Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 33/03Usnesení ÚS ze dne 16.10.2003

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkopravný prostředek - řádný
Obnova řízení
EcliECLI:CZ:US:2003:3.US.33.03
Datum podání23.01.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 228, § 157, § 158


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 33/03 ze dne 16. 10. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 33/03

Ústavní soud rozhodl dne 16. října 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Miloslava Výborného mimo ústní jednání ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Dipl. Ing. et Dipl. Ing. O. B. zastoupené Mgr. P. H., advokátem proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. října 2002, čj. 20 Cdo 2178/2001-47, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou včas [§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. října 2002, čj. 20 Cdo 2178/2001-47, když tvrdila, že uvedené rozhodnutí porušilo její ústavně zaručené právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i právo zaručené čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čímž došlo i k porušení čl. 1 a

čl. 90 Ústavy ČR

Jak Ústavní soud z příslušného soudního spisu zjistil, ústavní stížností napadeným usnesením bylo jako nepřípustné dle § 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítnuto dovolání stěžovatelky proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 8. 2001, čj.

18 Co 398/01-36, kterým bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne

19. 12. 2000, čj. 17 C 215/99-18; tím byl zamítnut návrh stěžovatelky (a H. B. a J. G. B. - F.) na povolení obnovy řízení, jež bylo vedeno u téhož soudu pod sp. zn. 17 C 153/94. V odůvodnění uvedeného usnesení městský soud uvedl, že v původním řízení se Ing. arch. K. P., zastoupený Ing. O. P. (tedy zřejmě stěžovatelkou), domáhal, aby Ministerstvu financí ČR a Bytovému podniku Praha 10 byla uložena povinnost vydat id. 1/2 domu čp. 963 v Užocké ulici, Vršovice, s parcelou p. č. 963 oprávněným osobám - žalobkyním v řízení o obnovu, nebo aby jim byla poskytnuta finanční náhrada. Vzhledem k tomu, že předmětná žaloba nebyla ani po výzvě soudu řádně opravena, soud prvého stupně usnesením ze dne 24. 1. 1995 řízení dle § 43 odst. 2 o. s. ř. zastavil. Toto rozhodnutí pak bylo potvrzeno Městským soudem v Praze, jako soudem odvolacím, a to usnesením ze dne 1. 11. 1995, čj. 19 Co 304/95-17. Následné řízení

o dovolání bylo ze strany Nejvyššího soudu ČR usnesením ze dne 30. 9. 1997, čj.

2 Cdon 1767/96-45, zastaveno. Poté odvolací soud konstatoval, že postup soudu I. stupně podle § 228 a násl. o. s. ř. byl správný, neboť obnova řízení nebyla přípustná. Základní podmínkou přípustnosti návrhu na obnovu je totiž způsobilý předmět, vůči němuž směřuje, a jeho rozsah je vyjádřen jednak pozitivně (§ 228 odst. 1 a § 231 o. s. ř.), jednak negativně

(§ 229 o. s. ř.). Dle odvolacího soudu je podle zákona způsobilým předmětem obnovy rozhodnutí ve věci samé, o takovéto rozhodnutí se však v posuzovaném případě nejednalo.

V usnesení napadeném touto ústavní stížností k dovolání stěžovatelky pak Nejvyšší soud ČR zmínil, že tato vytýkala soudům obou stupňů, že zcela pominuly její tvrzení, že v původním řízení došlo k porušení jejích procesních práv, a to zejména těch, zakotvených

v § 5 a § 6 o. s. ř., kdy poučení, jakým způsobem odstranit vady původního podání, bylo zcela nedostatečné a "neodpovídalo povinnosti soudu". K tomu soud uvedl, že podle části dvanácté, hlavy první, bodu 16. a 17. zákona č. 30/2000 Sb. bylo třeba postupovat podle o. s. ř. ve znění účinném do 1. 1. 2001 (dále jen "o. s. ř."), přičemž přípustnost dovolání se upravuje v § 236 odst. 1 ve spojení s § 237, § 238a a § 239 o. s. ř. O žádný z důvodů přípustnosti ve smyslu

§ 238a o. s. ř. se však nejednalo, když použití § 238a odst. 1 písm. a) o. s. ř. nepřicházelo v úvahu, protože napadené usnesení nebylo usnesením měnícím, a § 238a odst. 1 písm. b) až f) o. s. ř. proto, že je nelze podřadit těm, jež jsou v tomto ustanovení uvedena; dovolání nebylo přípustné ani podle § 239 odst. 1, 2 o. s. ř., protože se nejednalo o potvrzující usnesení ve věci samé, a to stejné platí z hlediska § 237 o. s. ř., neboť i kdyby uplatněné námitky byly pod uvedené ustanovení podřaditelné [odst. 1 písm. f)], nesměřovaly tyto do řízení o obnovu, o které zde jedině mohlo jít, ale do řízení původního, jejichž prostřednictvím stěžovatelka polemizovala s předpoklady, z nichž vycházelo tam vydané usnesení o zastavení řízení (podle § 43 odst. 2 o. s. ř.); případné vady řízení, o jehož obnovu se žádá, nejsou zaměnitelné s vadami řízení, v němž byl zamítnut návrh na povolení obnovy řízení. O odnětí možnosti jednat před soudem [§ 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř.] pak jde tehdy, pokud se postup soudu projevil v průběhu řízení, což je činnost, která vydání konečného soudního rozhodnutí předcházela, a tento postup byl nesprávný. Nelze jej tedy spatřovat v určitém výkladu ustanovení, které upravuje podmínky obnovy řízení, jakož i v jeho konkrétní aplikaci. Hodnotící úsudek soudu, jenž se promítl do rozhodnutí, že obnova řízení není přípustná, nesprávným postupem soudu v průběhu řízení tedy být nemůže.

V posuzované ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že z písemného vyhotovení napadeného rozhodnutí vyplývá, že není podepsáno příslušnou osobou, neboť je na něm uveden pouze podpis osoby, která odpovídá za správnost vyhotovení, což má (zřejmě) být v rozporu s § 167 o. s. ř. Dále stěžovatelka poukazuje na to, že dovolací soud se ve svém rozhodnutí dostatečně nevypořádal s posouzením důvodů, které jej vedly k odmítnutí dovolání, přičemž dle jejího názoru při právním posouzení důvodů se nestačí omezit na citaci konkrétních ustanovení, o které soud své rozhodnutí opírá, ale je třeba stručně vyložit příslušné ustanovení v souvislosti s konkrétním případem, aby bylo možné pochopit vztah mezi důvody dovolání, jejich právním posouzením a proč bylo uvedeného zákonného ustanovení použito. Dle stěžovatelky (patrně) tak dovolací soud nedostál své povinnosti rozhodnutí zdůvodnit (§ 157 odst. 1 o. s. ř.), a to způsobem zakotveným v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř, v důsledku čehož mělo dojít k porušení principu řádného a spravedlivého procesu; v daném ohledu stěžovatelka poukazuje na judikaturu Ústavního soudu (ÚS/Nál.

Sv. 8/97 - II. díl, č, 85, str. 287). Vzhledem k tomu stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí jako nezákonné zrušil.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníka řízení k ústavní stížnosti. Ten uvedl, že uplatněné názory odpovídají standardnímu výkladu ustanovení § 236 odst. 1 a násl. o. s. ř., přičemž neodůvodněnost námitek stěžovatelky, vycházejících z ustanovení § 157 a

§ 158 o. s. ř., je očividná, o to méně tyto mohou mít reflex ústavněprávní. Dále poukazuje na to, že stěžovatelka ani netvrdí, že soud měl rozhodnout jinak. Proto navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítl.

Nejdříve se Ústavní soud zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu § 42 odst. 1 zákona. Za opodstatněnou je třeba považovat takovou ústavní stížnost, jež směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovatelce nepodařilo prokázat možnost porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.

Úvodem Ústavní soud pokládá k návrhovému žádání obsaženému v ústavní stížnosti za potřebné poznamenat, že důvodem vydání zrušovacího nálezu nemůže být nezákonnost rozhodnutí orgánu veřejné moci, nýbrž výlučně porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm d) Ústavy, § 82 odst. 2 písm. a) zákona]. Pokud jde

o jednotlivé námitky v ústavní stížnosti obsažené, stěžovatelka především argumentuje tím, že napadené rozhodnutí neobsahuje odůvodnění, jež by bylo v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu. V prvé řadě nutno podotknout, že v daném ohledu ústavní stížnost obsahuje námitky spíše obecného charakteru, když stěžovatelka nijak nekonkretizuje, v případě jakého důvodu, který Nejvyšší soud ČR vedl k odmítnutí dovolání, se tento soud omezil pouze na citaci příslušného ustanovení, aniž by je vyložil a srozumitelně vysvětlil jeho aplikaci na posuzovaný případ. Z tohoto důvodu Ústavní soud mohl danou námitku posuzovat opět jen v obecné rovině. Po přezkoumání napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že dovolací soud se zabýval otázkou přípustnosti dovolání z hlediska všech v úvahu připadajících ustanovení, přičemž se neomezil pouze na jejich citaci, ale ve vztahu ke každému uvedl, z jakého důvodu na podané dovolání nedopadají, kdy rozsah k tomu se vztahujícího zdůvodnění odrážel jak stupeň relevance těchto ustanovení k povaze rozhodnutí odvolacího soudu, tak obsah předmětného podání. Přitom argumentaci dovolacího soudu nelze, dle názoru Ústavního soudu, označit za zjevně nesrozumitelnou či v rozporu s pravidly logiky.

Pokud stěžovatelka poukazovala na procesní pochybení dovolacího soudu, spočívající v tom, že napadené usnesení není podepsáno předsedou senátu, z příslušného soudního spisu (sp. zn. 17 C 215/99) bylo zjištěno, že v něm založený originál byl podepsán

JUDr. V. K., předsedou senátu, a to vlastní rukou, takže námitka porušení

§ 158 odst. 1 o. s. ř. rovněž důvodná není, nedošlo ani k porušení § 158 odst. 2 o. s. ř., neboť stěžovatelce byl zaslán, jak lze z přílohy ústavní stížnosti zjistit, stejnopis daného usnesení.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem, kdy nic nenasvědčuje porušení procesních předpisů ze strany obecnéhosoudu, natož porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 16. října 2003

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru