Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3231/07 #1Usnesení ÚS ze dne 24.04.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkTrestný čin
Zavinění
EcliECLI:CZ:US:2008:3.US.3231.07.1
Datum podání20.12.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 250, § 4

141/1961 Sb., § 2 odst.5


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3231/07 ze dne 24. 4. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 24. dubna 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila jako soudce zpravodaje ve věci ústavní stížnosti V. K., právně zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 8. 2007 č. j. 6 Tdo 548/2007-399, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 10. 2006 č. j. 3 To 470/2006- 380 a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 14. 4. 2006 č. j. 4 T 108/2003-349, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces, konkrétně základní práva zakotvená v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Jak Ústavní soud zjistil z příloh návrhu, byl stěžovatel v záhlaví uvedeným rozsudkem Městského soudu v Brně uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1, § 60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků, přičemž současně nad obviněným byl vysloven dohled. Dále bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Výše uvedeného trestného činu se měl stěžovatel dle nalézacího soudu (zkráceně řečeno) dopustit tím, že dne 9. 5. 2001 na přesně nezjištěném místě v Brně jako prodávající a jednatel společnosti PALACE CLUB, spol. s r. o., uzavřel se společností Raiffeisen - Leasing, s. r. o., jako kupujícím, kupní smlouvu, na základě které měl odprodat kupujícímu gastronomické vybavení hotelu PALACE CLUB za celkovou kupní cenu ve výši 3.527.020,- Kč, přičemž předmětem této smlouvy bylo gastronomické zařízení uvedené v příloze č. 1 této smlouvy. Vlastnictví gastronomického zařízení měl stěžovatel doložit fakturou ze dne 22. 2. 2001 od dodavatele Gastro Novoty, avšak tato faktura neodpovídala skutečnosti a údajným dodavatelem nebyla nikdy vydána a společnost PALACE CLUB, spol. s r. o., tak nikdy takové zařízení nevlastnila. Bezprostředně po uzavření kupní smlouvy měl stěžovatel jako nájemce se společností Raiffeisen - Leasing, s. r. o., jako pronajímatelem, uzavřít smlouvu o finančním pronájmu s následnou koupí věci, jejíž nedílnou součástí byla i technická specifikace předmětu leasingu, jejímž předmětem byl tzv. zpětný leasing tohoto gastronomického zařízení v hodnotě 3.527.020,- Kč, popsaného v technické specifikaci předmětu leasingu. Následně bylo stěžovateli na základě této leasingové smlouvy stěžovatelem vyplaceno celkem 2.882.363,50 Kč s tím, že se zavázal předmět leasingu splatit ve 36 pravidelných měsíčních splátkách po 75.874,- Kč bez DPH, avšak následně uhradil v červnu 2001 pouze část splátky ve výši 96.100,50 Kč, další splátky již neuhradil a společnosti Raiffeisen - Leasing, s. r. o., tak způsobil škodu ve výši 2.726.263,- Kč.

Proti citovanému rozsudku podal stěžovatel odvolání, které bylo ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Brně podle § 256 tr. řádu zamítnuto. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel prostřednictvím svého obhájce ještě dovolání, jež však bylo v záhlaví uvedeným rozhodnutím Nejvyššího soudu podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítnuto.

II.

V odůvodnění své ústavní stížnosti stěžovatel, obdobně jako již ve svém dovolání, namítal, že se obecné soudy dostatečným způsobem nevypořádaly s otázkou zavinění. Stěžovatel obsáhle cituje z rozhodnutí všech jmenovaných soudů a polemizuje s jejich právními závěry v tom smyslu, že dle jeho názoru nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, konkrétně jeho subjektivní stránka. Stěžovatel je především přesvědčen, že v řízení před soudy obou stupňů bylo výpověďmi svědků prokázáno, že se z pozice jednatele společnosti PALACE CLUB nezabýval detaily předmětné leasingové smlouvy včetně toho, co má tvořit předmět samotného leasingu. Dále má stěžovatel za prokázáno, že on uvedenou leasingovou smlouvu nevypracovával, ani ji detailním způsobem nekontroloval a v souvislosti s jejím uzavíráním ani nedával žádné pokyny, toliko smlouvu z pozice jednatele společnosti podepsal.

Stěžovatel zejména poukazuje na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, jenž prohlásil, že se stěžovatel nemůže zbavit viny pouze prohlášením, že mu smlouvy připravoval někdo jiný a on se na něho spolehl. Odvolací soud za zásadní považuje skutečnost, že stěžovatel byl ve funkci jednatele a ,,určitě byl povinen si smlouvy zkontrolovat před podpisem a bylo to také v jeho silách". Pokud se stěžovatel nezajímal o obsah smluv, musel být dle odvolacího soudu přinejmenším srozuměn s tím, že ve smlouvách mohou být nesprávné údaje. Stěžovatel zdůrazňuje, že uvedeným způsobem nelze dokládat spáchání úmyslného trestného činu podvodu, nejvýše se na straně stěžovatele mohlo jednat o nedbalost. Stěžovatel v této souvislosti odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 464/99, popř. I. ÚS 55/05, v nichž Ústavní soud interpretoval zásadu volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. řádu) ve světle kautel práva ústavního.

V další části své argumentace stěžovatel namítá, že ve skutkových větách výroku o vině uvedených v rozhodnutích dotčených soudů chybí popis skutečnosti vyjadřující úmyslné zavinění stěžovatele. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na závěry Ústavního soudu obsažené v nálezech sp. zn. IV. ÚS 182/04, IV. ÚS 565/02 a IV. ÚS 434/07, v nichž se Ústavní soud následky absence uvedených skutečností ve výrokové větě skutku zabýval.

III.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a vyžádaný spisový materiál obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud vždy připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud konkrétně není povolán přehodnocovat důkazy či opravovat skutková zjištění obecných soudů, nýbrž je toliko povinen posoudit, zda řízení a z něj vzešlá rozhodnutí obstojí z hlediska zásad trestního práva hmotného a procesního, jež mají ústavněprávní relevanci jako součást práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu. V projednávaném případě Ústavní soud nezjistil, že by obecné soudy uvedené limity překročily.

V posuzované věci se lze ztotožnit s obecnými závěry stěžovatele ohledně nesprávnosti paušálního názoru, že statutární orgán nebo osoba, která je oprávněna za obchodní společnost jednat, vždy trestně odpovídá z funkce jednatele společnosti za obsah uzavírané smlouvy, a to i za situace, kdy je prokázáno, že se na přípravě této smlouvy žádným způsobem nepodílela a lze tak předpokládat, že jí nebyl znám její konkrétní obsah. Vyznívá-li v tomto smyslu argumentace uvedená v odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, pak je třeba tuto argumentaci odmítnout jako chybnou, popř. přinejmenším nesprávně a zavádějícím způsobem formulovanou. Zároveň je však třeba s poukazem na obsah rozhodnutí soudu nalézacího a Nejvyššího soudu konstatovat, že v pravomocném rozsudku v trestní věci stěžovatele tímto způsobem jeho vina trestným činem dovozována není. Je možné odkázat zejména na odůvodnění rozhodnutí o dovolání stěžovatele i na v něm citované vyjádření nejvyšší státní zástupkyně, podle nějž lze podvodný úmysl stěžovatele bez důvodných pochybností dovodit z řady okolností projednávaného případu. Zejména lze shodně s obecnými soudy i orgánem veřejné obžaloby poukázat na skutková zjištění obecných soudů o celkové hospodářské situaci obchodní společnosti stěžovatele v inkriminované době a na jeho výsadní postavení v uvedené společnosti, které prakticky vylučovalo, aby k celé podvodné transakci došlo bez jeho srozumění, a kdy stěžovatel byl motivován snahou získat uvedeným nekalým způsobem v podstatě překlenovací úvěr.

Závěr o zavinění stěžovatele tak nevyplývá toliko z jeho postavení jediného společníka a jednatele, ale z konkrétní situace v určité době v konkrétní obchodní společnosti. Skutková zjištění obecných soudů tak vyplývají z uceleného řetězce indicií - nepřímých důkazů. Ústavní soud připomíná, že zásada volného hodnocení důkazů nepřipouští žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti, resp. naplnění některého znaku skutkové podstaty trestného činu. Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy. Vzhledem k tomu, že trestní řád nepřipouští žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti, existují případy, kdy i menší počet sice nepřímých, leč závažných a navzájem provázaných důkazů zcela postačí k zjištění skutkového stavu v mezích ust. § 2 odst. 5 tr. řádu.

Pokud jde o nepřiléhavou právní argumentaci, použitou odvolacím soudem v napadeném usnesení, jež na skutkový stav, zjištěný soudem nalézacím, nedopadá, nelze ani v ní samotné spatřovat pochybení ústavněprávní relevance, již proto, že věc byla uvedena na pravou míru v odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, na něž lze v podrobnostech odkázat.

Dále ani skutečnost, že ve skutkových větách výroku o vině v napadených rozhodnutích není explicite uvedena forma zavinění, nelze samu o sobě v daném konkrétním případě považovat za nedostatek takové závažnosti, aby odůvodňoval kasaci napadených rozhodnutí Ústavním soudem pro rozpor s článkem 36 odst. 1 Listiny. Jak ostatně vyplývá i ze stěžovatelem citovaného nálezu sp. zn. IV. ÚS 434/07, je význam takového nedostatku třeba posuzovat případ od případu v kontextu celého napadeného rozhodnutí. Ústavnímu soudu jako orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší, aby cestou kasace rozhodovací činnost obecných soudů perfekcionisticky doplňoval či vylepšoval. V posuzovaném případě nelze dovodit dopad uvedeného nedostatku výroků napadených rozhodnutí na celkovou spravedlnost trestního řízení.

Vzhledem k těmto skutečnostem byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. dubna 2008

Jiří Mucha v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru