Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3243/14 #1Usnesení ÚS ze dne 08.10.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 5
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
procesní - náhrada nákladů řízení - § 62
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkškoda/náhrada
škoda/odpovědnost za škodu
Stát
úrok z prodlení
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.3243.14.1
Datum podání07.10.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 520

82/1998 Sb., § 15, § 14, § 26


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3243/14 ze dne 8. 10. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Musila, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vladimíra Kůrky v řízení o ústavní stížnosti Ing. Luboše Engela, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2014 č. j. 25 Co 250/2014-127 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 2. 2014 č. j. 31 C 150/2012-106, takto:

I. Ústavní stížnost se odmítá.

II. Náhrada nákladů řízení o ústavní stížnosti se stěžovateli nepřiznává.

Odůvodnění:

I.

1. Včas podanou a z hlediska zákonem stanovených formálních náležitostí bezvadnou ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 7. 10. 2014, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu namítaného porušení jeho základních práv zaručených čl. 36 odst. 1, čl. 36 odst. 3 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

2. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky 94 060, 80 Kč z titulu náhrady škody způsobené při výkonu moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Předmětná škoda měla spočívat v nákladech vynaložených na právní zastoupení v trestním řízení, jež bylo proti němu vedeno, a které bylo posléze zastaveno. Vzhledem k tomu, že stěžovatel prostřednictvím svého právního zástupce uplatnil podáním ze dne 26. 8. 2011 nárok u žalované, přičemž ve lhůtě 6 měsíců nedošlo k jeho uspokojení, požadoval rovněž náhradu úroků z prodlení a náhradu nákladů řízení před soudy.

3. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 2. 2014 č. j. 31 C 150/2012-106 bylo žalobě částečně vyhověno, když byla žalované uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 94 060, 80 Kč. V části, v níž se stěžovatel domáhal zaplacení úroku z prodlení, byla žaloba zamítnuta. Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Uvedený rozsudek byl v zamítavém výroku potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2014 č. j. 25 Co 250/2014-127. Výrok o nákladech řízení byl změněn tak, že se žalobci (stěžovateli) nepřiznává náhrada nákladů řízení, a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

4. Při posuzování úroků z prodlení vzaly obecné soudy v úvahu, že stěžovatel prostřednictvím svého právního zástupce u žalované uplatnil nárok na zaplacení částky 250 000 Kč, aniž by požadovanou částku jakkoliv odůvodnil nebo doložil. Neučinil tak ani po výzvě žalované k doplnění žádosti o usnesení o zastavení trestního stíhání, rozhodnutí týkající se vazby a peněžité záruky, přehled úkonů a vyúčtování nákladů obhajoby a dokladu o zaplacení právních služeb a osvědčení o tom, že advokát je plátcem DPH. Zatímco soud prvního stupně dospěl k závěru, že přiznání úroku z prodlení by bylo za těchto okolností v rozporu s dobrými mravy, odvolací soud toto právní hodnocení korigoval tak, že se žalovaná do prodlení vůbec nedostala. Vycházel ze skutečnosti, že dle § 15 odst. 1 a 2 zákona o odpovědnosti za škodu je stát povinen nahradit škodu nejpozději do šesti měsíců ode dne, kdy poškozený nárok řádně uplatnil postupem podle § 14 zákona. Podle § 520 věty první zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (jenž se dle § 26 zákona o odpovědnosti za škodu použije subsidiárně), platí, že k prodlení dlužníka nedojde, jestliže věřitel neposkytne součinnost potřebnou ke splnění dluhu. Právě o tuto situaci se jednalo i v dané věci, jelikož stěžovatel ani po výzvě žalované nedoložil vznik a výši škody. Učinil tak až na základě poučení a výzvy soudu v soudním řízení. Z tohoto důvodu se žalovaná do prodlení nedostala.

5. Zmíněný postup stěžovatele byl rovněž hodnocen jako důvod hodný zvláštního zřetele ve smyslu § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, pro nepřiznání náhrady nákladů řízení. V podrobnostech lze odkázat na napadená rozhodnutí, jejichž obsah je stěžovateli dobře znám.

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti dává najevo nesouhlas s uvedenými závěry obecných soudů, přičemž má za to, že jsou projevem zcela excesivního nepochopení situace. Bylo dle něho povinností žalované, aby si obstarala příslušné spisy Policie České republiky a Krajského státního zastupitelství v Praze, a na základě získaných informací jej odškodnila. Nesouhlasí rovněž s přenesením viny za proběhnuvší soudní řízení na svoji osobu, neboť z vyjádření žalované v soudním řízení bylo zřejmé, že nárok neuznávala. Ani doložení všech požadovaných podkladů by tedy evidentně nevedlo k uspokojení jeho nároku mimo soudní řízení.

II.

7. Po obeznámení se s ústavní stížností a přiloženými rozhodnutími dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jeho úlohou naopak není nahrazovat roli obecných soudů při výkladu a aplikaci podústavních hmotněprávních či procesněprávních předpisů. Sám totiž ve vztahu k nim není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.

9. Zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné, čímž dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu dříve než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. Z § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu pak vyplývá, že postupuje-li podle tohoto ustanovení, písemně vyhotovené rozhodnutí pouze stručně odůvodní.

10. Ústavní soud neshledal, že by uplatněné námitky stěžovatele jakkoliv zpochybnily napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska. Stěžovatel se ostatně v ústavní stížnosti omezuje toliko na předložení svého alternativního pohledu na hodnocení případu, přičemž, vyjma zcela obecného odkazu na ustanovení Listiny či Úmluvy, žádnou ústavně právně relevantní argumentaci nevznáší. Obecné soudy se s otázkou vzniku prodlení i přiznání nákladů řízení vypořádaly řádně, přičemž v tomto ohledu jsou jejich rozhodnutí racionálně odůvodněna a nejeví ani znaky libovůle, formalismu či jiné vady, které by způsobily zásah do ústavních práv stěžovatele. Rovněž tak je při zohlednění výše popsaných okolností nelze považovat za nespravedlivá. Stěžovatelovou argumentaci, dle níž by žalovaná nárok neuznala i přes jeho součinnost, považuje Ústavní soud za hypotetickou a zavádějící. Takový závěr ostatně nelze dovodit ani z vyjádření žalované k žalobě ze dne 5. 10. 2012, neboť žalovaná jako stěžejní důvod neuznání nároku uvádí skutečnost, že nebyl řádně mimosoudně uplatněn.

11. Z těchto důvodů rozhodl Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele pro zjevnou neopodstatněnost.

12. Ústavní soud nevyhověl ani návrhu stěžovatele na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem, neboť již sám výsledek řízení postup dle ustanovení § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu neumožňuje.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. října 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru