Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3282/07 #1Usnesení ÚS ze dne 19.02.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDoručování
zástupce
EcliECLI:CZ:US:2008:3.US.3282.07.1
Datum podání27.12.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

337/1992 Sb., § 17 odst.7, § 10 odst.3


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3282/07 ze dne 19. 2. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 19. února 2008 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Jana Musila, ve věci navrhovatele P. P., zastoupeného JUDr. Janem Vondráčkem, advokátem se sídlem Boženy Stárkové 649, 156 00 Praha 5, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. září 2007 č. j. 2 Afs 52/2007-50, rozsudkům Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 28. února 2007 č. j. 59 Ca 18/2006-29 a č. j. 59 Ca 19/2006-29, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností se navrhovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozsudků obecných soudů, vydaných v jeho daňové věci. To s podrobně rozvedeným tvrzením, že výkladem § 17 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, jímž (dle přesvědčení stěžovatele) zohlednily převážně toliko výklad ad absurdum na úkor obvyklých ("standardních") výkladových metod, zejména jazykového výkladu, obecné soudy zasáhly do jeho ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 11 odst. 1, 5 Listiny základních práv a svobod. V té souvislosti mělo dojít, jak se v ústavní stížnosti dále vytýká, i k porušení kautel zakotvených v čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.

Sluší se pod aspektem rozhraničení kompetencí předeslat, že Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Pokud se týče výkladu jednoduchého práva, naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s. (resp. § 17 a násl. s. ř. s.). Při výkonu této pravomoci je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat jednotlivá ustanovení jednoduchého práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. sp. zn. III. ÚS 139/98, sp. zn. III. ÚS 257/98, sp. zn. I. ÚS 315/99, sp. zn. II. ÚS 369/01 a další). Z uvedeného se podává, že tak není nikterak vyvázán z imperativu plynoucího z čl. 4 Ústavy ČR.

Ve vztahu k námitkám stěžovatele nutno však říci, že naznačeným kautelám Nejvyšší správní soud v předmětné daňové záležitosti řádně dostál; z argumentačních mezí předjímaných pro jeho rozhodnutí relevantním právním rámcem, jak vyplývá z obsahu odůvodnění jeho rozhodnutí, jakkoli nevykročil. Stěžovateli nelze přisvědčit již potud, že by neužil - jak tvrdí - obvyklých ("standardních") interpretačních postupů, když metodologie Nejvyšším správním soudem vyložené argumentace vychází z jazykového výkladu posléze modifikovaného logickým, systematickým, jakož i teleologickým výkladem. Vyústěním této vícevrstevnaté lege artis provedené (a vzájemně souladné) interpretační operace bylo v tom rámci dle názoru Ústavního soudu přiléhavé užití argumentace per reductionem ad absurdum.

Všechny námitky uplatněné v naraci návrhu předestřel stěžovatel již ve shodném rozsahu v kasační stížnosti, přičemž s těmito se Nejvyšší správní soud v dostatečném rozsahu, logickým, přesvědčivým a přezkoumatelným způsobem vypořádal, z kteréhož důvodu takto stačí na obsah odůvodnění jeho rozsudku, jako ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR, odkázat. Vyjádřeno poněkud jiným způsobem, o aplikaci jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění, pročež ji objektivně není možno akceptovat, se v daném případě evidentně nejedná (srov. k tomuto kupř. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 126/04, III. ÚS 303/04, II. ÚS 539/02, IV. ÚS 221/04 a další), ani potom o interpretaci ocitající se v extrémním nesouladu s obsahem jak právní praxí, tak i doktrínou obecně akceptovaných výkladových metod (kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 303/04, III. ÚS 677/07, IV. ÚS 1181/07).

Z řečeného je zřejmá zjevná neopodstatněnost návrhu; proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. února 2008

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru