Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3247/20 #1Usnesení ÚS ze dne 15.12.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Uherské Hradiště
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
Věcný rejstříkinterpretace
Pozemní komunikace
Pojištění
EcliECLI:CZ:US:2020:3.US.3247.20.1
Datum podání19.11.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

168/1999 Sb., § 15, § 24


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3247/20 ze dne 15. 12. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Bc. Petra Hodice, zastoupeného Mgr. Josefem Berkou, advokátem se sídlem Bří Lužů 114, Uherský Brod, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 26. 8. 2020, č. j. 4 C 104/2020-65, za účasti Okresního soudu v Uherském Hradišti, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se domáhá zrušení citovaného rozhodnutí obecného soudu. Má za to, že svým postupem Okresní soud v Uherském Hradišti ("okresní soud") porušil jeho právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh, stěžovatel coby provozovatel vozidla neměl po zhruba tři měsíce roku 2018 sjednáno k vozidlu pojištění odpovědnosti (povinné ručení). Česká kancelář pojistitelů (dále jen jako "žalobkyně"), subjekt ze zákona určený k vymáhání finanční náhrady za porušení povinnosti pojistit vozidlo, proto po stěžovateli požadovala uhradit příspěvek do Garančního fondu v celkové výši 3 395 Kč. Po několika neúspěšných výzvách tvrzený nárok zažalovala. Okresní soud napadeným rozhodnutím žalobě vyhověl a přikázal stěžovateli uhradit požadovanou částku a náklady řízení žalobkyně. Dle odůvodnění rozsudku nebylo pochyb o tom, že vozidlo bylo v daném čase evidováno v registru silničních vozidel jako provozované, stěžovatel nesplnil svou zákonnou povinnost vlastníka vozidla sjednat povinné ručení a proto musí uhradit náhradní, zákonem stanovenou částku do Garančního fondu žalobkyně, vypočtenou dle denní sazby pro daný druh vozidla a počtu dní, po které nebylo povinné ručení sjednáno.

3. Stěžovatel se závěry rozsudku nesouhlasí. Namítá, že okresní soud nepřihlédl k jeho argumentu, že v období, ve kterém neměl sjednané povinné ručení, bylo vozidlo z důvodu čekání na opravu nepojízdné a nemělo ani platnou STK. Jestliže se totiž s vozidlem nedá jezdit, provozovatel nemůže být nucen k úhradě povinného ručení, v čemž stěžovatel odkazuje na nález ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2221/13 (http://nalus.usoud.cz). Podotýká také, že okresní soud neměl žalobkyni přiznat náhradu nákladů řízení - šlo o formulářovou žalobu a nebyl tak důvod k právnímu zastoupení žalobkyně.

4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.

5. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K projednání podané ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jedná se o návrh přípustný.

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

7. Je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. V projednávaném případě však takový zásah shledán nebyl. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se Ústavní soud domnívá, že okresní soud neporušil základní práva stěžovatele.

8. Nejprve je třeba uvést, že nezbytným předpokladem meritorního přezkumu předmětné věci je vyloučení tzv. bagatelnosti. Přestože úprava řízení před Ústavním soudem tento pojem nezná, není možné nepřihlížet k určitým limitům, které zákonodárce v právním řádu vymezil. V přezkoumávaném případě se nepochybně o bagatelní částku jedná a proto také napadený rozsudek není ani přezkoumatelný v odvolacím řízení. Nelze přitom předpokládat, že by záměrem zákonodárce bylo činit z Ústavního soudu další přezkumnou instanci namísto odvolacího soudu.

9. Ústavní soud nicméně vzhledem ke zmíněné možnosti uvážení dovodil, že při splnění určitých zvláštních podmínek je oprávněn meritorně přezkoumat též věci bagatelního rázu. Stěžovatel překážku bagatelnosti vnímá a cituje též (byť poněkud nesouvisle) z relevantní judikatury Ústavního soudu. Povýtce ale již nijak nevysvětluje, v čem konkrétně by pro něj či daný případ měly být předmětné zvláštní podmínky relevantní. Bylo by tak nadbytečné zde možné překonání překážek bagatelnosti podrobněji abstraktně rozvádět a aplikovat na nyní posuzovanou věc.

10. Nad rámec uvedeného Ústavní soud podotýká, že ani věcně námitky stěžovatele neobstojí. Citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2221/13 z roku 2014 totiž po novele zákona č. 168/1999 Sb. (účinné od 1. 1. 2018) není již použitelný. Jak totiž vyložil přesvědčivě již v nyní napadeném rozsudku okresní soud (bod 8), zákonná úprava od té doby jasně určuje, kdy je třeba vozidlo povinně pojistit, přičemž výslovně považuje za rozhodující skutečnost existence zápisu v centrálním registru silničních vozidel. Názor stěžovatele, že závěry z nálezu sp. zn. IV. ÚS 2221/13 "se uplatní i za účinnosti aktualizovaného zákonného znění" je čistě subjektivní, popírá znění zákona a není nijak argumentačně podpořen. Navíc vozidlo bylo pouze v opravě a stěžovatel přiznává, že po ní počítal s jeho dalším provozem a jde tak o úplně jinou skutkovou situaci, než byla dána ve vzpomínaném nálezu (vozidlo v podstatě již neexistovalo).

11. Důvodnou Ústavní soud neshledal ani námitku týkající se protiústavnosti určených nákladů řízení. Stěžovatel ostatně do jisté míry popírá sám sebe: na jednu stranu totiž tvrdí, že věc byla pro žalobkyni extrémně jednoduchá; na druhou stranu však po celou dobu řízení snášel množství důvodů, proč nárok považuje za neoprávněný, a tyto nakonec opakuje i u Ústavního soudu. Přestože žalobkyně zcela uspěla, musela se proti obraně stěžovatele vymezovat a nelze tak bez dalšího tvrdit, že právní zastoupení bylo nepotřebné. V neposlední řadě i přisouzená náhrada nákladů řízení byla bagatelního rázu (7 100 Kč.)

12. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že nenašel žádné ústavněprávní důvody pro zrušení napadeného rozhodnutí a ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. prosince 2020

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru