Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 328/96Nález ÚS ze dne 06.03.1997K rozhodování soudu bez jednání

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříksoud/rozhodování bez jednání
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 25/7 SbNU 159
EcliECLI:CZ:US:1997:3.US.328.96
Datum podání28.11.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 250f


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 328/96 ze dne 6. 3. 1997

N 25/7 SbNU 159

K rozhodování soudu bez jednání

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl po ústním jednání dne

6. března 1997 ve věci ústavní stížnosti ing. Z. N. proti rozsudku

Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. září 1996, č. j. 16 Ca

267/96-14, kterým se zamítá žaloba stěžovatele na zrušení

rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 20.

března l996, sp. zn. 24879-1/110/95, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. září

l996, č. j. 16 Ca 267/96-14, se zrušuje.

Odůvodnění:

I.

Návrhem, podaným Ústavnímu soudu České republiky ve lhůtě

vyžadované zákonem č. 182/1993 Sb., se stěžovatel domáhá zrušení

rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. září l996, č.

j. 16 Ca 267/96-14, kterým byla zamítnuta žaloba proti Finančnímu

ředitelství v Ústí nad Labem, jež rozhodlo dne 20. března l996 pod

sp. zn. 24879-1/110/95 o výši daňové povinnosti stěžovatele.

Napadeným rozhodnutím se cítí být dotčen na svých základních

právech a svobodách, vyplývajících z čl. 38 odst. 2 Listiny

základních práv a svobod, když soud věc veřejně a za jeho

přítomnosti neprojednal a rozhodl dle § 250f občanského soudního

řádu bez jednání.

Stěžovatel se žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem

domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství

v Ústí nad Labem, které mu určilo daňovou povinnost v nepřiměřené

výši 95.l92,- Kč, přičemž podle jeho výpočtů měla činit pouze

49.568,- Kč. V žalobě poukázal na to, že na základě výsledků

daňové kontroly mu byla stanovena platebním výměrem č. 01375 dne

26. července l993 daň z příjmů ve výši 192.339,- Kč, kterou po

jeho odvolání sám správce daně dne 11. listopadu l994 snížil na

částku 95.516,- Kč, Finanční ředitelství v Ústí nad Labem dne 20.

března l996 pak rozhodnutí správce daně změnilo (čj.

24879-1/110/95) a daňovou povinnost snížilo na 95.192,- Kč.

Krajský soud v Ústí nad Labem, s odvoláním na ustanovení §

250f obč. soudního řádu, bez nařízení jednání, účasti a výslechu

žalobce, žalobu zamítl a své rozhodnutí odůvodnil tím, že při

přezkoumání napadeného rozhodnutí neshledal porušení zákona, které

by mělo za následek zkrácení subjektivních práv žalobce a že pro

použití § 250f o. s. ř. byly dány důvody, když se v řízení jednalo

pouze o posouzení právní otázky. Dále krajský soud v odůvodnění

rozsudku uvedl, že správní orgán vycházel ze skutkového stavu,

který byl v době vydání napadeného rozhodnutí v souladu

s dispoziční zásadou dle § 249 odst. 2 o. s. ř., a žalobce neuvedl

žádný konkrétní důkaz, který by přesvědčivě mohl zvrátit dosavadní

zjištění a posouzení správním orgánem.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že Krajský soud v Ústí

nad Labem nepostupoval v souladu s čl. 38 odst. 2 Listiny

základních práv a svobod. Poukázal na nálezy Ústavního soudu,

v nichž se Ústavní soud zabýval problematikou ustanovení § 250f o.

s. ř. a konečně je zrušil. Vyslovil přesvědčení, že krajský soud

použil § 250f o. s. ř. nesprávně. Přestože nešlo o věc

jednoduchou, nenařídil jednání a svůj postup odůvodnil

konstatováním, že se jednalo pouze o posouzení právní otázky.

Nesouhlasí také se závěry soudu, z nichž se podává, že soud

shledal skutkový stav správně zjištěným, když nebyly provedeny

důkazy, které správci daně nabízel.

Ústavní soud si podle § 42 odst. 3 a § 76 odst. l zák. č.

182/1993 Sb. k předmětné ústavní stížnosti vyžádal vyjádření

Krajského soudu v Ústí nad Labem a Finančního ředitelství v Ústí

nad Labem a rovněž spis jmenovaného soudu sp. zn. 16 Ca 267/96.

Předsedkyně senátu 16 Ca ve svém vyjádření z 13. ledna l997

uvedla, že stížnost neobsahuje jiné námitky, než které byly

uváděny v odvolacím řízení. Podstatou projednávané věci bylo

posoudit, zda tvrzení, uváděná žalobcem v podané žalobě, jsou

pravdivá a zda žalovaný správní orgán při svém rozhodování

vycházel z dostatečně zjištěného stavu věci. Žaloba nebyla

shledána důvodnou, byla zamítnuta a soud na rozsudku ze dne 6.

září 1996 nadále trvá. O žalobě bylo rozhodnuto bez nařízení

jednání za splnění podmínek § 250f o. s. ř., neboť, dle názoru

soudu, se jednalo pouze o posouzení právní otázky.

Ve vyjádření k ústavní stížnosti Finanční ředitelství v Ústí

nad Labem dne 16. ledna l997 poukázalo na průběh daňového řízení,

které správce daně - Finanční úřad v Jablonci nad Nisou i odvolací

orgán vedl. V řízení byla stěžovateli dána možnost navrhovat

důkazy a těmi se oba správní orgány zabývaly. Při dokazování

v daňovém řízení vycházely z faktu, že důkazní břemeno nese

zásadně daňový subjekt a správce daní přebírá roli hodnotitele

důkazních prostředků a důkazů. V řízení a rozhodnutí bylo dbáno na

to, aby skutečnosti, rozhodné pro správné stanovení základu daně,

byly zjištěny co nejúplněji, přičemž stěžovatel, jako daňový

subjekt v daňovém řízení, tvrzené skutečnosti dostatečně

neprokázal a nevyvrátil pochybnosti správce daně. Pro uvedené

Krajský soud v Ústí nad Labem závěry správce daně svým rozsudkem

potvrdil a z týchž důvodů by tak měl učinit i Ústavní soud České

republiky.

II.

Ústavní soud v dosavadní činnosti rozhodoval v řadě

stížnosti, v nichž se stěžovatelé dovolávali svého práva na soudní

ochranu a práva na veřejné projednání jejich věci a v jejich

přítomnosti tak, aby se mohli vyjádřit ke všem prováděným důkazům

(a to ve smyslu čl. 36 odst. l a čl. 38 odst. 2 Listiny základních

práv a svobod). V nálezu ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 5/95

Ústavní soud konstatoval, že v rámci zásad spravedlivého soudního

řízení je třeba trvat na tom, aby bylo účastníkům umožněno domáhat

se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného

soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu, přičemž

"stanoveným postupem" je nutno v principu rozumět, mimo jiné,

osobní přístup účastníka k soudu, jeho výslech a projednání věci

v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným

důkazům. Použití ustanovení § 250f občanského soudního řádu může

sice být označeno za "stanovený postup" podle čl. 36 odst.

l Listiny základních práv a svobod, avšak jako ustanovení

výjimečné, které lze z hlediska ústavních záruk spravedlivého

procesu aplikovat jen tehdy, jestliže měl účastník přístup alespoň

ke správnímu orgánu, kde byl vyslechnut, takže mohl vyjádřit své

stanovisko k projednávané věci. Ze shodného názoru vycházel

Ústavní soud v rozhodnutích ve věcech sp. zn. IV. ÚS 75/94, I. ÚS

57/94, IV. ÚS l05/94 a dalších, v nichž shledal, že stížností

napadené rozsudky soudů byly vydány po procesu, který nebyl

v souladu se zásadami, zakotvenými v čl. 90 Ústavy a v čl. 38

odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jelikož soudy

s odvoláním na § 250f občanského soudního řádu nenařídily jednání,

neumožnily účastníkům vyjádřit se k projednávané věci a ke všem

prováděným důkazům, ačkoliv tito neměli tuto možnost ani

v předcházejícím řízení před správním orgánem. V rozhodnutí ve

věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 98/94 Ústavní soud zdůraznil, že

pro postup podle § 250f o. s. ř. nepostačuje pouze poukaz na

skutečnost, že se jedná o posouzení otázky právní, nýbrž musí být

splněny obě podmínky, které pro rozhodování bez jednání uvedené

ustanovení o. s. ř. stanoví.

K nezbytnosti respektování ústavních principů ve správním

soudnictví se Ústavní soud vyslovil také ve svém rozhodnutí ze dne

24. září 1996 ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 18/96, jímž dnem

1. května 1997 ustanovení § 250f zákona č. 99/1963 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, zrušil.

III.

Při přezkoumání souladu stížností napadeného rozhodnutí

Krajského soudu v Ústí nad Labem s ústavními zákony

a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy vycházel Ústavní

soud z vlastní konstantní judikatury k použití § 250f občanského

soudního řádu, z obsahu spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem sp.

zn. 16 Ca 267/96, obsahu stížnosti, vyjádření předsedkyně senátu

16 Ca označeného soudu a Finančního ředitelství v Ústí nad Labem.

Bylo zjištěno, že Finanční úřad v Jablonci nad Nisou vydal dne

15. prosince l993 platební výměr č. 03546, kterým byla stěžovateli

stanovena daň z příjmu obyvatelstva ve výši 240.870,- Kč a daňová

povinnost po 20 % odkladu ve výši 192.696,- Kč. Správce daní

částečně vyhověl odvolání stěžovatele a rozhodnutím ze dne 11.

listopadu 1994 snížil daň na 119.395, - Kč a daňovou povinnost na

částku 95.516,- Kč, Finanční ředitelství v Ústí nad Labem pak svým

rozhodnutím č. j. 24879-1/110/95, ze dne 20. března l996, výši

daně změnilo a stanovilo ji za zdaňovací období roku 1992 ve výši

118.940,- Kč, při 20 % odkladu placení daně pak daňovou povinnost

částkou 95.152,- Kč. Poté, co stěžovatel - plátce daně, podal

žalobu ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, v níž se domáhal

přezkoumání a zrušení výše citovaného rozhodnutí Finančního

ředitelství v Ústí nad Labem ve spojení s rozhodnutími Finančního

úřadu v Jablonci nad Nisou, senát krajského soudu nenařídil ve

věci jednání a rozsudkem č. j. 16 Ca 267/96-14, ze dne 6. září

1996, žalobu zamítl. Postup podle § 250f občanského soudního řádu,

tedy rozhodnutí bez nařízení jednání, odůvodnil jen tím, že se

jednalo pouze o posouzení právní otázky.

Ustanovení § 250f občanského soudního řádu prolamuje zásadu

veřejnosti a ústnosti jednání, rovněž i zásadu bezprostřednosti,

a proto je třeba podmínky pro jeho použití vykládat tak, jak již

bylo uvedeno v části II. odůvodnění nálezu. Přistoupit k jeho

použití lze pouze v případech, kdy jsou splněny všechny podmínky

v něm stanovené, při respektování práv zakotvených v čl. 90 Ústavy

a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Krajský soud

v Ústí nad Labem svým rozhodnutím bez nařízení jednání a bez

účasti stěžovatele tato jeho práva porušil. Při posuzování

důvodnosti aplikace postupu podle § 250f o. s. ř. nelze také

pominout, že se soud ani nevyslovil k důvodům, které jej vedly

k úsudku, že v předmětné věci jde o případ jednoduchý, což by,

ještě při splnění dalších podmínek, umožňovalo rozhodnutí bez

nařízení jednání.

Vzhledem k výše uvedenému, s poukazem na porušení principů

spravedlivého procesu, obsažených v čl. 90 Ústavy a v čl. 38 odst.

2 Listiny základních práv a svobod, Ústavní soud rozsudek

Krajskéhosoudu v Ústí nad Labem ze dne 6. září 1996, č. j. 16 Ca

267/96-14, zrušil.

Poučení: Proti tomuto nálezu se nelze odvolat.

Brně dne 6. března 1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru