Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3222/11 #1Usnesení ÚS ze dne 29.03.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 1
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/právo na odvolání (dvojinstančnost řízení)
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní roz... více
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
odůvodnění
pohledávka/započtení
pokuta/smluvní
EcliECLI:CZ:US:2012:3.US.3222.11.1
Datum podání27.10.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 580, § 544

99/1963 Sb., § 132, § 118a, § 118b, § 119a, § 157 odst.2, § 120


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3222/11 ze dne 29. 3. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 29. března 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky D. M., právně zastoupené JUDr. Antonínem Mokrým, advokátem AK se sídlem U Prašné brány 3, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 12 Co 138/2011-87 ze dne 17. května 2011 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 39 C 295/2009-66 ze dne 10. prosince 2010, za účasti 1. Městského soudu v Praze a 2. Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 27. října 2011, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 12 Co 138/2011-87 ze dne 17. května 2011, jakož i rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 39 C 298/2009-66 ze dne 10. prosince 2010, a to pro porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem č. j. 39 C 295/2009-66 ze dne 10. prosince 2010 Obvodní soud pro Prahu 1 uložil žalované (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") povinnost zaplatit žalobkyni PEGISAN s. r. o. částku 25.870,- Kč a náklady řízení ve výši 17.960,- Kč. Takto rozhodl soud prvního stupně o žalobě, v níž žalobkyně tvrdila, že žalovanou částku požaduje z titulu smluvní pokuty za pozdní zaplacení částky vyfakturované žalované za skutečně provedené práce v měsíci září 2007 a z titulu úroku z prodlení z vyúčtované smluvní pokuty.

Rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 12 Co 138/2011-87 ze dne 17. května 2011 byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a žalované byla uložena povinnost nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 16 103,04 Kč.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí s tím, že odvolací soud posoudil námitku započtení jako neúčinnou, protože byla učiněna poté, co byla soudem prvního stupně prohlášena koncentrace řízení. Stěžovatelka poukazuje na to, že odvolací soud se neztotožnil s právním posouzením, provedeným soudem prvního stupně ohledně započtení, které stěžovatelka učinila při ústním jednání dne 13. srpna 2010 a potvrdil tak rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 39 C 295/2009-66 ze dne 10. prosince 2010 jako věcně správný, přičemž k závěru o věcné správnosti výroku dospěl na základě odlišného právního posouzení věci. Odvolací soud věc rozhodl, aniž by účastníky řízení seznámil se svým právním náhledem na věc, odlišným od právního posouzení dané otázky soudem prvního stupně.

Skutečnost, že odvolací soud k uplatněné námitce započtení nepřihlédl, podle názoru stěžovatelky zásadním způsobem ovlivnila jeho rozhodnutí o věci samé. Tím, že odvolací soud věc rozhodl, aniž by stěžovatelce umožnil vyjádřit se k jeho právnímu názoru na posouzení dané otázky, který se lišil od názoru zaujatého soudem prvního stupně, prý stěžovatelku zkrátil na jejím právu vyjádřit se k posouzení předmětného započtení. S ohledem na procesní situaci v daném případě stěžovatelka neměla ani možnost domáhat se přezkumu právního názoru odvolacího soudu u instančně nadřízeného soudu.

Uvedeným postupem odvolacího soudu prý byla stěžovatelka zkrácena na svých základních právech, zejména na právu vyjádřit se k provedeným důkazům a k věci samé. Současně stěžovatelka tvrdí, že porušení jejích procesních práv se projevilo i v rozhodnutí o věci samé. Kdyby odvolací soud seznámil účastníky se svým odlišným právním názorem a dal jim příležitost se k tomuto názoru vyjádřit, mohla by stěžovatelka již při soudním jednání dne 17. května 2011 poukázat na zde uvedené pochybení odvolacího soudu. Současně by tím stěžovatelce byla dána možnost vyjádřit se k právnímu posouzení věci odvolacím soudem. Odepřením této možnosti prý byla zkrácena na svém základním právu domáhat se stanoveným postupem svého práva ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny a na svém základním právu vyjádřit se k prováděným důkazům a taktéž i k věci samé ve smyslu článku 38 odst. 2 Listiny.

Stěžovatelka napadla touto ústavní stížností i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 39 C 295/2009-66 ze dne 10. prosince 2010, kterému obdobně vytýká, že jde o tzv. překvapivé rozhodnutí, neboť soud prvního stupně vynesl rozsudek, aniž by účastníky předem informoval o tom, že jednu ze základních skutkových okolností, tj. uplatnění vad díla, měl za neprokázanou.

III.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem by byl přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatelka dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98, dostupný na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná).

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu pro ni bylo překvapivé, neboť odvolací soud se odchýlil od právních závěrů učiněných soudem prvního stupně, aniž stěžovatelce umožnil se k odlišnému hodnocení vyjádřit.

Ústavní soud po přezkoumání věci neshledal, že by se v projednávané věci jednalo o tzv. překvapivé rozhodnutí, v jehož důsledku by došlo k popření zásady dvojinstančnosti řízení.

V usnesení sp. zn. III. ÚS 5/10 Ústavní soud vyslovil, že ustálená judikatura Ústavního soudu obvykle hovoří o tzv. překvapivém rozhodnutí v situaci, kdy odvolací soud prvostupňové rozhodnutí potvrdí, vycházeje sice ze stejných skutkových zjištění, ale s argumentací opřenou o jiný právní názor, a účastník řízení tak proti jinému vyslovenému právnímu názoru nemohl uplatnit názor svůj. V takovém případě soud poruší zásadu dvojinstančnosti a odejme účastníkům řízení možnost vyjádřit se k takto změněnému stavu a předložit další důkazy, které dosud nebyly relevantní. Porušení ústavně zaručených práv tedy nespočívá v určité neočekávanosti rozhodnutí, nýbrž v tom, že účastníkovi nebylo umožněno vyjádřit se ke všemu, co vyšlo v řízení najevo.

Za rozhodnutí, pro které se v procesní nauce a v judikatuře Ústavního soudu vžilo označení "překvapivé", je považováno zpravidla rozhodnutí, kterým soud druhého stupně buďto potvrdí rozsudek soudu prvního stupně, avšak z jiného důvodu, než o který se opíralo rozhodnutí soudu prvního stupně, anebo rozhodnutí, ve kterém soud druhého stupně změní rozhodnutí soudu prvního stupně, avšak vysloví právní závěr, který nebylo možno na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně vůbec předvídat. V takových případech Ústavní soud rozhodnutí soudu druhého stupně zpravidla ruší, neboť účastníku řízení byla odňata reálná a efektivní možnost právně i skutkově argumentovat (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 257/98, sp. zn. IV. ÚS 218/95, sp. zn. III. ÚS 139/98 a další). Ústavní soud má však za to, že taková skutková a právní situace v projednávané věci nenastala.

V souzené věci odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu a na jeho základě správně zjistil skutkový stav věci. Odvolací soud z jeho skutkových zjištění a závěrů vycházel ve svém rozhodnutí, aniž bylo nutné dokazování doplňovat. Pokud jde o závěry právní, považoval i tyto v zásadě za správné, pokud se týká hodnocení právního vztahu účastnic, z něhož plyne žalobou uplatněný nárok. Odvolací soud se však neztotožnil se závěry soudu prvního stupně ohledně započtení, které žalovaná učinila při jednání dne 13. srpna 2010. Dle odvolacího soudu žalovaná při jednání dne 13. srpna 2010 uznala žalobkyní uplatněnou pohledávku a současně provedla zápočet vůči této pohledávce na tvrzenou pohledávku z titulu slevy z ceny díla a smluvní pokuty. Těmito novými skutečnostmi a důkazy se nepochybně žalovaná domáhala jiného zjištění skutkového stavu věci (pro ni příznivějšího), než jak vyplýval z dosud provedených a navržených důkazů. Odvolací soud podotkl, že žalovaná mohla uznání žalované pohledávky a současně její zápočet provést již při prvním jednání než nastala koncentrace řízení, neboť všechny skutečnosti, z nichž vycházela při tomto úkonu, v této době již existovaly a byly žalované známy. Odvolací soud proto uzavřel, že soud prvního stupně se zcela nadbytečně věcně zabýval existencí žalovanou tvrzeného nároku na slevu z ceny díla a provedeného započtení, neboť k této skutečnosti neměl vůbec přihlížet. Vzhledem k tomu, že však soud prvního stupně i přes toto pochybení shledal žalobu důvodnou a vyhověl jí, shledal odvolací soud jeho rozhodnutí věcně správným a potvrdil je.

Z uvedeného vyplývá, že tedy nejde o situaci, kdy by odvolací soud zcela nepředvídatelně zaujal odlišný právní názor na sporný případ a posuzoval jej podle jiné právní úpravy. Pouze tím, že odvolací soud ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně vyvodil jiné právní závěry, nemohlo dojít k porušení stěžovatelkou tvrzených práv zaručených Listinou či Úmluvou, jak stěžovatelka namítala.

Ústavní soud rozhodnutí odvolacího soudu neshledává překvapivým, tedy takovým, jež nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu předvídat, kdy by soud dospěl ke zcela odlišnému právnímu posouzení než soud prvního stupně a stěžovatelka by neměla možnost tvrdit jiné skutečnosti a navrhnout jiné důkazy, které z dosavadního pohledu nebyly relevantní.

Ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. nelze vykládat tak, že by účastníci měli znát výsledný závěr soudu o projednávané věci předtím, než je vysloven v jeho rozhodnutí. Takový postup by byl v rozporu se zásadou kontradiktornosti řízení a principem rovnosti stran. Povinnost soudce poučovat účastníka řízení je odvislá od vývoje projednávaného případu a řídí se především jeho úvahou, která se váže ke skutkovým zjištěním nezbytným k právnímu posouzení věci. Výhrady stěžovatelky stran údajně pro ni překvapivého právního názoru odvolacího soudu nelze hodnotit izolovaně (pouhým porovnáním rozsudků soudu prvé a druhé instance), ale kontextuálně, tj. v souvislosti se vším, co bylo v řízení uplatněno či v něm najevo vyšlo.

Za opodstatněnou nelze považovat ani výtku, že i rozhodnutí soudu prvního stupně bylo pro stěžovatelku překvapivým. Stěžovatelce nebylo odňato právo na přezkum právního názoru soudu prvního stupně, neboť námitky proti němu uplatnila v odvolání a odvolací soud se jimi ve svém rozhodnutí zabýval.

Z výše uvedeného vyplývá, že poukaz stěžovatelky na judikaturu Ústavního soudu není případný, neboť stěžovatelkou citovaná rozhodnutí se po skutkové i právní stránce liší od nyní projednávané věci.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. března 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru