Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3242/07 #1Usnesení ÚS ze dne 28.02.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání trestní
právo na ... více
Věcný rejstříkTrestný čin
Zavinění
EcliECLI:CZ:US:2008:3.US.3242.07.1
Datum podání20.12.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 265b odst.1 písm.g


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3242/07 ze dne 28. 2. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila o ústavní stížnosti F. Z., zastoupeného JUDr. Arnoštem Urbanem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Československé armády 300, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 9. 2007 č. j. 11 To 318/2007-1346, a rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 22. 11. 2006, č. j. 10 T 83/2005-1313, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, jež splňuje formální požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívá, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").

Z odůvodnění ústavní stížnosti se podává, že k porušení stěžovatelových práv mělo dojít tím, že byl odsouzen za úmyslné trestné činy, ačkoliv ze žádného provedeného důkazu nevyplynulo, že by se jednání, které je mu kladeno za vinu, dopustil úmyslně. Stěžovatel jako statutární orgán splnil svou povinnost, když zajistil vedení účetnictví kvalifikovanými osobami, které za správnost odpovídajících činností odpovídaly, a z dokazování ani nevyplynulo, že by vedení účetnictví ovlivňoval. Obdobně obsadil odpovědnými pracovníky agendu dotací; jestliže orgány činné v trestním řízení neshledaly porušení zákona u osoby, která za využití příslušného grantu odpovídala, pak je podle stěžovatele otázkou, jak mohly shledat úmysl v jednání jeho samého. Stěžovatel míní, že závěry odvolacího soudu, že to byl on, kdo činil v otázce získání a využití grantu "hlavní" úkony, je v "naprostém rozporu s provedenými důkazy". Konečně je názoru, že jednání, které je mu kladeno za vinu, není trestným činem, neboť nedosahuje potřebného stupně nebezpečnosti pro společnost; zájmy sdružení EMAUZY ČR ani jiné chráněné zájmy totiž ohroženy nebyly. Stěžovatel je přesvědčen, že byl odsouzen za "chyby, ke kterým došlo při zajišťování činnosti občanského sdružení zejména v důsledku podmínek, v jakých instituce tohoto charakteru působí a s ohledem na lidské zdroje, které k činnosti využívá."

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem okresního soudu byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění dle § 125 odst. 1 tr. zákona a trestným činem úvěrového podvodu podle § 250b odst. 2, 3 tr. zákona a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl na dobu jednoho roku a tří měsíců odložen.

O odvolání stěžovatele rozhodl krajský soud napadeným usnesením tak, že je podle § 256 tr. řádu (jako nedůvodné) zamítl.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

V prvé řadě se Ústavní soud zabýval otázkou přípustnosti ústavní stížnosti se zřetelem k tomu, že stěžovatel proti napadenému rozsudku odvolacího soudu nepodal dovolání. Jelikož založil ústavní stížnost z větší části na námitkách, které nejsou prima facie podřaditelné pod zákonné dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b tr. řádu, na vyčerpání tohoto opravného prostředku není přiléhavé trvat, jestliže by obdobné podání zřejmě k meritornímu dovolacímu přezkumu nevedlo; Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako přípustnou (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 405/03).

Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Není ani orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat; pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s opatřenými skutkovými zjištěními (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94).

Co do stížností otevřené skutkové roviny (trestního) řízení, platí jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočily ze zásad spravedlivého procesu (v podrobnostech k podmínkám, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod, viz kupříkladu usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/05). Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá též požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.

V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.

Předně je namístě uvést, že stěžovatel opětovně uplatnil námitky, jež adresoval již soudům obecným, které se k nim též adekvátně vyjádřily. V ústavní stížnosti jen pokračuje v polemice s obecnými soudy, na úrovni jimi aplikovaného práva.

V rovině ústavněprávního přezkumu je především významné, že není důvod pochybovat, že soudy prvního i druhého stupně opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. řádu); přitom úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, pročež i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. I kdyby soudy učiněné závěry byly kritizovatelné z hlediska správnosti, ústavněprávní reflex (jak bylo vyloženo) má jen zjevné vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů, což stěžovatel nedokládá. Napadeným rozhodnutím nelze ani vytýkat nedostatek přiléhavého odůvodnění.

Ústavní soud opakovaně uvádí, že "základní práva a svobody působí v oblasti jednoduchého práva jako regulativní ideje, na něž obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva; porušení až jich, resp. porušení zjevné a intenzivní, jmenovitě v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s konsensuálně akceptovanými zásadami výkladu obecného práva, je pak způsobilé založit i porušení práv nebo svobod základních, chráněných ústavním pořádkem".

Na tomto základě je namístě uzavřít, že není opory pro úsudek, že ústavním pořádkem chráněná práva stěžovatele byla konkrétně porušena.

Pak stojí za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu v dané věci.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.

Ústavní soud se přitom nezabýval stěžovatelovou námitkou nedostatku subjektu trestného činu (§ 90 tr. zákona), kterou spojuje s argumentem, že ze samotného titulu funkce statutárního orgánu nemohl být odpovědným za vedení účetnictví a provádění grantů občanského sdružení, jestliže tyto úkoly byly svěřeny jiným (příslušným) pracovníkům, a stejně tak se nemohl zabývat výhradou, že souzené jednání nedosáhlo potřebného stupně nebezpečnosti pro společnost. Obojí jsou totiž námitkami právními, které jsou ze své povahy podřaditelné způsobilému dovolacímu důvodu [§ 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu], a proto v této části, pro nevyčerpání zákonem stanoveného opravného prostředku (dovolání), bylo nutno ústavní stížnost odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e), § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. února 2008

Jiří Mucha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru