Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3220/18 #1Usnesení ÚS ze dne 11.08.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelOBEC / ZASTUPITELSTVO OBCE - Český Krumlov
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS České Budějovice
FINANČNÍ ÚŘAD / ŘEDITELSTVÍ - FÚ pro Jihočeský kraj
FINANČNÍ ÚŘAD / ŘEDITELSTVÍ - Odvolací finanční ředitelství
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užív... více
Věcný rejstříkodůvodnění
Správní soudnictví
Rozhodnutí
EcliECLI:CZ:US:2020:3.US.3220.18.1
Datum podání25.09.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.2, čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 54 odst.2

218/2000 Sb., § 44a


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3220/18 ze dne 11. 8. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele města Český Krumlov, sídlem náměstí Svornosti 1, Český Krumlov, zastoupeného JUDr. Milenou Novákovou, advokátkou, sídlem třída Míru 146, Český Krumlov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. července 2018 č. j. 7 Afs 172/2018-40, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. března 2018 č. j. 51 Af 19/2017-44 a rozhodnutím Finančního úřadu pro Jihočeský kraj ze dne 13. ledna 2016 č. j. 29011/16/2200-31471-305330 (platební výměr 18/2016) a č. j. 29034/16/2200-31471-305330 (platební výměr 19/2016), a s ní spojeném návrhu na zrušení § 3 písm. a) a e), § 44 odst. 1 písm. b), § 44a odst. 4 písm. b), odst. 7 a 9 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění účinném do 29. prosince 2011, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Finančního úřadu pro Jihočeský kraj, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

I.

Vymezení věci

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení všech v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a svých základních práv zaručených v čl. 11 odst. 1 a 5 a v čl. 36 odst. 1 Listiny.

2. Stěžovatel s ústavní stížností spojil návrh na zrušení § 3 písm. a) a e), § 44 odst. 1 písm. b), § 44a odst. 4 písm. b), odst. 7 a 9 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění účinném do 29. 12. 2011 (dále jen "zákon o rozpočtových pravidlech"), pro jejich rozpor s čl. 11 odst. 1 a 5 Listiny.

3. Z ústavní stížnosti a k ní přiložené kopie napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu Ústavní soud zjistil, že Finanční úřad pro Jihočeský kraj (dále jen "finanční úřad") vykonal u stěžovatele daňovou kontrolu zaměřenou na prošetření podezření z porušení rozpočtové kázně v souvislosti s projektem "Vzdělávání v eGon Centru Český Krumlov", na jehož realizaci byla poskytnuta dotace z operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost, a to rozhodnutím Ministerstva vnitra o poskytnutí dotace ze dne 26. 2. 2010 reg. č. CZ.1.04/4.1.00/40.00096. Na základě kontrolou zjištěných nedostatků vyměřil finanční úřad stěžovateli ústavní stížností napadenými platebními výměry odvody do Národního fondu za porušení rozpočtové kázně ve výši 496 234 Kč (platební výměr 18/2016) a ve výši 20 527 Kč (platební výměr č. 19/2016). Platební výměry stěžovatel napadl odvoláními. Vedlejší účastník odvolání proti platebnímu výměru č. 19/2016 zamítl svým rozhodnutím ze dne 20. 2. 2017 č. j. 8369/17/5000-10470-711844. O odvolání proti platebnímu výměru č. 18/2016 bylo odvolacím orgánem rozhodnuto jeho rozhodnutím ze dne 20. 2. 2017 č. j. 8368/17/5000-10470-711844 tak, že snížil vyměřený odvod z částky 496 234 Kč na částku 438 976 Kč.

4. Proti oběma rozhodnutím vedlejšího účastníka podal stěžovatel žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud"), který ji svým rozsudkem ze dne 21. 3. 2018 č. j. 51 Af 19/2017-44 zamítl jako nedůvodnou.

5. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Ta byla Nejvyšším správním soudem zamítnuta a současně bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

II.

Argumentace stěžovatele

6. K porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny mělo podle stěžovatelova tvrzení dojít platebními výměry finančního úřadu, kterými mu vyměřil odvod do Národního fondu za porušení rozpočtové kázně, tím, že odvod podle § 44a odst. 4 písm. b) zákona o rozpočtových pravidlech měl být vyměřen nikoliv z částky dotace, která byla uvedena v rozhodnutí o jejím poskytnutí, nýbrž z reálně vyplacené částky, která byla výrazně nižší. Z takto vyměřených odvodů pak bylo stěžovateli vypočteno i penále k těmto odvodům.

7. K porušení práv stěžovatele zaručených v čl. 11 odst. 1 a 5 Listiny mělo dle jeho názoru dojít absencí přiměřenosti a přepjatým formalismem při použití práva vedoucími ke zjevné nespravedlnosti, kteréžto spatřuje ve způsobu, jakým si finanční úřad vyložil zákon o rozpočtových pravidlech, resp. jeho § 44a odst. 4 písm. b), když stěžovatel argumentoval, že finanční úřad použil nesprávný základ pro výpočet procentní částky odvodů v důsledku nesprávného výkladu zákona. Stěžovatel tvrdil, že odvody měly být počítány procentem z částky, kterou stěžovatel skutečně obdržel, nikoliv z částky uvedené v rozhodnutí o poskytnutí dotace, kterou stěžovatel ve skutečnosti neobdržel, neboť dotaci nedočerpal do maximální výše.

8. K porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy i práva stěžovatele zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny mělo dojít dle jeho tvrzení tím, že finanční úřad rozhodl dvěma platebními výměry místo jednoho, čímž stěžovatele nepřiměřeně zatížil.

9. Rozpor napadených ustanovení zákona o rozpočtových pravidlech s ústavním pořádkem má podle stěžovatele spočívat v jejich neurčitosti, která umožňuje více rovnocenně přesvědčivých výkladů, což při nerespektování zásady zákazu analogie v neprospěch daňového subjektu mělo stěžovatele majetkově poškodit.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu vykonávat dozor nad rozhodovací činností správních orgánů a soudů. Nepředstavuje další instanci v systému obecného soudnictví, proto do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

12. Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

13. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, Ústavnímu soudu nepřísluší. Ústavní soud tak zásadně nepřezkoumává vlastní obsah napadených rozhodnutí, neshledá-li, že by představovala zjevně nepřípustnou svévoli vybočující ze standardů správního či soudního rozhodování, což ve věci stěžovatele nenastalo. Stěžovatel brojí proti napadeným rozhodnutím pro jejich údajný přepjatý formalismus při použití práva vedoucí ke zjevné nespravedlnosti, pro absenci přiměřenosti a porušení svého práva zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i pro porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy, přičemž jeho argumentace se soustřeďuje na rozporování výkladu ustanovení zákona o rozpočtových pravidlech, podle kterých rozhodl finanční úřad o vyměření odvodu za porušení rozpočtové kázně. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s rozhodnutími finančního úřadu a soudů ve věci vyměřování odvodů do Národního fondu za porušení rozpočtové kázně, když se stěžovatel neztotožňuje s jejich právním názorem. Ústavní stížnost tak představuje především polemiku s rozhodnutími finančního úřadu a správních soudů, které uskutečnily přezkum rozhodnutí vedlejšího účastníka o odvolání (jež stěžovatel nenapadá). Jde přitom z velké části o opakování argumentace, se kterou se již vypořádal Nejvyšší správní soud.

14. Ústavní soud neshledal žádné ústavněprávně významné pochybení v rozhodovací činnosti správních orgánů a soudů, které by mělo vést ke zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí. Naopak má za to, že soudy své závěry dovodily ze - stěžovatelem nezpochybňovaného - zjištěného skutkového stavu a své právní hodnocení věci přesvědčivým způsobem odůvodnily. I z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je zřejmé, že stěžovateli se dostalo dostatečného a srozumitelného objasnění správnosti a důvodnosti rozhodování o odvodu pro porušení rozpočtové kázně.

15. Ústavní soud neshledal, že by se stěžovatelem napadená rozhodnutí ocitla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Pouhý nesouhlas se závěry správních orgánů a soudů při použití zákona porušení práva na soudní ochranu nezpůsobuje a důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.

16. Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že postupem finančního úřadu a soudů nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

17. Pro rozhodnutí o návrhu na zrušení napadených ustanovení zákona o rozpočtových pravidlech je podstatnou okolnost, že ústavní stížnost byla odmítnuta. Návrh dle § 74 zákona o Ústavním soudu je totiž návrhem, který sdílí právní "osud" odmítnuté ústavní stížnosti; Ústavní soud proto návrh na zrušení uvedených ustanovení odmítl dle § 43 odst. 2 písm. b) téhož zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. srpna 2020

Jiří Zemánek v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru