Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3236/11 #1Usnesení ÚS ze dne 24.11.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkNáklady řízení
zpětvzetí návrhu
advokát/odměna
Výživné
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.3236.11.1
Datum podání31.10.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

484/2000 Sb., § 3 odst.2, § 7 písm.b

99/1963 Sb., § 146 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3236/11 ze dne 24. 11. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 24. listopadu 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Sýkorou, advokátem v Příbrami, Zahradnická 74, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2011 č. j. 27 Co 302/2011-185, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, vydaného v řízení o určení výživného, v němž vystupoval na straně žalobce. Stěžovatel je přesvědčen, že vydáním napadeného usnesení byl porušen zákon a bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Podle stěžovatele jeho ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a vzhledem k tomu, že nemá možnost jiných opravných prostředků, navrhuje, aby napadené usnesení zrušil Ústavní soud.

Z obsahu předložených usnesení Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Berouně usnesením ze dne 18. 5. 2011 č. j. 5 C 8/2011-177 zastavil řízení o určení výživného z důvodů zpětvzetí žaloby stěžovatelem. Stěžovateli uložil, aby do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatil žalovanému na nákladech řízení 3 600 Kč k rukám advokáta žalovaného. Proti tomuto usnesení, ve výroku o nákladech řízení, se odvolal žalovaný, který požadoval změnu výroku tak, že stěžovateli bude uloženo nahradit mu náklady řízení v částce 109 560 Kč s odůvodněním, že odměnu jeho advokáta je třeba stanovit podle § 3 odst. 2 vyhlášky č. 484/200 Sb., neboť předmětem řízení je opětující se plnění na dobu neurčitou. Namítal také, že stěžovatel měl již před podáním žaloby zvážit riziko nákladů řízení a v souvislosti s tím zvážit výživné, které uplatňoval.

Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení tak, že náklady řízení činí 109 560 Kč; jinak usnesení potvrdil. Odvolací soud dospěl k názoru, že výživné bývalého registrovaného partnera je peněžitým nárokem a odměnu advokáta lze tedy stanovit podle § 3 výše uvedené vyhlášky. U opětujících se peněžitých plnění na dobu neurčitou nebo na dobu delší než pět let se za předmět řízení považuje pětinásobek ročního plnění. Vzhledem k tomu, že stěžovatel uplatňoval nárok na výživné ve výši 45 000,- Kč měsíčně, předmět řízení je tedy 2 700 000 Kč. Na základě těchto skutečností, a v souladu s vyhláškou č. 484/2000 Sb., odvolací soud dospěl k závěru, že žalovanému přísluší náhrada nákladů řízení ve výši 109 560 Kč.

Stěžovatel nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu o nákladech řízení a tvrdí, že vzal svou žalobu zpět s návrhem, aby ani jednomu z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Uvedl, že až po podání žaloby došlo ke změně poměrů jak na jeho straně, tak i na straně žalovaného. Stěžovatel nesouhlasí s aplikací § 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb. na daný případ a cítí se být rozhodnutím odvolacího soudu o určení výše náhrady nákladů poškozen. Namítá také, že ani jeden z obecných soudů nepřihlédl k možné aplikaci ustanovení § 150 OSŘ na daný případ.

Po přezkoumání ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s právním názorem odvolacího soudu, neboť nesouhlasí se způsobem, jakým byla stanovena výše náhrady nákladů řízení. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně uvedl, že při posuzování problematiky nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a ke zrušení výroku o náhradě nákladů řízení přistupuje pouze výjimečně. Je totiž výlučně v pravomoci obecných soudů posoudit úspěch stran v řízení a na základě toho rozhodnout o přiznání náhrady nákladů řízení a jejich výši. Ústavní soud může zasáhnout do rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení pouze v případech, jestliže by došlo k procesnímu excesu, majícímu charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti.

I když se může rozhodnutí o náhradě nákladů řízení citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity porušení základních práv a svobod. Procesní povaha rozhodnutí o nákladech řízení způsobuje, že zde není přímý vztah k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny ústavním pořádkem ČR (viz např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 10/98, III. ÚS 255/05). Protože se jedná o zpochybnění výkladu a aplikace práva, je třeba respektovat zásadu, že o protiústavnost rozhodnutí jde teprve v případě zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardního výkladu procesně právních ustanovení, což znamená nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vady musí tedy dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Ve zvýšené míře se zde tedy uplatní zásada, že pouhá eventuální nesprávnost není hlediskem ústavněprávního přezkumu.

Vzhledem k výše uvedenému je rozhodování o nákladech řízení převážně doménou obecných soudů. Ústavní soud by zde mohl zasáhnout pouze tehdy, pokud by rozhodnutí obecného soudu mělo charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti. To se však v dané věci nestalo. Po přezkoumání věci, z hlediska shora vyznačených zásad, dospěl Ústavní soud k závěru, že odvolací soud postupoval, při rozhodování o náhradě nákladů řízení v této věci, v souladu s ustanovením § 142 odst. 3 OSŘ. Nevybočil ze standardního výkladu tohoto ustanovení, svůj výrok o náhradě nákladů řízení, včetně stanovení jejich výše dle vyhlášky č. 484/2000 Sb., dostatečně a přesvědčivě odůvodnil. Ústavní soud tak neshledal nic, co by věc stěžovatele posouvalo do ústavněprávní roviny. Proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. listopadu 2011

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru