Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 323/15 #1Usnesení ÚS ze dne 11.06.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 9
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /sprave... více
Věcný rejstříkDokazování
trestná činnost
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.323.15.1
Datum podání02.02.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.11, § 2 odst.5, § 2 odst.12

40/2009 Sb., § 209


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 323/15 ze dne 11. 6. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 11. června 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti I. V., zastoupeného Mgr. Dr. Petrem Skalkou, advokátem, se sídlem v Prostějově, Olomoucká 2613/4, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne l6. října 2014 č. j. 6 Tdo 1254/2014-21, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. března 2014 sp. zn. 44 To 145/2014 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 7. ledna 2014 sp. zn. 21 T 33/2013, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít k porušení jeho práva na soudní ochranu ve smyslu článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

II.

Z odůvodnění ústavní stížnosti a přiložených soudních rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel (dále také "obviněný") byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 7. ledna 2014 sp. zn. 21 T 33/2013 uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 a odst. 3 trestního zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu dvou let a peněžitý trest 15.000,- Kč.

Uvedeného přečinu se měl stěžovatel dopustit (zkráceně řečeno) tím, že v době od 8. 10. 2011 do 22. 10. 2011 v bydlišti poškozené Jitky Stejskalové (dále také "poškozená") pod příslibem zajištění dodání osobního motorového vozidla tov. zn. Alfa Romeo 159 1.9 JTD 110 KW, jehož dovoz měl zajistit z Itálie, vylákal od poškozené po dílčích platbách částku v celkové výši 204.200,- Kč, ačkoli věděl, že vozidlo nedodá; vylákané finanční prostředky poškozené nevrátil, čímž způsobil poškozené škodu v celkové výši 204.200,- Kč.

O odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze, který rozsudkem ze dne 24. března 2014 sp. zn. 44 To 145/2014 podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu zrušil rozsudek soudu prvého stupně ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 trestního řádu při nezměněném výroku o vině znovu rozhodl tak, že obviněného za výše uvedený přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 trestního zákoníku a za sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 14. 5. 2013 sp. zn. 2 T 70/2012, odsoudil podle § 209 odst. 3 trestního zákoníku za užití § 43 odst. 2 trestního zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Podle § 82 odst. 2 trestního zákoníku obviněnému uložil přiměřenou povinnost, aby podle svých sil nahradil poškozené Jitce Stejskalové škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 67 odst. 1 trestního zákoníku a § 68 odst. 1, 2 trestního zákoníku mu dále uložil peněžitý trest ve výměře sedmdesáti pěti denních sazeb po 200,- Kč, tj. v celkové výši 15.000 Kč.

Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal stěžovatel dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne l6. října 2014 č. j. 6 Tdo 1254/2014-21 tak, že dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl, jako podané z jiného než zákonem stanoveného důvodu.

III.

Stěžovatel v odůvodnění své ústavní stížnosti vyjádřil přesvědčení, že obecné soudy porušily jeho základní práva, neboť svým postupem nezabezpečily řádné objasnění věci, porušily jeho právo na obhajobu a jednaly v rozporu se zásadou presumpce neviny. Podle stěžovatele byla rozhodnutí soudů obou instancí vydána na základě nesprávně a neúplně zjištěného skutkového stavu. Obecným soudům stěžovatel vytýká, že neprovedly některé jím navržené důkazy, a to zejména znalecký posudek z oboru písmoznalectví na určení pravosti podpisu poškozené Jitky Stejskalové na potvrzení o předání částky 167.000,- Kč, neprovedly důkaz záznamem o provozu motorového vozidla a záznamem z tachografu, z nichž by bylo možno zjistit, že stěžovatel byl dne 25. 10. 2011 v Polsku a nikoliv v České republice.

Stěžovatel namítá, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely převážně o výpověď poškozené Stejskalové, kterou však stěžovatel považuje za vnitřně rozpornou, a tedy nevěrohodnou. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že obecné soudy nevzaly v potaz výpovědi dvou svědkyň, které měly potvrdit, že stěžovatel poškozené vrátil částku 167.000,- Kč. Stěžovatel má za to, že obecné soudy porušily zásadu in dubio pro reo, neboť k jeho skutkovým tvrzením přistupovaly a priori jako k nevěrohodným a účelovým, zatímco se plně přiklonily k verzi tvrzené poškozenou.

IV.

Poté, co se Ústavní soud seznámil s námitkami stěžovatele a v jejich světle prostudoval obsah napadených soudních rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své judikatuře vždy připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů, nýbrž zvláštním orgánem ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy). Není proto zásadně oprávněn přehodnocovat skutkové či právní závěry obecných soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu (např. nález ze dne 25. ledna 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v internetové databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (např. nález ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98). K tomu však v projednávaném případě nedošlo.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů a polemika se způsobem, jakým tyto soudy hodnotily provedené důkazy. Jak Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, ani důkazní postup obecných soudů v trestním řízení není zásadně předmětem jeho přezkumu, nedosahuje-li stěžovatelem tvrzené pochybení ústavněprávního rozměru.

Při dokazování v trestním řízení mají orgány činné v trestním řízení povinnost postupovat dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny (viz článek 40 odst. 2 Listiny, § 2 odst. 2, odst. 4 a odst. 5 trestního řádu). Obecné soudy hodnotí shromážděné důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§ 2 odst. 6 trestního řádu). Důkazní postup jsou obecné soudy povinny detailně popsat a přesvědčivě odůvodnit; informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a obecné soudy musí náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene (viz např. nález ze dne 30. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 463/2000, ze dne 23. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 181/2000 či ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1104/08). Skutková zjištění soudů navíc nesmí být v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 či usnesení ze dne 14. 1. 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03).

Ústavní soud dále zdůrazňuje, že hodnocení samotného obsahu důkazů, jakož i jeho zákonnosti, je ve výlučné kompetenci obecných soudů, které důkazy provedly. Ústavnímu soudu v zásadě nenáleží pravomoc ověřovat správnost skutkových zjištění a fakticky tak nahrazovat soud nalézací. Uvedený závěr vyplývá mimo jiné i ze zásad bezprostřednosti a ústnosti (srov. § 2 odst. 11 a 12 trestního řádu), jež v řízení před Ústavním soudem nemohou být adekvátně naplněny.

Ústavní soud má za to, že obecné soudy v projednávané věci zcela naplnily požadavky, které jsou na dokazování v trestním řízení z hlediska ústavněprávního přezkumu kladeny. Opakuje-li stěžovatel v ústavní stížnosti svoji obhajobu spočívající v polemice se skutkovými zjištěními soudů, fakticky tak Ústavní soud staví do role další soudní instance, která mu však, jak již bylo výše uvedeno, nenáleží.

Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že obecné soudy rozhodly o vině stěžovatele na základě uceleného řetězce logicky na sebe navazujících důkazů, přičemž dostatečně popsaly své úvahy při jejich hodnocení a své závěry obsáhle a přesvědčivě odůvodnily. Z obsahu napadených rozhodnutí je patrno, že obecné soudy své závěry opřely nejen o svědeckou výpověď poškozené Stejskalové, ale rovněž o další listinné důkazy dokládající poukazování či předávání jednotlivých finančních částek stěžovateli. Obecné soudy rovněž obsáhle vysvětlily, z jakých důvodů se přiklonily k verzi skutkového děje tvrzené poškozenou, a to i přes drobné vnitřní rozpory v její výpovědi, zatímco výpověď stěžovatele a dvou dalších svědkyň označily za zcela nevěrohodnou. Ústavní soud neshledal důvod odklonit se od závěrů, které obecné soudy přijaly a v odůvodnění svých rozhodnutí zevrubně a přesvědčivě zdůvodnily.

Jak Ústavní soud připomíná ve své konstantní judikatuře, obecné soudy mají povinnost se vypořádat se všemi důkazními návrhy i argumentačními tvrzeními účastníků řízení, je však jen na jejich úvaze, zda další navržené důkazy provedou či nikoliv, a to za předpokladu, že svoje rozhodnutí řádně odůvodní (např. již nález ze dne 29. 11. 1996 sp. zn. IV. ÚS 185/96). Opomenutí důkazu navrhovaného účastníkem bez náležitého zdůvodnění ze strany soudního orgánu, může být důvodem ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu.

V projednávaném případě však Ústavní soud dospěl k závěru, že k takovému pochybení ze strany obecných soudů nedošlo. Odvolací soud náležitě zdůvodnil, z jakých důvodů považuje důkazní návrhy stěžovatele za nadbytečné. Především doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví odvolací soud neakceptoval, neboť pravost podpisu na potvrzení o předání částky 167.000,- Kč poškozené, která měla být posudkem prokázána, jmenovaný soud nikterak nezpochybňoval a nerozporoval tvrzení stěžovatele. Doplnění dokazování výpisem ze záznamu o provozu motorového vozidla by pak podle odvolacího soudu nemohlo nikterak objektivně prokázat, kde se stěžovatel v daný čas nacházel, nýbrž pouze to, kde se nacházelo uvedené vozidlo. Ani zde tedy Ústavní soud neshledal prostor pro kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí.

Ústavní soud dospěl k závěru, že postupem obecných soudů nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatele. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. června 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru