Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 325/2000Nález ÚS ze dne 09.11.2000K doručování písemností v trestním řízení do zahraničí

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkDoručování
vazba/důvody
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 167/20 SbNU 187
EcliECLI:CZ:US:2000:3.US.325.2000
Datum vyhlášení09.11.2000
Datum podání29.05.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 5 odst.1 písm.c

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 67 odst.1 písm.a, § 302


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 325/2000 ze dne 9. 11. 2000

N 167/20 SbNU 187

K doručování písemností v trestním řízení do zahraničí

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR

rozhodl dne 9. 11. 2000 mimo ústní jednání

a bez přítomnosti účastníků v senátě o návrhu na zahájení řízení

před Ústavním soudem podaném H. P., bytem SRN, směřujícímu proti

usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, č.j. 6 To 263/2000-26,

ze dne 30. 3. 2000, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Ústí

nad Labem, č.j. 40 Nt 622/96-14, ze dne 13. 3. 2000, za vedlejší

účasti Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, č.j. 6 To

263/2000-26, ze dne 30. 3. 2000 a usnesení Okresního soudu v Ústí

nad Labem, č.j. 40 Nt 622/96-14, ze dne 13. 3. 2000, se zrušují.

Odůvodnění:

Svým návrhem, který Ústavní soud obdržel dne 29. 5. 2000 se

navrhovatel domáhal zahájení řízení před Ústavním soudem a navrhl

v jeho rámci, aby Ústavní soud zrušil citovaná usnesení obecných

soudů. To s tím, že dle jeho názoru zmíněnými rozhodnutími bylo

zasaženo jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dané mu

ust. čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále

Listina), v podaném návrhu nesprávně označené článkem 31 odst. 1

Listiny.

Ze spisu Okresního soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 40 Nt

622/96, který si Ústavní soud vyžádal, také následně zjistil, že

navrhovatel byl usnesením uvedeného soudu, č.j. 40 Nt 622/96-14,

ze dne 13. 3. 2000, vzat do vazby z důvodů uvedených v § 67 odst.

1 písm. a) trestního řádu (dále tr.ř.), a to na základě příkazu

k zatčení vydaného uvedeným soudem dne 23. 2. 1996, č.j. Nt

622/96-7, když proti navrhovateli bylo vedeno řízení proti

uprchlému podle § 302 tr.ř. a následujících ustanovení tr.ř.

V odůvodnění rozhodnutí o vzetí do vazby soud I. stupně uvedl, že

navrhovatel je stíhán pro trestný čin podvodu dle § 250 odst. 1,

4 trestního zákona, nezdržoval se v místě trvalého bydliště, byl

nedosažitelný a je tak dána důvodná obava, že se trestnímu stíhání

bude vyhýbat. Soud dále uvedl, že navrhovatel se zdržuje na území

Spolkové republiky Německo (SRN), Českou republiku (ČR) navštěvuje

asi 2x v roce jako turista, nemá k území ČR žádné vazby. Proti

uvedenému rozhodnutí podal navrhovatel stížnost, ve které (kromě

výhrad vůči vznesenému obvinění) uvedl, že jako občan SRN v této

zemi také žije. Po dobu čtyř let, kdy proti němu bylo vedeno

trestní stíhání, běžně dojížděl do ČR za svými příbuznými

i několikrát v průběhu roku. Nakonec byl v ČR zadržen (náhodně)

a teprve poté se dozvěděl, že je trestně stíhán. Dodal, že do SRN

mu žádná písemnost doručena od policie nebyla, ačkoli vyslovil

souhlas se sdělením své adresy orgánům ČR (i když důvod neznal).

Má za to, že jeho adresa byla příslušným orgánům známa a nic

nebránilo v tom, aby mu byla jakákoliv písemnost v rámci smlouvy

o právní pomoci mezi oběma státy řádně (oficiálně) doručena, když

nebyl učiněn ani pokus o jakékoliv doručení. O podané stížnosti

rozhodoval Krajský soud v Ústí nad Labem, který usnesením, č.j.

6 To 263/2000-26, ze dne 30. 3. 2000, napadené usnesení dle § 149

odst. 1 písm. a) tr.ř. zrušil a znovu rozhodl tak, že navrhovatele

vzal do vazby z důvodu uvedeného v § 67 odst. 1 písm. a) tr.ř.

Napadené rozhodnutí zrušil pro formální nedostatek v jeho výrokové

části s tím, že výtky uplatněné navrhovatelem neshledal. Dospěl

k závěru, že skutečnosti vyjadřující důvody útěkové vazby

nepochybně odpovídají zjištěním plynoucím ze spisových materiálů,

stejně jako údajům samotného navrhovatele, které částečně rovněž

vysvětlují jeho nedosažitelnost.

Na vyžádání Ústavního soudu se k věci vyjádřil Krajský soud

v Ústí nad Labem, jako účastník řízení a Krajské státní

zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejší účastník řízení.

Z vyjádření Krajského soudu v Ústí nad Labem plyne, že senát,

který v napadené věci rozhodoval, trvá na zákonnosti a důvodech

svého rozhodnutí (č.j. 6 To 263/2000-26). Krajské státní

zastupitelství v Ústí nad Labem ve svém vyjádření uvedlo, že

i z výpovědi navrhovatele plyne, že bydlel v Německu od roku 1995

postupně na třech místech. Dodal, že vyšetřovatel se mu marně

a opakovaně pokoušel doručit sdělení o obvinění, a to i na adresu

jeho matky, která žije ve Varnsdorfu a kam navrhovatel často

dojížděl. Proto bylo rozhodnuto, že jsou splněny podmínky § 302

tr.ř. a řízení proti navrhovateli bylo vedeno jako proti

uprchlému, soud akceptoval návrh státního zástupce a vydal dle §

69 odst. 1 tr.ř. příkaz k zatčení navrhovatele, když po něm bylo

pátráno i prostřednictvím Interpolu. Současně také dodal, že

navrhovatel byl usnesením Krajského státní zastupitelství v Ústí

nad Labem, sp. zn. 2 Kzv 1/2000, ze dne 20. 7. 2000, propuštěn na

svobodu, když v souvislosti se svým propuštěním uvedl, že ve

Weiblingenu se nezdržuje, do Korntalu, kde byl přihlášen

k trvalému pobytu se zřejmě nevrátí a dal k dispozici adresu svého

firemního společníka ve Stuttgartu s tím, že bude dojíždět do Čech

ke své přítelkyni. Z vazby byl propuštěn s tím, že byl k věci

(trestní stíhání) vyslechnut, ve věci probíhá další dokazování

(znalecké posudky), které se týkají především dalších trestně

stíhaných osob, a proto nelze spravedlivě požadovat, aby z tohoto

důvodů byla jeho osobní svoboda dále omezena.

Proti rozhodnutím obecných soudů (jak jsou označena ve výroku

tohoto nálezu) brojí navrhovatel již označenou ústavní stížností,

ve které tvrdí, že bylo proti němu vedeno řízení jako proti

uprchlému a posléze byl vzat do vazby, ač k užití takového postupu

nebyly dány zákonné předpoklady. Především proto, že dal souhlas

ke sdělení své adresy (kterou oznámila českým úřadům německá

policie), přitom nebyl učiněn ani pokus doručit mu písemnosti.

Pouze mu bylo doručováno sdělení obvinění, a to vyšetřovatelem

běžnou poštou, jako doporučený dopis, tedy bez toho, že by se

pokusil o doručení podle pravidel právního styku s cizinou, který

je obsažen i v interním předpisu Nejvyššího státního

zastupitelství ČR, č.j. Spr 234/94, ve kterém je výslovně postup

v takových situacích upraven (čl. 41 odst. 2 - právní pomoc

vykonává státní zástupce cestou orgánu příslušného k provedení

dožádaných úkonů). Zdůraznil, že doporučeným dopisem (tedy bez

užití obvyklého postupu) mu bylo zasíláno pouze sdělení obvinění

- nikoliv tedy případná předvolání. To mu nebylo doručováno žádným

a tedy ani nesprávným postupem a v tomto směru nebyl učiněn ani

žádný pokus. Důsledkem těchto pochybení bylo zahájení řízení proti

navrhovateli jako uprchlému a nakonec i vzetí do vazby, které

nebylo odůvodněno způsobem, který vyžadují procesní předpisy

(trestní řád), když formulace obsažené v napadených rozhodnutích

jsou příliš obecné a bez konkrétních závěrů, které by se zabývaly

věcnými okolnostmi případu. Poukazuje v naznačených souvislostech

i na nález Ústavního soudu ČR, sp. zn. II. ÚS 94/98 i na adhezní

rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva. Uzavírá s tím, že

uvedeným postupem oba obecné soudy porušily čl. 36 odst. Listiny

a čl. 6 (bez bližšího označení) Úmluvy o ochraně lidských práv

a základních svobod (dále Úmluva). Porušení čl. 6 odst. 3 Úmluvy

dále spatřuje v postupu odvolacího soudu, kdy má za to, že ten jej

vzal do vazby (poté co zrušil rozhodnutí soudu I. stupně) a takto:

jednal, aniž by navrhovatele vyslechl a umožnil mu vznést svoje

námitky.

Dle ustanovení § 44 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, může Ústavní soud se souhlasem účastníků od

ústního jednání upustit, nelze-li od něho očekávat další objasnění

věci. Vzhledem k tomu, že oba účastníci, tj. stěžovatel v podání

ze dne 25. 10. 2000 a účastník řízení v podaní ze dne 18. 10.

2000, jakož i vedlejší účastník v podání ze dne 18. 10. 2000

vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání a dále

vzhledem k tomu, že od jednání nelze očekávat další objasnění

věci, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno.

Ústavní soud ČR poté co zvážil argumentaci i námitky,

vznesené navrhovatelem, vycházeje z obsahu vyžádaného spisového

materiálu, vyjádření účastníka i vedlejšího účastníka řízení,

dospěl takto k závěru, že podaná ústavní stížnost je důvodná.

Z hlediska ústavněprávního, které zakládá ingerenci Ústavního

soudu do jurisdikční činnosti soudů obecných tak zjistil, že ty ve

své rozhodovací činnosti postupovaly v rozporu s obsahem hlavy

páté Listiny (čl. 36 odst. 1) i v rozporu s čl. 5 odst. 1 písm. c)

Úmluvy. Lze souhlasit s námitkami navrhovatele stran jeho výhrad

k zajištění přítomnosti navrhovatele před orgány činnými

v trestním řízení, kdy postup vyšetřovatele byl zajisté

nedůsledný, kdy nejenže nevyčerpal všechny možnosti stran doručení

písemnosti navrhovateli (zejména neužití postupu stanoveného pro

takové případy zákonem - § 375 tr.ř. a násl., postup dle Evropské

Úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních - sdělení č.

550/1992 Sb.), ale volil postup, který nezaručoval doručení

písemnosti. Tento postup ovšem byl akceptován dalšími orgány

činnými v trestním řízení a vyústil až ve vzetí navrhovatele do

vazby. Odůvodnění rozhodnutí obou obecných soudů o vzetí do vazby

i s ohledem na již řečené postrádají právě onu důvodnou obavu

stran existence konkrétních skutečností, které by soudy oprávněně

vedly k úvaze, že by se navrhovatel mohl chovat způsobem uvedeným

v ust. § 67 odst. 1 písm. a) tr.ř. Je nutno opakovaně konstatovat,

že doručení písemností navrhovateli nebylo prováděno způsobem,

který umožňuje zákon, nebyly tak využity možnosti, které

k doručení písemností zajisté mohly vést, přesto však byl nakonec

i soudy přijat závěr, že navrhovatel se trestnímu stíhání vyhýbá.

Navíc, v daném případě, šlo o doručení sděleného obvinění bez

toho, že by navrhovatel byl předvolán k učinění případného úkonu

v rámci trestního šetření. Na jeho námitky v naznačeném směru

(způsob doručování), které uplatnil v řízení před soudy, nebylo

reagováno, když rozhodnutí o jeho vzetí do vazby jsou odůvodněna

pouze formálně, povrchně a z tohoto pohledu se jeví jako

nepřezkoumatelná.

Uvedeným postupem tak oba obecné soudy zasáhly do ústavně

zaručeného práva na soudní ochranu vyjádřenou v čl. 36 odst. 1

Listiny i v čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy a v konečném důsledku

i čl. 90 odst. 1 Ústavy ČR. Proto také Ústavnímu soudu nezbylo,

než aby obě napadená rozhodnutí tak jak jsou uvedena ve výroku

tohoto nálezu zrušit, když námitku navrhovatele stran postupu

odvolacího soudu (zrušení rozhodnutí soudu I. stupně a následné

vzetí navrhovatele do vazby vlastním rozhodnutím) neakceptoval. To

proto, že šlo výslovně o procesně formální chybu soudu I. stupně,

kterou soud odvolací odstranil, když možnosti k věci se vyjádřit

a uplatnit své námitky navrhovatel zbaven nebyl.

Zrušení obou napadených rozhodnutí sleduje Ústavní soud

hlediska procesní ekonomie, při současném konstatování, že

porušení uvedených ústavně zaručených práv navrhovatele bylo

shledáno již v postupusoudu I. stupně.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat.

V Brně dne 9. listopadu 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru