Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3290/09 #1Usnesení ÚS ze dne 27.05.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Chrudimi
SOUD - KS Hradec Králové
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkBezdůvodné obohacení
nájemné
EcliECLI:CZ:US:2010:3.US.3290.09.1
Datum podání18.12.2009
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 451

99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3290/09 ze dne 27. 5. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 27. května 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti J. P. a H. P., zastoupených JUDr. Janou Kudrnovou, advokátkou se sídlem Na Hradbách 3, Ostrava - Moravská Ostrava proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka Pardubice, ze dne 14. září 2009 č. j. 18 Co 40/2009-700, a proti rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 8. října 2008 č. j. 3 C 150/94-611 ve znění usnesení ze dne 14. ledna 2009 č. j. 3 C 150/94-656 a ze dne 7. dubna 2009 č. j. 3 C 150/94-673, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích a Okresního soudu v Chrudimi, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, podanou včas [§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadají stěžovatelé obě v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, a tvrdí, že jimi bylo porušeno jejich právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Po rekapitulaci průběhu a výsledku pravomocně skončeného řízení stěžovatelé ke skutkové stránce věci uvádějí, že se jako vlastníci pozemků v katastrálním území Zderaz domáhali vydání bezdůvodného obohacení, neboť byli přesvědčeni, že jim žalovaná společnost RENOSPOND, s. r. o. měla hradit za užívání pozemků k její podnikatelské činnosti nájemné obvyklé v daném místě a čase, a to ve výši 5,50 Kč/m2. Stěžovatelé obecným soudům vytýkají, že nesprávně vyhodnotily výši obvyklého nájemného u jejich pozemků, pokud je stanovily v částce 3,- Kč za m2, přičemž se prý nezabývaly jejich "znevýhodněním oproti jiným vlastníkům obdobných pozemků". Oba obecné soudy údajně nevzaly v úvahu, že znalecký posudek znaleckého ústavu EXPERTIZA CZ s. r. o. nerespektoval závěry jiných soudních znalců a nezjistil si dostatečné podklady o cenách nájmů pozemků v uvedené lokalitě. Stejně prý obecné soudy při stanovení výše bezdůvodného obohacení nepřihlédly k ustanovení § 17 odst. 1 vyhlášky Ministerstva financí č. 393/1991 Sb. Stěžovateli uváděnou cenu obvyklého nájemného prý akceptovala již dříve i žalovaná při jednání se stěžovateli o uzavření nájemních smluv.

II.

Jak se zjišťuje z připojených listin, Okresní soud v Chrudimi v řízení o žalobě stěžovatelů proti žalované obchodní společnosti RENOSPOND s. r. o. o zaplacení 58 197,- Kč s příslušenstvím za užívání pozemků ve vlastnictví stěžovatelů rozhodl tak, že žalované uložil povinnost zaplatit stěžovatelům částku 7 935,- Kč se stanoveným úrokem z prodlení (výrok I.), ve zbytku žalobu zamítl (výrok II.). Výše označený rozsudek soudu prvního stupně je v pořadí druhým rozhodnutím po zrušení prvního rozsudku odvolacím soudem. Po doplnění dokazování soud prvního stupně konstatoval, že stěžovatelé požadovali nájemné za užívání pozemků ve svém vlastnictví ve výši 9,50 Kč/m2. Ve sporu bylo provedeno rozsáhlé a podrobné dokazování, po němž soud prvního stupně uvedl, že předmětem sporu je vydání bezdůvodného obohacení žalovanou. Určení výše bezdůvodného obohacení se odvíjela od stanovení výměry pozemků užívaných žalovanou bez právního důvodu a stanovení výše obvyklého nájemného těchto pozemků. K první otázce soud prvního stupně dovodil, že žalovaná užívala v roce 1993 pozemky stěžovatelů o výměře 6 126 m2; při stanovení výše obvyklého nájemného 3,- Kč/m2 vycházel soud prvního stupně ze znaleckých posudků znalce Ing. Č., CSc. a znaleckého ústavu EXPERTIZA s. r. o. a rovněž tak i z nájemní smlouvy na předmětné pozemky uzavřené na rok 1992.

Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích rozsudek soudu prvního stupně ve znění výše označených usnesení změnil ve výrocích týkajících se úroků z prodlení a náhrad nákladů řízení. V ostatních částech shledal odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně věcně správným. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, neboť podle jeho názoru měly oporu v provedeném dokazování a pro stručnost svého odůvodnění na ně odkázal. I on konstatoval, že předmětem řízení je v předmětné věci bezdůvodné obohacení žalované, která má povinnost poskytnout za užívání pozemků ve vlastnictví stěžovatelů odpovídající finanční náhradu. S odkazem na platnou judikaturu odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně postupoval správně, pokud výši bezdůvodného obohacení posuzoval jako nájemné obvyklé v daném místě a čase.

III.

Po zvážení námitek stěžovatelů ve vztahu k ústavní stížnosti napadeným rozhodnutím dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z hlediska namítaného porušení ústavně garantovaných práv stěžovatelé poukazují na údajné porušení svého vlastnictví, které spatřují v tom, že obecné soudy nesprávně určily výši nájemného obvyklého v daném místě a čase.

Z napadených rozhodnutí bylo zjištěno, že zejména soud prvního stupně se výše označenou otázkou zabýval velmi podrobně; ve věci bylo provedeno obsáhlé dokazování, přičemž prvostupňový soud při svém rozhodování vycházel jak z provedených listinných důkazů (zejména znaleckých posudků včetně doplňku), tak ze svědeckých a znaleckých výpovědí. Stěžovatelům byla tak v průběhu řízení poskytnuta možnost klást svědkům a znalcům otázky k vyjasnění možných rozporů a vyvrátit tak případné zjevné nesprávnosti či nepřesnosti zejména v konkrétních závěrech znalců, či jinak věcně a právně argumentovat. Pokud obecné soudy za této situace nerozhodly podle představ stěžovatelů o výši bezdůvodného obohacení, neboť v řízení provedené důkazy hodnotily podle zásady uvedené v ustanovení § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), tj. jak jednotlivě, tak v jejich vzájemných souvislostech, nelze jejich postupu při zjišťování skutkového stavu věci z hlediska možného porušení ústavnosti cokoli vytknout.

Ve velmi obsáhlém odůvodnění jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací jasně a srozumitelně shrnuly výsledky provedeného dokazování a vysvětlily své úvahy při hodnocení důkazů, přičemž neopomněly uvést, z jakých důkazů při svém rozhodování vycházely, pokud dospěly k závěru, že výše nájemného obvyklého v daném místě a čase odpovídá částce 3,- Kč za 1 m2. V tomto zjištění nelze shledat protiústavnost jen proto, že se stěžovatelům zdá takto zjištěná částka nízká. Ústavní stížností napadeným rozhodnutím nelze vytknout ani nesplnění podmínek odůvodnění, uvedených v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř.

Z výše uvedených důvodů shledal Ústavní soud skutková zjištění obou soudů jako správná. Ústavní soud může v případě námitek vznesených ke správnosti a tedy i úplnosti skutkových zjištění či tvrzenému nesprávnému hodnocení důkazů posuzovat pouze to, zda postup obecných soudů v konkrétním případě nevybočil z mezí ústavnosti. Takové porušení, které by znamenalo porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, však nezjistil.

Závěrem Ústavní soud považuje za vhodné poznamenat, že se Ústavní soud zabýval nyní ústavní stížností napadenými rozsudky již v řízení vedeném pod sp. zn. I. ÚS 3269/09, v němž stěžovatelkou byla dříve žalovaná obchodní společnost RENOSPOND, s. r. o. Ve svém rozhodnutí ze dne 13. 1. 2010 sp. zn. I. ÚS 3269/09 žádné porušení ústavnosti, jak ve vztahu k napadeným rozhodnutím, tak i řízením jim předcházejícím, neshledal.

Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. května 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru