Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 323/03Usnesení ÚS ze dne 14.01.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
EcliECLI:CZ:US:2004:3.US.323.03
Datum podání25.06.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

99/1963 Sb., § 237, § 239 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 323/03 ze dne 14. 1. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 323/03

Ústavní soud rozhodl dne 14. 1. 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky K.F. P., a. s., zastoupené Mgr. R. P., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 4. 2003, čj. 21 Cdo 1907/2002-79, spojené s návrhem na zrušení části dvanácté, hlavy I., bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou včas [§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon"] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a) a odst. 4 zákona], brojí stěžovatelka proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 4. 2003, čj. 21 Cdo 1907/2002-79, když tvrdí, že uvedeným rozhodnutím bylo porušeno její ústavně zaručené právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl podle § 243b odst. 4, věty první, a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání stěžovatelky s tím, že směřovalo proti rozhodnutí, proti němuž není daný mimořádný opravný prostředek přípustný. Jak vyplývá z odůvodnění uvedeného usnesení, Nejvyšší soud vycházel z toho, že věc je třeba projednat podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen "o. s. ř."). Pokud jde o samotnou přípustnost dovolání, uvedený soud konstatoval, že stěžovatelka dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen. Za této situace přípustnost dovolání dle jeho názoru není dána na základě ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., protože ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil, dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 239 odst. 1 o. s. ř., neboť odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku svého rozsudku, a vzhledem k tomu, že stěžovatelka nenavrhla, aby dovolání bylo odvolacím soudem připuštěno, nemůže být z hlediska § 239 odst. 2 o. s. ř. rovněž přípustné. S ohledem na to, že stěžovatelka netvrdila, a nevyplývá to ani z obsahu spisu, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad ve smyslu § 237 odst. 1 o. s. ř., dovolání přípustné není. K tomu dovolací soud poznamenal, že na výše uvedeném závěru nemůže měnit nic nesprávné poučení o možnosti podání daného mimořádného prostředku, obsažené v závěru písemného vyhotovení rozhodnutí odvolacího soudu.

V posuzované ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že postup, dle kterého by měla podávat návrh na přípustnost dovolání již v průběhu odvolacího řízení, představuje závažný zásah do jejích ústavně zaručených práv na spravedlivý proces, zejména v souvislosti s běžnou zásadou soudního procesu, a to domoci se přezkumu rozhodnutí soudů nižšího stupně soudy stupně vyššího. Je tomu tak proto, že pozice účastníka se předem takovým návrhem oslabuje, neboť dává najevo, že jeho odvolací argumentace je "natolik slabá", že a priori lze očekávat (resp. že tento účastník řízení očekává), že odvolací soud potvrdí rozhodnutí soudu prvního stupně. Stěžovatelka dále tvrdí, že interpretace ustanovení části dvanácté, hlavy I., bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb. je sporná, neboť je možno dospět i k názoru, že projednáním a rozhodnutím se rozumí pouze úprava procesního postupu soudu po podání dovolání, nikoliv podmínky pro samotné podání dovolání. Za sporný považuje stěžovatelka i výklad § 239 odst. 2 o. s. ř., že nezbytnou podmínkou pro to, aby se dovolací soud mohl vůbec zabývat otázkou zásadního právního významu (a přípustností dovolání), je podání návrhu účastníka na připuštění dovolání odvolacím soudem ještě před vydáním rozhodnutí odvolacího soudu ve věci. Konečně stěžovatelka namítá, že poučení o dovolání bylo odvolacím soudem podáno podle o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2001, takže ten vycházel z názoru, že se podmínky pro jeho podání budou řídit příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu; tímto poučením se následně stěžovatelka řídila, přičemž jí nemůže být k újmě, jestliže postupovala v souladu s předmětným poučením. Spolu s ústavní stížností byl stěžovatelkou podán návrh na zrušení ustanovení části dvanácté, hlavy I., bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., protože uvedené ustanovení ukládá dodržet procesní postup, který je v rozporu s ústavně zaručenými právy, jak jsou uvedeny shora.

Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu § 42 odst. 1 zákona. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovatelce nepodařilo prokázat možnost porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.

V prvé řadě je třeba uvést, že právo na dovolání je upraveno občanským soudním řádem, tj. "jednoduchým právem", přičemž žádné ústavně zaručené právo na uvedený mimořádný opravný prostředek neexistuje. Z tohoto důvodu nelze než konstatovat, že je především věcí Nejvyššího soudu ČR, aby prováděl výklad tzv. obyčejných zákonů, a tedy i části dvanácté, hlavy I., bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb.; Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti, který neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), by mohl zasáhnout do procesu rozhodování obecných soudů pouze pokud by výklad zákona byl v extrémním rozporu s požadavky ústavnosti. Jak totiž vyplývá z jeho konstantní judikatury, rozdílný názor na interpretaci obyčejného zákona, bez ohledu na to, zda namítaný nebo autoritativně zjištěný, sám o sobě nemůže způsobit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (k tomu srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 31/97, publ. in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, č. 66).

Pokud jde o pochybnosti stěžovatelky ve vztahu k výkladu přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb., v řadě dřívějších případů již Ústavní soud dospěl k závěru, že postup Nejvyššího soudu ČR v daném ohledu lze považovat za ústavně konformní (viz např. usnesení týkající se délky lhůty pro podání dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu ze dne 24. 1. 2002, sp. zn. IV. ÚS 560/01, ze dne 25. 1. 2002, sp. zn. IV. ÚS 617/01, ze dne 15. 11. 2001, sp. zn. III. ÚS 616/01, ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky nepublikovaných, a ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. IV. ÚS 22/02, publ. in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 25, usn. č. 7). Stejně tak je třeba odmítnout pochybnosti stěžovatelky ohledně výkladu ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř. ze strany dovolacího soudu, k čemuž je třeba dodat, že ani sama stěžovatelka v ústavní stížnosti svou alternativu výkladu tohoto ustanovení nijak nezdůvodňuje.

Za zcela nedůvodnou nutno považovat i hlavní námitku stěžovatelky, že se vzhledem k ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř. oslabuje pozice dotčeného účastníka. Dle názoru Ústavního soudu totiž z ničeho není patrné, jak by se z právního hlediska návrh na připuštění dovolání podle citovaného ustanovení mohl projevovat na výsledku odvolacího řízení; ostatně i úvahy o jakési "psychologické" nevýhodě se nejeví jako opodstatněné, když dle názoru Ústavního soudu daný postup nelze chápat jako projev "slabosti", nýbrž běžné procesní opatrnosti. Kromě toho stěžovatelka v ústavní stížnosti ani nenamítá, že by daná skutečnost byla důvodem nepodání návrhu na připuštění dovolání. Stejně tak je třeba odmítnout stěžovatelčinu argumentaci týkající se jednání v důvěře v poučení vyslovené v rozhodnutí odvolacího soudu. Je tomu tak z toho důvodu, že i kdyby příslušné poučení bylo správné, nic by se tím na její právní pozici, pokud jde o přípustnost dovolání, nemohlo změnit, přičemž je třeba se plně ztotožnit s názorem Nejvyššího soudu ČR, že nesprávné poučení nemůže v rozporu s právem založit přípustnost dovolání; o újmu na právech, na níž stěžovatelka poukazuje, zjevně nemůže jít tehdy, pokud žádné takové právo zakotveno není.

Vzhledem k výše uvedenému rozhodnutí dovolacího soudu nemohlo být porušeno právo na spravedlivý proces stěžovatelky a v souvislosti s tím ani jiná ústavně zaručená práva, jak se namítá v ústavní stížnosti, neboť bylo na ní, aby svá práva realizovala "stanoveným postupem" ve smyslu čl. 36 Listiny a využila zákonem předvídaným způsobem všech prostředků k ochraně svého práva.

S ohledem na výše uvedené důvody nezbylo Ústavnímusoudu než ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Protože Ústavnísoud ústavní stížnost odmítl, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu podaného podle ustanovení § 74 zákona, tzn. do návrhu na zrušení ustanovení části dvanácté, hlavy I., bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb. Návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení totiž představuje ve vztahu k ústavní stížnosti návrh akcesorický, takže za situace, kdy Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, osud dané ústavní stížnosti sdílí rovněž návrh na zrušení citovaného ustanovení zákona (viz např. usnesení ze dne 3. 10. 1995, sp. zn. III. ÚS 101/95, publ. in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, usn. č. 22).

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 14. ledna 2004

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru