Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3233/09 #1Usnesení ÚS ze dne 13.05.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Trutnov
SOUD - KS Hradec Králové
SOUD - NS
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
Znalecký posudek
trestný čin/ublížení na zdraví
EcliECLI:CZ:US:2010:3.US.3233.09.1
Datum podání14.12.2009
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 224

141/1961 Sb., § 110a, § 2 odst.6, § 2 odst.5


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3233/09 ze dne 13. 5. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 13. května 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného JUDr. Janem Svatoplukem Bílým, advokátem v Praze 4, Jihlavská 823/78, proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 23. 3. 2009 sp. zn. 3 T 30/2009, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 5. 2009 sp. zn. 11 To 164/2009 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2009 sp. zn. 7 Tdo 1095/2009, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 11. 12. 2009 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Jak Ústavní soud zjistil ze spisu Okresního soudu v Trutnově sp. zn. 3 T 30/2009, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, stěžovatel byl ústavní stížností napadeným rozsudkem tohoto okresního soudu uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Uvedeného trestného činu se měl dle soudu dopustit tak, že jako řidič nákladního motorového vozidla značky Mercedes nerespektoval maximální povolenou rychlost v obci, kterou překročil o 30 km/h, a v mírné nepřehledné zatáčce, po spatření protijedoucího osobního motorového vozidla Škoda Felicia combi, předjíždějícího nákladní vozidlo značky Tatra, v důsledku intenzivního brzdění na kluzkém a mokrém povrchu vozovky uvedl své vozidlo do smyku a v protisměru se čelně střetl s uvedeným osobním vozidlem, které bylo odraženo na přední část nákladního automobilu Tatra, přičemž řidič osobního vozidla MUDr. K. T. utrpěl zranění, jimž na místě nehody podlehl.

Stěžovatel proti tomuto rozsudku podal odvolání, avšak Krajský soud v Hradci Králové je zamítl, a to usnesením rovněž napadeným touto ústavní stížností. Proti rozhodnutí odvolacího soudu pak brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu (dále jen "tr. ř.") shora označeným usnesením odmítl.

V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že již v přípravném řízení žádal o doplnění (dopracování) znaleckého posudku zpracovaného soudním znalcem Ing. J. S., který měl být "špatný a nedokonalý", resp. "nekvalitní a účelově vyrobený", avšak policejní orgán této jeho žádosti nevyhověl. Z tohoto důvodu nechal vypracovat znalecký posudek soudním znalcem Ing. J. T., jenž podal okresnímu soudu před hlavním líčením. Ten ho pak tzv. krátkou cestou předal znalci Ing. J. S., který se s ním seznámil "velmi rychle a povrchně", a tudíž - dle stěžovatele - nedostatečně, a který k tomu měl posléze uvést, že znalecké posudky jsou stejné a že jeho posudek je "lepší". Z tohoto vyjádření okresní soud vycházel a výslech znalce Ing. J. T. nepřipustil. Krajský soud se dle stěžovatele věcí "příliš nezabýval", neboť dospěl k závěru, že oba znalecké posudky jsou shodné. Přitom ve znaleckém posudku Ing. J. S. není úplný protokol vstupních a vypočtených hodnot ve výpočetním projektu PC Cash, takže je nepřezkoumatelný, chybí v něm údaj o rychlosti osobního vozidla Škoda Felicia combi, ač znalci bylo uloženo na tuto otázku odpovědět, chybí také ověřovací doložka dle § 110a tr. ř. Dále stěžovatel poukazuje na to, že to byl právě řidič uvedeného osobního vozidla, kdo svým jednáním - riskantním předjížděním přinutil oba řidiče nákladních vozidel k náhlé změně rychlosti, a proto byl i primární příčinou dopravní nehody. Dále uvádí, že se nikdo nezabýval technickým stavem vozidla s tím, že jeho vozidlo je vybaveno ABS, a nemůže tak být směrově nestabilní. Dle stěžovatele z těchto důvodů byla porušena jeho práva na plné uplatnění obhajoby, nebyly přezkoumány všechny podstatné okolnosti, nebyl zjištěn skutkový stav věci, resp. nebyly zjištěny objektivně všechny skutečnosti pro plné objasnění věci a důkazy předložené obhajobou byly odmítnuty.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

Stěžovatel svou ústavní stížnost staví na tvrzení, že obecné soudy věc posoudily v prvé řadě po skutkové stránce nesprávně, přičemž poukazuje na vady znaleckého posudku Ing. J. S., který konfrontuje se znaleckým posudek Ing. J. T., jenž si obhajoba nechala vypracovat. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do činnosti soudů obecných přichází tedy v úvahu až v případě takových pochybení, jež se promítají i do ústavněprávní roviny.

Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas s tím, jak obecné soudy zhodnotily zmíněný důkaz znaleckým posudkem Ing. J. S. Z postavení Ústavního soudu v systému orgánů veřejné moci a jeho vztahu k nim, konkrétně pak k obecným soudům, jak bylo popsáno výše, plyne, že tento soud není oprávněn "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, a to ani kdyby se s ním neztotožňoval; jeho úlohou je posoudit nikoliv věcnou správnost jejich skutkových závěrů, ale (pouze) to, zda obecné soudy postupovaly v daném ohledu ústavně konformním způsobem. Jak patrno z napadených soudních rozhodnutí, soudy obou stupňů tento důkaz zhodnotily, a to i ve světle znaleckého posudku Ing. J. T., a své závěry "přezkoumatelným" způsobem rozvedly v odůvodnění napadených rozhodnutí, přičemž se s argumentací stěžovatele, kterou nyní (jen) opakuje v ústavní stížnosti, vypořádaly. Nelze ani konstatovat, že by se při svém rozhodování dopustily zcela zjevných omylů či evidentních logických vad, v jejichž světle by se jejich skutkové závěry jevily ve vztahu k provedeným důkazům jako "extrémní".

Nelze přitom přehlédnout, že oba znalci se shodli na příčinách dopravní nehody, kterou bylo jednak předjíždění vozidla Škoda Felicia na nepřehledném úseku a současně (nepřiměřená) rychlost 80 km/h vozidla Mercedes, které řídil stěžovatel. Není tak zřejmé, co by mělo vést obecné soudy k tomu, aby nechaly vypracovat znalecký posudek ústavu. Jestliže stěžovatel poukazuje na to, že ve znaleckém posudku Ing. J. S. není zmiňována rychlost vozidla Škoda Felicia, není tomu tak, neboť tento znalec se k této otázce především vyjádřil přímo ve znaleckém posudku s tím, že tuto rychlost nelze přesně zjistit (list č. 13), nicméně že v případě tohoto vozidla došlo při předjíždění nákladního vozidla TATRA ke zvýšení rychlosti na hodnotu kolem 70 km/h (list č. 18, 20). Současně se uvedený znalec touto otázkou velice podrobně zaobíral při hlavním líčení dne 23. 3. 2009, a to v souvislosti se závěrem soudního znalce Ing. J. T., že řidič osobního automobilu jel rychlostí více než 80 km/h, přičemž tento závěr odmítl jako nesprávný. Podstatné je však především to, že z hlediska příčin dopravní nehody danou skutečnost, resp. eventualitu (č. l. 199) nelze považovat za podstatnou. Ostatně, že by tomu mělo být jinak, neplyne ani z "oponentního" posudku Ing. J. T. (viz výše).

Stěžovatel dále namítá, že ve znaleckém posudku Ing. J. S. není údajně úplný protokol vstupních a vypočtených hodnot ve výpočetním projektu PC Crash, a z tohoto důvodu je tento posudek "nepřezkoumatelný". Tuto námitku je třeba odmítnout. Orgány činné v trestním řízení jsou povinny zkoumat, zda je znalecký posudek jasný a úplný. Jde-li však o věcnou správnost posudku, uvedené orgány ji (přímo) nepřezkoumávají, resp. přezkoumávat ani nemohou. V případě, že vznikne v tomto ohledu důvodná pochybnost, musí orgány činné v trestním řízení požádat znalce o vysvětlení, případně, pokud se mu nepodaří tyto rozptýlit, přibrat znalce jiného (srov. § 109 tr. ř.). Vzhledem k tomu nemohou bezprostředně "přezkoumávat" správnost či vhodnost znalcem aplikovaných metod, případně správnost či úplnost vstupních a výstupních hodnot, na jejichž základě byly odborné závěry učiněny. Podstatné dle názoru Ústavního soudu je to, že stěžovatel měl možnost tyto závěry zpochybnit, o což se také pokusil, když předložil znalecký posudek Ing. J. T., ovšem ani v jeho světle, poté co byl soudem prvního stupně i stranami v hlavním líčení velmi podrobně vyslechnut znalec Ing. J. S., obecné soudy nedospěly k závěru o existenci pochybností o správnosti jím vypracovaného posudku, přičemž tyto své závěry řádně odůvodnily. Daný výsledek za situace, kdy se odborné závěry obou znalců v principu shodují, za "extrémní" lze označit jen stěží. Dlužno dodat, že znalec Ing. J. T. nijak nebyl obsahem znaleckého posudku Ing. J. S. vázán a mohl tak ve výpočetním projektu PC Crash použít, případně doplnit hodnoty dle své vlastní odborné úvahy. Konečně argumentaci ustanovením § 110a tr. ř. pokládá Ústavní soud za nepřípadnou, neboť znalecký posudek Ing. J. S. byl vyžádán orgánem činným v trestním řízení.

Pokud stěžovatel poukazuje na to, že primární příčinou dopravní nehody bylo jednání řidiče osobního automobilu Škoda Felicia a obecným soudům tak vytýká nesprávné právní posouzení věci, ze znaleckého posouzení je patrno, že dopravní nehoda měla dvě základní, vzájemně se podmiňující příčiny. Přitom jedna z nich, a to že se na nehodě podílel (také) řidič osobního automobilu Škoda Felicia, jak stěžovatel zdůrazňoval, našla adekvátní odraz v právní kvalifikaci předmětného jednání a výši uloženého trestu, přičemž Ústavní soud v tomto ohledu pokládá za zcela dostačující odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Namítá-li stěžovatel, že se v přípravném řízení "nikdo" nezabýval otázkou technického stavu vozidla, resp. skutečností, že vozidlo vybavené ABS, které on řídil, se nemůže při náhlém brzdění chovat tak, že by bylo směrově nestabilní, je třeba upozornit, že při hlavním líčení byl rovněž k této otázce vyslechnut soudní znalec Ing. J. S., jenž mj. připustil, že pokud by vozidlo brzdilo optimálně (zřejmě s plně funkčním ABS), nemuselo by do protisměru vjet, nicméně dle jeho názoru nutnou podmínkou (toho) bylo překročení povolené rychlosti (viz č. l. 202-3).

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. května 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru