustavy, čímž se projekt stěžovatelky stal v daném čase ekonomicky nerealizovatelným. V mezidobí totiž došlo ke změnám zákonných podmínek pro výkup elektrické energie vyrobené z obnovitelných zdrojů podle zákona č. 180/2005 Sb. a k vydání cenového rozhodnutí Energetického regulačního úřadu č. 2/2010 ze dne 8. 11. 2010, kterým byly pro výrobu elektřiny stanoveny nižší výkupní ceny.

3. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelky zamítl. Žalovaný nárok posoudil podle § 373 obchodního zákoníku (v tehdy účinném znění) jakožto odpovědnost za škodu vzniklou porušením povinnosti ze závazkového vztahu. Na základě provedených důkazů dospěl krajský soud k závěru, že i přes porušení právních povinností vedlejší účastnice řízení [§ 25 odst. 11 písm. a) EZ ve znění účinném k 1. 1. 2010] stěžovatelka neprokázala dostatečnou připravenost k zahájení výstavby FVE, když pouze získala povolení ke stavbě, ale neprokázala její zkolaudování, neprokázala zajištění vynětí pozemku ze zemědělského půdního fondu, neprokázala zaplacení zálohy společnosti SOLAR CENTER, a. s., se kterou měla uzavřenou smlouvu o dílo a která měla být zhotovitelem (dodavatelem) technologie pro instalaci FVE, přičemž ani po faktické stránce nebyla stavba ve významném rozsahu zahájena (došlo pouze ke skrývce zeminy na pronajatých pozemcích), a dílo tak provedeno nebylo. Neexistence FVE způsobilé k připojení do distribuční soustavy vedlejší účastnice řízení bylo důvodem, proč stěžovatelka nemohla požádat o povolení k jejímu předčasnému užívání, ani o vydání licence k výrobě elektrické energie z obnovitelných zdrojů, což bylo podmínkou pro připojení FVE do distribuční soustavy vedlejší účastnice řízení. Stěžovatelka od svého záměru sama upustila a projekt výstavby FVE neuskutečnila. Krajský soud neshledal, že by škodlivý následek byl prokazatelně v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním vedlejší účastnice řízení.

4. Proti rozhodnutí krajského soudu podala stěžovatelka odvolání. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek krajského soudu ve výroku I (výrok I), změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení před krajským soudem (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III). Na rozdíl od krajského soudu, který aplikoval § 373 a násl. obchodního zákoníku, vrchní soud věc posoudil podle § 420 občanského zákoníku, nicméně skutkové a právní závěry učiněné krajským soudem fakticky potvrdil, když uzavřel, že k samotnému vzniku odpovědnostního vztahu je třeba, aby mezi porušením smluvní povinnosti a škodou byla dána příčinná souvislost (ta v posuzovaném případě dána nebyla), nikoli jen souvislost časová.

5. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné. Uvedl zejména, že napadené rozhodnutí vrchního soudu nezávisí na řešení stěžovatelkou předložené právní otázky, zda změna právní úpravy, která by při řádném plnění povinností ze strany povinného subjektu neměla vliv na předpokládaný a zamýšlený výsledek při obvyklém běhu okolností, je skutečností, která měla vyvinit povinného z jeho porušení povinností a z povinnosti k náhradě škody. Toto rozhodnutí spočívá na závěru, že nebylo prokázáno, že by stěžovatelka byla nucena upustit od projektu výstavby FVE z důvodu jednání vedlejší účastnice, resp. na absenci příčinné souvislosti mezi jednáním vedlejší účastnice a ušlým ziskem z provozu FVE. S odkazem na svoji judikaturu Nejvyšší soud uvedl, že za tímto účelem by stěžovatelka jako poškozená musela prokázat, že měla zajištěny předpoklady pro tzv. pravidelný běh věcí, např. že tam, kde je k provozování výdělečné činnosti zapotřebí splnění určitých podmínek, byl reálný předpoklad jejich dosažení, pokud by nepříznivě nezasáhla škodná událost; to se v daném případě nestalo.

6. Jestliže stěžovatelka s poukazem na judikaturu Ústavního soudu (zejména rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 565/02, II. ÚS 83/04, III. ÚS 166/95 a III. ÚS 84/94) dovozovala přípustnost dovolání v případě extrémního nesouladu mezi tím, co vyšlo z provedeného dokazování najevo, a skutkovými závěry, které z něj soudy vyvodily, Nejvyšší soud poukázal na to, že tato rozhodnutí Ústavního soudu byla vydána před zásadní novelizací dovolacího řízení provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., tedy v době, kdy námitku nesprávných skutkových zjištění bylo možno uplatnit podle tehdejšího znění § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2013, je jediným způsobilým dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení, proto je vyloučen přezkum správnosti skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů. Nejvyššímu soudu jako přezkumné instanci nenáleží revize správnosti skutkových závěrů těchto soudů.

II.

Argumentace stěžovatelky

7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti, hojně prokládané citací judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, nejprve namítá vadné zjištění skutkového stavu a nesprávné právní posouzení ze strany krajského soudu a vrchního soudu. Má za to, že nedokončení projektu FVE bylo důsledkem jednání vedlejší účastnice řízení (diskriminační jednání vůči stěžovatelce, nedodržení lhůty 30 dnů pro předložení návrhu smlouvy, stanovení podmínek odlišných od závazného stanoviska pro připojení stěžovatelky, odlišné lhůty pro připojení stěžovatelky), a to buď výlučně, nebo zásadní mírou. Je přesvědčena, že kdyby vedlejší účastnice postupovala podle § 25 odst. 10 písm. a), c) EZ, nestal by se investiční projekt stěžovatelky v daném čase ekonomicky nerealizovatelným. Krajský soud i vrchní soud se nezabývaly skutkovou a právní argumentací stěžovatelky, pouze jednostranně převzaly tvrzení vedlejší účastnice řízení.

8. Při právním posouzení věci vrchní soud nesprávně přihlížel i k dalším okolnostem, které nastaly vedle rozhodných příčin vzniku odpovědnosti vedlejší účastnice řízení za škodu. Tyto okolnosti až dodatečně přistoupily k porušení povinností vedlejší účastnice řízení, což teprve vedlo ke vzniku škody (tzv. zásada gradace příčinné souvislosti), takže právní závěr vrchního soudu představuje dle stěžovatelky tzv. pohyb v kruhu. Nesprávnost právního posouzení věci vrchním soudem pak stěžovatelka spatřuje též v tom, že v odůvodnění rozsudku je věc střídavě právně posuzována jako delikt a střídavě jako porušení smluvní povinnosti vedlejší účastnice řízení, ačkoli podmínky pro naplnění odpovědnosti za škodu jsou v těchto případech odlišné (viz nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007 sp. zn. I. ÚS 312/05).

9. Stěžovatelka dále namítá, že rozhodnutí vrchního soudu pro ni bylo překvapivé. Pokud vrchní soud posoudil žalobou uplatněný nárok odlišně od krajského soudu (jako obecnou odpovědnost za škodu podle § 420 občanského zákoníku namísto odpovědnosti za škodu porušením povinnosti ze závazkového vztahu podle § 373 a násl. obchodního zákoníku), pak měl účastníky na změnu právního náhledu na věc před vyhlášením rozsudku upozornit a nabídnout jim prostor pro vyjádření. Tuto skutečnost nelze podle stěžovatelky bagatelizovat tím, že vrchní soud dospěl stejně jako krajský soud k zamítnutí žalovaného nároku, neboť změna právního posouzení je podstatná věc.

10. Stěžovatelka rovněž uvádí, že věc byla (krajským soudem a vrchním soudem) posouzena jako věc obchodní. Takto byla zapsána a přidělena původně senátu 32 Cdo u Nejvyššího soudu, který rozhoduje věci obchodní, ale po měsíci od jejího nápadu byla předána do senátu 25 Cdo, který rozhoduje věci týkající se náhrady škody v občanskoprávních věcech. Tímto postupem podle stěžovatelky došlo k porušení jejího práva na zákonného soudce, k čemuž poukazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2010 sp. zn. I. ÚS 904/08 a ze dne 21. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 794/16, jejichž závěry by se měly podle stěžovatelky na nyní posuzovaný případ uplatnit analogicky.

11. Konečně stěžovatelka uvádí, že Nejvyšší soud se fakticky věcně dovoláním nezabýval, čímž jí neposkytl soudní ochranu, přestože se stěžovatelka dovolávala porušení svých ústavních práv. Kritizuje úzké pojetí § 237 o. s. ř., je toho názoru, že toto ustanovení je nutno vykládat v rámci právního řádu jako celku, s ohledem na nadřazenost ústavních norem a jejich přímou aplikovatelnost. Má za to, že Nejvyšší soud byl povinen poskytnout ochranu uplatněným základním právům stěžovatelky, i když zároveň nebyla naplněna přípustnost dovolání. Přístup Nejvyššího soudu stěžovatelka hodnotí jako odepření spravedlnosti a má za to, že by napadené rozhodnutí měl Ústavní soud zrušit i z výchovných důvodů. K tomu stěžovatelka odkazuje na plenární stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, které je podle jejího názoru aplikovatelné i na dovolání v civilním řízení, byť se týká rozhodování soudů v trestním řízení.

III.

Vyjádření účastníků a replika stěžovatelky

12. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejší účastnici řízení.

13. Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na napadené rozhodnutí. Nadto uvádí, že nesdílí hypertrofované pojetí poučovací povinnosti soudu a předvídatelnosti rozhodnutí, jež vyžaduje, aby soud sděloval účastníkům předem svůj právní názor na věc. K námitce stěžovatelky, týkající se překvapivosti rozhodnutí vrchního soudu, uvádí, že tato námitka jednak nebyla způsobilá založit přípustnost dovolání a jednak ani stěžovatelka nespecifikuje, zda výsledek řízení mohlo ovlivnit či jakou újmu jí mohlo způsobit, že jí vrchní soud nesdělil, že se hodlá odchýlit od právního posouzení věci krajským soudem prvního stupně, zejména s přihlédnutím k tomu, že vrchní soud rozsudek krajského soudu ve výroku o věci samé potvrdil.

14. Námitku porušení práva na zákonného soudce Nejvyšší soud rovněž nepovažuje za důvodnou. Rozvrh práce Nejvyššího soudu, účinný ke dni předložení věci Nejvyššímu soudu (19. 7. 2016), stanovil, že senát č. 25 "rozhoduje o dovoláních ve věcech sporů o náhradu škody a nemajetkové újmy včetně přímých nároků proti pojišťovně a ve věcech obdobných s výjimkou sporů podle zákona č. 82/1998 Sb., o nichž rozhoduje senát č. 30, anebo o nichž rozhoduje senát č. 21 [viz senát č. 21 písm. a) a h)]" a že "Pro určení přidělení věci jednotlivým senátům je určující charakter (hmotněprávní, popř. procesněprávní kvalifikace) sporné právní otázky, kterou má dovolací soud řešit nebo je za takovou v dovolání označena. ". Vrchní soud (na rozdíl od krajského soudu, který věc posuzoval podle § 373 a násl. obchodního zákoníku) posoudil uplatněný nárok jako nárok na náhradu škody podle § 420 a násl. občanského zákoníku a stěžovatelka v dovolání použitelnost ustanovení občanského zákoníku o náhradě škody nezpochybnila, namítala pouze, že nebyla na danou věc správně aplikována.

15. Přípustnost dovolání spatřovala stěžovatelka v řešení otázky tzv. gradace příčinné souvislosti a dále v řešení dovolacím soudem doposud neřešených otázek, zda je dána odpovědnost za škodu v podobě ušlého zisku tam, kde povinný subjekt odpovědný za částečné plnění, které je jenom jednou ze skutečností vedoucích k předpokládanému výsledku, toto částečné plnění řádně neposkytne, to vše za stavu, že oprávněný subjekt byl za obvyklého běhu okolností, včetně řádného plnění povinného subjektu, připraven naplnit ostatní skutečnosti vedoucí k předvídanému výsledku; a dále, zda změna právní úpravy, která by při řádném plnění povinností ze strany povinného subjektu neměla vliv na předpokládaný a zamýšlený výsledek při obvyklém běhu okolností, je skutečností, která může vyvinit povinného z jeho porušení povinností a z povinnosti k náhradě škody. Sporná hmotněprávní otázka náhrady škody spadala tedy nepochybně do kompetence senátu č. 25, neobsahovala žádný obchodněprávní aspekt, a byla-li věc nesprávně zapsána nejprve do senátu č. 32 (jemuž příslušelo rozhodovat "o dovoláních ve věcech sporů z obchodních závazkových vztahů, sporů z pojištění i v neobchodních vztazích a sporech ze smluv o poskytování a úhradě zdravotní péče, začíná-li firma (název) prvního dovolatele na písmena N-Z, nerozhoduje-li o nich senát č. 23, č. 25, č. 29 nebo č. 33; o dovoláních ve věcech sporů podle § 9 odst. 3 písm. r) bod 1 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013; o dovoláních ve věcech sporů z privatizace; o dovoláních ve věcech sporů ze zákonů č. 496/1990 Sb., 497/1990 Sb. a 113/1993 Sb.; ve věcech Nd"), byla správně převedena do senátu č. 25.

16. Nejvyšší soud dále uvádí, že neodmítá ochranu základních práv a svobod účastníků řízení, může tak však činit pouze v zákonem vymezeném rámci své kompetence. Dovolací soud nemůže přezkoumávat dovoláním napadená rozhodnutí bez ohledu na zákonem vymezené limity tohoto přezkumu. Ze závěrů stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, jež se týká dovolání v trestních věcech, nelze dovozovat jejich přenositelnost na odlišně upravené dovolání ve věcech civilních. V žádném případě však z nich nelze vyvozovat závěr, že by dovolací soud ve věcech občanskoprávních mohl či dokonce měl přezkoumávat skutkové závěry soudů nižších stupňů proto, že "i Nejvyšší soud musí zrušit rozhodnutí, kterým byla porušena ústavní práva, i kdyby nebyla podle něj naplněna úzce vymezená zákonná přípustnost dovolání". Nejvyšší soud je naopak přesvědčen, že tento postup by byl v rozporu se zákonem i ústavním pořádkem. Navrhl proto, aby byla ústavní stížnost odmítnuta, případně zamítnuta.

17. Vrchní soud a krajský soud ve svých vyjádřeních k ústavní stížnosti odkázaly na odůvodnění napadených rozsudků.

18. Vedlejší účastnice řízení ve svých rozsáhlých vyjádřeních k ústavní stížnosti podpořila věcnou správnost napadených rozhodnutí obecných soudů. Na základě detailně zpracované argumentace, kterou pro účely tohoto rozhodnutí není potřeba vypisovat, má za to, že k porušení základních práv stěžovatelky nedošlo. Navrhla, aby byla ústavní stížnost odmítnuta a aby byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.

19. Tato vyjádření zaslal soudce zpravodaj stěžovatelce na vědomí a k případné replice. Této možnosti stěžovatelka využila. Uvedla, že základní ústavní rozměr ústavní stížnosti vidí v přístupu Nejvyššího soudu k přezkumu dovolání, konkrétně v tom, že se Nejvyšší soud z důvodu úzkého pojetí přípustnosti dovolání nezabýval námitkami stěžovatelky o porušení jejích základních práv. Porušení základních práv musí být napraveno před každým obecným soudem, tedy i Nejvyšším soudem v rámci dovolání. Ústavní soud je až poslední pojistkou. Proto je nutné aplikovat dovolání tak, že je přípustné, pokud byla v předchozím soudním řízení porušena základní práva (k tomu stěžovatelka odkázala např. na nálezy Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2015 sp. zn. I. ÚS 354/15, ze dne 14. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 3324/15, ze dne 15. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16 či ze dne 3. 5. 2017 sp. zn. I. ÚS 2135/16).

20. Stěžovatelka se domnívá, že k porušení jejího práva na zákonného soudce došlo buď v řízení před krajským a vrchním soudem, nebo v řízení před Nejvyšším soudem. Krajský soud totiž věc posuzoval jako věc obchodní, rovněž u vrchního soudu byla věc projednávána senátem projednávajícím obchodní věci, avšak v rozsudku byl žalobou uplatněný nárok posouzen jako nárok na náhradu škody podle obecné úpravy v občanském zákoníku. V dovolacím řízení byla věc přidělena nejprve senátu 32 Cdo, o čemž byla stěžovatelka vyrozuměna, posléze však byla postoupena senátu 25 Cdo. Takový postup, kdy jedna a totožná věc je na různých stupních soudní soustavy odlišně právně posuzována, a dochází tak k jejímu nahodilému přidělování do soudních oddělení na tom kterém stupni soudní soustavy (na Nejvyšším soudu), je porušením práva na zákonného soudce.

IV.

Procesní předpoklady projednání návrhu

21. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

V.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

22. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

23. Ústavní soud proto přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

24. Stěžejní námitkou stěžovatelky je kritika úzkého pojetí přípustnosti dovolání, které by podle stěžovatelky měly založit - bez ohledu na naplnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. - její námitky směřující proti porušení základních práv (konkrétně práva na spravedlivý proces, jehož porušení mělo spočívat v absenci poučovací povinnosti vrchního soudu, v nesprávném právním posouzení vzniku odpovědnosti vedlejší účastnice řízení, a dále v takovém hodnocení provedených důkazů, které stěžovatelka považuje za extrémně nesouladné se skutkovými zjištěními). K tomu je nutno uvést, že Ústavní soud konzistentně zastává názor, že dovolatel je povinen řádně vymezit podmínky přípustnosti dovolání (z posledních rozhodnutí viz např. usnesení ze dne 11. 4. 2017 sp. zn. I. ÚS 3762/16, ze dne 14. 3. 2017 sp. zn. III. ÚS 588/17, ze dne 7. 3. 2017 sp. zn. I. ÚS 323/17 či ze dne 7. 3. 2017 sp. zn. III. ÚS 583/17).

25. Občanský soudní řád (zejména po novelizaci provedené zákonem č. 404/2012 Sb.) reguluje předpoklady přípustnosti dovolání jako mimořádného opravného prostředku v § 236 až 239. Samotná mimořádnost tohoto opravného prostředku se projevuje v několika aspektech, kromě jiného i v přísně regulovaných předpokladech přípustnosti. Občanský soudní řád nejprve stanoví obecně množinu rozhodnutí, proti nimž je dovolání přípustné (§ 236 odst. 1), což pak blíže pozitivně upřesňuje významem řešené otázky hmotného nebo procesního práva reflektující její závažnost pro judikaturní praxi a korespondující pozici Nejvyššího soudu v této oblasti (§ 237, s doplňky v § 238a) a negativně prostřednictvím výluk, např. zájmem na nezpochybnitelnosti pravomocných rozhodnutí, bagatelní výší peněžitého plnění aj. (§ 238). Z této právní úpravy pak vyplývá, že dovolatel je povinen formulovat relevantní otázku a posléze ji zařadit pod některý ze čtyř typových předpokladů přípustnosti, v nichž jde o diformitu, o chybějící prejudikaturu, o potřebu sjednocení dovolací judikatury, nebo o požadavek na judikaturní odklon. K tomu Ústavní soud v usnesení ze dne 12. 2. 2015 sp. zn. II. ÚS 2716/13 uvedl, že "(ú)čel tohoto požadavku spočívá v tom, aby se advokát dovolatele ještě před podáním dovolání seznámil s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu, a aby po seznámení se s ní zvážil, zda takovéto dovolání má šanci na úspěch, a tento názor sdělil dovolateli. Zákonodárce tímto způsobem reagoval na vysoký počet problematicky formulovaných dovolání. K jeho snížení by mělo přispět právě to, že se advokáti při zpracování dovolání budou muset odpovídajícím způsobem zabývat otázkou jejich přípustnosti (například usnesení ze dne 26. června 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14).".

26. Je-li přípustnost dovolání dovolatelem shledávána v některém z předpokladů uvedených v § 237 o. s. ř., avšak Nejvyšší soud naplnění těchto předpokladů neshledá (a neshledá ani jiný předpoklad přípustnosti), dovolání odmítne jako nepřípustné, přičemž dle § 243c odst. 2 o. s. ř. tak učiní v senátu, a to za souhlasu všech jeho členů; tak tomu bylo i v nyní řešeném případě. Posouzení, zda je naplněn jeden z předpokladů přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř., je již (kvazi)meritorním posouzením návrhu (viz i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2017 sp. zn. I. ÚS 33/17 či ze dne 6. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 2818/16) a je jistou obdobou odmítání ústavních stížností pro zjevnou neopodstatněnost (§ 19 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

27. Ústavní soud v nálezu ze dne 1. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 1594/16 uvedl, že "ústavně konformní výklad § 237 o. s. ř., s ohledem na ustanovení čl. 4 ve spojení s čl. 89 odst. 2 Ústavy, vyžaduje, aby bylo jako přípustné posouzeno dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. i Ústavního soudu, nebo jde o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu, popř. Ústavního soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo je rozhodována dovolacím soudem odchylně i po rozhodnutí Ústavního soudu, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, není-li dosud o ní rozhodnuto vykonatelným rozhodnutím Ústavního soudu".

28. Z uvedeného nástinu judikatury Ústavního soudu tedy nelze vyvozovat akceptaci požadavku stěžovatelky, že přípustnost dovolání by měla být dána vždy, je-li v dovolání namítáno porušení základních ústavních práv dovolatele, a to bez ohledu na to, zda jsou naplněny jeho předpoklady vymezené § 237 o. s. ř., resp. ústavně konformním výkladem tohoto ustanovení. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu zřetelně vyplývá, z jakého důvodu nezaložily stěžovatelkou vznesené otázky hmotného práva přípustnost dovolání (sub 5 a odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Ve vztahu k namítanému procesnímu pochybení vrchního soudu a nedostatcích při hodnocení důkazů pak argumentace stěžovatelky v dovolání rovněž jeho přípustnost nezaložila.

29. Z hlediska Ústavního soudu je nutno k namítané absenci poučovací povinnosti vrchního soudu ohledně aplikace odlišné právní úpravy na posuzovaný spor uvést, že právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1, resp. čl. 38 odst. 2 Listiny) nelze vykládat tak, že by pokrývalo veškeré případy porušení kogentních procesních ustanovení v objektivní poloze. V případě subjektivního práva na soudní ochranu je třeba vždy zkoumat, jak porušení procesních předpisů zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit pro jednotlivce příznivější rozhodnutí ve věci samé [viz např. usnesení ze dne 27. 8. 2003 sp. zn. I. ÚS 148/02 (U 19/31 SbNU 327), nález ze dne 18. 10. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1796/11 (N 178/63 SbNU 69) či usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2435/13]. S ohledem na podstatu věci (řešení otázky příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním vedlejší účastnice řízení a vzniklou škodou) nelze hodnotit napadené rozhodnutí vrchního soudu jako překvapivé, když z hlediska skutkového by poučení stěžovatelky zjevně neiniciovalo její aktivitu ve vztahu k soudu již předloženým tvrzením a důkazům. V dané věci Ústavní soud tedy neshledal, že by stěžovatelkou namítané porušení procesních pravidel představovalo zásah do jejího subjektivního práva na soudní ochranu, tj. že by šlo o zásah ústavní intenzity.

30. Co se týká stěžovatelkou namítaných vad ve skutkovém zjišťování a přístupu Nejvyššího soudu k této námitce při posouzení přípustnosti dovolání, je nutno (i v reakci na vyjádření Nejvyššího soudu) uvést, že úkolem Nejvyššího soudu je sjednocování judikatury, k čemuž v otázkách skutkových dochází z povahy věci jen omezeně. Ústavní soud si je vědom, že rozlišení skutkových a právních otázek může být v některých případech obtížné, nicméně určitým vodítkem může být možnost určitého zobecnění v případě otázek právních, na rozdíl od otázek skutkových, jež jsou jedinečné pro každý jednotlivý případ (srov. zejm. bod 31 nálezu ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. III. ÚS 3067/13) a nejsou tak bez dalšího vyloučeny z rozhodování nejvyšší soudní instance, nicméně z povahy procesního institutu dovolání žádnou sjednocující roli plnit nemohou. Nelze pochybovat o tom, že nalézací, případně odvolací soudy jsou nejlépe vybaveny a předurčeny ke zjišťování skutkového stavu. Dovolací řízení, které je obvykle neveřejné, zásadně ke zjišťování a přehodnocování skutkového stavu neslouží a sloužit nemůže; ostatně obdobně ke skutkovým otázkám přistupuje i Ústavní soud v řízení o ústavních stížnostech.

31. Jak ovšem vyplývá z judikatury Ústavního soudu, v některých případech jsou skutková zjištění soudů natolik vadná, že ve svém důsledku představují porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny (jde o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními). V těchto případech je pak namístě zásah Ústavního soudu, jehož stěžejním důvodem je zjištěné porušení procesních zásad při zjišťování skutkového stavu ze strany obecných soudů. Dovolací soud je povinen příslušná ustanovení občanského soudního řádu interpretovat a aplikovat ústavně konformním způsobem, a poskytovat ochranu daným právům a svobodám, má-li k tomu ovšem zákonem vytvořen prostor (soudce je vázán zákonem a mezinárodní smlouvou - čl. 95 odst. 1 Ústavy); neznamená to tedy, že by v takovém případě dovolání bylo "projednatelné", aniž by obsahovalo náležitosti stanovené mj. § 241a o. s. ř., anebo splňovalo předpoklady přípustnosti podle § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud je sice vrcholnou soudní instancí, nicméně nelze požadovat, aby postupoval v rozporu s výslovným ustanovením zákona, kterým se vymezuje účel dovolání (posouzení právní otázky hmotného nebo procesního práva). V opačném případě by bylo třeba takové ustanovení zrušit, kdyby nebyl k dispozici jiný, ústavně konformní výklad zajišťující ochranu základních práv a svobod Ústavním soudem (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 3432/15), aniž by byla zpochybňována povaha procesního institutu dovolání podle platného občanského soudního řádu.

32. Jakkoli lze připustit, že by při naplnění náležitostí uvedených v § 241a odst. 2 a § 237 o. s. ř. mohla přípustnost dovolání založit i otázka, zda soudy při zjišťování skutkového stavu respektovaly procesní zásady, pro účely tohoto rozhodnutí je ve vztahu k námitce stěžovatelky ohledně nesprávnosti hodnocení provedených důkazů ze strany krajského soudu a vrchního soudu podstatný závěr Ústavního soudu, že nebyl shledán extrémní nesoulad mezi přijatými právními závěry a vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. V tomto ohledu tedy napadená rozhodnutí obstojí a není nutno "vychovávat" Nejvyšší soud (jak požaduje stěžovatelka) tím, že by měl k této námitce stěžovatelky učinit po kasačním nálezu Ústavního soudu podobnou úvahu. K tomu je nutno ještě stručně v reakci na vyjádření stěžovatelky doplnit, že jí citované plenární stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/14, které se věnovalo institutu dovolání jako mimořádného opravného prostředku v trestních věcech, není pro posuzovanou věc relevantní. Důvodem je především odlišná koncepce dovolacích důvodů podle trestního řádu a občanského soudního řádu.

33. Namítá-li stěžovatelka nesprávnost právního posouzení věci vrchním soudem v tom, že z odůvodnění rozsudku není zřejmé, zda věc posoudil jako odpovědnost deliktní či odpovědnost vyplývající ze smluvního závazku, takový výklad napadeného rozsudku vrchního soudu Ústavní soud nesdílí. V odůvodnění tohoto rozhodnutí je zřetelně vymezeno, že věc byla na základě zjištěného skutkového stavu posouzena jako odpovědnost za škodu podle § 420 občanského zákoníku a vrchní soud sledoval naplnění jejích zákonných znaků. Tato námitka stěžovatelky tedy nemá opodstatnění.

34. Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále namítla porušení svého práva na zákonného soudce, k němuž došlo v důsledku předání její věci (dovolání) mezi jednotlivými senáty Nejvyššího soudu. Obdobnou otázku již Ústavní soud řešil v nálezu ze dne 21. 1. 2015 sp. zn. II. ÚS 1589/13 (N 9/76 SbNU 131), na který je možno odkázat i z hlediska přehledného souhrnu judikatury Ústavního soudu k právu na zákonného soudce. Ústavní soud zde mj. uvedl, že "při tvrzeném porušení práva na zákonného soudce je nutno posuzovat účel a smysl této ústavní záruky, kterou je zabránění účelového či svévolného přidělování věcí jednotlivým soudcům, resp. přidělování věcí libovolně, tedy ad hoc bez předem daných pravidel". V řízení před dovolacím soudem byla věc stěžovatelky nejprve zařazena do senátu č. 32, z něhož však byla převedena do senátu č. 25, a to s ohledem na posouzení stěžejní sporné právní otázky, kterou stěžovatelka v dovolání předestřela.

35. Jak uvedl Ústavní soud v naposled uvedeném nálezu, "při použití kritéria spočívajícího v posouzení hmotněprávní či procesněprávní kvalifikace sporné právní otázky může být v určité míře přítomna úvaha dovolacího soudu, kterou je nutno učinit poté, co příslušná věc soudu napadne, a to zejména u věcí složitějších. I rozvrh práce jakožto souhrn pravidel pro přidělování věcí nutně podléhá soudcovské intepretaci. Samotnou možnost této intepretace, tedy možnost spornou otázku právně kvalifikovat,

je-li v rozvrhu práce možnost této interpretační úvahy předem připuštěna, nelze a priori považovat za rozpornou s požadavkem předvídatelnosti a transparentnosti rozvrhu práce.". Ústavní soud konstatuje, že s ohledem na stěžovatelkou vznesenou stěžejní právní otázku (sub 15) nelze postup, kterým byla její věc po nesprávném zařazení do senátu č. 32 převedena do senátu č. 25, do jehož rozhodovací kompetence dle rozvrhu práce Nejvyššího soudu s ohledem na povahu sporné právní otázky znění bezpochyby spadá, považovat za rozporný s účelem práva na zákonného soudce. Tento postup, který napravoval zjevnou nesprávnost primárního přidělení věci, lze považovat za racionální, logický a zdůvodnitelný; Ústavní soud v něm porušení práva na zákonného soudce neshledal. Stěžovatelkou odkazované nálezy Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 904/08, I. ÚS 794/16) na posuzovaný případ pro skutkovou i právní odlišnost vztahovat nelze.

36. S ohledem na tyto důvody Ústavní soud neshledal, že by napadenými soudními rozhodnutími byla porušena tvrzená práva stěžovatelky. Postupoval proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

37. K návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí lze uvést, že o něm nebylo třeba rozhodovat samostatným usnesením, neboť ve věci bylo rozhodnuto bez zbytečného odkladu poté, co stěžovatelka návrh na odklad vykonatelnosti podala. Vydání rozhodnutí ve věci konzumuje rozhodnutí o návrhu na odklad vykonatelnosti podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu (obecně k této otázce viz též bod 34 nálezu ze dne 23. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 3425/2016).

38. K žádosti vedlejší účastnice řízení, aby byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem (§ 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), Ústavní soud uvádí, že pro její vyhovění neshledal důvod. Jak vyplývá z ustálené praxe Ústavního soudu, k uložení povinnosti náhrady nákladů řízení přistupuje pouze výjimečně, pokud jsou pro to okolnosti konkrétního případu vhodným podkladem. Taková situace v posuzované věci nenastala, ostatně ani vedlejší účastnice řízení nerozvádí, proč by měl Ústavní soud přistoupit k výjimce z pravidla, že náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník (§ 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. září 2017

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru