Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3290/11 #1Usnesení ÚS ze dne 15.12.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkadvokát/ustanovený
Odvolání
opravný prostředek - řádný
účastník řízení
lhůta
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.3290.11.1
Datum podání02.11.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

6/2002 Sb., § 174a odst.1

99/1963 Sb., § 138 odst.1, § 30 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3290/11 ze dne 15. 12. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. D. K., zastoupené JUDr. Hanou Kukrálovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Jeseniova 1151/55, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. Ul 74/2011, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2011, č. j. 15 Cm 172/2006-248, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, jelikož je přesvědčena, že jimi jí byla upřena ústavně zaručená práva, jmenovitě že došlo k porušení článku 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavní stížností napadeným usnesením Vrchní soud v Praze zamítl návrh stěžovatelky ze dne 5. 10. 2011 na určení lhůty k provedení procesních úkonů Městským soudem v Praze, a to jmenovitě k nařízení jednání v její věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 15 Cm 172/2006. Nedůvodnost návrhu vyvodil soud ze zjištění, že stěžovatelka činila v řízení řadu procesních úkonů (návrhy na osvobození od soudních poplatků a ustanovení advokáta, doplnění žaloby, změny žalobního petitu, návrhy na přistoupení dalších účastníků), které směřování k nařízení jednání objektivně ztěžovaly a jimiž se soud prvního stupně adekvátně zabýval a rozhodoval o nich; v této souvislosti nepřehlédl ani to, že stěžovatelku v řízení zastupovali postupně různí soudem ustanovení zástupci, kteří sami žádali, aby byli posléze zastoupení zproštěni. Posledním úkonem, který soud prvního stupně v právní věci stěžovatelky učinil, bylo vydání (též ústavní stížností napadeného) usnesení ze 7. 10. 2011, č. j. 15 Cm 172/2006-248, jímž k návrhu stěžovatelky ze dne 7. 10. 2010 připustil změnu žaloby a současně opakovaně vyzval stěžovatelku (když předchozí výzva zůstala bezvýsledná), aby ve lhůtě 15 dnů svůj návrh potřebným způsobem doplnila a odstranila stávající (označené) vady. Návrhu stěžovatelky na určení lhůty k nařízení jednání nebylo možno vyhovět už proto, že tato lhůta dosud neuplynula.

V ústavní stížnosti stěžovatelka shrnuje dosavadní průběh řízení před Městským soudem v Praze ve věci sp. zn. 15 Cm 172/2006 a tvrdí, že ve věci vyvíjela veškerou možnou aktivitu, kterou lze na ní požadovat, a snažila se předejít průtahům v řízení, současně však s ohledem na právní složitost věci (řízení o ochranu práv majitele ochranné známky) a své majetkové poměry žádala v řízení opakovaně o ustanovení v této agendě kvalifikovaného advokáta. "Zásadně odmítá" úsudek vrchního soudu, že vytýkané průtahy řízení sama způsobila, jakož i jeho domněnku, že soudem ustanovení zástupci "zřejmě pro neshodu se žalobkyní" žádali o zproštění zastupování, a osvětluje (jiné) důvody, jež soudem ustanovené zástupce k žádosti o zproštění vedly. Vposledku podaným žádostem o ustanovení zástupce pak nebylo vyhověno vůbec, ačkoliv se její majetkové poměry od podání žaloby zhoršily a "osvobození od soudních poplatků nebylo nikdy zrušeno"; takový postup soudu považuje stěžovatelka za porušení svého práva na právní pomoc a principu rovnosti účastníků řízení. K ústavní stížností napadené výzvě městského soudu, aby doplnila návrh změny žaloby a odstranila vytknuté vady, pak stěžovatelka namítá, že toho není bez pomoci ustanoveného advokáta sama schopna, aiz tohoto důvodu "opakovaně navrhovala soudu (naposledy podáním .... 26. 10. 2011) přibrání znalce".

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatelka v části ústavní stížnosti (obsahově) směřující proti rozhodnutí o zamítnutí návrhu na určení lhůty k úkonu, jež je jediným relevantním rozhodnutím, jehož přezkoumání se lze nyní domáhat, se dovolává (v podstatě výlučně) porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Toto právo jí v řízení o návrhu na určení lhůty k úkonu upřeno nebylo potud, že se jí dostalo náležitého postavení účastníka řízení, a nikterak se nenaznačuje, že by její procesní práva zde mohla být dotčena.

Jinak by tomu mohlo být až v situaci, kdy by interpretace podústavního práva, již obecný soud zvolil (a tomu korespondující procesní postup), byla výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, nebo je výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění.

Oproti očekáváním stěžovatelky však rozhodný právní závěr vrchního soudu, že návrhu na určení lhůty k nařízení jednání v její věci vyhovět nelze, neboť jí podaná žaloba (její změna) trpí vadami, jež je nutno odstranit a v době vydání rozhodnutí dosud neuplynula lhůta k jejich odstranění stanovená, za protiústavní - v právě uvedeném smyslu - mít evidentně nelze.

K názoru stěžovatelky, že postupem soudů v řízení (zde zejména v řízení před městským soudem) byla dotčena i ve svém právu na rovné postavení a na právní pomoc tím, že se jí v řízení nedostalo adekvátního právního zastoupení, se pak jen připomíná, že podmínkou pro ustanovení zástupce z řad advokátů soudem je především zjištění o nepříznivých majetkových poměrech účastníka řízení; okolnost, že majetkové poměry stěžovatelky neodůvodňují (oproti jejímu názoru) osvobození od soudních poplatků a že tudíž jejímu návrhu na ustanovení právního zástupce (§ 30, § 138 o. s. ř.) vyhovět nelze, se přitom podává jak ze zjištění soudu v tomto řízení (srov. usnesení sp. zn. 15 Cm 172/2006-232 ze dne 4. 4. 2011), ale i ze závěrů soudů v jiných řízeních, která stěžovatelka současně vede (srov. kupř. sp. zn. III. ÚS 2789/10, sp. zn. III ÚS 271/11, sp. zn. IV. ÚS 2209/10 a další).

V části, v níž ústavní stížnost směřuje formálně (podle jejího petitu) proti výroku II usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2011, č. j. 15 Cm 172/2006-248, jímž tento soud vyzval stěžovatelku k doplnění změny žaloby o vylíčení rozhodných skutečností a doplnění jejího petitu, jde pak o návrh, jenž není přípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu], neboť je v kolizi s principy subsidiarity ústavněprávního přezkumu (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), jestliže proti němu stěžovatelka podala odvolání, o němž dosud nebylo rozhodnuto, což platí i tehdy, naznačuje-li se Ústavnímu soudu, že odvolání zde přípustné není (§ 202 odst. 1 písm. d) o. s. ř.). Ostatně je evidentní, že napadeným - výlučně procesním - rozhodnutím základní ústavně chráněná práva být dotčena objektivně ani nemohou.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost zčásti jako zčásti nepřípustnou a zčásti zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [§ 43 odst. 1 písm. e), odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. prosince 2011

Jiří Mucha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru