Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3299/09 #1Nález ÚS ze dne 26.05.2010Požadavek spravedlivého procesu ve vztahu k nákladům řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
vyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
základní ústavní principy/demokratický právní ... více
Věcný rejstříkNáklady řízení
Byt
Závazek
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 116/57 SbNU 441
EcliECLI:CZ:US:2010:3.US.3299.09.1
Datum vyhlášení08.06.2010
Datum podání21.12.2009
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

372/2001 Sb.

99/1963 Sb., § 148 odst.1, § 142 odst.2, § 150


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Z práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod vyplývá též povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k možnosti vyjádřit se k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle ustanovení § 150 občanského soudního řádu, aby účastníci mohli vznášet tvrzení či důkazní návrhy vztahující se k aplikaci tohoto ustanovení. Tato povinnost je obzvláště naléhavá v rámci odvolacího řízení, kde po přijetí rozhodnutí již účastník řízení nemá procesní nástroj k uplatnění námitek.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelů I. H. a J. H. zrušil III. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 26. 5. 2010 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 18 Co 422/2009 ze dne 5. 10. 2009 ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem b) a stěžovateli a ve výroku o nákladech odvolacího řízení pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny. Ve zbývající části byla ústavní stížnost odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.

Narativní část

Žalobci a) a b) se po žalovaných stěžovatelích domáhali zaplacení dlužných záloh na úhradu nákladů spojených se správou domu a užíváním bytu. Obvodní soud přisoudil žalobcům zhruba polovinu uplatňované částky a rozhodl o povinnosti žalobců zaplatit náklady řízení. K odvolání žalobců odvolací soud změnil výroky o nákladech řízení tak, že ve vztahu mezi žalobcem a) a stěžovateli neměl žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení s odkazem na § 142 odst. 2 o. s. ř., ve vztahu mezi žalobcem b) a stěžovateli soud náhradu nákladů řízení nepřiznal s odkazem na § 150 o. s. ř. Stěžovatelé porušení práva na spravedlivý proces spatřovali v tom, že odvolací soud změnil výrok rozsudku soudu I. stupně, aniž jim dal procesní prostor k vyjádření.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Jak již Ústavní soud uvedl, rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení (např. nález sp. zn. I. ÚS 653/03), na nějž dopadají postuláty spravedlivého procesu. Z tohoto hlediska může otázka náhrady nákladů řízení nabýt ústavně právní dimenze např. tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu byl obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti (např. nález sp. zn. III. ÚS 624/06).

Z práva na spravedlivý proces vyplývá též povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle ustanovení § 150 o. s. ř., pokud obecný soud takový postup zvažuje, aby mohli vznášet tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit. Tato povinnost je pak naléhavější v rámci odvolacího řízení, kdy po přijetí rozhodnutí již účastník řízení nemá procesní nástroj k uplatnění svých námitek.

Uvedené závěry se vztahují i na posuzovaný případ, protože odvolací soud před svým rozhodnutím nedal stěžovatelům nijak najevo, že uvažuje o aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř.

Vzhledem k tomu Ústavní soud dospěl k závěru, že rozhodnutí soudu vykazuje prvky libovůle a bylo jím zasaženo do základního práva stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, stížnosti vyhověl a příslušné výroky zrušil.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Pavel Holländer. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

III.ÚS 3299/09 ze dne 26. 5. 2010

N 116/57 SbNU 441

Požadavek spravedlivého procesu ve vztahu k nákladům řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Kůrky a soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy - ze dne 26. května 2010 sp. zn. III. ÚS 3299/09 ve věci ústavní stížnosti Ing. I. H. a Mgr. J. H. proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 8 Co 422/2009 ze dne 5. 10. 2009, jímž odvolací soud jednak odmítl odvolání stěžovatelů směřující proti výroku o věci samé (zaplacení peněžité částky), jednak rozsudek soudu prvního stupně změnil v části týkající se nákladů řízení, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a Společenství vlastníků jednotek domu č. p. 134/12 v ulici Bečvářova, č. p. 2429/4, 2430/06, 2431/8, 2432/10 v ulici Pod Hotelem a č. p. 2433/61 v ulici Dětská, se sídlem Praha 10, Bečvářova 12, a Bytového družstva Solidarita se sídlem Praha 10, Brigádníků 44, jako vedlejších účastníků.

Usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 18 Co 422/2009 ze dne 5. 10. 2009 se ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem b) a stěžovateli a ve výroku o nákladech odvolacího řízení zrušuje.

Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé svou ústavní stížností napadají, s tvrzením porušení práva na spravedlivý proces, v záhlaví označené rozhodnutí ve výrocích, jímž odvolací soud - v řízení, v němž měli stěžovatelé postavení žalovaných, po nichž se žalobci domáhali zaplacení dlužných záloh na úhradu nákladů spojených se správou domu a na úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytové jednotky - změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích o nákladech řízení.

Jak je patrno z obsahu připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 46 C 273/2001, byla rozsudkem jmenovaného soudu ze dne 19. 5. 2009 ve spojeném řízení, v němž se žalobci a) Společenství vlastníků jednotek označených domů v Praze a b) Bytové družstvo Solidarita v Praze domáhali po stěžovatelích zaplacení částek 28 054 Kč s příslušenstvím a 22 643,70 Kč s přísl., výrokem I stanovena stěžovatelům povinnost zaplatit žalobci a) společně a nerozdílně částku 3 206,64 Kč s příslušenstvím. Pod bodem II výroku byla žaloba o zaplacení uvedené částky ve vztahu k žalobci b) zamítnuta. Pod bodem III výroku byla dále (ve vztahu k oběma žalobcům) zamítnuta žaloba o zaplacení částky 21 725,26 Kč, pod bodem IV byla žalobcům stanovena povinnost zaplatit společně a nerozdílně stěžovatelům náhradu nákladů řízení ve výši 29 180 Kč, pod bodem V dále povinnost zaplatit státu na náhradě nákladů řízení 10 755 Kč a pod bodem VI bylo rozhodnuto, že 2. stěžovatelce se vrací záloha na znalečné ve výši 500 Kč. Výrok o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky řízení soud prvního stupně odůvodnil ustanovením § 142 odst. 3 o. s. ř. a o náhradě nákladů státu - jím placeného znalečného - rozhodl podle § 148 odst. 1 o. s. ř.

Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali oba žalobci odvolání, a to pouze do výroků o nákladech řízení, stěžovatelé podali blanketní odvolání do výroku ve věci samé, které však přes výzvu soudu neodůvodnili.

Odvolací soud ústavní stížností napadeným usnesením pod bodem I výroku svého rozhodnutí odvolání stěžovatelů směřující proti výroku o věci samé odmítl, pod bodem II rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV změnil tak, že ve vztahu mezi žalobcem a) a stěžovateli nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení a ve vztahu mezi žalobcem b) a stěžovateli stěžovatelům náhradu nákladů řízení nepřiznal, přitom tento svůj výrok pokud jde o vztah žalobce a) a stěžovatelů odůvodnil ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř., tj. částečným úspěchem a neúspěchem obou stran řízení, a ve vztahu žalobce b) a stěžovatelů aplikoval ustanovení § 150 o. s. ř. a stěžovatelům, v poměru k tomuto žalobci zcela úspěšným, nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, přičemž důvody hodné zvláštního zřetele spatřoval v tom, že stěžovatelé dlouhodobě od roku 1999 nehradili své závazky spojené s vlastnictvím bytu a spoluvlastnictvím bytového domu, ačkoliv se k tomu smluvně zavázali, jakož i v postoji stěžovatelů v průběhu řízení, kdy se vyjadřovali záporně ke splnění svých povinností i k dodržování právních předpisů vztahujících se k vlastnictví bytu a jeho užívání, v důsledku čehož soud prvního stupně ustanovil ve věci dva znalce. Dále odvolací soud pod bodem III výroku svého rozhodnutí změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku V a VI tak, že na náhradě nákladů státu je každý ze žalobců povinen zaplatit částku 2 118,75 Kč a stěžovatelé pak částku 5 877,50 Kč, pod bodem IV rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se záloha ve výši 500 Kč 2. stěžovatelce nevrací, a stěžovatelům podle § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 2 o. s. ř. stanovil dále povinnost zaplatit společně a nerozdílně na nákladech odvolacího řízení každému ze žalobců částku 565,25 Kč.

Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu, a to do výroků o nákladech řízení, směřuje ústavní stížnost. Stěžovatelé porušení práva na spravedlivý proces spatřují, i s odvoláním na judikaturu Ústavního soudu, v podstatě v tom, že odvolací soud změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně, aniž předem stěžovatelům signalizoval, že tak hodlá učinit a že je jiného právního názoru než soud prvního stupně. To se týká podle nich především aplikace § 150 o. s. ř., jehož použití podle nich nese znaky libovůle ze strany odvolacího soudu, neboť jeho zdůvodnění je v rozporu s výsledkem řízení, jímž podle nich bylo, že naopak žalobci po nich požadovali bez jakéhokoliv opodstatnění částku cca 30 000 Kč bez příslušenství, a pokud tedy stěžovatelé odmítli tyto částky platit, postupovali zcela oprávněně. Zdůrazňují také, že znalci nebyli v řízení ustanovováni proto, že by stěžovatelé odmítali plnit své povinnosti, ale proto, aby za žalobce, jehož výpočty byly chybné v neprospěch stěžovatelů, splnili jeho povinnost vyúčtovat řádně spotřebu plnění spojených s užíváním bytu. Především však upozorňují na to, že vůči žalobci b) byla žaloba zamítnuta, a vůči němu tak žádné povinnosti neměli a neplněním jemu nemohlo dojít k porušení jakýchkoliv právních či mravních norem, které by odůvodňovaly nepřiznání náhrady nákladů řízení vůči tomuto žalobci. Tvrdí dále, že zdůvodnění použití § 150 o. s. ř. jejich vyjádřením je zkreslené, a navíc poukazují na to, že postup žalobců, pokud stěžovatelům účtovali za vytápění bytu stejnou částku jako ostatním vlastníkům, byl protiprávní, neboť stěžovatelé měli svůj byt vytápěn lokálně plynovým kotlem a tento byl odpojen od ústředního vytápění. Od počátku dávali najevo, že požadované platby nechtějí poukazovat proto, že jsou vypočteny nesprávně, nikoliv proto, že by nechtěli platit vůbec, a správnou částku nemohli zaplatit proto, že ji před vypracováním znaleckého posudku neznali. Podle stěžovatelů i výrok týkající se náhrady nákladů ve vztahu k žalobci a), odůvodněný ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř., nese znaky libovůle, neboť neúspěch tohoto žalobce nebyl jen částečný, ale podstatný; přitom soud dostatečně nevysvětlil, proč se odchýlil od ustálených pravidel rozhodování podle uvedeného ustanovení. Považují také za nespravedlivé, aby se podíleli na úhradě nákladů státu spočívajících ve znaleckých úkonech, kterými byla nahrazena povinnost žalobců provést řádné vyúčtování. Z těchto a dalších v ústavní stížnosti rozvedených důvodů se domáhají zrušení napadeného rozhodnutí ve výrocích o nákladech řízení.

Městský soud v Praze jako účastník tohoto řízení ve svém vyjádření dal najevo, že výhrady stěžovatelů nepovažuje za důvodné, neboť ve svém rozhodnutí stručně a jasně vysvětlil své shrnující úvahy o výsledcích řízení, které jej vedly ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích o nákladech řízení, a odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Za ústavně konformní považuje i proces svého rozhodování, neboť dodržel všechna zákonná ustanovení, která účastníkům zajišťují právo na spravedlivý proces. Navrhl proto zamítnutí, případně odmítnutí návrhu stěžovatelů.

Vedlejší účastnící řízení ve společném vyjádření k obsahu ústavní stížnosti, s poukazem na to, že stěžovatelé přes výzvu soudu své blanketní odvolání nezdůvodnili a pro tento nedostatek odvolací soud nemohl jejich odvolání věcně projednat, tvrdí, že tito nevyužili veškerých zákonem daných možností k prosazení svých tvrzených práv. Rozhodnutí odvolacího soudu v podstatě z důvodů v něm uvedených, které dále rozvádějí, považují vedlejší účastníci za správné, zohledňující okolnosti daného případu, které ve vyjádření akcentují (neplnění povinností plynoucích z obecně závazného předpisu, vytváření si vlastních pravidel způsobu hospodaření) s tím, že důvody stěžovateli uváděné v ústavní stížnosti považují za zcela nedostatečné a irelevantní. Navrhli proto odmítnutí, případně zamítnutí ústavní stížnosti.

Především třeba uvést, že Ústavní soud nepřisvědčil námitce vedlejších účastníků o nepřípustnosti ústavní stížnosti. Ústavní stížnost totiž směřuje pouze proti výrokům měnícího rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, a proto fakt, že stěžovatelé nepodali řádné odvolání proti výroku rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, který tak v meritu věci nabyl právní moci, nelze z pohledu ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, považovat za nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práv, tj. v daném případě k ochraně práv vztahujících se k rozhodování o nákladech řízení odvolacím soudem, poskytuje.

Poté, co se seznámil s obsahem připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 46 C 273/2001, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je částečně důvodná.

Ústavní soud se v řadě svých dřívějších rozhodnutí, která nelze při rozhodování této věci pomíjet, zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces. Své názory na tuto problematiku již několikrát shrnul, mimo jiné i v nálezu, jehož závěrů se dovolávají i stěžovatelé, tj. v nálezu sp. zn. IV. ÚS 215/09 ze dne 3. 3. 2009 (N 44/52 SbNU 443). Poukázal na to, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 653/03 ze dne 12. 5. 2004 (N 69/33 SbNU 189)], a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, a že z hlediska kritérií spravedlivého procesu může otázka náhrady nákladů řízení nabýt ústavněprávní dimenze např. tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu byl obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 624/06 ze dne 8. 2. 2007 (N 27/44 SbNU 319)]. V citovaném nálezu, z něhož vychází i projednávaná ústavní stížnost, Ústavní soud také k aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř., které má sloužit k odstranění nepřiměřené tvrdosti, uvedl, že úvaha soudu, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci (typicky jde o výši nákladů řízení ve vazbě na majetkové a sociální poměry účastníků řízení) a soud musí také své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit. V postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 727/2000 ze dne 17. 5. 2001 (N 75/22 SbNU 145)]. Konečně pak citovaný nález poukázal i na to, že z práva na spravedlivý proces vyplývá též povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle ustanovení § 150 o. s. ř., pokud obecný soud takový postup zvažuje, a aby mohli vznášet tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit, kterážto povinnost je pak naléhavější v rámci odvolacího řízení, kdy po přijetí rozhodnutí již účastník řízení nemá procesní nástroj, jak své námitky uplatnit.

Uvedené závěry lze vztáhnout i na posuzovaný případ, a to pokud jde o napadený výrok o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem b) a stěžovateli. Odvolacísoud podle obsahu spisu před svým rozhodnutím nedal nijak najevo, že uvažuje o aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. v poměru k tomuto výroku. Jakkoliv by bylo možno i přijmout závěr, že odvolací soud tím, že stěžovatelům doručil stejnopis odvolání žalobců, směřujícího do výroků o nákladech řízení, alespoň částečně učinil zadost požadavku na vytvoření prostoru pro vyjádření stěžovatelů k rozhodnutí o nákladech řízení, nelze podle Ústavního soudu v posuzované věci pominout, že odvolací soud použití ustanovení § 150 o. s. ř., jehož aplikace přichází v úvahu jen výjimečně, zdůvodnil nedostatečně. Použití ustanovení § 150 o. s. ř. zdůvodnil, jak dříve rozvedeno, v podstatě tím, že stěžovatelé nehradili své závazky spojené s vlastnictvím bytu a spoluvlastnictvím k domu a vyjadřovali se záporně ke splnění svých povinností i k dodržování právních předpisů vztahujících se k vlastnictví bytů a jejich užívání, v důsledku čehož soud ustanovil ve věci dva znalce. Toto zdůvodnění však zcela neodpovídá obsahu spisu. Závěr o nedodržování právních předpisů byl zřejmě učiněn na základě výroku stěžovatele (č. l. 76 spisu) o tom, že se necítí být vázán vyhláškou Ministerstva pro místní rozvoj č. 372/2001 Sb., kterou se stanoví pravidla pro rozúčtování nákladů na tepelnou energii na vytápění a nákladů na poskytování teplé užitkové vody mezi konečné spotřebitele. Tento výrok však byl evidentně vytržen z kontextu celé výpovědi stěžovatele i z celkové obrany stěžovatelů, z nichž je patrno, že vázanost uvedenou vyhláškou necítili stěžovatelé v poměru k platbám za teplo, a to z toho důvodu, že jejich byt byl již od roku 1999 odpojen od ústředního topení a je vytápěn lokálně - tato skutečnost byla také jedním z důvodů nařízení znaleckých posudků, jejichž závěry žalobci akceptovali. Bez významu není ani to, že žalobci neměli k dispozici všechny podklady vyúčtování, což plyne i z vyjádření ustanovené znalkyně Ing. K., která ve své výpovědi (č. l. 175 spisu) uvedla, že dokumentace byla nekompletní ... základním dokumentem byly předpisy záloh ... takový dokument však v případě žalovaných neexistoval, jakož i to, že podle znaleckého posudku Ing. S. byly stěžovatelům náklady na teplo v jejich bytě účtovány nesprávně (č. l. 248 spisu). Za popsaného stavu tak lze použití výjimečného ustanovení § 150 o. s. ř. ve vztahu k žalobci, vůči němuž byla žaloba proti stěžovatelům zcela zamítnuta, stěží zdůvodňovat postojem stěžovatelů v průběhu řízení, jejich "záporným" vyjadřováním se k plnění povinností a k dodržování právních předpisů či nutností nařízení znaleckých posudků. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu není zdůvodněno způsobem odpovídajícím obsahu spisu, vykazuje tak prvky libovůle a bylo jím tak zasaženo do základního práva stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Nad rámec tohoto kasačního důvodu Ústavní soud připomíná, že soud odvolací před svým rozhodnutím nenaznačil, že hodlá aplikovat ustanovení § 150 o. s. ř. v části týkající se náhrady nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem b) a stěžovateli.

Pro uvedené bylo v daném rozsahu ústavní stížnosti vyhověno a napadené rozhodnutí v této části zrušeno [§ 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavnímsoudu]. V návaznosti na toto zrušení bylo nezbytné zrušit i výrok o nákladech odvolacího řízení. O těch bude třeba znovu rozhodnout teprve po vydání nového rozhodnutí odvolacího soudu. Až potud tedy Ústavní soud považuje ústavní stížnost za důvodnou.

Jinak tomu však je, pokud jde o zbývající část ústavní stížnosti brojící proti výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi stěžovateli a žalobcem a) a proti výroku o náhradě nákladů státu. V tomto směru opět možno poukázat na již shora citovaný nález Ústavníhosoudu, v němž tento dal také najevo, že otázku náhrady nákladů řízení, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Pouze v případě, kdy jsou právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, považuje Ústavní soud takové rozhodnutí za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. Takový stav však v poměru k dalším výrokům napadeného rozhodnutí týkajícím se náhrady nákladů řízení Ústavní soud nezjistil.

Jak je patrno z již dříve uvedeného, ve výroku o věci samé nabylo právní moci již rozhodnutísoudu prvního stupně. Z něj je tak třeba při posuzování poměru úspěchu a neúspěchu stran v řízení u rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházet. Odvolací soud výrok o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi stěžovateli a žalobcem a) odůvodnil ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř. Za stavu, kdy z obsahu spisu je patrno, že v daném řízení, v němž došlo ke spojení dvou žalob, byly žalobcem uplatněny částky 28 054 Kč s přísl. a 22 643,70 Kč s přísl., tj. celkem 50 697,70 Kč, a pravomocně mu byla proti stěžovatelům přisouzena částka 3 206,64 Kč poté, co po podání žaloby stěžovatelé postupně zaplatili částky 7 544 Kč a 9 885,50 Kč a žalobce a) byl tak, jak ostatně připouští ve stížnosti i stěžovatelé, úspěšný v částce 20 636 Kč s přísl., kterážto částka se zhruba blíží polovině částky žalobami uplatňované, nelze v aplikaci ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. ve vztahu mezi těmito účastníky řízení spatřovat extrémní rozpor s principy spravedlnosti či projev libovůle soudu a z týchž důvodů pak ani ve výroku o náhradě nákladů státu odůvodněném s odkazem na výsledek řízení ustanovením § 148 odst. 1 o. s. ř. Tuto část ústavní stížnosti proto považuje Ústavní soud za zjevně neopodstatněnou, a proto ji jako takovou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru