Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3226/10 #1Usnesení ÚS ze dne 26.01.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo navrhovat důkazy a vyjádřit se k důkazům
právo na soudní a jinou právní ochranu /spra... více
Věcný rejstříkDokazování
zasedání/neveřejné
trestný čin/vražda
stížnost
důkaz/formální posouzení
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.3226.10.1
Datum podání12.11.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 219 odst.1, § 219 odst.2 písm.h

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 254 odst.1, § 240


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3226/10 ze dne 26. 1. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 26. ledna 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného Mgr. Soňou Adamovou, advokátkou v Praze 7, pplk. Sochora 740/34, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 9. 2010 sp. zn. 4 Tz 7/2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 12. 11. 2010 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 9. 2010 sp. zn. 4 Tz 7/2010, přičemž tvrdil, že tímto rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti, stanovené čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a proto že nemohl uplatnit právo na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny a ve výsledku že byl krácen na právu na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Jak z ústavní stížnosti patrno, napadeným usnesením byla zamítnuta stížnost pro porušení zákona podaná ministryní spravedlnosti ve stěžovatelův prospěch proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 1. 2009 sp. zn. 2 To 120/2008, a to v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 53 T 2/2008, v níž byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 a odst. 2 písm. h) trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 13,5 roku.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že si je vědom názoru Ústavního soudu, vysloveného zejména ve stanovisku ze dne 28. 5. 2002 sp. zn. Pl. ÚS-st. 15/02, dle kterého je věcí úvahy Nejvyššího soudu, zda o zamítnutí stížnosti pro porušení zákona rozhodne v neveřejném zasedání, a že Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší do této úvahy vstupovat a zasahovat. Podle stěžovatele jde však o případ natolik ojedinělý, že stížnost pro porušení zákona měla být projednána veřejně a v jeho přítomnosti, aby byla zcela eliminována možnost "nedocenění jeho námitek". Výjimečnost spočívá v tom, že nalézací soud jej nejprve zprostil viny a posléze jej vinným uznal, a to aniž by prý došlo ke změně důkazní situace (resp. tato se naopak měla změnit v jeho prospěch). Zmíněná důkazní situace prý byla "nejednoznačná", k odsouzení stěžovatele došlo na základě nepřímých důkazů, které prý působí dojmem "záměrného svádění pozornosti ke stěžovateli jako k nejpravděpodobnějšímu pachateli", přičemž jako možní pachatelé připadají v úvahu dvě další osoby. Stěžovatel také upozorňuje, že vzhledem ke své fyzické konstituci, kterou mohl senát Nejvyššího soudu sám vyhodnotit, pokud by veřejné zasedání nařídil, a zdravotnímu stavu nebyl s to manipulovat s tělem zavražděného, přičemž se v jeho okolí nenašly žádné osoby, které by mu mohly pomoci. Skutečnost, že se na vraždě mělo podílet více lidí, má plynout i z toho, že mobilní telefon poškozeného se po jeho zmizení ozval z místa odlišného od místa, kde se nacházel. V návaznosti na to stěžovatel tvrdí, že rozhodování v neveřejném zasedání mělo svést Nejvyšší soud k mechanickému převzetí jeho závěrů při projednání dovolání i závěrů Ústavního soudu, přičemž namítá, že v těchto řízeních jde o jiná hodnotící kriteria, a tvrdí, že bylo žádoucí nové, samostatné hodnocení věci. Současně vytýká Nejvyššímu soudu "stereotypní" přístup ke kritice vyhodnocování jednotlivých důkazů a jako konkrétní případ uvádí hodnocení důkazů, resp. argumentace, že se stěžovatel snažil o vymazání dat z počítače zavražděného. Stěžovatel poukazuje i na postup ministra spravedlnosti JUDr. Jiřího Pospíšila, který označil sedm nevyřízených stížností pro porušení zákona podaných jeho předchůdkyní JUDr. Danielou Kovářovou za kontroverzní, nakonec byla vzata zpět jen jedna stížnost, z šesti zbývajících Nejvyšší soud rozhodl kladně jen v jednom případě, jedna stížnost pak zůstala nevyřízena. Za zvláštnost stěžovatel považuje, že mezi tzv. kontroverzními stížnostmi byly jediné čtyři stížnosti, které uvedená ministryně podala na základě podnětu občanského sdružení Šalamoun - Spolku na podporu nezávislé justice ČR. Z poměru kladně vyřízených stížností pro porušení zákona k jejich celkovému počtu stěžovatel vyvozuje, že Nejvyšší soud posuzoval podání označená za kontroverzní přísněji. Proto bylo důležité, aby se veřejnost mohla přesvědčit, že Nejvyšší soud nebyl ovlivněn názorem ministra spravedlnosti.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

Jak v souzené ústavní stížnosti zmiňuje sám stěžovatel, je zásadně věcí Nejvyššího soudu, zda rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona učiní v neveřejném zasedání. Lze připustit, že z daného pravidla existují výjimky, kdy uvedený soud na výběr nemá, např. tehdy, pokud v daném řízení je třeba zopakovat či dokonce doplňovat dokazování, neboť v takovém případě by obžalovaný mohl být zkrácen na svých procesních ústavně zaručených právech, konkrétně na právu vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny), eventuálně na právu vyslýchat svědky [čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy]. V předmětné stížnosti pro porušení zákona, jak patrno z odůvodnění napadeného usnesení, ministryně spravedlnosti poukazuje na skutečnosti, které vyplynuly z provedeného dokazování, a předestírá své úvahy, z nichž má plynout nesprávnost nebo alespoň "spornost" skutkových závěrů, ke kterým dospěl nalézací soud, resp. nesprávnost závěrů, které učinil odvolací soud, pokud žádná pochybení v řešení těchto otázek neshledal. Nutno ještě zmínit, že stěžovateli a jeho obhájci bylo umožněno, aby se písemně k obsahu stížnosti vyjádřili, což také oba učinili. Úlohou Nejvyššího soudu tak bylo přezkoumat zákonnost napadeného rozhodnutí, a to z hlediska ustanovení § 2 odst. 5 a 6, resp. § 254 odst. 1 trestního řádu, konkrétně pak provést revizi hodnocení provedených důkazů a následně posoudit otázku možnosti (nutnosti) aplikace zásady in dubio pro reo. Nejvyšší soud o příslušných námitkách mohl rozhodovat a také rozhodoval pouze na základě spisového materiálu, přičemž stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdí, že by takový postup byl vadný; stejně tak netvrdí, že by ve svém vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona vnášel do případu "něco nového". Ústavnímu soudu tedy není zcela zřejmé, na základě čeho měl Nejvyšší soud dospět k závěru o nutnosti veřejného zasedání a jakého pochybení se tedy měl dopustit. Ostatně ani ex post zde nelze najít relevantní důvody, proč by měla být věc znovu projednána ve veřejném zasedání. Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opakuje argumenty, které již jasně zazněly v předchozích řízeních (včetně řízení o ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. III. ÚS 2447/09), případně v samotné stížnosti pro porušení zákona. Námitka, že Nejvyšší soud měl být ovlivněn ministrem spravedlnosti, příp. že by rozhodoval jinak ve veřejném zasedání, protože by mohl jeho argumenty více "docenit", eventuálně protože by jeho rozhodování bylo pod kontrolou veřejnosti, je (za daných okolností) pouhou spekulací.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. ledna 2011

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru