Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3276/09 #1Usnesení ÚS ze dne 30.06.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS České Budějovice
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /práva rodičů ve vztahu k dětem
Věcný rejstříkdítě
rodiče
jméno a příjmení
EcliECLI:CZ:US:2010:3.US.3276.09.1
Datum podání18.12.2009
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

104/1991 Sb./Sb.m.s.

2/1993 Sb., čl. 32 odst.1, čl. 32 odst.4

209/1992 Sb./Sb.m.s.

Ostatní dotčené předpisy

94/1963 Sb., § 38 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3276/09 ze dne 30. 6. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 30. června 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Z. D., zastoupené JUDr. Jaroslavem Benešem, advokátem v Soběslavi, Na Pískách 477/II, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 10. 2009 č. j. 19 Co 2472/2009-251, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 4. 12. 2009 stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 10. 2009 č. j. 19 Co 2472/2009-251, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 7. 2009 č. j. 11 P 100/2006-222. Tímto rozsudkem byl zamítnut návrh matky (stěžovatelky) na udělení souhlasu k podání žádosti o změnu příjmení nezletilých dětí Z. a A. P. na příjmení "D.".

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že otec výše jmenovaných nezletilých dětí, A. P., o své děti neprojevil zájem od září roku 2006 do ledna roku 2008, po tuto dobu se o ně ona řádně starala. Mělo jít o dobu, jež byla vzhledem k věku dětí rozhodující, kdy se děti musely smířit s absencí biologického otce, žily v nové rodině a přijaly i její příjmení. Otec nezájem o děti nevysvětlil, resp. pokud tvrdí, že mu byl styk s dětmi znemožněn, nejde o pravdivé tvrzení. V lednu roku 2008 pak otec uvedl, že dětem nechce škodit, ale že má obavu, že by byl zastaven pozitivní vývoj kontaktů s dětmi a že matka měla absenci otce dětem vysvětlit. Děti by tak měly akceptovat, že špatně pochopily příjmení nové rodiny a že absence otce, jde-li o péči o ně, je v pořádku, jak prý měly vysvětlit i soudy obou stupňů. Otázkou v dané věci dle stěžovatelky je, čí zájem měly soudy preferovat, zda zájem otce či zájem dětí, kterým vzniká povinnost akceptace nových skutečností bez možnosti se bránit. Dle stěžovatelky právo dětí - i vzhledem k jejich věku - by mělo být rozhodující. Toto právo spočívá v tom, že nebude rušen jejich přirozený vývoj, zde akceptace charakteru příjmení. Děti se nemohou nijak bránit, vyžadovat řádnou péči od otce, a tudíž by jejich zájmy měly být nadřazeny. V další části ústavní stížnosti pak stěžovatelka poukazuje na zdravotní a psychický stav dětí před tím, než poznala svého současného manžela, pana D., jenž dětem vytvořil rodinné zázemí. Ty se identifikovaly s příjmením D., D., a nechápou, proč by měly být oslovovány příjmením jiným a proč se vůbec mají s otcem stýkat.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

Dle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti v prvé řadě netvrdí, že bylo porušeno nějaké konkrétní ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Z obsahu ústavní stížnosti navíc plyne, že subjekty, které měly být dotčeny napadeným soudním rozhodnutím, neměla být ona, ale její nezletilé děti, když krajský soud "upřednostnil zájem otce nad zájmem dětí". Jejich jménem však ústavní stížnost podána nebyla.

Pokud by Ústavní soud odhlédl od výše uvedených "formálních" nedostatků a zaměřil se na obsahovou stránku ústavní stížnosti, obecným soudům je ústavní stížností vytýkáno nesprávné posouzení případu z věcného hlediska, v důsledku čehož měla být dotčena práva nezletilých dětí. V úvahu tak připadá porušení některého z ústavně zaručených základních práv dítěte plynoucích z (hmotněprávních) ustanovení čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod, příp. Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (vyhlášené pod č. 209/1992 Sb.) či Úmluvy o právech dítěte (vyhlášené pod č. 104/1991 Sb.), ovšem ani z tohoto pohledu by ústavní stížnost nebylo možno označit za důvodnou.

Obecné soudy se danou věcí podrobně zabývaly, přičemž námitky, jež stěžovatelka uplatňuje v ústavní stížnosti, byly vzneseny a řádně vypořádány v daném soudním řízení. Ústavní soud má ve shodě se soudy obecnými za to, že změna příjmení je závažným zásahem do práv rodiče i dítěte a obecné soudy k němu mohou udělit svůj souhlas jen v případech, jež jsou v napadeném rozsudku blíže specifikovány. V tomto směru pak obecné soudy provedly dokazování v potřebném rozsahu, kdy klíčovými důkazy byly znalecký posudek PhDr. R. Ch., znalkyně v oboru školství a kultura, odvětví psychologie, a následný výslech uvedené znalkyně. Vzhledem k učiněným skutkovým závěrům pak právní závěry obecných soudů nelze pokládat za jakkoliv "extrémní", tj. takové, které - dle konstantní judikatury - Ústavní soud opravňují k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů.

Ústavní soud navíc, byť tímto v žádném případě nemíní zasahovat do nezávislého soudního rozhodování, se i z hlediska věcného s obecnými soudy ztotožňuje. Obecně je právem (a v zájmu) nezletilých dětí stýkat se s rodičem, u něhož tyto děti nežijí, přičemž povinností druhého rodiče je nejen těmto stykům nebránit, ale přispívat k jejich hladké realizaci. Tomu ale tak v posuzované věci zjevně není. Jak plyne ze znaleckého posudku, postoje dětí k otci jsou negativně ovlivněny stěžovatelkou a jejím současným manželem, ostatně také z ústavní stížnosti je zřejmé, že záměrem matky je úplné vyloučení otce ze života dětí. Změna jejich příjmení by přitom vedla k přetržení jednoho z posledních svazků, který mezi nimi a otcem ještě existuje, což není v souladu ani s právy otce, ani nezletilých dětí. Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že otec neměl o děti žádný zájem a že jeho tvrzení o opaku jsou nepravdivá, také v jejím případě jde toliko o tvrzení, které stojí proti tvrzení otce. V každém případě zde existuje soudem schválená dohoda rodičů o (mimo jiné) styku otce s nezletilými dětmi, a pokud by ji stěžovatelka řádně plnila, sotva by otec podával návrh na předběžné opatření.

S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. června 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru