Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 330/08 #1Usnesení ÚS ze dne 11.09.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS Hradec Králové
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na právní pomoc a tlumočníka
Věcný rejstříkDaňové řízení
tlumočník
EcliECLI:CZ:US:2008:3.US.330.08.1
Datum podání05.02.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 37 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 104 odst.4

337/1992 Sb., § 12, § 3 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 330/08 ze dne 11. 9. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky T. N. T. H., zastoupené JUDr. Milošem Vízdalem, advokátem se sídlem ve Svitavách, nám. Míru 48, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2007, č. j. 2 Afs 36/2007-86, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 11. 2006, č. j. 31 Ca 282/2005-34, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí soudů, vydaná v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.

Stěžovatelka namítá, že správce daně jí měl v průběhu daňového řízení "umožnit poskytnutí součinnosti" dle § 2 odst. 2 daňového řádu, neboť vietnamština a čeština jsou odlišné jazyky a "není jisto, nakolik daňový subjekt rozuměl tomu, co se od něj požaduje a co se projednává", když současně "problematika daňového řízení je natolik specifická a opírá se o vlastní terminologii". O tom, že nerozuměla všemu, co se po ní požadovalo, svědčí i to, že se vyjadřovala k "návrhu o daňové kontrole ... nikoliv ke zprávě samotné", což podle stěžovatelky současně vzbuzuje i pochybnosti, zda "kontrola byla vůbec dokončena". U žádného z jednání, včetně projednání výsledků kontroly, nebyl tlumočník přítomen, přičemž z ničeho není patrno, že by se svého práva na tlumočníka vzdala. Absence podpisu jejího zástupce na zprávě pak svědčí o tom, že ani on nebyl projednání "celé zprávy" přítomen.

Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 31 Ca 282/2005 se podává, že rozhodnutími Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 12. 3. 2004 byla zamítnuta odvolání stěžovatelky proti rozhodnutím Finančního úřadu ve Vysokém Mýtě, kterými jí byla za použití pomůcek dle § 31 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen "daňového řádu"), dodatečně vyměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1999, 2000, 2001 a 2002. Po přezkoumání napadaných rozhodnutí v rozsahu vymezeném ustanovením § 50 odst. 5 daňového řádu dospěl odvolací orgán k závěru, že zákonné podmínky pro stanovení daně podle pomůcek byly splněny. K tomuto způsobu stanovení daně přistoupil správce daně prvního stupně po provedené daňové kontrole oprávněně proto, že zjistil, že "účetnictví daňového subjektu není vedeno úplně, průkazným způsobem a správně tak, aby zobrazovalo skutečnosti, které jsou jeho předmětem", čímž došlo k porušení zákona o účetnictví i zákona o cenách a zjištěné nedostatky nebylo možné odstranit předložením "náhradních důkazních prostředků". Při stanovení daně dle pomůcek bylo náležitě přihlédnuto i ke skutečnostem, z nichž pro stěžovatele vyplynuly výhody (§ 46 odst. 3 a § 16 odst. 8 daňového řádu). K námitce, že při jednáních v daňovém řízení nebyl přítomen tlumočník, odvolací orgán uvedl, že se jich zúčastnil vedle stěžovatelky i její zástupce, a stěžovatelka opakovaně dávala najevo, že jednání rozuměla; před správcem daně nikdy neprohlásila, že neovládá český jazyk, v němž se jednání vedlo, požadavek asistence tlumočníka nikdy nevznesla, a na opakované dotazy před zahájením jednání vždy prohlásila, že "všemu rozumí".

Žaloby proti rozhodnutím správního orgánu Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 29. 11. 2006, č. j. 31 Ca 282/2005-34, jako nedůvodné zamítl. Neuznal námitky týkající se způsobu stanovení daně dle pomůcek a důvodnými neshledal ani námitky procesní povahy, včetně té, jejímž prostřednictvím správním orgánům vytýkala, že bylo porušeno její právo, aby jednáním byl přítomen tlumočník. Správní soud uvedl, že z průběhu daňového řízení zřetelně vyplynulo, že stěžovatelka při jednáních před správcem daně zcela běžně bez účasti tlumočníka komunikovala, nikdy nepožadovala, aby pro nepřítomnost tlumočníka bylo jednání odloženo, a na dotaz, zda jednání rozuměla, odpověděla vždy kladně.

Nejvyšší správní soud stěžovatelčinu kasační stížnost rozsudkem ze dne 26. 10. 2007, č. j. 2 Afs 36/2007-86, jako zjevně nedůvodnou zamítl. Z podrobně vyložených důvodů, odvolávaje se též na vlastní judikaturu, neshledal důvodnými jak námitky stěžovatelky týkající se způsobu a výše stanovení daně, tak i námitku ohledně porušení jejího práva na tlumočníka. Zde připomenul (a obšírně rozvinul) závěry, jež se podávají ze stanoviska Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS - st. 20/05, a po zhodnocení všech rozhodných okolností, včetně "širších souvislostí" životních poměrů stěžovatelky (dlouhodobý pobyt, charakter podnikatelské činnosti a dalších), dospěl k závěru, že v jejím případě zákonné povinnosti, vedoucí k přibrání (připuštění) tlumočníka, správci daně nevyvstaly; stěžovatelka totiž byla "schopna komunikovat v češtině natolik dobře, aby v potřebné míře chápala obsah řízení před správcem daně", případně dala najevo, že s touto komunikací "má obtíže", což však nikdy neučinila a naopak se v řízení projevovala způsobem, svědčícím o tom, že je schopna bez obtíží a adekvátně se jej účastnit. Za nepřípustně uplatněné pak kasační soud označil námitky vznesené ohledně přítomnosti resp. nepřítomnosti "zástupce daňového subjektu" při projednání zprávy o kontrole, o počtu sepsaných protokolů a jejich číslování, zda došlo či nikoli k ukončení kontroly, jakož i námitky týkající se doručení výzvy dle § 16 odst. 2 daňového řádu a jejich obsahových náležitostí, neboť šlo o důvody žalobou dříve v řízení neuplatněné (§ 104 odst. 4 s. ř. s.).

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".

V usnesení ze dne 23.6.2004, sp. zn. III. ÚS 219/04 (stejně jako později např. v usnesení sp. zn. II. ÚS 1187/07), Ústavní soud připomenul, že stav, kdy byl "za neexistence Ústavou předpokládaného Nejvyššího správního soudu sám nucen ve věcech, které jsou projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekci právních názorů, která by jinak příslušela tomuto soudu ... faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominul", a proto i v této oblasti platí, že "Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem". Co do "výkladu jednoduchého práva, naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s.ř.s. (resp. § 17 a násl. s. ř. s.)", a to "v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod".

Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva provedeného obecnými soudy, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").

Oproti očekáváním stěžovatelky však právní názory ohledně povinnosti správce daně přizvat k jednání tlumočníka (§ 3 odst. 1 daňového řádu), které byly v dané věci správním orgánem a zejména pak soudy užity, za protiústavní - v uvedeném smyslu - mít nelze. Ústavní stížností stěžovatelka v této části toliko pokračuje v polemice s odvolacím správním orgánem a správními soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním námitek, jež jim adresovala již dříve (zejména v žalobě a kasační stížnosti).

Dle čl. 37 odst. 4 Listiny má právo na tlumočníka ten, kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání,

Dle § 3 odst. 1 věta prvá daňového řádu se před správcem daně se jedná v jazyce českém nebo slovenském. Dle věty čtvrté tohoto ustanovení může správce daně při ústním jednání připustit tlumočníka zapsaného v seznamu tlumočníků, pokud si jej na své náklady obstará daňový subjekt.

S otázkou, zda bylo povinností správce daně přizvat do řízení tlumočníka se správní soudy podrobně vypořádaly, a jimi podaný výklad evidentně není svévolný, nepostrádá racionální základnu a je i adekvátně odůvodněn. Byť to z hlediska ústavněprávní kontroly postačuje, je namístě vyslovit i závěr silnější, že názory, jež v dané věci vyjádřil Nejvyšší správní soud, jsou vyčerpávající reflexí zásad, jež jednak korespondují výše zmíněnému stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS - st. 20/05, jednak přiléhavě vystihují i konkrétní okolnosti, jmenovitě znaky způsobilosti stěžovatelky být orientovaným a aktivním účastníkem daného daňového řízení.

V zásadní shodě se k otevřenému problému (čl. 37 odst. 4 Listiny) vyslovil Ústavní soud vícekrát, přičemž ve sledovaných souvislostech je namístě zdůraznit úsudek, že je primárně na účastníku řízení, aby vyvinul iniciativu k uplatnění uvažovaného práva (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 716/01, sp. zn. III. ÚS 326/2000 nebo sp. zn. IV. ÚS 394/2001, sp. zn. I. ÚS 218/06).

K dalším námitkám stěžovatelky pak Ústavní soud připomíná, že § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zakotvuje pro stěžovatele povinnost vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; ústavní stížnost se tedy vyznačuje mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; nastupuje coby přípustná až teprve tehdy, když prostředky stanovené obecným právem byly vyčerpány.

Tento požadavek pak logicky zahrnuje i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které obecně takové řízení poskytuje a jeho součástí je logicky i povinnost uplatnit - posléze v ústavní stížnosti vyjádřené - námitky již v řízení před obecnými soudy tak, aby Ústavní soud mohl, z rozhodných hledisek ústavnosti, hodnotit ta řešení (postupy), jež obecné soudy ve vztahu k nim řízení přijaly (odůvodnily).

Právě to se týká námitek stěžovatelky ohledně ukončení daňové kontroly a obsahových a formálních náležitostí příslušných protokolů, neboť posouzení toho, zda zde byl či nebyl dodržen procesní postup správního orgánu (ve světle příslušných ustanovení daňového řádu), náleželo v prvé řadě správním soudům, avšak jen v tom rozsahu, v jakém bylo toto tvrzení v řízení před nimi uplatněno (zásada dispoziční).

Bylo tak pouze na stěžovatelce, aby relevantní námitky řádně a vyčerpávajícím způsobem vznesla již v žalobě proti rozhodnutí správního orgánu [§ 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] a následně pak v kasační stížnosti tak, aby oba soudy se jí mohly zabývat. Byly -li tyto uplatněny až v podané kasační stížnosti, zcela oprávněně je Nejvyšší správní soud označil za nepřípustné "novoty" ve smyslu § 104 odst. 4 s. ř. s., a z tohoto důvodu se jimi nezabýval.

Pak ani Ústavnímu soudu zde nepřísluší - se zřetelem k vyložené zásadě subsidiarity jeho přezkumu - se již těmito námitkami zabývat; nelze přitom též přehlédnout ani to, že stěžovatelka proti závěrům kasačního soudu v této části nebrojí, resp. nezpochybňuje jejich správnost; materiálně vzato, stěžovatelka rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (v této části) vůbec nenapadla.

V této části je tedy ústavní stížnost návrhem nepřípustným (§ 75 odst. 1, § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu).

Jinak - na základě výše řečeného - je namístě uzavřít, že podmínky, za kterých správními soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou; nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových nebo procesních standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost stěžovatelky zčásti jako návrh nepřípustný a zčásti jako zjevně neopodstatněný, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl [§ 43 odst. 1 písm. e) a § 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. září 2008

Jiří Mucha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru