Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 325/98Usnesení ÚS ze dne 03.12.1998

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkZnalecký posudek
důkaz/volné hodnocení
vlastnické právo/omezení
EcliECLI:CZ:US:1998:3.US.325.98
Datum podání21.07.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 11 odst.4

40/1964 Sb., § 119, § 120

99/1963 Sb., § 127, § 132


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 325/98 ze dne 3. 12. 1998

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 325/98

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud ČR rozhodl v neveřejném zasedání bez ústního jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci ústavní stížnosti H.H. a H.K., zastoupených JUDr. Z.K., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, čj. 31 Ca 69/97-21, ze dne 5. 5. 1998, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Navrhovatelé podali dne 20. 7. 1998 ústavní stížnost, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 21. 7. 1998. Ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, čj. 31 Ca 69197-21, ze dne 5. 5. 1998, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí O.Ú., pozemkového úřadu (dále jen "pozemkový úřad") čj. POZ/1708/92-Řh-C, ze dne 25. 2. 1997, v němž bylo vysloveno, že navrhovatelé nejsou vlastníky v rozhodnutí specifikovaných nemovitostí. Podle náporu navrhovatelů, uvedeném v doplnění ústavní stížnosti ze dne 24. 9. 1998, bylo napadeným rozhodnutím porušeno ust. čl. 90 Ústavy ČR, podle něhož jsou soudy

1

III. ÚS 325/98

povolány k tomu, aby způsobem stanoveným zákonem poskytovaly ochranu právům. Ústavní stížnost byla podána včas.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 31 Ca 69/97, vedený u Krajského soudu v Hradci Králové. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatelé uplatnili podle zák. č. 243/1992 Sb. a zák. č. 229/1991 Sb. nárok na vydání domu č.p. 79 (nyní 218) s přilehlými pozemky v k.ú. V. V rámci provedeného řízení dospěl pozemkový úřad k závěru, že navrhovatelé jsou oprávněnými osobami podle uvedených právních předpisů a že je dán i restituční titul. Na základě provedeného místního šetření a znaleckého posudku dospěl však pozemkový úřad k závěru, že objekt zásadní přestavbou ztratil svůj původní stavebně technický charakter tak, že již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby. Vzhledem k těmto skutečnostem pak pozemkový úřad vydal rozhodnutí, čj. POZ/ 1708/92-Řh-A, ze dne 7. 4. 1995, jímž stanovil, že navrhovatelé nejsou vlastníky předmětných nemovitostí. K odvolání navrhovatelů bylo toto rozhodnutí zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové, čj. 19 Ca 214/95-15, ze dne 28. 12. 1995 a věc byla vrácena tomuto orgánu k dalšímu řízení. V rozsudku vyslovil krajský soud i závazný názor, spočívající v tom, že pozemkový úřad měl znovu přesněji posoudit změny provedené na předmětné nemovitosti, event. i na základě nového znaleckého posudku. V dalším řízení pozemkový úřad na základě nově zpracovaného znaleckého posudku, z jehož závěrů vyplynulo, že stavba ztratila svůj původní stavebně technický charakter a změnilo se i účelové určení nemovitosti, vydal nové rozhodnutí, čj. POZ/ 1708192-Řh-C, ze dne 25. 2. 1997. Tímto rozhodnutí pozemkový úřad znovu podle § 9 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb. vyslovil, že navrhovatelé nejsou vlastníky v rozhodnutí specifikované nemovitosti. Současně vyslovil, že navrhovatelé nají nárok na náhradu za nevydanou nemovitost.

Na základě opravného prostředku podaného navrhovateli rozhodoval ve věci Krajský soud v Hradci Králové, který rozsudkem, čj. 31 Ca 69197-21, ze dne 5. 5. 1998, potvrdil rozhodnutí pozemkového úřadu, čj. POZ11708192-Řh-C, ze dne 25. 2. 1997. V odůvodnění rozsudku se krajský soud vypořádal se všemi námitkami uvedenými v opravném prostředku navrhovatelů. Především konstatoval, že navrhovatelé se mýlí, pokud vycházejí z toho, že v předmětné věci se jedná o dvě nemovitosti, a to původní nemovitost a novou přístavbu, provedenou na základě stavebního povolení a řádně kolaudovanou. Krajský soud souhlasil s názorem

III. ÚS 325/98

navrhovatelky v tom, že předmětná nemovitost se skládá z původní a nové části, na rozdíl od názoru navrhovatelky však krajský soud na základě znaleckého posudku konstatoval, že obě části jsou funkčně a provozně spojeny, takže dohromady tvoří jednu nemovitou věc, a to nejen z hlediska stavebních předpisů, ale i ve smyslu příslušných ustanovení občanského zákoníku. Vzhledem k tomu, že nedošlo k oddělení těchto nemovitostí, nebylo žádného důvodu posuzovat v restitučním řízení zvlášť původní objekt a zvlášť provedenou přístavbu. Krajský soud se ztotožnil s právními závěry pozemkového úřadu v tom, že provedenými změnami prvků dlouhodobé životnosti stavby, jež byly posouzeny ve znaleckém posudku provedeném po předchozím rozhodnutí krajského soudu, byly splněny podmínky uvedené v § 11 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb.

Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, čj. 31 Ca 69/97-21, ze dne 5. 5. 1998, podali navrhovatelé ústavní stížnost, protože podle jejich názoru bylo tímto rozhodnutím porušeno ust. čl. 90 Ústavy ČR. Uvedeným ustanovením jsou soudy povolány k tomu, aby způsobem, stanoveným zákonem, poskytovaly ochranu právům, zejména, aby ve svém rozhodování respektovaly zákony, podle těchto zákonů hodnotily provedené důkazy. V předmětné věci došlo, podle názoru navrhovatelů, k porušení tohoto ustanovení tím, že soud nerespektoval stavební zákon a znalecký posudek nehodnotil jako běžný důkaz. Navrhovatelé v podrobném rozboru polemizují se znaleckým posudkem a právními závěry, které z tohoto posudku vyvodil pozemkový úřad a krajský soud je akceptoval. Jádrem jejich ústavní stížnosti je nesouhlas se závěry jak pozemkového úřadu, tak i krajského soudu o tom, že nemovitost přestavbou ztratila svůj původní stavebně technický charakter a tím se změnilo i její účelové určení. Navrhovatelé proto žádali, aby Ústavní soud nálezem zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

K výzvě Ústavního soudu podal k návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti své vyjádření Krajský soud v Hradci Králové, který má v tomto řízení postavení účastníka. Krajský soud se vyjádřil k základním bodům ústavní stížnosti a uvedl, že v předmětné věci nebylo žádného důvodu posuzovat v restitučním řízení odděleně původní objekt a novou přístavbu jako novou samostatnou stavbu. V návaznosti na § 11 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb. vycházel krajský soud při hodnocení stavby ze znaleckého posudku zpracovaného ústavem soudního inženýrství při VU,

III. ÚS 325/98

z něhož vyplynulo, že přestavbou došlo k takovým změnám prvků dlouhodobé životnosti stavby, že bránily vydání objektu do vlastnictví navrhovatelů. Navíc navrhovatelé neměli proti odbornému posudku žádné námitky a rozhodnutí soudů napadali v tom, že obě části stavby měly být posuzovány odděleně. Ve vztahu k označenému porušení čl. 90 Ústavy ČR krajský soud uvedl, že je přesvědčen, že napadené rozhodnutí je v souladu s platnými právními předpisy i právy zaručenými Ústavou ČR. Ochrana práv navrhovatelů byla poskytnuta zákonem stanoveným způsobem. Krajský soud proto navrhl, aby ústavní stížnost byla podle § 82 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zamítnuta, popřípadě odmítnuta podle 5 43 odst. 2 písm. a) cit. zákona.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutím konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo provádět dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Protože se navrhovatelé dovolávají porušení čl. 90 Ústavy ČR, zabýval se Ústavní soud napadenými rozhodnutím i řízením jemu předcházejícím. Na základě provedeného řízení však Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas navrhovatelů se znaleckým posudkem a zejména s právními závěry, které byly z tohoto posudku vyvozeny pozemkovým úřadem i krajským soudem. Nelze přisvědčit navrhovatelům v tom, že by krajský soud nehodnotil znalecký posudek jako každý jiný důkaz a nevytvořil si důkazním řízením podložený právní závěr. Jak správně bylo podotknuto v odůvodnění rozsudku krajského soudu, navrhovatelé proti znaleckému posudku namítali pouze to, že znalec měl posuzovat původní a novou část nemovitosti odděleně. Je na místě připomenout, že navrhovatelé ústavní stížností namítají porušení čl. 90 Ústavy ČR, aniž by blíže, přes výzvu Ústavního soudu ze dne 7. 9. 1998, upřesnili, jaké základní právo bylo namítaným postupem krajského soudu porušeno. I případný postup soudu, který by byl v rozporu s čl. 90 Ústavy ČR, nemusí vždy znamenat porušení základních práv navrhovatelů. Ústavní soud přesto zkoumal, zda napadeným rozhodnutím krajského soudu nedošlo k porušení práva navrhovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zejména ve

III. ÚS 325/98

vztahu k prováděnému dokazování. Ze spisového materiálu však jednoznačné vyplývá, že navrhovatelé měli možnost vyjádřit se ke všem provedeným důkazům, při zpracování podkladů znaleckého posudku byli přítomni a mohli uvádět svá stanoviska a doplňky. V průběhu dokazování pak krajský soud postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a řídil se pravidly charakterizujícími zásadu volného hodnocení důkazů, tj. hodnotil všechny provedené důkazy jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti a v odůvodnění rozhodnutí se také se všemi důkazy vypořádal Ústavní soud v tomto postupu krajského soudu neshledal porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny ani porušení čl. 90 Ústavy ČR.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nezbylo Ústavními soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. prosince 1998

JUDr. Vladimír Jurka

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru