Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3257/07 #1Usnesení ÚS ze dne 10.07.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nedodržení lhůty
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání civilní
právo na ... více
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
EcliECLI:CZ:US:2008:3.US.3257.07.1
Datum podání27.12.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 241a odst.3


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3257/07 ze dne 10. 7. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 10. července 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky 1. jihočeská zemědělská a. s., se sídlem Třeboň, Sokolská 34/I, zastoupené JUDr. Ladislavou Lebedovou, advokátkou v Ledči nad Sázavou, Husovo nám. 65, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 10. 2007 č. j. 21 Cdo 400/2007-170, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 10. 2006 č. j. 8 Co 2079/2006-154 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 6. 2006 č. j. 15 C 357/2004-134, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 19. 12. 2007 se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů. Dle tvrzení stěžovatelky bylo těmito rozhodnutími porušeno její právo na spravedlivý proces.

I.

Z předložených kopií napadených rozhodnutí vyplývá, že Okresní soud v Českých Budějovicích vydal dne 14. 6. 2006 pod č. j. 15 C 357/2004-134 rozsudek, kterým určil, že výpovědi dané stěžovatelkou žalobci Ing. J. V. dopisy ze dne 30. 6. 2004 a 15. 7. 2004 jsou neplatné, neboť nebyl-li žalobce platně odvolán z funkce ředitele, ani výpovědi nemohou být platné. Soud odkázal na § 65 odst. 1 a 2 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, a závaznost pravomocného rozsudku téhož soudu ve věci sp. zn. 16 C 184/2004 (potvrzeného odvolacím soudem), kterým bylo určeno, že odvolání žalobce z funkce ředitele je neplatné.

Stěžovatelka podala odvolání týkající se výpovědi ze dne 15. 7. 2004. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 5. 10. 2006 č. j. 8 Co 2079/2006-154 prvostupňové rozhodnutí potvrdil, když rovněž poukázal na závaznost pravomocného rozsudku, jímž je pro jiný spor řešena předběžná otázka (§ 159a odst. 1, 3, 4 občanského soudního řádu).

Stěžovatelka podala dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 10. 2007 č. j. 21 Cdo 400/2007-170 odmítnuto pro nepřípustnost. Nejvyšší soud uvedl, že v dané věci přicházelo do úvahy pouze dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu; při zkoumání, zda má napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen právní otázky, které jsou označeny v dovolání. Dovolací soud dospěl k závěru, že stěžovatelčiny námitky nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, neboť výtku "nesprávného právního posouzení věci" založila výlučně na kritice správnosti a úplnosti skutkových zjištění - hodnocení důkazů, vypořádání se s tvrzeními a důkazy, nepřihlédnutí k určitým důkazům, a na výtce vady spočívající v tom, že soudy odkázaly na pravomocný rozsudek v řízení o určení neplatnosti odvolání z funkce (tvrzená vada přitom není bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní).

V ústavní stížnosti stěžovatelka vylíčila průběh řízení před obecnými soudy. K rozhodnutí Nejvyššího soudu namítla, že při jeho postupu (právní úpravě) je "umožněno obstát rozhodnutím, proti nimž není dovolání přípustné dle § 237 odst. 1 písm. a) a b) občanského soudního řádu, ačkoliv relevantní skutková zjištění soudů budou jakkoli nesprávná". Následně, podobně jako u obecných soudů, uvedla argumentaci podporující její tvrzení, že pracovní poměr žalobce nevznikl a jeho jmenování bylo neplatné (průběh valné hromady). Porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces stěžovatelka spatřuje v tom, že se soudy nevypořádaly s jejími námitkami o neplatnosti vzniku pracovního poměru žalobce. Stěžovatelka brojí proti tomu, že soudy v řízení o určení neplatnosti výpovědí vycházely z pravomocného rozsudku vydaného v řízení o určení neplatnosti odvolání z funkce; stěžovatelka předestřela své námitky proti řízení ve věci určení neplatnosti odvolání z funkce (poznámka: nyní ústavní stížnost se sp.zn. II. ÚS 3256/07).

Stěžovatelka požadovala přerušení řízení o ústavní stížnosti do doby rozhodnutí ve věci sp. zn. II. ÚS 3256/07 (z důvodu vyřešení předběžné otázky).

II.

Okresní soud v Českých Budějovicích zaslal na žádost Ústavnímu soudu kopii stěžovatelčina dovolání.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 10. 2007 č. j. 21 Cdo 400/2007-170 nedůvodná.

Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání pro nepřípustnost, neboť námitky stěžovatelkou vznesené nemohly založit přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (přestože stěžovatelka tvrdila "nesprávné právní posouzení věci", vznesla pouze skutkové námitky a nikoliv právní otázku, u které by mohlo být přistoupeno k posouzení, zda tato je či není zásadního právního významu). Ústavní soud přezkoumal obsah dovolání i napadené usnesení a neshledal porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv (právo na spravedlivý proces, právo na přístup k soudu). Postup Nejvyššího soudu, včetně výkladu procesních předpisů, byl ústavně konformní. Z § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních; z dovolání je zřejmé, že stěžovatelka žádnou právní otázku, natož otázku zásadního právního významu, nevznesla. Proti postupu Nejvyššího soudu navíc stěžovatelka nic nenamítá, pouze konstatuje a hodnotí právní úpravu přípustnosti dovolání a dovolacích důvodů a důsledky z toho vyplývající [má za to, že by měla být přípustnost dovolání dle písm. c) i v případě námitek nesprávních skutkových zjištění].

V tomto rozsahu proto Ústavní soud postupoval tak, že ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZÚS"), odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.

III.

Z výše uvedených zjištění je třeba vycházet při posuzování zbývající části ústavní stížnosti. Ve vztahu k rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 10. 2006 č. j. 8 Co 2079/2006-154 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 6. 2006 č. j. 15 C 357/2004-134 je ústavní stížnost podána opožděně.

Podle ustanovení § 72 odst. 3 ZÚS lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že

byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

Podle § 237 odst. 1 občanského soudního řádu platí, že dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Je-li tedy mimořádným opravným prostředkem dovolání podané v občanském soudním řízení, přichází v úvahu jeho odmítnutí coby nepřípustného "z důvodů závisejících na ... uvážení" (ve smyslu citovaného § 72 odst. 4 ZÚS) - z povahy věci [srov. a contrario § 237 odst. 1 písm. a) nebo b) občanského soudního řádu] - jen v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu.

Ani v případě odmítnutí dovolání přípustného toliko podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu však nejde o důvod "závisející na uvážení" vždy; tak tomu kupříkladu není, jestliže k odmítnutí došlo proto, že dovolání bylo podáno opožděně nebo pro neodstraněnou vadu dovolání spočívající v tom, že neobsahovalo žádné dovolací důvody. V uvedených případech dovolací soud prostor pro "uvážení" zjevně nemá.

Stejná situace nastává v případě, kdy dovolatel uplatnil tzv. nezpůsobilé dovolací důvody. Ani v tomto případě totiž není odmítnutí dovolání výrazem "uvážení" dovolacího soudu, ale jde o přímý a nevyhnutelný důsledek nedostatků v dovolacích důvodech.

Tak tomu je i v daném případě, neboť přípustnost stěžovatelčina dovolání přicházela do úvahy pouze dle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, avšak stěžovatelka předestřela v dovolání námitky nezpůsobilé naplnit (umožnit) přípustnost dovolání dle tohoto ustanovení (nebyla otevřena právní otázka). Nutným následkem pak bylo odmítnutí stěžovatelčina dovolání, aniž měl Nejvyšší soud příležitost posuzovat jakoukoliv právní otázku, natož její specifický judikatorní význam ve smyslu § 237 odst. 3 občanského soudního řádu.

"Uvážení" o mimořádném opravném prostředku je přitom relevantní v řízení o ústavní stížnosti z hlediska výše citovaného § 72 odst. 4 ZÚS.

Odmítl-li Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání pro uplatnění nezpůsobilých dovolacích důvodů, zjevně se tak nestalo "z důvodů závisejících na jeho uvážení", a nelze proto ve vztahu k odvolacímu rozhodnutí aplikovat § 72 odst. 4 ZÚS. V takovém případě je pro běh lhůty k podání ústavní stížnosti třeba aplikovat § 72 odst. 3 ZÚS; lhůta počíná běžet již od doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní stížnost tak byla proti rozhodnutí odvolacího soudu (a tím i proti rozhodnutí prvostupňového soudu) podána opožděně.

Ústavní soud podotýká, že je na účastníku řízení, aby pečlivě zvažoval, jakým způsobem v souladu s hmotnými i procesními normami zamýšlí usilovat o ochranu svého práva. Tomu koresponduje, že jak v dovolacím řízení, tak v řízení o ústavní stížnosti je zakotvena zásada povinného (právního) zastoupení. Rovněž připomíná (s ohledem na stěžovatelčino hodnocení právní úpravy), že neexistuje ústavně zaručené právo na třístupňové soudní řízení či na dovolání.

S ohledem na výše uvedené nezbylo Ústavnímu soudu než postupovat ve vztahu k této zbývající části ústavní stížnosti dle § 43 odst. 1 písm. b) ZÚS a ústavní stížnost odmítnout pro opožděnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. července 2008

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru