Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3262/09 #1Usnesení ÚS ze dne 02.07.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - VS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
Trestný čin
Trest
hlavní líčení/čtení výpovědi svědka/spoluobviněného
EcliECLI:CZ:US:2010:3.US.3262.09.1
Datum podání16.12.2009
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 187, § 39a odst.3

141/1961 Sb., § 211, § 2 odst.6, § 2 odst.5


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3262/09 ze dne 2. 7. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 2. července 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti R. S., právně zastoupeného Mgr. Zdeňkem Honzíkem, advokátem, se sídlem v Plzni, Rooseveltova ul. č. 16, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2009 sp. zn. 4 T 13/2008, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 3. 2009 sp. zn. 11 To 11/2009, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 9. 2009 sp. zn. 8 Tdo 939/2009, za účasti Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základních práv dle článku 36 a článku 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti, byl stěžovatel v záhlaví označeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2009 uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zák. a odsouzen podle § 187 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody na jedenáct let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice se ostrahou. Podle § 57 odst. 1, 2 tr. zák. mu byl uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný označeného trestného činu dopustil tím, že spolu s odsouzeným M. R., roz. S., státním příslušníkem Ruské federace, na objednávku K. K. a za úplatu 150.000.000 ITL, zorganizoval dodávku 9069,930 g heroinu o průměrné čistotě 67 % do Rioveggio - Itálie tak, že tuto látku odsouzený M. R. a stěžovatel ukryli do vozidla Seat Toledo, které obstaral stěžovatel, vozidlo společně dne 21. 5. 2000 v Praze, ul. Elišky Krásnohorské, u restaurace Tam - Tam, předali pod záminkou přepravy dokumentů J. B. a ten s tímto vozidlem odjel do Italské republiky, kde je dne 22. 5. 2000 předal K. K. a poté byl zadržen italskými orgány.

Proti citovanému rozsudku podal stěžovatel odvolání, které však Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením ze dne 30. 3. 2009 podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl. Stěžovatel podal v uvedené trestní věci ještě dovolání, v němž odkazoval na důvod uvedený v ust. § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Toto dovolání však bylo ústavní stížností napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu jako zjevně neopodstatněné dle § 265 odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnuto.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že skutková věta výroku o vině nalézacího soudu neodpovídá výsledku dokazování. Dle stěžovatele nebylo prokázáno, že by se stěžovatel podílel na ukrytí heroinu do předmětného automobilu, natož aby tak učinil na objednávku K. K. Stěžovatel poukazuje na to, že výpověď tohoto svědka byla v hlavním líčení pouze čtena, přičemž tento svědek měl prohlásit, že stěžovatele nezná. Nebylo prý tudíž prokázáno, že by stěžovatel s uvedeným svědkem byl v kontaktu a přijímal od něj jakékoli objednávky. Podobně nebylo dle názoru stěžovatele prokázáno, že by stěžovatel do předmětného vozidla cokoli ukrýval. Rovněž spoluobžalovaný N. v přípravném řízení potvrdil, že stěžovatele vůbec nezná. Stěžovatel zdůraznil, že to byl pouze ods. R., jenž stěžovatele kontaktoval a požádal jej o cestu do Itálie. Tu však stěžovatel nemohl sám vykonat, protože neměl příslušné vízum. Obrátil se proto na svědka B. jako českého občana.

Stěžovatel zdůraznil, že skutková zjištění nalézacího soudu spočívají pouze na několika nepřímých důkazech, a to zejména na výpovědi svědka B. Nalézací soud dle názoru stěžovatele v odůvodnění svého rozhodnutí náležitě nevysvětlil, jak jednotlivé nepřímé důkazy na sebe navazují. Skutkové závěry nalézacího soudu jsou dle názoru stěžovatele pouhými spekulacemi. Tento soud se nevypořádal s otázkou, kdo vlastně měl drogy do předmětného vozidla umístit. Stěžovatel nesouhlasí s názorem vyjádřeným obecnými soudy, že uvedená otázka je z hlediska viny stěžovatele podružná. Stěžovatel brojí proti způsobu, jakým byla výpověď svědka B. obecným soudem vyhodnocena jako usvědčující důkaz. Stěžovatel zdůraznil, že k uznání na vinu v trestním řízení nepostačuje pouhý vyšší stupeň podezření či pravděpodobnosti. Za prokázanou skutečnost je nutno brát pouze takovou, která vyšla najevo beze všech pochybností.

II.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže stížnost směřuje proti meritornímu rozhodnutí vydanému obecným soudem v trestní věci, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud totiž není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.

V projednávané věci představují námitky stěžovatele ryzí skutkovou polemiku, jež směřuje proti způsobu, jakým obecné soudy vyhodnotily provedené důkazy. Stěžovatel tímto typem argumentace staví Ústavní soud právě do role zmíněné další instance trestního soudnictví, jež však orgánu ochrany ústavnosti v žádném případě nepřísluší.

Ústavní soud při projednávání obdobných ústavních stížností, založených na skutkové a důkazní polemice, opakovaně zdůrazňuje, že jeho úkolem není trestní věc skutkově a právně znovu objasňovat poté, co tak učinily obecné soudy. Není tudíž povolán ani k tomu, aby přehodnocoval důkazy, které obecné soudy v trestním řízení provedly, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením neztotožňoval. K posouzení otázky, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv, přistupuje Ústavní soud zpravidla jen tehdy, je-li v konkrétním případě mezi provedenými důkazy a vyvozenými skutkovými nebo právními závěry zcela zjevně patrný extrémní rozpor (blíže viz již např. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93, III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, nověji viz např. rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 182/02, III. ÚS 178/03, IV. ÚS 569/03, III. ÚS 62/04, I. ÚS 1265/09, II. ÚS 2969/09, a mnohá další, dostupná v databázi rozhodnutí Ústavního soudu NALUS). V projednávané věci je již z odůvodnění ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí patrné, že zde podobný extrémní rozpor dovodit nelze.

Navrhovatel v ústavní stížnosti fakticky opakuje totožné skutkové námitky, s nimiž se již obsáhle zabývaly obecné soudy, na jejichž rozhodnutí lze pro stručnost v podrobnostech odkázat. Základem argumentace stěžovatele je jeho tvrzení, že on sám, podobně jako svědek J. B., byl pouze nevědomým prostředníkem mezi odsouzeným R. a jeho italským "odběratelem" svědkem K. Obecné soudy však toto tvrzení stěžovatele jako účelové a nevěrohodné neakceptovaly, a to s poukazem na velmi aktivní roli, již stěžovatel v celém případu prokazatelně sehrál.

Je pravda, že klíčovým usvědčujícím důkazem, o nějž se závěr o vině stěžovatele trestným činem opírá, je svědecká výpověď svědka B. V trestních věcech takováto důkazní situace není nikterak ojedinělá. Ústavní soud ve své judikatuře nepovažuje za porušení zásad spravedlivého procesu, jestliže obecný soud vezme za prokázaný obsah takovéto klíčové výpovědi a neuvěří tvrzení obhajoby, poskytne-li soud pro takový závěr přesvědčivé a věcné odůvodnění (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 876/06, III. ÚS 2194/07, III. ÚS 628/08, dostupná v databázi NALUS). Obecné soudy však zároveň poukázaly i na další důkazy, které potvrzují závěry učiněné na základě výpovědi uvedeného svědka, a které stěžovatele z trestného činu usvědčují, byť nepřímo (srov. k tomu např. závěry usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 903/06, případně III. ÚS 1858/07, III. ÚS 1494/09).

Přesvědčivé argumenty, svědčící o vině stěžovatele, v reakci na odvolání přehledně zrekapituloval Vrchní soud v Praze na str. 9 napadeného usnesení (srov. i str. 5 rozhodnutí Nejvyššího soudu). Tento soud poukázal na to, že se svědkem B. nepochybně jednal především stěžovatel, s nímž se tento svědek znal již delší dobu. Byl to stěžovatel, kdo předmětné vozidlo zakoupil od svědka R. (viz str. 5 rozsudku nalézacího soudu). Stěžovatel svědku B. dle jeho výpovědi také nabídl cestu do Itálie a přesvědčil jej o údajném účelu této cesty (předání blíže neurčených listin). Po celou dobu transakce byl svědek B. v kontaktu právě se stěžovatelem, zatímco odsouzeného R. viděl teprve v okamžiku předání vozidla. Stěžovatel dále se svědkem B. komunikoval prostřednictvím mobilního telefonu, ověřoval si jeho pohyb a zejména v závěru cesty svědkovi potvrdil, že má proti původním instrukcím předat svědku K. také automobil. Na základě těchto indicií obecné soudy dospěly k závěru, že se stěžovatel musel na přepravě drog popsaným způsobem jako spolupachatel výrazně podílet a že jeho chování nesvědčí o tom, že by byl pouhým nevědomým živým nástrojem odsouzeného R. Tento skutkový závěr, který soud nalézací v napadeném rozsudku náležitě a logicky odůvodnil, nenese znaky svévole či extrémních rozporů ve smyslu výše citované judikatury Ústavního soudu. Lze souhlasit s konstatováním obecných soudů, že pro naplnění příslušné skutkové podstaty trestného činu dle § 187 tr. zák. není rozhodný konkrétní způsob, jímž se drogy do automobilu dostaly.

Ústavní soud se dále s ohledem na závěry vyslovené v nálezu sp. zn. III. ÚS 1481/08 zabýval otázkou, zda byla v daném případě naplněna materiální podmínka pro použití přísnější trestní sazby ve smyslu ust. § 88 odst. 1 tr. zák., a to ve vztahu k ust. § 187 odst. 4 písm. c) tr. zák. Ústavní soud dospěl k závěru, že ani při aplikaci citovaného ustanovení obecné soudy nepochybily. Společenskou nebezpečnost jednání stěžovatele podstatně zvyšuje mimo jiné způsob a velké množství přepravované drogy.

S ohledem na výše uvedené byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. července 2010

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru