Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3227/10 #1Usnesení ÚS ze dne 07.04.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Ostrava
SOUD - KS Ostrava
SOUD - NS
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý... více
Věcný rejstříkSkutková podstata trestného činu
Předběžná otázka
Nájem
Obhajoba
zavinění/úmyslné
omyl
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.3227.10.1
Datum podání12.11.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 237, § 249a odst.2

40/1964 Sb., § 560, § 687 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3227/10 ze dne 7. 4. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 7. dubna 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci návrhu Ing. P. F. K., právně zastoupeného Mgr. Lucií Koupilovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Purkyňova 787/6, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. 4. 2009 č. j. 9 T 166/2008-853, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 12. 2009 č. j. 3 To 430/2009-1184 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2010 sp. zn. 7 Tdo 604/2010, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 12. 11. 2010 doručen návrh vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho práv na spravedlivý proces promítnutých konkrétně v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v důsledku toho i k porušení práv uvedených v čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá nesprávný postup soudů při vyhodnocení jeho námitky odkazující na ust. § 560 občanského zákoníku, kterou měly řešit jako předběžnou otázku. Soudy se navíc nezabývaly tím, že s ohledem na tuto námitku jednal stěžovatel v tzv. omluvitelném negativním právním omylu stran trestnosti činu.

Následně stěžovatel namítá nesprávnou právní kvalifikaci jeho jednání jako trestného činu útisku dle § 237 zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "trestní zákon"), neboť ze zjištěného skutkového stavu nelze zjistit subjektivní stránku trestného činu, tedy úmysl stěžovatele bránit poškozené v užívání bytu s cílem donutit ji k uzavření nové nájemní smlouvy s neregulovaným nájemným. Taktéž namítá nesprávnou právní kvalifikaci jeho jednání jako trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu či nebytovému prostoru dle § 249a odst. 2 trestního zákona z důvodu neplatnosti nájemní smlouvy a tedy nesprávné kvalifikace poškozené jako "oprávněné osoby."

Právo stěžovatele na soudní ochranu tak prý bylo porušeno nedostatečným vypořádáním se se stěžovatelem uvedenými námitkami, neprovedením stěžovatelem navržených relevantních důkazů při hlavním líčení a při odvolacím řízení a zkrácením závěrečného slova stěžovatele z důvodu nedostatečné záznamové kapacity disku. Dále mělo být porušeno právo na spravedlivý proces především tím, že v trestním řízení byla porušena ustanovení, jimiž se má zabezpečit objasnění věci nebo právo obhajoby, konkrétně bylo provedeno neúplné dokazování a provedené dokazování bylo provedeno téměř výhradně v neprospěch stěžovatele.

II.

Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a z přiložených listin, stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. 4. 2009 č. j. 9 T 166/2008-853 uznán vinným trestnými činy útisku podle § 237 odst. 1 tr. zák. a neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák. Podle § 249a odst. 2 a § 35 odst. 1 tr. zák. byl odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku.

Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, na jehož základě Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 1. 12. 2009 č. j. 3 To 430/2009-1184 podle § 258 odst. 1 písm. b), e) tr. řádu zrušil rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak nově ve věci rozhodl tak, že na stejném skutkovém základu opět uznal obviněného vinným trestnými činy podle § 237 a § 249a odst. 2 tr. zák. Podle § 249a odst. 2 a § 35 odst. 1. tr. zák. mu opět uložil úhrnný trest odnětí svobody v délce trvání 1 roku, jehož výkon však podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 roků.

Následné, stěžovatelem podané dovolání Nejvyšší soud České republiky podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Uvedených trestných činů se dle rozsudku stěžovatel (zkráceně řečeno) dopustil tím, že jako zákonný zástupce svých nezletilých dětí, spoluvlastníků nájemního domu v Moravské Ostravě, ul. Purkyňova č. 787/6, vystupující ve vztahu k nájemníkům jako správce domu, nerespektoval platnou nájemní smlouvu A. K. ze dne 31. 7. 2002 a vědomě zneužil svého silnějšího postavení, jakožto zákonného zástupce vlastníků domu, v úmyslu zabránit jí v řádném a nerušeném užívání bytu.

III.

Ústavní soud si v souladu s ustanovením § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření v záhlaví uvedených soudů jako účastníků řízení k projednávanému návrhu.

Z vyjádření účastníků k ústavní stížnosti nevyplynuly žádné nové skutečnosti, které by nebyly zřejmé ze spisového materiálu. Ústavní soud proto považoval za nadbytečné zasílat tato vyjádření stěžovateli k replice.

IV.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud považuje za nutné opětovně připomenout, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do ní je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení práv chráněných ústavním pořádkem. Úkolem Ústavního soudu je tedy ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoli kontrola správnosti aplikace podústavního práva.

Stěžejní námitku stěžovatele týkající se neaplikování § 560 občanského zákoníku ohledně vzájemného plnění závazků vyplývajících z nájemní smlouvy, nelze hodnotit jako důvodnou a Ústavní soud v souvislosti s ní odkazuje na usnesení dovolacího soudu, který povinnost stěžovatele správně dovozuje z § 687 odst. 1 občanského zákoníku. Závazek stěžovatele k poškozené tak nelze chápat synallagmaticky ve smyslu § 560 občanského zákoníku a jeho splnění nelze podmiňovat splněním povinnosti poškozené jako nájemce. Ke stěžovatelově námitce jednání v omluvitelném právním omylu, vycházející z domněnky možnosti odepření plnění nájemci dle § 560 občanského zákoníku, Ústavní soud opět odkazuje na odůvodnění usnesení dovolacího soudu a předchozích rozsudků, z nichž vyplývá, že tato dodatečná obhajoba je v rozporu s provedenými důkazy.

Ke stěžovatelem uváděné nesprávné právní kvalifikaci trestných činů dle § 237 a § 249a odst. 2 trestního zákona je třeba uvést, že rozhodnutí obecných soudů splňují všechny předpoklady k tomu, aby je Ústavní soud mohl považovat za ústavně souladné. Z obsáhlého odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, z jakých důkazů při svém rozhodování vycházel, resp. které důkazy shledal věrohodnými a co jej k jeho závěrům ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu vedlo. Rozsudek odvolacího soudu, byť rozsudek prvního stupně zrušil, se s ním v podstatné části odůvodnění shoduje a jeho rozhodnutí vyplývá z téměř identického skutkového základu. Usnesení dovolacího soudu pak sumarizuje a zpřesňuje některé aspekty předchozích rozhodnutí.

K tomu Ústavní soud zdůrazňuje, že je zásadně ústavně souladné, pokud ve skutkově či právně složitých případech obecné soudy některým důkazům či skupinám důkazů uvěří a jiným nikoliv, pokud přesvědčivým způsobem své závěry vyloží. Je přitom spíše výjimečné, aby byla zjištění z jednotlivých důkazů vyplývající naprosto shodná co do všech jednotlivostí či marginálií, a právě proto je v pravomoci obecných soudů posoudit, nakolik se jedná o rozpory mezi důkazy zásadní povahy a nakolik se naopak jedná o rozpory bezvýznamné. Skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, přitom rozhodně nezakládá důvod k ústavní stížnosti (srov. sp. zn. II. ÚS 294/95; publ. Sbírka nálezů a usnesení. sv. 5. N. 63. str. 481).

Ústavní soud ke stěžovatelově námitce stran zkrácení posledního slova zdůrazňuje, že při posuzování jednotlivých právních ustanovení a právních institutů je nutno respektovat jejich účel a význam z hlediska účelu a smyslu zákona jako celku, nikoliv jen izolovaně. Ve svých dřívějších rozhodnutích pak Ústavní soud vymezil zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy za následek porušení základních práv a svobod (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98). Ústavní soud konstatuje, že nelze odhlédnout od skutečnosti, že ačkoliv stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší námitky dotčení jeho práva na obhajobu zkrácením posledního slova, byla mu poskytnuta faktická možnost vyjádřit se na závěr hlavního líčení ke všem prováděným důkazům. V tomto směru, i když prvoinstanční soud zřejmě nedostál plně svým povinnostem ve smyslu § 217 tr. řádu, Ústavní soud v jeho postupu neshledal porušení principu zákazu svévole, v jehož důsledku by tento postup byl v extrémním rozporu s principy spravedlivého procesu a činil tak opodstatněným stěžovatelovo tvrzení o dotčení jeho základního práva zaručeného čl. 38 odst. 2 Listiny.

V.

Ústavní soud není superrevizní instancí, jejímž úkolem by bylo perfekcionisticky kontrolovat správnost řízení, které před obecnými soudy proběhlo a případně sestavovat inventář všech možných pochybení. Jeho povinností je neztratit ze zřetele skutečné poslání Ústavního soudu a omezit se na svůj základní úkol, jímž není kontrola soudní činnosti ve všech směrech a ohledech, a dohledávání jakékoliv možné nezákonnosti či procesního pochybení, které se snad v individuálním soudním řízení naskytne, nýbrž posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem. Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu musí být proto intenzita, s níž bylo zasaženo do ústavou zaručených základních práv, a v této souvislosti zjištění, zda jde o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření základních práv (shodně nález I. ÚS 60/97, Sb. n. u. ÚS, sv. 11, str. 9 násl.).

Ve stěžovatelově případě však takovýto zásah Ústavní soud neshledal, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. dubna 2011

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru