Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3268/10 #2Usnesení ÚS ze dne 24.02.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /nezávislý a nestranný soud
Věcný rejstříksoudce/podjatost
soudce/nezávislost
soudce/vyloučení
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.3268.10.2
Datum podání18.11.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 14 odst.1, § 14 odst.4


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3268/10 ze dne 24. 2. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 24. února 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. C., právně zastoupeného JUDr. Martinem Kortou, advokátem AK se sídlem Bubenská 1, 170 00 Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. září 2009 č. j. 4 Nd 320/2010-360, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 18. listopadu 2010, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 26. ledna 2011, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") ze dne 29. září 2010 č. j. 4 Nd 320/2010-360, a to pro porušení článku 36 odst. 1 a článku 37 odst. 2 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Vzhledem k tomu, že stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil námitku podjatosti vůči soudci Ústavního soudu Janu Musilovi, zabýval se Ústavní soud nejprve touto námitkou stěžovatele. Usnesením ze dne 10. ledna 2011 sp. zn. III. 3268/10 Ústavní soud rozhodl, že soudce Jan Musil není z projednávání a rozhodování ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 3268/10 vyloučen.

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že v předmětné věci podal stěžovatel v rámci odvolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. dubna 2010 sp. zn. 25 C 204/2007 námitku podjatosti soudců Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího; v tomtéž podání uvedl, že namítá i podjatost soudců Vrchního soudu v Praze, kteří by měli o této námitce rozhodovat.

Ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 29. září 2010 č. j. 4 Nd 320/2010-360 Nejvyšší soud rozhodl, že soudkyně Vrchního soudu v Praze JUDr. Ludmila Říhová a Mgr. Dagmar Javůrková a soudce Vrchního soudu v Praze JUDr. Karel Podolka nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. Nco 149/2010. V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší soud dovodil, že v posuzovaném případě nevyplývají ze spisu žádné skutečnosti nasvědčující tomu, že by soudkyně a soudce, o jejichž vyloučení jde, měli poměr k projednávané věci či k účastníkům. Účastník řízení ve svém podání neuvádí relevantní skutečnosti, z nichž by vyplýval důvod pochybovat o nepodjatosti dotčených soudkyň a soudce Vrchního soudu v Praze. Nejvyšší soud poukázal na ust. § 14 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), podle nějž důvodem k vyloučení soudce (přísedícího) nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce (přísedícího) v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. Taktéž případné členství či kandidatura na členství v bývalé Komunistické straně Československa není důvodem ke konstatování, že jmenovaní soudci nebudou schopni v projednávané věci nepodjatě rozhodnout. Nejvyšší soud tudíž tuto námitku podjatosti neshledal důvodnou, neboť se v ní nepodávají skutečnosti naplňující dikci ust. § 14 odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud proto uzavřel, že ve výše uvedeném smyslu nebyly shledány důvody, pro něž by z projednání a rozhodování věci vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. Nco 149/2010 byli vyloučeni výše jmenovaní soudci tohoto soudu.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že ve výroku napadeného usnesení uvedení soudci, kteří jsou bývalí členové KSČ nebo kandidáti na členství v KSČ, nejsou podjatí vůči jeho osobě. Stěžovatel uvádí, že opakovaně poukazoval na to, že je bývalým politickým vězněm totalitárního komunistického režimu, a tedy otázku členství výše uváděných soudců v KSČ před 18. listopadem 1989 lze považovat za podstatný aspekt možného vztahu těchto uváděných soudců k projednávané věci, který tak mohl zakládat jejich podjatost.

Stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 15. listopadu 2010 sp. zn. I. ÚS 517/10 a dovozuje, že v případě těchto soudců lze mít důvodnou pochybnost o tom, že mají vůči jeho osobě negativní vztah, čímž mohla být založena jejich podjatost vůči stěžovateli jako žalobci, a tím založen důvod pro vyloučení těchto soudců z rozhodování o odvolání žalobce podle ust. § 14 o. s. ř. Stěžovatel uvádí, že v případě, kdy o předmětné věci rozhoduje soudce, u něhož je založen důvod pro vyloučení z rozhodování pro jeho podjatost vůči účastníku řízení, dochází ke zjevnému porušení základních práv zakotvených v článku 36 odst. 1 Listiny, na jejichž základě se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Stěžovatel dále namítá, že Nejvyšší soud se ve svém usnesení nezabýval žádostí stěžovatele o předložení prohlášení uváděných soudců o jejich členství v KSČ před 18. listopadem 1989 a s předloženými důkazy a tvrzeními stěžovatele se nijak nevypořádal.

Stěžovatel dále namítá, že Nejvyšší soud navázal na pochybení Obvodního soudu pro Prahu 4 spočívající v odepření aktivní věcné legitimace žalobce č. 2 a v napadeném usnesení vynechal v záhlaví žalobce č. 2 - politickou stranu Volte Pravý Blok, se sídlem Janovského 15, 170 00 Praha.

III.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní pořádek České republiky (článek 81 a článek 82 Ústavy České republiky) stanoví, že soudnictví vykonávají nezávislé a nestranné soudy, respektive nezávislí a nestranní soudci, kteří se řídí základními pravidly spravedlivého procesu (hlava pátá Listiny). Nezávislostí se rozumí vyloučení možnosti zvnějšku účinně působit na svobodnou tvorbu vůle soudců, nestrannost (nezávislost na stranách) představuje absenci vztahu soudu k jedné ze stran řízení (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 11/04, dostupný na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná).

Předpokladem skutečného uplatnění zásady rovnosti účastníků řízení a zajištění záruk správného a spravedlivého rozhodnutí je, aby v řízení jednal a rozhodoval soudce nepodjatý, který není v žádném osobním vztahu k účastníkům řízení a k jejich zástupcům a který není v žádném směru zainteresován na výsledku řízení. V souladu s tím zákon konstruuje jako důvody vyloučení soudce soudcův poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům.

Podle ust. § 14 odst. 1 o. s. ř. jsou soudci a přísedící vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Dle odst. 4 cit. ustanovení důvodem k vyloučení soudce (přísedícího) nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce (přísedícího) v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.

Na rozdíl od úpravy platné do 31. prosince 2000, která spojovala vyloučení soudců s nepřesnou a neurčitou konstrukcí pochybností o jejich nepodjatosti, zákon nyní zakládá vyloučení soudce na existenci určitého důvodu, vymezeného takovými konkrétně označenými a zjištěnými skutečnostmi, v jejichž světle se jeví soudcova nepodjatost pochybnou. Vylučuje se tím subjektivní pohled na vyloučení soudce; k tomu, aby soudce byl vyloučen, nemohou postačovat pocity soudce nebo nadřízeného soudu o tom, zda lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti, nýbrž musí být zjištěn (na jisto postaven) důvod, z něhož vyplývá, že lze pochybovat o soudcově nepodjatosti (Bureš, Drápal, Krčmář a kol.: Občanský soudní řád. Komentář, 7. vydání C. H. Beck, Praha 2006, s. 51).

Podstatou argumentace projednávané ústavní stížnosti je přesvědčení stěžovatele, že údajné někdejší členství soudkyň a soudce příslušného senátu vrchního soudu v předlistopadové KSČ představuje překážku jejich účasti na rozhodování o věci vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. Nco 149/2010. Ústavní soud se však ztotožňuje se závěry Nejvyššího soudu, vyjádřenými v odůvodnění napadeného rozhodnutí, že stěžovatelem uváděné námitky nemohou samy o sobě konstituovat důvod podjatosti dle ust. § 14 odst. 1 o. s. ř.

V ústavní stížnosti stěžovatel v rámci své argumentace poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 15. listopadu 2010 sp. zn. I. ÚS 517/10.

Avšak právě v tomto nálezu Ústavní soud mimo jiné vyslovil také to, že členství soudce v KSČ ke dni 17. listopadu 1989 není skutečností, jež by obecně vylučovala soudce z rozhodovacího procesu, a proto míru nezávislosti a nestrannosti soudce (např. i s ohledem na jeho bývalé členství v KSČ) je nutno posuzovat v každém případě s přihlédnutím k jeho jedinečným okolnostem. Účastník řízení tedy musí ohledně každého soudce, jehož podjatost by chtěl namítnout, uvést konkrétní skutečnosti, pro něž by měl za to, že soudce je z projednávané věci vyloučen. Možné námitky podjatosti soudce však přirozeně vyžadují splnění všech podmínek vyloučení soudce z projednávání a rozhodování konkrétní věci v souladu s příslušným ustanovením daného procesního řádu.

V uvedeném nálezu Ústavní soud konstatoval, že smyslem základního práva na informace (na poskytnutí údaje o členství soudce v KSČ ke dni 17. listopadu 1989) není a nemůže být snaha - v rozporu s tzv. lustračním zákonem - (např.) zbavit soudce - členy v KSČ ke dni 17. listopadu 1989 jejich funkce. Podmínkou funkce soudce není neexistence soudcova členství v KSČ.

V tomto nálezu stejně jako v jiných rozhodnutích (viz např. sp. zn. IV. ÚS 682/09, sp. zn. III. ÚS 2336/08) o ústavních stížnostech s obdobnou argumentací Ústavní soud poukázal na to, že otázku, kdo není oprávněn zastávat určitou funkci v souvislosti se svou činností za minulého režimu, řeší zákon č. 451/1991 Sb., kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích České a Slovenské Federativní Republiky, České republiky a Slovenské republiky, ve znění pozdějších předpisů. Uvedený zákon zakotvuje princip, podle nějž prosté členství v někdejší KSČ není skutečností, jež by obecně vylučovala soudce z rozhodovacího procesu.

Uvedený zákon, resp. z něj vyvoditelný princip, že prosté členství v KSČ není skutečností, jež by vylučovala mimo jiné soudce z rozhodovacího procesu, Ústavní soud chápe a musí respektovat jako výsledek společenského konsenzu stran vypořádání se s minulostí. Proto není možno z právního hlediska akceptovat stěžovatelovu tezi, že by soudci - dřívější členové KSČ - věc stěžovatele, jakožto bývalého politického vězně totalitárního komunistického režimu, nemohli rozhodovat.

Míru nezávislosti soudce (např. i s ohledem na jeho bývalou angažovanost v KSČ) je tudíž nutno posuzovat v každém případě s přihlédnutím k jeho jedinečným okolnostem. V usnesení sp. zn. IV. ÚS 682/09 Ústavní soud například dovodil, že z bývalého členství určité osoby v KSČ nelze bez dalšího dovozovat, že by nemohla nezaujatě posoudit restituční případy.

Zbývá tedy posoudit konkrétní okolnosti případu, resp. intenzitu namítaných skutečností z hlediska možného vlivu na rozhodování soudce. Skutečnost, že stěžovatel je bývalým politickým vězněm totalitárního komunistického režimu, nelze považovat za takovou skutečnost, jež by sama působila na soudce do té míry, že by věc stěžovatele nebyli schopni spravedlivě rozhodovat. Z těchto důvodů nelze závěru Nejvyššího soudu o neexistenci dostatečně konkrétních skutečností, jež by ve smyslu § 14 odst. 1 o. s. ř. vedly k vyloučení jmenovaných soudkyň a soudce, nic vytknout.

Ústavní soud v projednávané věci dodává, že případný závěr o podjatosti uvedených soudkyň a soudce vrchního soudu by se musel opírat o existenci jejich vlastního konkrétně definovatelného zájmu na výsledku řízení. Objektivním důvodem zpochybnění nestrannosti soudce nemůže být pouhý odkaz na jeho údajnou politickou angažovanost v minulosti. Stěžovatelem prosazovaný extenzivní výklad ust. § 14 odst. 1 o. s. ř. by v důsledku mohl znemožnit projednávání věcí týkajících se politických, ekonomických a vůbec společenských poměrů před listopadem 1989. Určitou podjatost by totiž v takových případech bylo možné vytknout prakticky všem soudcům, kteří před rokem 1989 zaujímali k poměrům za minulého režimu vyhraněná stanoviska, ať již pozitivní nebo negativní (srov. rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 553/03, sp. zn. I. ÚS 722/05, sp. zn. III. ÚS 1075/09 a dále zejm. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st 21/05, navazující usnesení sp. zn. I. ÚS 2142/07, sp. zn. I. ÚS 237/06, sp. zn. IV. ÚS 218/06 atd.).

Z podaného výkladu je patrné, že stěžovatelem namítané okolnosti nemohou objektivně založit podjatost jmenovaných soudkyň a soudce Vrchního soudu v Praze a na napadené rozhodnutí nelze hledět jako na zásah do základního práva stěžovatele na spravedlivý proces.

Ústavní soud ověřil, že v projednávané věci byly dodrženy požadavky vyplývající z výše vymezeného rámce ústavního přezkumu případů věcně obdobných projednávané věci. Ústavní soud nezjistil ústavně nekonformní interpretaci aplikovaných právních předpisů. V postupu Nejvyššího soudu nelze shledat ani prvky svévole ani extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním a právními závěry, jež z něho obecný soud vyvodil. Nelze tedy rozhodnutí Nejvyššího soudu hodnotit jako rozhodnutí svévolné či vykazující prvky libovůle. Po posouzení obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud neshledal, že by ve vztahu ke stěžovateli byla porušena ústavně zaručená práva.

Protože ústavní stížnost neobsahuje žádné konkrétní skutečnosti, ze kterých stěžovatel dovozuje porušení svých ústavně zaručených práv, byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost posoudit jako zjevně neopodstatněnou.

V ústavní stížnosti stěžovatel dále namítá, že Nejvyšší soud navázal na pochybení Obvodního soudu pro Prahu 4 spočívající v odepření aktivní věcné legitimace žalobce č. 2 a v napadeném usnesení vynechal v záhlaví žalobce č. 2 - politickou stranu Volte Pravý Blok, se sídlem Janovského 15, 170 00 Praha.

Podle ust. § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu jsou ústavní stížnost oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Protože napadeným postupem soudu nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele jako fyzické osoby, posoudil Ústavní soud tuto námitku jako podanou někým zjevně neoprávněným.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. února 2011

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru