Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3250/11 #1Usnesení ÚS ze dne 16.11.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - MS Brno
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkNáklady řízení
advokátní tarif
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.3250.11.1
Datum podání31.10.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

177/1996 Sb.

484/2000 Sb.

99/1963 Sb., § 151 odst.2, § 142 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3250/11 ze dne 16. 11. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 16. listopadu 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti společnosti Solidní Finance, uzavřeného investičního fondu, a. s., se sídlem Špitálka 8, Brno, zastoupené JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem Brno, Veveří 57, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 9. srpna 2011 č. j. 54 C 76/2011-14, za účasti Městského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 31. 10. 2011, napadá stěžovatelka v záhlaví usnesení označený rozsudek pro údajné porušení článku 2 odst. 1 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje stěžovatelka v nesprávném právním posouzení, resp. v nesprávné aplikaci právního předpisu v otázce náhrady nákladů řízení. Podle názoru stěžovatelky měl Městský soud v Brně přiznat stěžovatelce náhradu nákladů řízení podle vyhl. č. 484/2000 Sb., nikoli podle vyhl. č. 177/1996 Sb.

Rozsudkem ze dne 9. 8. 2011 č. j. 54 C 76/2011-14 Městský soud v Brně v právní věci stěžovatelky (v dřívějším řízení v procesním postavení žalobkyně) proti žalované M. P., v řízení o zaplacení 1 022,- Kč s příslušenstvím, pod bodem I. výroku uložil žalované povinnost zaplatit stěžovatelce žalovanou částku spolu se zákonným úrokem z prodlení od 31. 5. 2010 do zaplacení a na náhradu nákladů řízení částku 2. 400,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

Městský soud v Brně konstatoval, že o žalované částce, jejíž úhradu stěžovatelka požaduje z titulu dlužného jízdného ve výši 22,- Kč a přirážky k jízdnému za jízdu žalované bez platného jízdního dokladu v dopravním prostředku MHD dne 30. 4. 2010, soud rozhodl bez nařízení jednání po předcházejícím souhlasu účastníků řízení. Na stěžovatelku přešel nárok na požadované plnění na základě rámcové smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 24. 11. 2008 č. 08/403/5030, uzavřené mezi společností Dopravní podnik města Brna, a. s. a společností ANDRA AGENCY, s. r. o., která tuto pohledávku dále smluvně převedla na stěžovatelku.

Náhradu nákladů řízení přiznal soud zcela úspěšné stěžovatelce v plné výši podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., přičemž konstatoval, že náklady řízení vynaložené stěžovatelkou tvoří zaplacený soudní poplatek ve výši 600,- Kč a za dva úkony právní služby částka 1 000,- Kč, za dva úkony právní služby 600,- Kč, DPH a náhrada hotových výdajů stěžovatelky, celkem tedy 2 400,- Kč. Soud při rozhodování o nákladech řízení v dané věci vycházel z vyhlášky č. 177/1996 Sb., neboť postupoval podle ustanovení § 151 odst. 2 o. s. ř.

Okolnosti případu, které odůvodňují postup podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., spatřoval soud jednak v bagatelnosti žalované částky, přičemž aplikace vyhlášky č. 484/2000 Sb. by znamenala neúměrný nepoměr mezi výší žalované částky a výší odměny za zastupování, a dále ve skutkové jednoduchosti a nenáročnosti na čas a odborné znalosti na straně advokáta. V této souvislosti poukázal soud rovněž na závěry, vyplývající z odlišného stanoviska JUDr. Ivany Janů ve věci sp. zn. I. ÚS 1056/07.

II.

Po zvážení námitek stěžovatelky dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Ústavní soud se otázkou náhrady nákladů řízení zabýval opakovaně v celé řadě svých rozhodnutí. Ústavní soud vždy v této otázce postupuje velmi zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o náhradě nákladů řízení přistupuje jen velmi výjimečně, neboť považuje rozhodnutí o náhradě nákladů za výlučnou doménu obecných soudů. Důvod k zásahu Ústavního soudu by mohl být dán např. tehdy, pokud by došlo rozhodnutím obecného soudu k excesu, který by měl charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti. Takové extrémní vybočení z rozhodovací praxe obecných soudů v této věci Ústavní soud nezjistil.

I když se může rozhodnutí o náhradě nákladů řízení citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity porušení základních práv a svobod. Procesní povaha rozhodnutí o nákladech řízení způsobuje, že v obecné rovině zde není dán přímý vztah k základním právům nebo svobodám, které jsou chráněny ústavním pořádkem ČR.

Ústavní soud již mnohokrát judikoval (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, sp. zn. IV. ÚS 248/01, sp. zn. II. ÚS 2538/09, sp. zn. III. ÚS 1307/10 nebo sp. zn. II. ÚS 3409/10 dostupná stejně jako ostatní dále citovaná usnesení Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz), že v případě tzv. bagatelních věcí lze k přezkumu z hledisek ústavněprávních přikročit jen v případech zcela evidentní svévole orgánů veřejné moci vůči stěžovateli, případně, jde-li o otázky zcela principiálního významu. Tento závěr plyne již ze zásad sebeomezení a minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů, jež Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje. Až na uvedené zcela výjimečné případy Ústavní soud při posouzení ústavní stížnosti vždy přihlíží k faktickým důsledkům zásahu orgánu veřejné moci pro fyzickou či právnickou osobu. Pozitiva plynoucí z případného zásahu Ústavního soudu, která mohou spočívat (v konečném důsledku) v přiznání relativně nepatrné finanční částky, jsou totiž zcela mizivá v porovnání s jeho negativy, spočívajícími např. v prodlužování soudních a jiných právních řízení, ve vzniku vysokých nákladů, které musí nést stát či jiný subjekt.

V dané věci obecný soud postupoval při určení výše náhrady nákladů řízení dle § 142 odst. 1 ve spojení s § 151 odst. 2 věta první o. s. ř. a stěžovatelce, která měla ve věci plný úspěch, přiznal náhradu účelně vynaložených nákladů. Výše nákladů řízení přitom soud určil podle advokátního tarifu s odůvodněním, že výše odměny advokáta stěžovatelky, která by stěžovatelce náležela za použití vyhlášky č. 484/2000 Sb., by byla nepřiměřeně vysoká (až čtyřnásobná) oproti částce, jíž se týkal předmět řízení. V projednávané věci soud konstatoval, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení musí vždy zvažovat jak právo věřitele na náhradu nákladů řízení, tak i spravedlnost rozhodování a rovnost práv účastníků řízení.

Podle § 151 odst. 2 o. s. ř. platí, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud určí výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni vyhláškou č. 484/2000 Sb., jde-li však o přiznání náhrady nákladů řízení podle § 147, § 149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu, postupuje se podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně, tedy podle advokátního tarifu.

Ústavní soud se problematikou nesprávné aplikace advokátního tarifu namísto vyhlášky č. 484/2000 Sb. již dříve zabýval a např. ve svých usneseních ze dne 13. 1. 2011 sp. zn. II. ÚS 3409/10 a ze dne 28. 4. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1036/11, dospěl k závěru, že pochybení obecného soudu spočívající v použití nesprávného právního předpisu na stanovení výše odměny advokáta není vzhledem k typu rozhodnutí a jeho významu pro stěžovatelku tak zásadním, a není tedy takovým excesem, že by zasahovalo sféru samotných základních práv stěžovatelky a vyžadovalo zásah Ústavního soudu za situace, kdy jí náklady řízení za úspěšné bránění práva včetně odměny za právní pomoc přiznány byly, jen ne v očekávané výši. Ústavní soud tedy toto pochybení obecného soudu neshledal vzhledem k míře, jakou mohla být stěžovatelka fakticky dotčena, natolik intenzivní, aby dosáhlo ústavněprávní roviny.

Otázka zásady přiměřenosti výše nákladů řízení k předmětu sporu v rozhodovací činnosti Ústavního soudu nalezla svůj odraz například v usnesení ze dne 2. 6. 2011 sp. zn. I. ÚS 1560/11, ve kterém Ústavní soud konstatoval, že závěr, že vzhledem ke zjištěným okolnostem je přiměřené přiznání náhrady nákladů řízení v poloviční výši, lze z hlediska ústavnosti aprobovat. Ze strany obecného soudu se nejednalo o svévolný postup, který jediný by ve výjimečném případě mohl být důvodem pro zásah Ústavního soudu, ale naopak způsob určení náhrady nákladů řízení se s přihlédnutím ke všem okolnostem případu Ústavnímu soudu jeví jako spravedlivý.

O důvody, proč by měl do sporu zasáhnout Ústavní soud, v projednávané věci nejde. Vzhledem ke zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení. "Kvalifikované vady", opravňující kasační zásah Ústavního soudu, by se musely vyznačovat značnou intenzitou, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se ve věcech nákladů řízení uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.

Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. listopadu 2011

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru