Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 329/97Nález ÚS ze dne 29.01.1998Bývalý právní institut tzv. socialistického vlastnictví

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajŠevčík Vlastimil
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Vlastnictví
Znárodnění
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 12/10 SbNU 79
EcliECLI:CZ:US:1998:3.US.329.97
Datum podání05.09.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90, čl. 95 odst.1

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

100/1960 Sb., čl. 60 odst.2

118/1948 Sb.

40/1962 Sb.

99/1963 Sb., § 132, § 157


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 329/97 ze dne 29. 1. 1998

N 12/10 SbNU 79

Bývalý právní institut tzv. socialistického vlastnictví

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek

J. Z.a L. B., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11.

2. 1997, sp. zn. 25 Co 251/96, a rozsudku Okresního soudu

v Benešově u Prahy ze dne 21. 12. 1995, sp. zn. 4 C 198/92,

takto:

Rozsudek Okresního soudu v Benešově u Prahy ze dne 21. 12.

1995, sp. zn. 4 C 198/92, a rozsudek Krajského soudu v Praze ze

dne 11. 2. 1997, sp. zn. 25 Co 251/96, se zrušují.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č.

182/1993 Sb.) a za podmínek stanovených zákonem (§ 30 odst. 1, §

34 odst. 1, 2, § 72 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb.), napadly

stěžovatelky rozsudek Okresního soudu v Benešově u Prahy ze dne

21. prosince 1995 (sp. zn. 4 C 198/92) a spolu s ním též rozsudek

Krajského soudu v Praze ze dne 11. února 1997 (sp. zn. 25 Co

251/96) a tvrdily, že těmito pravomocnými rozhodnutími obecné

soudy jako orgány veřejné moci porušily jejich ústavně zaručená

základní práva plynoucí jak z Ústavy ČR (čl. 95 úst. zák. č.

1/1993 Sb.), tak z Listiny základních práv a svobod (čl. 11 a čl.

36); podle odůvodnění ústavní stížnosti mělo se tak stát - stručně

shrnuto - tím, že

a) výměr, jímž bylo rozhodnuto o znárodnění zestátněním části

(v řízení před obecnými soudy blíže označených a popsaných)

nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. 2281 u Katastrálního

úřadu v Benešově (knihovní vložce č. 10 pozemkové knihy pro kat.

úz. B.) náležejících vlastnicky jejich právním předchůdcům, byl

vydán jiným orgánem než orgánem k tomu podle zákona (č. 118/1948

Sb.) oprávněným,

b) tento výměr (vydaný v roce 1960) směřuje výslovně vůči

"knihovním vlastníkům" uvažovaných nemovitostí (právním

předchůdcům stěžovatelek, tj. dnes již zemřelým manželům Š.,

každému k jedné ideální polovině), a to přesto, že v době jeho

vydání tímto vlastníkem k jedné ideální polovině (na základě

dědění po zemřelém otci L. Š.) byla již jedna ze stěžovatelek (J.

Z.), jíž však výměr o zestátnění znárodněním nebyl doručen,

a nadto byl vydán mimo odpovědnost příslušného ministra. Z těchto

tvrzení posléze stěžovatelky vyvozují závěr, že samo řízení

o zestátnění znárodněním, již dříve zmíněných nemovitostí, trpí

takovými vadami, které zakládají nulitu příslušných správních

aktů, což ve svých důsledcích znamená, že zestátnění vůči "majetku

jejich rodiny nebylo provedeno po právu", a že ve skutečnosti

tento majetek na tehdejší čsl. stát vlastnicky nepřešel.

Co do procesní stránky stěžovatelky obecným soudům vytýkají,

že (v souvislosti s úvahami o přiměřenosti kupní ceny části

nemovitosti prodaných později vedlejším účastníkům) založily svá

rozhodnutí na znaleckém posudku "ústavu", jímž však byla soukromá

právnická osoba (obchodní společnost S., spol. s r. o.), aniž by

se však dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádaly

s předchozím znaleckým posudkem (ing. M.), jehož znalecké závěry

jsou výrazně rozdílné. Ve zbytku pak v ústavní stížnosti provedly

podrobný a obšírný právní rozbor dané problematiky a - dospěvše

k závěru, že všechny vytýkané vady, jak v meritu věci, tak

v procesním postupu obecných soudů, vyústily v protiústavnost

porušením již dříve citovaných ustanovení ústavního pořádku

republiky - navrhly, aby Ústavní soud svým nálezem obě rozhodnutí

obecných soudů, jak vpředu byla označena, zrušil.

Předsedkyně senátu odvolacího soudu, z něhož ústavní

stížností napadené rozhodnutí vzešlo, se k ústavnímu jednání bez

uvedení důvodů nedostavila a v písemném sdělení, aniž by vznesla

konečný návrh (č. l. 29 spisu), odkázala na "text napadeného

rozsudku". Vedlejší účastníci M. K. a L. K., přednesem společného

zástupce u ústního jednání, se vyjádřili tak, že vývody

stěžovatele v jednotlivých námitkách odmítli, zdůraznili, že

dokazování před obecnými soudy včetně dokazování znaleckého

proběhlo zcela ve shodě s ustanoveními občanského soudního řádu

a že také samotná rozhodnutí obecných soudů, jak po skutkové

stránce, tak v právním posouzení dané materie, zcela splňují

požadavky zákona na soudní rozhodnutí kladené; navrhli proto, aby

ústavní stížnost byla zamítnuta.

Vedlejší účastník ing. Z. K. v mezidobí (dne 13. listopadu

1997) zemřel (č. l. 28 spisu); v této skutečnosti Ústavní soud

však neshledal překážku, která by projednání ústavní stížnosti

bránila (§ 63 zák. č. 182/1993 Sb., § 107 o. s. ř.). Jak

z odůvodnění samotné ústavní stížnosti a z odůvodnění jí

napadených rozhodnutí obecných soudů, tak z obsahu spisu obecného

soudu (Okresního soudu v Benešově u Prahy, sp. zn. 4 C 198/92),

který si Ústavní soud vyžádal, vyplývá následující skutkový děj:

Posuzované nemovitosti tvoří bývalý mlýn (číslo evidenční

08) a st. p. č. 4565 kat. úz. B., obce B.; tyto nemovitosti (spolu

s dalšími) nabyli právní předchůdci stěžovatelek (dnes již zemřelí

jejich rodiče manželé B. a L. Š.), jednak na základě rozvrhového

usnesení z roku 1934 (E 30/34), jednak na základě notářského

snímku z roku 1943. Provoz mlýna byl zakázán v roce 1952 a k 1.

lednu 1953 jej převzal národní podnik S. m. a později (k 7. lednu

1954) K. v. p. v P., závod v B.; samotný mlýn jako takový nebyl od

roku 1951 provozován, jeho budova řadu let nebyla užívána vůbec,

resp. částečně sloužila jako skladové prostory (O. v.), až posléze

jej v roce 1981 Z. n. a z. p., jako národní majetek pro podnik

přebytečný, prodal vedlejším účastníkům (za částku 4 780 Kčs) jako

(po změně užívání a přestavbě) objekt rekreační.

Samotné řízení o zestátnění znárodněním všech nemovitostí

náležejících právním předchůdcům stěžovatelek (jaké byly právní

vztahy k nemovitostem znárodněním dotčených od roku 1952 do

okamžiku zahájení řízení o zestátnění nebylo zjišťováno) bylo

ukončeno vydáním výměru Ministerstva potravinářského průmyslu ze

dne 13. října 1960 (zn. 110775/118/60-01 Dr. O.), a to s odkazem

na zákon č. 118/1948 Sb., ve znění zák. č. 64/1951 Sb.; následným

výměrem (Ústřední správy nákupu zemědělských výrobků v Praze) ze

dne 3. února 1967 (čj. 98/302/67-02/K) byla část dříve

zestátněných nemovitostí ze zestátnění vypuštěna (a vrácena

dřívějším vlastníkům), zatímco zestátnění samotného mlýna (se

stavební plochou) zůstalo nedotčeno.

Kupní smlouvou ze dne 2. dubna 1981, uzavřenou mezi

Zemědělským nákupním a zásobovacím podnikem n. p. Praha, jako

prodávajícím, a druhým a třetím vedlejším účastníkem (manžely ing.

M. a L. K.), jako kupujícími, byl mlýn se stavební parcelou prodán

za částku 4 780,- Kčs; darovací smlouvou ze dne 2. července 1982

nabyl tyto nemovitosti (od svých rodičů) prvý vedlejší účastník,

který je má ve své držbě dosud.

Takto zjištěný skutkový základ věci posoudily obecné soudy

obou stupňů ve smyslu zák. č. 403/1990 Sb. shodně tak, že

stěžovatelkám přiznaly postavení oprávněných osob [§ 3 odst. 1

písm. c) cit. zák.], zatímco stran vedlejších účastníků dovodily

absenci zákonných znaků (§ 4 odst. 2 cit. zák.), neboť

stěžovatelkám se pro důkazní nouzi nepodařilo prokázat, že by

posuzované nemovitosti vedlejší účastníci (v řízení před obecnými

soudy žalovaní) nabyli v "rozporu s tehdy platnými předpisy" nebo

" na základě protiprávního zvýhodnění", když co do výše kupní ceny

(ve výši 4 780,- Kčs) a její přiměřenosti opřely svůj závěr

o znalecký posudek "znaleckého ústavu S., spol. s r. o.". Co do

samotného zestátňovacího aktu znárodněním, obecné soudy obou

stupňů odmítly (vpředu naznačené) námitky stěžovatelek a usoudily,

že "výměr ze dne 13. září 1960 byl doplněn a částečně zrušen

výměrem z 3. února 1967", jímž byl stanoven "definitivní rozsah

znárodnění, jehož účinek se vztahoval zpětně k roku 1953 a okruhu

osob, jichž se znárodnění týkalo".

Ústavní stížnost je důvodná.

Již v nálezu ve věci III. ÚS 114/93 (publ. in Ústavní soud

České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 23,

Praha, 1994) Ústavní soud vyložil důvody, pro které proces

zestátnění znárodněním podle těch kterých dekretů prezidenta

republiky (jak co do rozsahu, tak i důsledků z něj plynoucích)

nemohl probíhat jinak, než pod přímou politickou a ústavní

odpovědností věcně příslušného ministra, a proč tuto jeho

odpovědnost nelze zaměňovat (nahradit) úřadem (ministerstvem),

jemuž stojí v čele a dále, jaké důsledky plynou z té skutečnosti,

jestliže v průběhu zestátňovacího (znárodňovacího) procesu nebylo

politické a ústavní odpovědnosti ministra dbáno; protože jde

o nález publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu

a tudíž o nález obecně přístupný (§ 59 zák. č. 182/1993 Sb.),

zcela postačí na něj co do jeho vývodů, odůvodnění a závěrů

odkázat s tím, že pod aspektem zásad tam vyložených jeví se závěry

obecných soudů, co do ústavnosti zestátňovacího procesu

znárodněním nemovitostí náležejících dříve právním předchůdcům

stěžovatelek, ne-li jako krajně problematické, pak alespoň jako

předčasné.

Podle přesvědčení Ústavního soudu bude nezbytné, aby

v následném řízení obecné soudy především odstranily důvodnou

pochybnost, zda ministr (dle samotného zestátňovacího výměru

ministerstvo) potravinářského průmyslu byl k vydání dotčeného

výměru vůbec oprávněn (obecnými soudy citovaný zákon č. 118/1948

Sb. takové oprávnění svěřil ministru vnitřního obchodu), zda

případné zmocnění plynoucí ze zákonného opatření tehdejšího

předsednictva Národního shromáždění č. 40/1962 Sb. bylo následně

ratihabováno (čl. 60 odst. 2 úst. zák. č. 100/1960 Sb.) a stalo se

tak platnou součástí tehdejšího právního řádu a posléze zda vůbec,

případně jakým způsobem, vešel dotčený výměr o zestátnění

znárodněním posuzovaných nemovitostí do právní moci. Pochybnosti

budí rovněž závěr obecných soudů o tom, že podkladové rozhodnutí

ministerstva potravinářského průmyslu (tj. jeho výměr ze dne 13.

září 1960, čj. 110775/118/60-01 Dr. O.) bylo "opraveno výměrem

Ústřední správy nákupu zemědělských výrobků v Praze (ze dne 3.

února 1967, čj. 98/302/67-02/K)", a že jím "bylo zrušeno",

(odvolací soud), případně že jím byl "původní rozsah znárodnění

z roku 1960 v roce 1967 změněn - zúžen" (soud prvého stupně),

neboť - odhlédnuto od toho, že v této otázce si obecné soudy

protiřečí (výměr opraven, zrušen a contr. rozsah znárodnění zúžen)

- v současných skutkových zjištěních pro takovéto závěry (přesněji

řečeno jen pro jeden z nich) není dostatečného podkladu.

Postihlo-li totiž (způsobem zákonu odpovídajícím) rozhodnutí

ministerstva potravinářského průmyslu (dříve citovaný výměr) celý

nemovitý majetek právních předchůdců stěžovatelek, pak tento

majetek jako takový přešel na (tehdy) čsl. stát a jakékoli

následné majetkové dispozice s ním (včetně částečného vrácení

původním majitelům) měly již charakter samostatných právních úkonů

bez jakékoli podmíněné souvztažnosti k samotnému zestátňovacímu

aktu, pokud ovšem následné rozhodnutí Ústřední správy nákupu

zemědělských výrobků v Praze (byla-li k tomu oprávněna) výslovně

předchozí rozhodnutí ministerstva potravinářského průmyslu

s účinností ex tunc nezrušilo.

V těchto souvislostech bude ovšem nezbytné dostatečně

přesvědčivým způsobem vypořádat se s námitkami prvé stěžovatelky,

totiž že (s ohledem na své postavení dědičky a s ohledem na

důsledky plynoucí z rozhodnutí Státního notářství v Benešově ze

dne 27. srpna 1958 ve věci D 462/57) "nikdy nebyla zbavena svého

vlastnictví" k v úvahu přicházejícím nemovitostem, a to - mimo

jiné - též pro vytýkané procesní vady v samotném zestátňovacím

procesu. Podle přesvědčení Ústavního soudu nejsou (zatím) bez

významu ani dosud nevyvrácená skutková tvrzení stěžovatelky, podle

nichž provoz mlýna byl zakázán v roce 1951 a od té doby nebyl již

nikdy provozován. Bude proto na místě, aby se obecné soudy alespoň

pokusily zjistit, kdo a na jakém (zákonném) podkladě takový zákaz

vydal, zda se tak stalo v souladu s tehdejším právním řádem

a zejména jaké okolnosti vedly k tomu, že k zestátňovacímu procesu

došlo až v roce 1960 a že posléze mezi účastníky řízení sporné

nemovitosti přecházely do dispozice různých podniků a pokud vůbec

sloužily hospodářsky rozumnému účelu, byly obhospodařovány více

méně ad hoc. Naznačená skutková zjištění mohla by napomoci úvaze,

zda zestátnění majetku právních předchůdců stěžovatelek (či

stěžovatelek samotných) bylo výrazem v té době panujících

společensko-ekonomických názorů (a splňovalo tak výslovně

vyjádřený účel a podmínky zákona č. 118/1948 Sb.), či zda ve

skutečnosti nešlo o důsledky doktríny o třídním boji a zatlačování

třídních nepřátel, pro niž akt zestátnění byl jen záminkou.

Pokud pak jde o právní postavení vedlejších účastníků,

dospěly obecné soudy obou stupňů ke shodnému závěru, že sporné

nemovitosti nabyli v roce 1981 kupní smlouvou, kterou uzavřeli se

"Zemědělským nákupním a zásobovacím podnikem n. p. Praha, jménem

Československého státu"; z důvodů vyložených Ústavním soudem ve

věci III. ÚS 95/97 budí tento závěr pochybnost, zejména co do

platnosti zmíněné smlouvy.

Podle dříve uznávaných zásad o tzv. socialistickém

vlastnictví, majetek čsl. státu byl svěřován různým

(socialistickým) organizacím do tzv. operativní správy (ta ostatně

v posuzované věci svědčila - podle zjištění obecného soudu I.

stupně - již zmíněnému národnímu podniku - odštěpnému závodu B.,

tedy zřejmě organizační složce bez právní subjektivity), která

však plně vlastnické právo k němu nevyčerpávala a ve své podstatě

znamenala jen právo jeho užívání spolu s případným právem na

výtěžek; v důsledku toho dispozice s takovým majetkem formou

zcizení (mimo převod do obdobné správy jiné organizace) byla

zpravidla vyloučena, a pokud jako výjimka byla přípustná, byla

podmíněna zpravidla předchozím schválením nadřízených složek

a řadou podmínek, které se však nikdy nedotýkaly právního

postavení (subjektivity) čsl. státu jako vlastníka. Jestliže

v posuzované věci jednal "jménem Československého státu" národní

podnik, bude třeba blíže objasnit, z čeho (a zda platně) takové

zmocnění vyplývalo, případně, zda jde o kupní smlouvu vůbec

platnou, a to navzdory tomu, že samotná smlouva byla Státním

notářstvím v Benešově (R I 684/81) registrována, neboť v posléze

zmíněném případě by šlo o registraci provedenou v rozporu

s příslušnými předpisy (§ 63 odst. 1 zák. č. 95/1963 Sb.), přičemž

se jeví žádoucí, aby ve smyslu námitek stěžovatelek, co do

obligatorní nabídkové povinnosti prodávajícího subjektu, byly

provedeny jimi nabídnuté důkazy podlamující zatím správnost závěrů

obecných soudů, že stran koupě posuzovaných nemovitostí nebylo

jiných zájemců než vedlejší účastníci sub. 1 a 2. Co do

přiměřenosti výše kupní ceny, dané tehdy platnými předpisy, měly

obecné soudy k dispozici dva znalecké posudky s protichůdnými či

jinak rozpornými zjištěními (za předpokladu, že posudek

společnosti S. náležitosti - podmínky - znaleckého posudku

splňoval); bylo proto zcela na místě rozpory v nich odstranit

obvyklým postupem plynoucím z konstantní judikatury obecných

soudů, jak na ni poukazují stěžovatelky a jak to také odpovídá

ústavním garancím spravedlivého procesu (viz nález ve věci III. ÚS

150/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení

- svazek 2., č. 49, vydání 1. Praha, 1995). Naznačená pochybení

obecných soudů, ať věcná či procesní, ocitla se v rozporu

s požadavkem spravedlivé ochrany práv a oprávněných zájmů

účastníků soudního řízení (§ 1 o. s. ř.), se zásadami dotýkajícími

se hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.), jakož i s požadavky

kladenými zákonem na vlastní rozhodnutí (§ 157 odst. 2, 3 o. s.

ř.); povaha a rozsah těchto pochybení zasáhly již svou intenzitou

do ústavních kautel ústavně zaručeného základního práva na soudní

ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a ve

svých důsledcích porušily též kautely dané čl. 90 a čl. 95 odst.

1 před středníkem úst. zák. č. 1/1993 Sb.; nezbylo proto než obě

ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů zrušit [§ 82

odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.], zejména když zjištěnými

vadami jsou postižena rozhodnutí obecnýchsoudů obou stupňů.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze

odvolat (§ 54 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).

V Brně dne 29. 1. 1998

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru