Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 326/13 #1Usnesení ÚS ze dne 29.01.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkpoplatek/soudní
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.326.13.1
Datum podání24.01.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

549/1991 Sb., § 10


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 326/13 ze dne 29. 1. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti společnosti Kongresové centrum ILF a. s., sídlem Praha 1, Pařížská 128, zastoupené JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem Praha 2, Vyšehradská 21, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2012 sp. zn. 8 Cmo 421/2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod - zrušil v záhlaví označené rozhodnutí, vydané v její obchodněprávní věci.

Ústavní stížností napadeným usnesením Vrchní soud v Praze k odvolání stěžovatelky potvrdil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 9. 2012 sp. zn. 20 Cm 82/2011, jímž zamítl návrh stěžovatelky na vrácení jí uhrazeného soudního poplatku ve výši 1 000 000 Kč. Předmětem daného řízení je pohledávka, kterou stěžovatelka nabyla cesí od pozdějšího úpadce (v mezidobí postoupená na další subjekt s oprávněním ji vymáhat z dohody podle § 530 obč. zák., účinného do 31. 12. 2013), jež byla poté insolvenčním správcem úpadce zahrnuta do jeho majetkové podstaty,

Vrchní soud v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že předpoklady předvídané ustanovením § 10 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o soudních poplatcích"), nenastaly, neboť řízení o stěžovatelkou podané žalobě nadále probíhá; současně zdůraznil, že i kdyby bylo v řízení pokračováno s právním a procesním nástupcem stěžovatelky, jenž by byl ze zákona osvobozen od soudního poplatku, právo na vrácení soudního poplatku by jí nevzniklo.

Stěžovatelka považuje rozhodnutí vrchního soudu za věcně nesprávné, neboť není v souladu s ustanovením § 10 zákona o soudních poplatcích. Domnívá se, že by jí soudní poplatek mohl být vrácen i z důvodu, že k žalovanému nároku uplatňuje právo třetí osoba (v daném případě insolvenční správce původního věřitele), jež je od soudních poplatků dle ustanovení § 11 odst. 2 o soudních poplatcích osobně osvobozena. Ve smyslu závěrů nálezu sp. zn. II. ÚS 414/10 se v projednávané věci jedná o soudní poplatek ve značné výši, pročež je dle stěžovatelky naplněno kritérium značné intenzity dovolávaného zásahu orgánu veřejné moci do jejích majetkových práv.

Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Novelou zákona o Ústavním soudu, provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., bylo jeho ustanovení § 43 doplněno o ustanovení třetího odstavce, jež umožňuje odmítnutí ústavní stížnosti "stručně" odůvodnit pouhým uvedením příslušného "zákonného důvodu". Takový odkaz - jmenovitě na ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) tohoto zákona, jež odmítnutí ústavní stížnosti zakládá na její zjevné neopodstatněnosti - je pak ospravedlnitelný tehdy, jestliže Ústavní soud dospěje k závěru, že napadená rozhodnutí obecných soudů svými důvody obstojí i z hledisek ústavněprávních, a lze je do procesního kontextu, vymezeného ústavní stížností, převzít.

Tak je tomu i v dané věci.

Předně platí, že stěžovatelka v ústavní stížnosti toliko polemizuje s věcnou správností - jež není (viz výše) referenčním kritériem důvodnosti ústavní stížnosti - rozhodnutí vrchního soudu, aniž by jí předložená argumentace (snad s výjimkou důrazu na výši uhrazeného soudního poplatku) jakkoli překračovala do ústavněprávní roviny.

A za druhé, úvahy stěžovatelky, že je na ni třeba hledět jako na účastníka řízení, jenž se "transponoval do pozice osoby osvobozené od soudního poplatku", jsou evidentně nemístné, neboť nemají jakkoli právní základ, jelikož k žádné subjektové změně v probíhajícím řízení nedošlo. Okolnost, že insolvenční správce (byť je ze zákona od soudního poplatku osvobozen) zahrnul stěžovatelkou uplatněnou pohledávku do majetkové podstaty jejího právního předchůdce, jí dovolávané důsledky ve smyslu ustanovení § 10 odst. 1 zákona o soudních poplatcích zjevně nezakládá; neplyne odtud, že by se tím stala osobou, která k zaplacení poplatku nebyla povinnou.

Obecné soudy tedy nepochybily; tím méně může být řeč o pochybení excesivním, jež by mohlo mít průmět do roviny ústavněprávní.

Výše zmíněné ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu umožňuje odmítnout podání, které sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání je nicméně zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud proto jako návrh zjevně neopodstatněný podle tohoto ustanovení ústavní stížnost bez jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. ledna 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru