Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3233/16 #1Usnesení ÚS ze dne 25.10.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
VĚZEŇSKÁ SLUŽBA
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - VSZ Praha
Soudce zpravodajFiala Josef
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na veřejné projednání věci
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací... více
Věcný rejstříkodůvodnění
trestná činnost
vazba/důvody
správní žaloba
EcliECLI:CZ:US:2016:3.US.3233.16.1
Datum podání27.09.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

jiný zásah orgánu veřejné moci

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 8, čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 5, čl. 6

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 67 písm.a, § 67 písm.c, § 71, § 73, § 134 odst.2, § 73d odst.3

150/2002 Sb., § 82


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3233/16 ze dne 25. 10. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Kristýny Miklíkové, t. č. Vazební věznice České Budějovice, zastoupené JUDr. Pavlem Pileckým, advokátem, sídlem Těšnov 1163/5, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. července 2016 sp. zn. 8 To 271/2016 a proti jinému zásahu orgánu veřejné moci - postupu a nečinnosti Vězeňské služby České republiky, za účasti Městského soudu v Praze a Vězeňské služby České republiky, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť je názoru, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále stěžovatelka požaduje, aby Ústavní soud konstatoval, že jejím umístěním na celu se zvýšeným dohledem ve Vazební věznici České Budějovice ve dnech 11. 8. 2016 až 18. 8. 2016 a znemožněním nákupu ve Vazební věznici České Budějovice dne 16. 8. 2016 v důsledku nepřipsání jí určených finančních prostředků na její interní účet vedený vězeňskou službou od 2. 8. 2016 do 19. 8. 2016, došlo k porušení jejích základních práv a svobod.

2. Stěžovatelka je stíhána pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), dílem samostatně, dílem ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterého se měla dopustit nejméně osmi dílčími útoky v období od jara roku 2014 až do 22. 2. 2016 ve spolupráci s dalšími obviněnými.

3. Stěžovatelka byla vzata do vazby usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") ze dne 24. 2. 2016 sp. zn. 1 Nt 9208/2016 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 29. 3. 2016 sp. zn. 8 To 106/2016 z důvodů vymezených v § 67 písm. a), b), c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), s účinností ode dne 22. 2. 2016 v 18:05 hodin. Důvod vazby podle § 67 písm. b) tr. řádu v daném případě uplynul dnem 22. 5. 2016.

4. Obvodní soud usnesením ze dne 22. 6. 2016 sp. zn. 1 Nt 7516/2016 rozhodl tak, že podle § 73 odst. 1 písm. a) tr. řádu přijal nabídku záruky důvěryhodných osob ze strany rodičů stěžovatelky za její další chování coby náhradu důvodů vazby § 67 písm. a), c) tr. řádu (výrok I.) a podle § 71a tr. řádu za užití § 71 odst. 1 písm. a) tr. řádu se stěžovatelka propouští z vazby na svobodu (výrok II.).

5. Městský soud k instanční stížnosti státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl tak, že podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. řádu se usnesení obvodního soudu zrušuje v celém rozsahu a znovu se rozhoduje, že podle § 71a tr. řádu se v trestní věci stěžovatelky žádost o propuštění z vazby na svobodu zamítá (výrok I.) a podle § 73a odst. 1 písm. a) tr. řádu a contrario se nepřijímá nabídka záruky důvěryhodných osob ze strany rodičů stěžovatelky za její další chování, jakožto náhrada důvodů vazby podle § 67 písm. a), c) tr. řádu.

II.

Argumentace stěžovatelky

6. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že usnesení městského soudu z hledisek ústavního práva neobstojí, jestliže vazební důvody podle § 67 písm. a), c) tr. řádu spojuje s poukazem na okolnosti, které nemají oporu v dosud shromážděných důkazech a v realitě okolního světa. Stěžovatelka nemá kontakty mimo území České republiky, peníze na účtu jsou zajištěny, peníze v bezpečnostní schránce vydala policejnímu orgánu a je odkázána na materiální pomoc ze strany rodičů, s nimiž celou záležitost projednala a dohodla všechny otázky týkající se pobytu na svobodě. Její útěk není reálný již vzhledem k současné mezinárodní situaci a odtud vyplývající zvýšené aktivitě bezpečnostních složek států. Policie České republiky disponuje přitom dostatkem informátorů z "drogové scény", aby o ní zjistila vše potřebné.

7. Stěžovatelka usnesení městského soudu považuje za ústavně nekonformní, neboť v oblasti zásahu státu do osobní svobody jednotlivce neguje zásadu průběžného zkoumání důvodů vazby, zejména v otázce náhrady vazby některým z opatření uvedených v § 73 a 73a tr. řádu.

8. Městský soud podle stěžovatelky pochybil rovněž tím, že věc projednal v neveřejném zasedání. Tím jí zabránil předstoupit před soud, který rozhodoval o omezení osobní svobody, a zamezil též jejím rodičům vyjádřit se a doložit, že jimi nabídnutá záruka není nedostatečná, nevěrohodná a ani účelová. Stěžovatelka též postrádá informaci, v jakém složení soud rozhodoval.

9. Stěžovatelka oponuje rovněž shora vymezenému postupu Vězeňské služby České republiky. Vytýká, že dne 11. 8. 2016 byla umístěna samostatně na celu, a to s vysvětlením, že k ní nemají vhodnou obviněnou. Předmětná cela je navíc rozdělena mříží. Stěžovatelka dále namítá, že poté, co jí došla zásoba cigaret, nemohla si další zakoupit kvůli průtahům stran připsání peněžních prostředků na její účet, které nastaly ve dnech 2. 8. 2016 až 19. 8. 2016 v důsledku nečinnosti Vězeňské služby České republiky. Vězeňská služba České republiky přitom disponovala informací, že stěžovatelka je drogově závislá, jakož i znalostmi o očekávatelném stavu osoby, která vysadí "z hodiny na hodinu" drogu pervitin a nedostane k dispozici protidrogovou léčbu, nebo alespoň cigarety obsahující nikotin. Stěžovatelka dovozuje, že tyto výhrady přesahují její vlastní zájmy.

III.

Procesní předpoklady projednání návrhu a jeho částečná nepřípustnost

10. Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.

11. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je osobou oprávněnou k jejímu podání a je zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.

12. Dále Ústavní soud posoudil přípustnost návrhu. Z tohoto pohledu konstatuje, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat.

13. Pokud jde o část ústavní stížnosti směřující proti jinému zásahu orgánů veřejné moci - postupu a nečinnosti Vězeňské služby České republiky, Ústavní soud je nucen odkázat na možnost žaloby na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu dle § 82 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), jejíž vyčerpání musí Ústavní soud při hodnocení přípustnosti ústavních stížností rovněž posuzovat (shodně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2003 sp. zn. IV. ÚS 270/03, ze dne 9. 12. 2004 sp. zn. I. ÚS 421/04, ze dne 4. 3. 2013 sp. zn. I. ÚS 3721/12 a přímo ve vztahu k vězeňství zejména usnesení ze dne 21. 9. 2011 sp. zn. III. ÚS 1776/11 a ze dne 23. 2. 2016 sp. zn. II. ÚS 2104/15, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Dle § 82 s. ř. s. každý, "kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen "zásah") správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný." Toto ustanovení bylo, jak je uvedeno i v důvodové zprávě k návrhu soudního řádu správního, zavedeno právě k pokrytí různých faktických zásahů ze strany bezpečnostních složek státu. Možnost takovéto žaloby však stěžovatelka nevyčerpala.

14. Sama stěžovatelka má zjevně o přípustnosti své ústavní stížnosti pochybnosti, když (tvrzením, že návrh přesahuje její vlastní zájmy) odkazuje na § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je však nucen zdůraznit, že dle tohoto ustanovení je sice ústavní stížnost přípustná i pokud navrhovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, jestliže "stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele", nicméně z konstrukce "obecné pravidlo - výjimka" vyplývá, že ustanovení o výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat jen v případech splňujících citovanou zákonnou podmínku. Tento "podstatný přesah" významu ústavní stížnosti může být dán např. opodstatněným návrhem na zrušení neústavního právního předpisu (srov. § 74 zákona o Ústavním soudu), případně kdy jde o věc, jež se svou povahou týká stovek případů a její řešení by odstranilo větší množství soudních sporů, nebo je pociťována potřeba dodržení mezinárodní smlouvy či zajištění respektování nálezů Ústavního soudu (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2011 sp. zn. IV. ÚS 361/11). O takovou situaci v případě stěžovatelčina podání zjevně nejde.

15. Ústavní soud proto, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k opodstatněnosti této části ústavní stížnosti, musel, vzhledem k zásadě minimalizace jeho zásahů do rozhodovací činnosti soudů, plynoucí z čl. 2 odst. 3 a z čl. 90 a čl. 92 Ústavy, konstatovat, že ústavní stížnost je zčásti (napadá-li jiný zásah orgánů veřejné moci - postup a nečinnost Vězeňské služby České republiky) nepřípustným návrhem ve smyslu § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

16. Ústavní soud následně posoudil projednávanou ústavní stížnost v části směřující proti shora specifikovanému usnesení městského soudu (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) a dospěl k závěru, že v ní představuje zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

17. Ústavní soud nejprve připomíná obecná východiska, podle nichž osobní svoboda představuje v demokratickém právním státě jednu z nejdůležitějších hodnot. Je předpokladem toho, aby si mohl každý sám uspořádat svůj vlastní život, aby mohl rozhodovat o jeho podstatných aspektech a naplno uplatňovat svá další práva (srov. nález ze dne 17. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 916/13). Význam osobní svobody plyne již ze samotné systematiky Listiny, v níž je čl. 8 zaručující osobní svobodu jednotlivce zařazen hned po právu na život (čl. 6) a právu na osobní integritu, včetně práva nebýt mučen či podroben krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení (čl. 7).

18. Jakkoliv tato svoboda již ze své podstaty nemůže být neomezená, se zásahy do ní mohou být spojeny neodstranitelné následky ve všech sférách života jednotlivce. Omezením osobní svobody je často znemožněn, implicitně ztížen či dotčen výkon některých dalších práv a svobod, jako je například svoboda pohybu a pobytu podle čl. 14 Listiny či právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny. Stát, který je založen na úctě k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 odst. 1 Ústavy), do ní proto může zasahovat pouze na základě zákona a v jeho mezích a nesmí se při tom dopustit svévole (čl. 8 odst. 1 a 5 ve spojení s čl. 4 odst. 3 a 4 Listiny). Trvání na dodržení všech zákonem stanovených podmínek omezení osobní svobody představuje základní garanci, že budou skutečně respektována práva dotčeného jednotlivce, a že v jeho případě nedojde ke zneužití moci (nález sp. zn. III. ÚS 916/13). Obdobné záruky poskytují čl. 5 Úmluvy či čl. 9 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

19. Vazbě, jakožto legitimní ústavní výjimce z obecného pravidla nepřípustnosti zásahu do osobní svobody jednotlivce (čl. 8 odst. 5 Listiny), byla v judikatuře Ústavního soudu věnována mimořádná pozornost. Vazba představuje významný zásah do života obviněného, neboť jej izoluje od jeho rodinného a sociálního prostředí a nezřídka jej stigmatizuje, což má pro něj závažné sociální, psychologické, ale rovněž ekonomické důsledky, spočívající v pozbytí možnosti pracovat a tím i zdroje příjmů. Držení ve vazbě může také sloužit jako prostředek nátlaku na obviněného, aby se dosáhlo jeho doznání. Výjimečnost tohoto zajišťujícího institutu je dána především tím, že zbavuje svobody a vystavuje výše popsaným negativním dopadům osobu presumovaně nevinnou před definitivním vyslovením její viny [srov. Repík, B. Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo. Praha: Orac, 2002, s. 228; též nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 897/08 (N 139/50 SbNU 235)].

20. Zásada presumpce neviny, dle níž musí být s každým jednotlivcem zacházeno jako s nevinným až do chvíle, než je pravomocným odsuzujícím rozsudkem prokázán opak (čl. 40 odst. 2 Listiny), je neodmyslitelnou součástí vztahu mezi státem a jednotlivcem v demokratické společnosti založené na svrchovanosti zákona. Tato zásada má svůj význam nejenom z hlediska předcházení justičním omylům, ale také z hlediska vyvážení nerovnosti mezi jednotlivcem a státem. Stát, na rozdíl od jednotlivce, totiž disponuje početným aparátem a širokým spektrem pravomocí, díky nimž může jednotlivce podrobit vyšetřování, trestnímu stíhání, soudnímu procesu či odsouzení a potrestání; má tedy jasnou mocenskou převahu. Demokratický právní stát, na rozdíl od státu autoritářského, musí tyto pravomoci využívat v souladu s určitými standardy, jakými jsou především respekt k důstojnosti a autonomii každého člověka (čl. 1 Listiny). Proto, uplatňuje-li stát vůči jednotlivci svoji moc ve fázích předcházejících vynesení rozsudku o vině, musí k tomu předložit dostatečně závažné důvody. Tuto povinnost má bez ohledu na to, jak přesvědčivé či dokonce zjevné jsou důkazy svědčící o vině dané osoby. Presumpce neviny totiž neznamená faktickou presumpci, že se stíhaná osoba činu nedopustila, nýbrž jde především o právně politický a morální princip, který je základem vztahu mezi státem a jednotlivcem a který určuje, jakým způsobem má být vůči jednotlivcům uplatňována státní moc [srov. Ashworth, A.: Four Threats to the Presumption of Innocence. International Journal of Evidence & Proof. 2006, 10(4), 241-279, 149].

21. Příslušná zákonná ustanovení, která jsou podkladem pro uvalení vazby, je s ohledem na shora uvedené důvody nutno vždy vykládat výhradně restriktivním způsobem [nález ze dne 30. 11. 2006 sp. zn. III. ÚS 612/06 (N 215/43 SbNU 393)]. Pro vzetí do vazby (resp. ponechání v ní, srov. níže) musí svědčit velmi závažné důvody, přičemž je na příslušných orgánech, aby existenci těchto důvodů dostatečně prokázaly. Vazby může být použito pouze tam, kde existuje reálné a aktuální riziko ohrožení některého ze zájmů chráněných trestním zákonem. Povinnost restriktivního výkladu je inherentně obsažena již v samotném ustanovení čl. 8 Listiny, ale plyne také z jejího čl. 4 odst. 4. Výše uvedené potvrzuje i judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), podle níž má seznam výjimek z práva na svobodu vyčerpávající charakter, a proto je pouze úzká interpretace slučitelná s cílem ustanovení čl. 5 Úmluvy (rozsudek ze dne 1. 7. 1997 ve věci Giulia Manzoni v. Itálie, stížnost č. 19218/91, nebo ze dne 22. 3. 1995 ve věci Quinn v. Francie, stížnost č. 18580/91).

22. Ústavní soud konečně podotýká, že požadavky na zákonnost zbavení osobní svobody ve smyslu čl. 8 Listiny, resp. čl. 5 Úmluvy, se do značné míry překrývají s právem na spravedlivý proces dle čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 Úmluvy. Rozhodnutí soudu, na jehož základě došlo k zbavení osobní svobody, musí být náležitě odůvodněno, což mimo jiné znamená, že z něj musí být seznatelné důvody, pro které soud považoval za splněné výše uvedené ústavněprávní požadavky pro tento zásah [srov. např. nález ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2468/11 (N 6/72 SbNU 83), nález ze dne 27. 3. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723) nebo nález ze dne 22. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 1834/10 (N 231/59 SbNU 357)]. Argumenty použité soudy k odůvodnění existence reálného rizika, či důvodné obavy, musí mít jasnou vazbu k danému riziku. Jen tak je totiž možné ověřit, zda byly výše uvedené ústavněprávní požadavky dodrženy. Výklad tzv. podústavních norem přitom nesmí být svévolný či nerozumný, nebo vybočující z obecně akceptovaných pravidel výkladu právních předpisů [např. nález ze dne 18. 10. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1796/11 (N 178/63 SbNU 69), nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17) nebo nález ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. I. ÚS 2654/10 (N 94/61 SbNU 453)]. Pokud by odůvodnění rozhodnutí soudu těmto požadavkům nedostálo, mohlo by toto pochybení založit porušení práva účastníka řízení na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a odůvodnit tak jinak v zásadě nepřípustný zásah Ústavního soudu do činnosti obecných soudů (srov. čl. 83 a čl. 90 Ústavy).

23. Za východisko vlastního posouzení stěžovatelčiných námitek považuje Ústavní soud zjištění, že soudy vycházely z předpokladu, že skutky, pro které bylo zahájeno trestní stíhání, byly spáchány, že tyto skutky mají všechny znaky zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, přičemž jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchala (dílem samostatně, dílem ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku) stěžovatelka, a s ohledem na osobu stěžovatelky, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhána, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením.

24. Městský soud zdůraznil společenskou nebezpečnost, jakož i rozsah a výnosy trestné činnosti kladené stěžovatelce za vinu. Konstatoval, že se jí měla dopouštět po delší dobu (období téměř dvou let), ze zištných pohnutek (ve snaze si opatřit velké množství finančních prostředků). Soud též poukázal na údaje v trestním spisu, podle kterých stěžovatelka výrazně napomáhala nejen při výrobě omamných látek, ale i při jejich distribuci, přičemž není vyloučeno, že má kontakty i mimo území České republiky. Rozsah trestné činnosti přičítané jí v rámci trestního řízení je značný, přičemž podstatnou roli zde zastává i skutečnost, že trestná činnost měla mít organizovaný charakter. Ze všech těchto důvodů, uvedl dále městský soud, je namístě obava, že v případě propuštění na svobodu by stěžovatelka mohla uprchnout, skrývat se, trestní řízení mařit, protože jí hrozí uložení vysokého trestu odnětí svobody, a nelze ani vyloučit obavu, že by mohla pokračovat v trestné činnosti, pro kterou je stíhána, či ji opakovat.

25. Aniž by Ústavní soud jakkoli předjímal výsledek trestního řízení, ve vztahu k ústavněprávní regulérnosti napadeného rozhodnutí je určující, že městský soud podal v odůvodnění svých usnesení řadu konkrétních a relevantních údajů ohledně stíhaného jednání stěžovatelky (srov. rozsudek ESLP ze dne 6. 12. 2007 ve věci Lind v. Rusko, stížnost č. 25664/05, rozsudek ESLP ze dne 9. 4. 2009 ve věci Kondratyev v. Rusko, stížnost č. 2450/04, rozsudek ESLP ze dne 21. 12. 2010 ve věci Michalko v. Slovensko, stížnost č. 35377/05, a rozsudek ESLP ze dne 8. 2. 2011 ve věci Ignatenco v. Moldavsko, stížnost č. 36988/07).

26. Ústavní soud konstatuje, že v projednávané věci soud neshledal riziko útěku [srov. § 67 písm. a) tr. řádu] již v samotné hrozbě vysokého trestu, nýbrž hrozba tohoto trestu byla pouze jednou z okolností, z níž dovozoval obavu, že stěžovatelka uprchne nebo se bude skrývat. Tato tzv. útěková vazba stěžovatelky tedy nebyla odůvodněna pouze samotnou hrozbou vyšším trestem [srov. nález ze dne 1. 4. 2004 sp. zn. III. ÚS 566/03 (N 48/33 SbNU 3)]. Soud se na argumentovaném základě zabýval rovněž vazebním důvodem podle § 67 písm. c) tr. řádu.

27. Ústavní soud připomíná, že v případě dalšího rozhodování o ponechání obviněného ve vazbě či jeho propuštění na svobodu je třeba dostatečně zkoumat důvody pro trvání vazby, neboť v průběhu trvání vazby tyto mohou slábnout a mohou být nahrazeny některými ze substitutů vazby. Aby byl zajištěn respekt a ochrana základního práva na osobní svobodu, musí být brán zřetel na tzv. doktrínu zesílených důvodů. Soudy jsou povinny respektovat požadavek nezbytnosti existence zesílených důvodů pro trvání vazby, jinak nelze pokračující omezení osobní svobody, byť k uvalení vazby mohlo dojít na základě důvodného podezření, aprobovat. Konkrétně vzato, trvání podezření je podmínkou sine qua non pro zákonnost pokračování vazby, ale po určité době samo o sobě nepostačuje. V takových případech musí soud určit, zda existují jiné relevantní a dostačující důvody předložené orgány činnými v trestním řízení, které by ospravedlnily toto pokračující odnětí svobody (srov. rozsudek ESLP ze dne 7. 4. 2005 ve věci Rokhlina v. Rusko, stížnost č. 54071/00). V posuzovaném případě však, ani s ohledem na délku vazebního řízení, Ústavní soud neshledal důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí.

28. Pokud stejné (relevantní a postačující) důvody pro ponechání obviněného ve vazbě přetrvávají po celou dobu jejího trvání, a jestliže zákonnost vazby byla předmětem několikerého přezkoumání, není namístě soudu vytýkat, že tyto důvody v odůvodnění svého rozhodnutí - s náležitým vysvětlením - opakoval (srov. rozsudek ESLP ze dne 4. 11. 2008 ve věci Janulis v. Polsko, stížnost č. 20251/04, a rozsudek ESLP ze dne 28. 10. 2010 ve věci Knebl v. Česká republika, stížnost č. 20157/05).

29. Zjištěné skutečnosti představují též z ústavněprávních hledisek dostatečný důvod pro to, aby soud shledal vazbu jako nezbytnou, nenahraditelnou jiným opatřením.

30. Lze zdůraznit, že stěžovatelka nenamítá, že o vazební zasedání výslovně požádala - a tím využila dispozic ustanovení § 73d odst. 3 tr. řádu - resp. neuvádí, z jakého věcného důvodu tak neučinila. Stěžovatelka požadavek na vazební zasedání v ústavní stížnosti uplatňuje v obecné poloze, bez konkretizace argumentů, které by mohla uplatnit a jež by byly způsobilé otřást městským soudem podaným a aplikovaným výkladem rozhodného práva. Ostatně není pochyb, že vazební důvody dle § 67 písm. a) a c) tr. řádu byly uvažovány již před soudem prvního stupně, a dostalo se jí prostoru jejich aplikaci oponovat. Vazební zasedání se konalo u obvodního soudu dne 5. 8. 2016, tedy relativně krátkou dobu po vydání nyní projednávanou ústavní stížností napadeného usnesení. Stěžovatelka též nezpochybňuje, že informace o složení senátu je dostupná z rozvrhu práce.

31. Již z těchto důvodů není stěžovatelčina věc připodobitelná k judikatuře ESLP, srov. kupř. rozsudky ze dne 28. 10. 1998 ve věci Assenov v. Bulharsko, stížnost č. 24760/94, ze dne 10. 10. 2000 ve věci Grauzinis v. Litva, stížnost č. 37975/97, a ze dne 25/03/1999 ve věci Nikolova v. Bulharsko, stížnost č. 31195/96. Lze se proto přiklonit k úsudku, že materiální smysl požadavku osobního slyšení obviněného (stěžovatelky) nebyl zasažen ve své podstatě. Je též zásadou ústavněprávního přezkumu zdrženlivost k hodnocení jednotlivých pochybení, jestliže ve svém souhrnu nepřesahují mez, jež se identifikuje až s protiústavností celkového výsledku posuzovaného (stadia) řízení.

32. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že postup městského soudu vedoucí k vydání napadeného rozhodnutí o vazbě, posuzován ve svém celku, umožňoval konstatovat, že svoboda stěžovatelky byla omezena v souladu se zákonem a tudíž ústavně dovoleným způsobem. Napadené usnesení bylo vydáno na základě zákona, dostatečně uvádělo důvody, na nichž bylo založeno a nelze jej označit za rozhodnutí svévolné. Důvody, pro které stížnostní soud rozhodl výše citovaným výrokem, jsou v jeho rozhodnutí přehledně a srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na ně odkazuje a nepovažuje za nutné cokoliv - kromě výše uvedeného - k nim dodávat. Principy spravedlivého procesu, aplikované ve vazebním řízení, stejně jako princip presumpce neviny, nebyly dle přesvědčení Ústavního soudu porušeny.

33. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl zčásti jako návrh nepřípustný a ve zbývající části podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. října 2016

Josef Fiala v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru