Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 329/11 #1Usnesení ÚS ze dne 20.10.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDokazování
Promlčení
půjčka
dlužník
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.329.11.1
Datum podání03.02.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 110 odst.1, § 558

99/1963 Sb., § 120 odst.1, § 205a, § 132


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 329/11 ze dne 20. 10. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 20. října 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky S. R., zastoupené JUDr. Martinem Kölblem, advokátem v Praze 1, Štěpánská 39, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2009 č. j. 51 Co 385/2008-82 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 11. 2010 č. j. 33 Cdo 3375/2009-101, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podaným návrhem, který i v ostatním splňuje náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí s odůvodněním, že obecný soud porušil ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny základních práv a svobod). Má za to, že soudy v předcházejícím řízení neprovedly stěžovatelkou navrhované důkazy a věc tak nesprávně právně hodnotily.

Pro skutkovou základnu je určující, že žalobce (doc. Dr. P. B.) se domáhal na stěžovatelce zaplacení částky 50 000 USD spolu s úrokem z prodlení ve výši 5,5 % z dlužné částky ode dne 1. 7. 2002 do zaplacení, když odůvodňoval zaplacení částky smlouvou o půjčce uzavřenou dne 13. 5. 2002, na jejímž základě půjčil stěžovatelce částku ve výši 50 000 USD. Půjčená částka byla dle žalobce stěžovatelce předána při uzavření smlouvy. Téhož dne písemně uznala stěžovatelka svůj závazek co do důvodu a výše v souladu s ustanovením § 558 obč. zák. Celou finanční částku byla stěžovatelka povinna vrátit jednorázově v hotovosti nejpozději do 30. 6. 2002. Stěžovatelka však dlužnou částku nevrátila, přestože ji o to žalobce několikrát žádal. Stěžovatelka požadovala zamítnutí žaloby s tím, že není v postavení dlužníka, když celou dlužnou částku převzal Ing. K. Zároveň z opatrnosti vznesla námitku promlčení s tím, že uznání dluhu je neplatné, neboť k tomu došlo při uzavření smlouvy o půjčce a jednotlivé úkony tak neměly časovou posloupnost, což má vliv i na běh promlčecí doby. Po provedeném dokazování a zhodnocení všech důkazů zjistil soud prvního stupně skutkový stav tak, že dne 13. 5. 2002 uzavřeli žalobce a stěžovatelka ústně smlouvu o půjčce, kdy žalobce půjčil žalované bezúročně částku ve výši 50 000 USD. Téhož dne stěžovatelka písemně uznala svůj závazek co do důvodu a výše. Tuto skutečnost dle názoru prvoinstančního soudu prokazuje uznání dluhu ze dne 13. 5. 2002, které podepsali oba účastníci. V bodě I. prvém odstavci je konstatováno, že dne 13. května 2002 žalobce půjčil žalované finanční hotovost 50 000 USD, což potvrzuje, že došlo i k faktickému předání peněz. Celou částku se stěžovatelka zavázala vrátit žalobci jednorázově a v hotovosti nejpozději do 30. 6. 2002. V druhém odstavci předmětného uznání dluhu stěžovatelka uznala předmětnou pohledávku co do důvodu a výše. Stěžovatelka však žalobci dlužnou částku v dohodnutém termínu nevrátila. Ačkoli stěžovatelka v průběhu řízení namítla rovněž to, že předmětná částka již byla uhrazena v rámci exekučního řízení vedeného u prvoinstančního soudu, tato skutečnost nebyla prokázána, když ze spisu prvoinstančního soudu zjistil, že se jedná o jinou pohledávku. Prvoinstanční soud ve svém odůvodnění výslovně uvádí, že je zcela nepochybné, že uznávací projev žalované (stěžovatelky) byl učiněn v době, kdy dluh již existoval, přičemž tento obsahuje všechny údaje, z nichž vyplývá i důvod dluhu.

Proti prvoinstančnímu rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, které však odvolací soud neshledal důvodným a napadené rozhodnutí potvrdil jako věcně správné. Stěžovatelka namítala, že soud I. stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl stěžovatelkou navržené důkazy. Vedle již tvrzených skutečností stěžovatelka počala v odvolání tvrdit, že byla nejdříve podepsána smlouva o půjčce v místě bydliště žalobce a na základě tohoto podpisu byly předány peníze. Podle stěžovatelky měl soud I. stupně zkoumat, kdy byly peníze stěžovatelce předány, a stěžovatelka v rámci odvolání tvrdila, že se tak stalo až po podpisu smlouvy. V této souvislosti proto navrhovala výslech účastníků k prokázání uvedeného. Žalobce ve svém vyjádření k odvolání stěžovatelky mimo jiné uvedl, že tvrzení o tom, že byla nejdříve podepsána smlouva o půjčce v místě bydliště žalobce a na základě tohoto podpisu byly předány peníze, stěžovatelka nikdy takto před soudem I. stupně neformulovala. Stěžovatelka dle žalobce nikdy netvrdila, že uznala neexistující závazek, resp. že jí částka byla poskytnuta po podpisu uznání dluhu. Odvolací soud dospěl k závěru, že stěžovatelka před soudem I. stupně nikdy netvrdila, že dluh v době uznání neexistoval, takže v rámci odvolání tvrdí nové skutečnosti, které nebyly uvedeny před soudem prvoinstančním a ani v průběhu řízení nevyšly nijak najevo. Takové skutečnosti nemohou být z pohledu ust. § 205a o. s. ř. odvolacím důvodem a odvolací soud k nim proto nepřihlédl. Obdobně hodnotil odvolací soud nové tvrzení stěžovatelky uplatněné v rámci odvolání, že je ve vztahu k žalobci vlastně jen v postavení ručitele. Stěžovatelka podala proti potvrzujícímu druhoinstančnímu rozsudku dovolání, které však Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá ve věci po právní stránce zásadní význam.

Stěžovatelka před Ústavním soudem v zásadě zopakovala argumentaci předestřenou před obecnými soudy. Stěžovatelka výslovně tvrdí, že byla nejdříve podepsána smlouva o půjčce v místě bydliště žalobce a na základě tohoto podpisu byly předány peníze. V době podpisu této smlouvy stěžovatelka neměla částku ve svém držení, proto je uznání ještě nevzniklého dluhu neplatné. Stěžovatelka navrhovala obecnému soudu důkazy již před soudem prvního stupně, avšak odvolací soud tyto důkazy neprovedl s odůvodněním, že se jedná o nová tvrzení v řízení. Tím dle názoru stěžovatelky odvolací soud poškodil stěžovatelku a upřel jí její základní procesní práva v řízení, tedy navrhovat a provádět důkazy na doložení svých tvrzení. Dále pak stěžovatelka polemizuje s právními názory obecných soudů. Stěžovatelka uvádí, že soud má povinnost provést navržené důkazy tak, aby bylo možné správně zjistit skutkový stav věci a poté rozhodnout, a pokud soud dospěje k názoru, že navrhované důkazy nejsou ve věci relevantní a nepřispějí ke správným zjištěním, pak musí odůvodnit, proč tyto důkazy neprovedl. Konečně musí soud zdůvodnit, jak důkazy hodnotil samostatně a v jejich vzájemné souvislosti.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Z výše uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, je-li jejím jádrem pouhé vyjádření nesouhlasu s hodnocením důkazů obecnými soudy. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").

Uvedené podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodnutí soudů obecných v případě posuzované ústavní stížnosti splněny nejsou. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v projednávané věci dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, neboť rozhodnutí ve věci jednajících soudů splňují požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí ustanovením § 157 občanského soudního řádu a z ústavněprávního hlediska jim proto podle Ústavního soudu nelze nic vytknout.

Ústavní soud se podrobně seznámil s obsahem spisu, který mu byl k dispozici, i s právní argumentací obecných soudů. Ze spisu je zřejmé, že právní zástupce stěžovatelky u jednání před soudem prvního stupně, konaném dne 22. 5. 2007, uvedl, že "není možné zapůjčit si peníze a rovnou uznat dlužnou pohledávku z důvodu, že zde chybí časová odstupnost". K dotazu soudu pak právní zástupce stěžovatelky uvedl "že skutečnost, že uznání dluhu není možné provést současně se zapůjčením peněz dovozuje ze znění příslušného zákonného ustanovení s tím, že má za to, že nejdříve musí být peníze půjčeny a dluh musí vzniknout a teprve poté je možné prohlášení o uznání dluhu s tím, že dle jeho výkladu je nutné, aby zde byla nějaká časovou posloupnost - odstup. V případě, že by pak soud nevzal v úvahu toto tvrzení, namítá žalovaná, že by měly být obě věci jak smlouva o půjčce, tak uznání dluhu ztvrzeny každá zvlášť jedním podpisem a nikoliv dohromady tak, jak je to v projednávané věci" (viz str. 17 spisu). Z obsahu spisu je tedy zřejmé, že stěžovatelka před prvoinstančním soudem tvrdila, že k předání peněz došlo současně při uznání dluhu a teprve až v odvolání počala tvrdit nové skutečnosti (že byla nejdříve podepsána smlouva o půjčce v místě bydliště žalobce a že v době podpisu této smlouvy žalovaná předmětnou částku ještě ve svém držení vůbec neměla; dále pak nově tvrdila, že není v postavení dlužníka, ale ručitele; viz str. 37 a 38 spisu). Ústavní soud dále zjistil, že stěžovatelka byla na jednání před soudem prvního stupně, konaném dne 21. června 2007, řádně poučena podle § 119a a § 205a o. s. ř. Pokud tedy obecné soudy nepřihlédly k nově tvrzeným skutečnostem uplatněným v odvolacím řízení, postupovaly v souladu s § 205a o. s. ř.

Komentář k tomuto ustanovení uvádí (Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1638): "Východiskem pro užití neúplné apelace v platné právní úpravě je zásada, že soud prvního stupně je instancí skutkovou, tj. instancí, u které mají být zásadně při jediném jednání provedeny všechny účastníky navržené důkazy potřebné k prokázání sporných právně významných skutkových tvrzení. K tomu zákon ukládá účastníku povinnost tvrdit před soudem prvního stupně všechny pro věc v té době existující právně významné skutečnosti a označit všechny v té době dostupné důkazy způsobilé k jejich prokázání. O této povinnosti musí být účastník poučen (k tomu srov. zejména komentář k § 5, 101 a 118a). Nastane-li koncentrace řízení, která je vyloučena jen ve věcech uvedených v § 120 odst. 2 a v řízení o výkon rozhodnutí, lze uvést nové skutečnosti a důkazy jen za podmínek uvedených v § 118b odst. 1 větě třetí a po rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (s výjimkou rozsudků pro uznání a pro zmeškání) jen za podmínek uvedených v § 205a odst. 1. V § 205a odst. 1 je jednak obsažen obecný zákaz uvádění nových skutečností a důkazů v odvolání, postihující prakticky jen případy, v nichž je přípustné uvádět nové skutečnosti a důkazy v koncentrovaném řízení v prvním stupni, jednak stanoví výjimky z tohoto zákazu. Nastane-li některá z výjimek ze zákazu skutkových a důkazních novot, uvedená v § 205a odst. 1 pod písmeny a) až f), jsou způsobilým odvolacím důvodem také nové skutečnosti a nové důkazy, a to v rozsahu, v jakém z těchto výjimek vyplývají. V ostatních případech nové skutečnosti a nové důkazy nemohou být v odvolání účinně uplatněny. Okolnost, proč účastník (vedlejší účastník) tyto skutečnosti nebo důkazy neuplatnil v řízení před soudem prvního stupně, přitom není významná; nemohl-li je uplatnit bez své viny, není tím dán odvolací důvod, ale důvod pro obnovu řízení [srov. § 228 odst. 1 písm. a) a komentář k § 228]."

Obecné soudy jasně a srozumitelně zdůvodnily svůj závěr, proč považují nově uvedená skutková tvrzení za nepřípustná, a tato argumentace nemůže být považována za výraz zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů. Rovněž tak obecný soud zdůvodnil, proč nepřipustil stěžovatelkou navrhované důkazy, neboť uvedl, že důkazy považuje za nadbytečné, s ohledem na právní posouzení věci, protože právně posoudil uznání dluhu jako platné, když uvedl, že po provedeném dokazování a zhodnocení všech důkazů zjistil soud prvního stupně skutkový stav tak, že dne 13. 5. 2002 uzavřel žalobce a stěžovatelka ústně smlouvu o půjčce, kdy žalobce půjčil žalované bezúročně částku ve výši 50 000 USD. Téhož dne stěžovatelka písemně uznala svůj závazek co do důvodu a výše. Tato skutečnost dle názoru prvoinstančního soudu prokazuje uznání dluhu ze dne 13. 5. 2002, které podepsali oba účastníci. V bodě I. prvém odstavci je konstatováno, že dne 13. května 2002 žalobce půjčil žalované finanční hotovost 50 000 USD, což potvrzuje, že došlo i k faktickému předání peněz.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. října 2011

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru