Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3281/19 #1Usnesení ÚS ze dne 10.06.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajTomková Milada
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkodůvodnění
Dovolání
EcliECLI:CZ:US:2020:3.US.3281.19.1
Datum podání09.10.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 157 odst.2, § 243f odst.3


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3281/19 ze dne 10. 6. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti společnosti MONTAKO s. r. o., sídlem Lobeček 732, Kralupy nad Vltavou, zastoupené JUDr. Jiřím Stránským, advokátem, sídlem Riegrova 172, Kralupy nad Vltavou, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2019 č. j. 32 Cdo 636/2019-464, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Pavla Prchala, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Jak plyne z napadeného rozhodnutí, stěžovatelka se domáhala po společnosti Optistav, jakož i po vedlejším účastníkovi, zaplacení částky 1 431 572 Kč (po změně žaloby 1 436 955 Kč) se sjednaným úrokem z prodlení s tvrzením, že společnost Optistav nezaplatila stěžovatelce kupní cenu za dodané zboží. V rámcové kupní smlouvě se vedlejší účastník zaručil za závazky společnosti Optistav. Stěžovatelka se současně domáhala zaplacení částky 286 314 Kč (po změně žaloby 287 399 Kč) jako smluvní pokuty ve výši 20 % z dlužné částky sjednané v rámcové kupní smlouvě pro případ vymáhání dlužné částky. V průběhu řízení byl na majetek společnosti Optistav prohlášen konkurs, na základě částečného zpětvzetí žaloby bylo řízení vůči této společnosti zastaveno.

2. Městský soud v Praze (dále "městský soud") rozsudkem ze dne 3. 2. 2017 č. j. 14 Cm 79/2010-363, uložil vedlejšímu účastníkovi zaplatit stěžovatelce částku 1 436 955 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení a smluvní pokutu ve výši 287 399 Kč (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení.

3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 3. 10. 2018 č. j. 4 Cmo 54/2018-428 potvrdil rozsudek městského soudu (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

4. Nejvyšší soud rozhodl o dovolání vedlejšího účastníka tak, že dovolání zčásti odmítl (výrok I), zčásti mu vyhověl (výrok II) a rozhodl, že rozsudek vrchního soudu se mění v části výroku I, jímž byl potvrzen rozsudek městského soudu, tak, že se žaloba co do částky 287 399 Kč zamítá. Došlo tak k zamítnutí části žaloby stěžovatelky v částce představující původně přiznanou smluvní pokutu.

5. Ve výrocích III a IV a V rozhodl Nejvyšší soud o nákladech řízení.

II. Argumentace stěžovatelky

6. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu, smluvní volnost a spravedlivý proces, přičemž odkazuje na čl. 90 a čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 odst. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

7. Jakkoli stěžovatelka napadá rozhodnutí Nejvyššího soudu jako celek, fakticky brojí proti výroku II, kterým bylo změněno rozhodnutí vrchního, resp. městského soudu v její neprospěch (tj. neuznání nároku na smluvní pokutu).

8. Stěžovatelka uvádí, že Nejvyšší soud navázal na svá rozhodnutí, ve kterých otázku přípustnosti smluvních pokut sjednaných pro případ naplnění dvou kumulativních předpokladů (porušení právní povinnosti dlužníka a odstoupení věřitele od smlouvy), řešil ve prospěch absolutní neplatnosti smluvních pokut. Stěžovatelka tvrdí, že tento právní názor je podrobován kritice, přesto se k němu Nejvyšší soud opakovaně přihlásil (např. v rozhodnutích sp. zn. 33 Cdo 3455/09 či 33 Cdo 1216/10). Nejvyšší soud se opírá primárně o svůj rozsudek 23 Cdo 2575/2010, který však stěžovatelka nepovažuje za pečlivě zdůvodněný a zdůrazňuje, že ústavní stížnost proti němu byla odmítnuta z důvodu, že nešlo o konečné rozhodnutí ve věci. Stěžovatelka považuje napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu za přepjatě formalistický výklad, nikoli za výklad očekávatelný a pro člověka průměrného rozumu srozumitelný. Odkazuje na jiná rozhodnutí soudů nižších stupňů, ve kterých bylo v podobné věci rozhodnuto v její prospěch. Stěžovatelka připomíná čl. 2 odst. 3 Listiny, v němž je jako nosná zásada upravena smluvní volnost v soukromoprávních vztazích, jakož i na potřebu preferovat výklad ve prospěch platnosti smluvních ujednání.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu se zákonem o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

11. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 Ústavy). Není oprávněn přezkoumávat pouhou správnost interpretace a aplikace podústavního práva ze strany obecných soudů. Není proto samo o sobě významné, je-li stěžovatelkou namítána věcná nesprávnost rozhodnutí vydaných v soudním řízení, neboť pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavních stížnostech je založena na přezkumu rozhodnutí jiných orgánů veřejné moci výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tedy zda v řízení nebyla dotčena ústavně chráněná základní práva stěžovatelů či zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavní soud zruší napadené rozhodnutí také tehdy, jedná-li se o projev libovůle, nebo jsou-li právní závěry v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 28/80 SbNU 375) či nález sp. zn. III. ÚS 922/09 ze dne 11. 6. 2009 (N 143/53 SbNU 759)].

12. Samotná skutečnost, že soudy nižších stupňů rozhodují o konkrétní otázce určitým způsobem, ještě nezakládá legitimní očekávání shodného přístupu ze strany Nejvyššího soudu. Naopak úkolem Nejvyššího soudu je sjednocování rozhodovací praxe soudů nižších stupňů, přičemž v případě rozdílné praxe jsou relevantní závěry Nejvyššího soudu, nikoli soudů nižších stupňů.

13. Sama stěžovatelka uznává, že Nejvyšší soud postupuje v souladu se svou dřívější judikaturou, byť s ní stěžovatelka nesouhlasí a považuje závěry Nejvyššího soudu za vadné, nelogické či příliš formalistické. Jde však o výklad podústavního práva, přičemž je právě rolí Nejvyššího soudu tento výklad určovat a sjednocovat.

14. Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu je dostatečně odůvodněno, a provedený výklad podústavního práva představuje jednu z možných výkladových variant, která se nejeví jako zjevně excesivní či a priori nemožná. Jakkoli se může výklad podústavního práva vyvíjet, resp. rozhodovací praxe Nejvyššího soudu měnit, není úkolem Ústavního soudu nahrazovat roli Nejvyššího soudu a výklad podústavního práva paralelně sjednocovat či usměrňovat. Výjimkou jsou pouze zjevné excesy či výklad založený na naprosté libovůli, což může v důsledku zasáhnout do některého z ústavně zaručených práv. Po přezkoumání napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu a jeho argumentace však lze uzavřít, že o takový případ v posuzované věci nejde.

15. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. června 2020

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru