Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3251/10 #1Usnesení ÚS ze dne 31.05.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/překvapivé rozh... více
Věcný rejstříkOdvolání
soud/rozhodování bez jednání
interpretace
úvěr
insolvence/řízení
dlužník
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.3251.10.1
Datum podání16.11.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

182/2006 Sb., § 59 odst.2

513/1991 Sb., § 66a odst.7

99/1963 Sb., § 219


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3251/10 ze dne 31. 5. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky České spořitelny, a.s., se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, zastoupené Mgr. Jiřím Tomolou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 8, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 9. 2010, č. j. 3 VSOL 229/2010-B-311, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 4. 2010, č. j. KSBR 39 INS 398/2010-B-156, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby pro porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") Ústavní soud zrušil v záhlaví označená usnesení obecných soudů.

Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává následující.

Krajský soud v Brně shora uvedeným usnesením, které vydal v rámci insolvenčního řízení na majetek dlužníka Oděvní podnik, a.s., se sídlem v Prostějově, Za Drahou 4239/2, nepotvrdil jako členy věřitelského výboru stěžovatelku, společnost CB - MERCURY CENTER, a. s., a J. B.

Vrchní soud v Olomouci ústavní stížností rovněž napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně v části, ve které nebyla stěžovatelka potvrzena jako člen věřitelského výboru, potvrdil, a ve zbývající části je změnil tak, že společnost CB - MERCURY CENTER, a. s., a J. B. se jako členové věřitelského výboru potvrzují.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že:

1. Vrchní soud v Olomouci porušil zásadu "dvojinstančnosti řízení" a vydal usnesení, které podle ustálené judikatury Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 35/06, IV. ÚS 537/06) splňuje kritéria tzv. "překvapivého rozhodnutí".

Krajský soud v Brně aplikoval v její neprospěch § 53 ins. zák. na základě úvahy, že vzhledem k obsahu Dodatků č. 1 a 2 ke smlouvě o syndikovaném úvěru tvoří s dlužníkem koncern (§ 59 odst. 2 ins. zák. ve spojení s § 66a odst. 2 a 7 obch. zák.). Na oponenturu, obsaženou v odvolání, vrchní soud výslovně nereagoval a usnesení soudu prvního stupně potvrdil "na základě jiného právního náhledu", ústícího v závěr, že je ve vztahu k dlužníku osobou, u které je vzhledem k jejich vzájemnému vztahu důvod pochybovat o její nepodjatosti (§ 59 odst. 2 ins. zák.). Přitom - při respektování zásad spravedlivého procesu - měl odvolací soud usnesení soudu prvního stupně zrušit nebo alespoň upozornit na eventualitu jiného právního posouzení a poskytnout "možnost na takovou změnu reagovat". Soud však ani nenařídil jednání, přestože na něm výslovně trvala.

2. Vrchní soud nedostál rovněž požadavkům na řádné odůvodnění svého rozhodnutí (sp. zn. III. ÚS 84/94, I. ÚS 403/03).

Nejenže učinil její argumentaci ohledně koncernu "mimoběžnou" s nosnými důvody vlastního usnesení, nýbrž se nevypořádal ani s dalšími odvolacími námitkami, konkretizovanými v doplnění odvolání ze dne 17. 5. 2010 (body 6-9) a 4. 6. 2010 (body 9-17). Zde zejména poukazovala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2047/2007, jejž interpretovala tak, že je "ospravedlnitelné klást na dlužníka zvýšené požadavky na disciplinovanost při jeho podnikání, průběžně požadovat informace o jeho hospodářském stavu a sledovat dodržování těchto požadavků". Odvolací soud taktéž opomenul její výtky týkající se neprokázání "absence svobodné vůle na straně dlužníka, jakožto podmínky založení ovládání", a omezil se na konstatování, že "(...) povinnostmi, které byly dlužníku uloženy dodatkem č. 2 Česká spořitelna, a. s. překročila rámec běžného věřitelsko-dlužnického vztahu, kdy v důsledku své informovanosti o špatné ekonomické situaci dlužníka, a to na úkor ostatních věřitelů (kteří nepochybně takovými informacemi nedisponovali) přinutila dlužníka, aby se choval způsobem, který vylepšil její postavení v insolvenčním řízení, jenž v době, kdy byl uzavřen dodatek č. 2 ke smlouvě o úvěru, bylo již zcela nevyhnutelné". S tím nelze souhlasit, zejména co do údajného "přinucení" dlužníka, a zpochybňuje též správnost závěru odvolacího soudu, že pokud "na schůzi věřitelů nebyla přečtena všechna ustanovení smlouvy o syndikovaném úvěru, která posléze soudce uvedl v písemném vyhotovení rozhodnutí, nelze dovozovat, že by se s touto listinou soudce měl seznamovat až po skončení schůze věřitelů, když na počátku přítomné věřitele seznámil s tím, na základě jakých listin svůj právní názor o existenci koncernu věřitele České spořitelny, a. s., a dlužníka opírá."

3. Obecné soudy "nesprávně aplikovaly jednoduché právo", neboť přijaly právní závěry, které jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními (sp. zn. II. ÚS 166/95).

Dlužníka k podpisu dodatku č. 2 "nepřinutila", neboť jedinou - nadto jen "teoretickou" - možností, jak jeho chování mohla ovlivnit, představovala varianta "zesplatnění" jemu poskytnutého úvěru, resp. realizace zajištění. Vrchní soud dovozoval, že insolvenční řízení bylo "nevyhnutelné", avšak v rozporu s tímto předpokladem nezohlednil, že v takovém případě by realizace zajištění podle § 109 ins. zák. postrádala účinky, přičemž jiné okolnosti ku podpoře úsudku o "přinucení" soud nespecifikoval.

4. Její ústavně zaručená práva porušil i soud prvního stupně.

S jejími argumenty se vypořádal jen souhrnným konstatováním, že v řízení nebyla existence koncernu vyvrácena, přičemž v písemném vyhotovení usnesení, které vydal až poté, co vznesla odvolání, předestřel nosné důvody, opírající se o skutečnosti, o nichž se během schůze věřitelů nezmínil, resp. zde nebyly předmětem dokazování, a tímto procesním postupem porušil ustanovení § 153 odst. 1 o. s. ř. Mimo to tento soud založil i procesní situaci opomenutých důkazů a s tím související deficit řádného odůvodnění rozhodnutí (sp. zn. I. ÚS 113/02, III. ÚS 2110/07 a další), neboť "se ani během schůze věřitelů, ani v písemném odůvodnění prvostupňového usnesení nikterak nevypořádal s její argumentací přednesenou během schůze věřitelů". Rovněž je zde stav "extrémního nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními" a soud pochybil již tím, že poukázal na nijak specifikované skutečnosti, jejichž zahrnutí do rozhodovacího procesu indikoval slovem "především". Konečně je namístě úsudek, že soud neporozuměl, že "zástava akcií a zástava podniku", resp. "zákaz výplaty dividend a změny akcionáře dlužníka bez souhlasu věřitelů" představují nikoli instrumentarium "nátlaku na dlužníka", nýbrž "běžné prostředky k zajištění financování používané na českém bankovním trhu". I kdyby úvahy soudu prvního stupně byly správné, nezůstává bez významu, že "fakticky" dispozic daných Dodatky č. 1 a 2 smlouvy o syndikovaném úvěru nevyužila, jelikož "ke splacení závazků dlužníka vůči ČSSZ Prostějov a výmazu zástavních práv zřízených ve prospěch ČSSZ Prostějov nikdy nedošlo".

II.

Vrchní soud v Olomouci ve vyjádření k ústavní stížnosti usuzuje, že ústavní stížnost je nedůvodná. Stěžovatelčina námitka, že měl nařídit jednání, neobstojí, neboť rozhodnutí o nepotvrzení členů věřitelského výboru není rozhodnutím ve věci samé [§ 59 odst. 3 a § 94 odst. 2 písm. c) ins. zák.], přičemž vycházel ze skutkových zjištění, která soud prvního stupně přijal "přiměřeně podmínkám probíhající schůze věřitelů". Znovu připomíná, že smlouva o syndikovaném úvěru ze dne 11. 6. 2007, ve znění dodatků č. 1 a 2, "nasvědčovala snaze stěžovatelky posílit své postavení v insolvenčním řízení na úkor ostatních věřitelů", a otázka, zda tvoří s dlužníkem koncern, nebyla pro výsledek odvolacího řízení podstatná.

Krajský soud v Brně se ve svém vyjádření shoduje se soudem odvolacím v tom, že ústavní stížnost by měla být odmítnuta. Okolnost, že insolvenční soud odůvodnil v písemné formě rozhodnutí vyhlášené při jednání dne 26. 4. 2010 sice včas, avšak až poté, co stěžovatelka odůvodnila své odvolání podané ještě v průběhu schůze věřitelů, podle jeho názoru nepředstavuje postup, jenž by byl v rozporu s procesními předpisy.

Stěžovatelka v replice předesílá, že vyjádření Krajského soudu v Brně za relevantní vysvětlení jeho procesního postupu nepovažuje; má za to, že insolvenční soud požaduje nepřiměřeně restriktivní ústavněprávní přezkum tzv. rozhodnutí v dohlédací činnosti, a až "dodatečné" doplnění odůvodnění rozhodnutí je nepřípustné. Z vyjádření k věci ústavní stížnosti sp. zn. III. ÚS 3251/10 dovozuje, že zde insolvenční soud přiznává, že ji neseznámil s okolnostmi podstatnými pro své rozhodnutí. Opakuje, že odvolací soud pak nedostál požadavkům "ústavního práva", pakliže opomenul její argumentaci stran "neexistence koncernu" a své rozhodnutí založil na jiném právním hodnocení skutkového stavu, a setrvává v již vyjádřeném přesvědčení, že ji měl "přinejmenším upozornit na možnost jiného právního náhledu na věc a vyzvat ji k doplnění tvrzení obsažených v jejím odvolání" (sp. zn. IV. ÚS 537/06, I. ÚS 777/07, III. ÚS 139/98 nebo II. ÚS 349/05). Konečně stěžovatelka dovozuje, že napadená usnesení jsou "obsahově identická" s rozhodnutími, která Ústavní soud zrušil nálezem ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1834/10.

III.

K ústavní stížnosti se vyjádřila z vlastní iniciativy podáním ze dne 24. 2. 2011 též společnost PYRGHOS LEFKOS, a. s., (dále jen "společnost PL"), která si nárokuje procesní postavení vedlejšího účastníka s odůvodněním, že je věřitelem dlužníka - nadto druhým největším po stěžovatelce -av obdobné situaci, jež nastala v řízení vedeném Ústavním soudem pod sp. zn. II. ÚS 179/01, kdy ostatní věřitelé pozici vedlejších účastníků též zastávali. Vyjádření této společnosti je podrobnou a obšírnou obsahovou polemikou se stěžovatelkou, a ve všech dílčích aspektech její stížnosti podporuje procesní postupy a závěry obecných soudů. Stěžovatelce toto vyjádření bylo zprostředkováno, a ta se k němu rovněž - oponentně - vyjádřila.

Ústavní soud necítí potřebu tuto názorovou výměnu reprodukovat (zúčastěné strany ji znají) a stejně tak nemá potřebu oficiózně deklarovat, zda společnosti PL postavení vedlejšího účastníka náleží či nikoli (odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 179/01 není bezezbytku přiléhavý a okolnost, že by byla účastníkem předcházejícího řízení před obecnými soudy, se z napadených rozhodnutí nepodává); i v případě, že by jí však toto procesní postavení vskutku patřilo, nemohlo by se jí faktickým postupem Ústavního soudu dostat jakékoli újmy na jejích procesních právech, jestliže měla k dispozici obdobný prostor k prezentaci svých názorů jako stěžovatelka.

IV.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.

Je potřebné předeslat - a zdůraznit - že z norem ústavního práva nevyplývají žádné záruky existence věřitelského výboru či jeho konkrétního složení, natožpak nárok věřitele být v tomto orgánu zastoupen; podstatné je, že náležité postavení věřitele a ochrana vlastních práv v insolvenčním případnou absencí ve věřitelském výboru nejsou zásadně dotčeny. Toho si je stěžovatelka očividně vědoma, pročež svoji pozornost soustřeďuje k právům zakotveným v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 3 Listiny (na tzv. spravedlivý proces). Přezkum z pohledu zásad spravedlivého procesu je ovšem limitovaný (v podrobnostech viz níže) a především pro něj platí, že pouhá (podústavní, věcná nebo procesní) "nesprávnost" není jeho referenčním kriteriem.

Stojí dále za zaznamenání, že proti ústavní stížností napadeným usnesením není - a to ex lege - přípustné dovolání, což je založeno úsudkem o nižší kvalitativní významnosti takových rozhodnutí, kdy uplatnění tohoto mimořádného opravného prostředku není považováno za efektivní. Jestliže však občanský soudní řád tuto instanci vylučuje, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby byl další přezkum automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti zde předpokládá splnění přísněji kladených podmínek (srov. obdobně téma věcí tzv. bagatelních - kupř. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 185/98, III. ÚS 200/05, IV. ÚS 8/01, II. ÚS 436/01, IV. ÚS 502/05).

V.

Vzhledem k obsahu druhého a třetího okruhu námitek inkorporovaných do ústavní stížnosti (otázka řádného odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Olomouci, resp. extrémního nesouladu právních závěrů se skutkovými zjištěními) jde především o to, zda užitým výkladem a aplikací ustanovení § 59 odst. 2 ins. zák. co do pojmu "osoby, u kterých je vzhledem k jejich vztahu k dlužníkovi důvod pochybovat o jejich nepodjatosti", nebyly v dané věci založeny nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, což zde znamená otevřít otázku, zda nebyl soudy uplatněn výklad, který je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je doktrinárně, resp. v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2000, sp. zn. III. ÚS 269/99, N 33/17 SbNU 235).

Výklad rozhodných podmínek závěru, že věřitel je osobou, u které je vzhledem k jejímu vztahu k dlužníkovi důvod pochybovat o její nepodjatosti (§ 59 odst. 2 ins. zák.), spočívá v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. I. ÚS 528/99, N 126/23 SbNU 217).

Interpretace právní normy předjímající "pochybnosti o nepodjatosti" tedy vystihuje požadavek stanovit - a to jen demonstrativním výčtem konkrétních znaků (jak již činí zčásti samotná dikce § 59 odst. 2 ins. zák.) nebo určením neuzavřené množiny obecných hledisek - kritéria, s jejichž pomocí se lze k normativně užitému pojmu přiblížit. Z takto identifikovaného pojmu vycházející právní posouzení věci pak lze - z povahy věci - mít za nesprávné, je-li možné učinit spolehlivý závěr, že určená kritéria definovaný pojem ve skutečnosti nepředjímají (jsou mu irelevantní nebo dokonce s ním obsahově či účelem nesouladná) anebo jsou-li ve svém souhrnu neúplná (jiná, rovněž relevantní, byla opomenuta). Vzhledem k výše ohlášeným zásadám ústavněprávního přezkumu na poli tzv. spravedlivého procesu pak nutně platí, že důvodem k zásahu Ústavního soudu je až stav, kdy na tomto základě učiněná výkladová je výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a teprve tehdy lze mít zpravidla za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému tím, že podaný právní výklad představuje nepřípustnou libovůli (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2006, sp. zn. III. ÚS 31/06). Není naopak samo o sobě rozhodné, že význam hledisek, jež pro dovozenou interpretaci obecný soud pokládal za určující, může být hodnocen též odlišně.

Tak tomu v dané věci není; neplatí, že podaný výklad ustanovení § 59 odst. 2 ins. zák. nemůže - posuzováno z těchto hledisek - obstát.

Vrchní soud v Olomouci založil výsledek odvolacího řízení zejména na Dodatku č. 2 ke smlouvě o syndikovaném úvěru, který stěžovatelka s dlužníkem uzavřela dne 20. 7. 2009. Neztotožnil se s argumentací stěžovatelky, podle které tento dodatek "ukládá jen plnění zákonných povinností", neboť proklamovaný účel mohlo sledovat výhradně ujednání, podle kterého se dlužník zavázal uhradit nedoplatky na platbách pojistného na sociálním zabezpečení do 31. 8. 2009 a penále z těchto plateb do 30. 9. 2009. Oproti tomu, závazek dlužníka nejpozději do 30. 9. 2009 zajistit výmaz všech zástavních práv zřízených ve prospěch České správy sociálního zabezpečení podle odvolacího soudu nasvědčuje snaze stěžovatelky "připravit si pozice" pro insolvenční řízení, kdy se dlužníku de facto předepisuje, aby "odklidil" další zajištěné věřitele, čímž posílila své postavení zajištěného věřitele. Další závazek, který nasvědčuje insolvenčním souvislostem předmětného dodatku č. 2, směřuje ke zřízení zástavního práva na podniku dlužníka ve prospěch stěžovatelky.

Že stěžovatelka disponovala informační bází poskytující přehled o ekonomické situaci dlužníka, včetně hrozby insolvenčního řízení, odvolací soud dovodil nejen z její pozice úvěrující banky, nýbrž z konkrétních zjištění ohledně čl. 13.32 a 13.33 Dodatku č. 1 doplňujícího smlouvu o syndikovaném úvěru, "na základě kterých se dlužník zavázal do 10. 9. 2008 uzavřít smlouvu s restrukturalizačním poradcem ve formě a obsahu přijatelném pro věřitele ze smlouvy", resp. z prohlášení zástupce dlužníka Ing. J. T. na schůzi věřitelů, podle něhož informace od tohoto poradce "šly nejdříve na banky a současně na management dlužníka, a teprve potom k akcionářům".

Odvolací soud přitom nikterak nezpochybnil, že stěžovatelka coby věřitel měla na uvedené informace nárok, a to dokonce - spolu s ostatními zainteresovanými peněžními ústavy - v privilegovaném postavení oproti ostatním věřitelům.

Předmětný argument existence zvláštního potenciálu pro posouzení hospodářské situace dlužníka (včetně vývoje k insolvenční situaci) však zakládal toliko jednu z indicií pro úsudek, že stěžovatelka vůči dlužníkovi uplatňovala vliv, který posléze - v insolvenčním řízení - vyvolal pochybnosti o nepodjatosti ve smyslu § 59 odst. 2 ins. zák.

Další z těchto nepřímých důkazů představuje podle odvolacího soudu nejasná motivace dlužníka k vyslovení souhlasu s předmětnými dodatky, zejména s Dodatkem č. 2, přičemž otázku asymetrického vztahu mezi oběma smluvními stranami, který nevysvětluje bez dalšího vnitřní logika pozice dlužníka vůči věřiteli, stěžovatelka blíže neozřejmuje. Není pochyb, že věřitel (stěžovatelka) nemusí mít detailní přehled o rozhodovacích procesech svého dlužníka (a to tím spíše, jde-li - jak tvrdí stěžovatelka - o "suverénní" subjekty), nejsou však k dispozici náznaky existence protiplnění či jiné zdůvodnění sjednání dodatku, zejména co do výmazu dalších zástavních práv; jinak řečeno, dodatky podle odvolacího soudu nepředstavovaly dvoustrannou smlouvu, ale fakticky pokyn týkající se obchodního vedení (v širších souvislostech srov. koncept z evropského koncernového práva "shadow director").

Stojí za zaznamenání, že Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2047/2007, (který Ústavní soud aproboval usnesením ze dne 9. 9. 2010, sp. zn. II. ÚS 1113/10), věnoval detailní pozornost otázce ekonomické výhodnosti smluvních ujednání věřitele s pozdější úpadkyní a jejich funkčních vazeb k úsilí - slovy dovolacího soudu - "krachujícího dlužníka" vytvořit si podmínky pro peněžní podporu další činnosti.

Shrnutím řečeného a s opětovným připomenutím zásad daného ústavněprávního přezkumu, a s konkrétním akcentem na okolnost, že formulace "pochybnosti o nepodjatosti" vtělená do § 59 odst. 2 ins. zák. pokládá za postačující nižší stupeň právní jistoty, lze uzavřít, že z ústavněprávního hlediska není diskvalifikovatelný úsudek odvolacího soudu, že předmětný Dodatek č. 2 byl konkrétním výrazem vlivu věřitele na chování dlužníka, resp. projevem určitého stupně ekonomické koordinace či jednoty mezi oběma subjekty.

Stěžovatelkou kritizovanému řešení sporu tudíž nelze vytýkat, že by jím měla být založena kolize s normami ústavního práva. Nalézt "správnou" hranici mezi pojmy "regulérní zajištění", "nepodjatost", "přezajištění", "ovládnutí" a "podjatost" je primárně posláním obecných soudů, nikoli soudu Ústavního.

Není rovněž porušením práva na spravedlivý proces (resp. jmenovitě důvodem pro úsudek o existenci tzv. opomenutých důkazů), jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná.

Speciálně co do třetího okruhu námitek se připomíná, že rámec, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnosti, a obecné podmínky ingerence Ústavního soudu do jejich rozhodování Ústavní soud formuloval již v nálezu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257, ve kterém vyložil, že k posouzení a přehodnocení důkazního řízení před obecným soudem může přikročit pouze v případech extrémního nesouladu právních závěrů soudu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, či v případě, kdy právní závěry soudu v žádné možné interpretaci odůvodněného soudního rozhodnutí ze skutkových zjištění nevyplývají. K takovému případu však v projednávané věci nedošlo, a v podrobnostech postačí odkázat na výše uvedené.

Stěžovatelka též namítá (v prvním okruhu námitek), že odvolací soud nastolil procesní situaci, jež představuje porušení zásady "dvouinstančnosti řízení" a vydal "překvapivé" rozhodnutí.

Nejsou však důvodné ani tyto námitky, neboť odvolací soud postupoval ve vztahu k zásadám, vyplývajícím z ustanovení § 219 o. s. ř., přesto akceptovatelně. Pro závěr o věcné správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně totiž není významné, zda a do jaké míry odvolací soud shodně aplikoval hmotné právo. "Věcná správnost" podle ustanovení § 219 o. s. ř., v rozhodném znění, chápaná jako "věcná správnost ve výroku" je novelou občanského soudního řádu provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. zakotvena již výslovně. Jinak řečeno, podstatné je jen to, zda rozhodnutí soudu prvního stupně ve svém výroku odpovídá tomu, jak mělo být rozhodnuto podle závěrů odvolacího soudu; tam, kde nastala - jak je od 1. 4. 2005 zřejmé i ze samotné dikce § 219 o. s. ř. - "shoda výroků", jde o věcně správné rozhodnutí soudu prvního stupně, i když odvolací soud ke "shodě výroků" vedly "odlišné důvody" než soud prvního stupně. (srov. Drápal, L. - Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I, II. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1761.) Skutková zjištění soudu prvního stupně přitom odvolací soud převzal jako správná; zdůraznil, že skutkový stav, na základě kterého vyhlásil soud napadené prvoinstanční rozhodnutí, byl zjištěn přiměřeně podmínkám probíhající schůze věřitelů a tomu, co na této schůzi věřitelů bylo předneseno (str. 8 usnesení odvolacího soudu).

Stěžovatelčina odvolací argumentace přitom obracela pozornost primárně k interpretaci dodatků ke smlouvě o syndikovaném úvěru z hlediska autonomie vůle jejích účastníků, výslovně se zabývala otázkou vlastní pozice mezi věřiteli ze smlouvy o syndikovaném úvěru, způsobu a rozsahu zajištění pohledávky, informační povinnosti dlužníka, resp. jeho závazků z Dodatku č. 2, a právě tyto okolnosti uplatnila posléze v ústavní stížnosti.

I kdyby bylo namístě stěžovatelce přisvědčit, že jí odvolací soud měl poskytnout širší procesní prostor k oponentuře ve vztahu k jiné možné právní kvalifikaci jejího poměru vůči dlužníkovi, na níž byl posléze výsledek řízení založen, je v kontextu ústavněprávního přezkumu významné, že stěžovatelka nenaznačila, jaké "rozhodné skutečnosti" v případě realizovaného poučení ze strany soudu (kromě těch, které již uvedla) by poté mohla uvést, resp. jaké důkazy k doložení, že vůle vtělená do kritického Dodatku č. 2 ke smlouvě o syndikovaném úvěru nezakládá pochyby o nepodjatosti ve smyslu § 59 odst. 2 ins. zák. by v konkrétních poměrech k dlužníku (a vzhledem k blízkosti obsahu a účelu pojmu "koncernu", dříve oponovanému) mohla navrhnout.

Obdobné závěry se uplatní i ve vztahu k procesnímu postupu, který uplatil insolvenční soud, a jež kritizuje stěžovatelka čtvrtým okruhem námitek. Jak se podává z protokolu o schůzi věřitelů konané dne 26. 4. 2010, č. j. KSBR 39 INS 398/2010-B-127, na níž jmenovaný soud vydal usnesení posléze napadené ústavní stížností, stěžovatelka si byla vědoma, že z hlediska její způsobilosti být účastna ve věřitelském výboru představují ústřední problém dodatky ke smlouvě o syndikovaném úvěru; za pozornost zde stojí str. 5 protokolu, která zachycuje vyjádření jejího zástupce, resp. jeho str. 8 obsahující odkaz insolvenčního soudu, jenž avizoval možné podřazení vztahu stěžovatelky a dlužníka pojmu koncern, a to právě se zřetelem na oba dodatky. Pak zde není zásadního pochybení insolvenčního soudu, jestliže zástupce stěžovatelky se následně soustředil k analýze majetkových souvislostí Dodatku č. 1, přičemž ani zástupce dlužníka - viz str. 9 protokolu - nevyloučil, že stěžovatelka byla v pozici ovládající osoby, a posouzení této otázky ponechal na uvážení soudu.

Řešení interpretačního sporu (otevřeného ve stěžovatelčině replice), zda § 59 odst. 2 ins. zák. zařazuje mezi osoby, u kterých je vzhledem k jejich vztahu k dlužníkovi důvod pochybovat o jejich nepodjatosti, též osoby tvořící s dlužníkem koncern, resp. zda jde o kategorie shodné úrovně obecnosti, zůstává situováno zcela do roviny podústavního práva (publikace Zelenka, J. a kol.: Insolvenční zákon. Poznámkové vydání s důvodovou zprávou, nařízením Rady ES 1346/2000 a prováděcími předpisy. 2. vydání. Praha: Linde, 2008, str. 118-119, podává odpověď protichůdnou té, kterou prosazuje stěžovatelka). Oporu pro úsudek, že mezi některými z jednotlivých kategorií identifikovaných v uvedeném ustanovení existuje plynulý (byť "nelineární") přechod, lze nalézt rovněž v právní doktríně. Jak se uvádí in Doležil, T.: Koncerny v komunitárním právu. Analýza a náměty pro rekodifikaci. Praha: Auditorium, 2008, str. 33, koncern se nachází někde mezi pouhým obchodním oddělením nebo "profit centrem" na straně jedné a dlouhodobými vztahy ve formě Just-in-Time nebo franchisingem na straně druhé. Přitom nelze mluvit o tom, že by zde škála intenzity zásahů do podniku, resp. podnikatelských aktivit úměrně stoupala od jedné formy k druhé. Spíše se jedná o vztah individuální, přičemž každá z těchto forem spolupráce může mít různou intenzitu zásahu do chodu podnikatelských aktivit, a citovaná monografie (str. 31 a 32) počítá s poměrně širokým spektrem právních vztahů majících povahu quasi ovládacích smluv (v některých případech vedle zmiňovaných kupř. koncept výroby, licenční smlouvy, smlouvy o výhradním zastoupení apod.).

Podstatné na tomto místě je, že uvedené názory význam argumentace tzv. překvapivým rozhodnutím zjevně oslabují, a to již v rovině přezkumu podústavního. Logicky to platí tím spíše v rovině ústavněprávní; z ústavněprávního hlediska není ani vyloučeno judikovat v souvislosti s § 59 odst. 2 ins. zák. právní formy jiné. Přesvědčivý důvod k zásahu Ústavního soudu tedy není ani zde.

K širší opoře pro tento závěr je přiléhavé připomenout, že ačkoli aplikované zásady ústavněprávního přezkumu se vztahují k soudnímu procesu ve všech jeho konkrétních aspektech, neznamená to, že ústavněprávní relevanci má každá jeho dílčí jednotlivost sama o sobě; naopak tomu odpovídá požadavek, aby konkrétní vada či nesprávnost byly posouzeny (kromě reálného vlivu na výsledek sporu) z hlediska ústavněprávního rozměru ve vztahu k celému řízení, tj. aby bylo hodnoceno, zda soudní řízení bylo (či nikoli) "spravedlivé jako celek", v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. Ne vždy existence určitého procesního nedostatku "musí vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny" (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 583/99, IV. ÚS 259/2000, III. ÚS 639/02, III. ÚS 474/04 a IV. ÚS 679/05).

VI.

Lze shrnout: posuzovaná ústavní stížnost de facto představuje pouze pokračující polemiku se závěry obecného soudu, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatelka - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadený rozsudek instančnímu přezkumu; jak však bylo výše řečeno, tato role mu nepřísluší.

Aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že - oproti názoru stěžovatelky - v napadených rozhodnutích kvalifikovaný exces či libovůli (viz výše) nespatřuje, čímž své možnosti má za vyčerpané; obecné soudy - způsobem, jemuž nelze vytýkat nedostatek ústavní konformity - vydané rozhodnutí adekvátně odůvodnily, toto odůvodnění je racionální a srozumitelné (lze je zastávat), a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v insolvenčním řízení, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.

Vzhledem k dosaženému výsledku řízení pozbývá logicky podkladu potřeba věcně reagovat na stěžovatelčin návrh na přednostní projednání věci (§ 39 zákona o Ústavním soudu) a netřeba zde ani zvláštního (negativního) výroku.

VII.

Jen pro úplnost se patří uvést, že nelze přisvědčit názoru, projevenému společností PL ve vyjádření k ústavní stížnosti, že ústavní stížnost je opožděná. Podle § 4 odst. 2 ins. zák. platí, že je-li s doručením písemnosti, pro kterou zákon stanoví zvláštní způsob doručení, spojen počátek běhu lhůty k podání opravného prostředku nebo k jinému procesnímu úkonu, běží lhůta ode dne, kdy byla písemnost doručena adresátu zvláštním způsobem. Zvláštní způsob stanoví zákon (§ 75 odst. 2) pro doručení osobě, o jejímž podání insolvenční soud rozhoduje (jíž byla stěžovatelka), a není důvod pochybovat o tom, že účelu a smyslu pojmu "insolvenční soud" odpovídá i ta jeho identifikace, jež se spojuje se soudem odvolacím, jestliže rozhodoval o opravném prostředku (stěžovatelky) proti rozhodnutí "insolvenčního soudu" dle § 2 písm. b) ins. zák. nezpochybnitelného; stejně tak není zjevně důvod lišit, zda zvláštní způsob doručování je dán zákonem či jej na základě zákona zvolil (konkrétně) soud.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. května 2011

Jiří Mucha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru