Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3218/16 #1Usnesení ÚS ze dne 01.11.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - OS Břeclav
Soudce zpravodajFiala Josef
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spra... více
Věcný rejstříkPromlčení
Dobré mravy
Restituce
pohledávka
EcliECLI:CZ:US:2016:3.US.3218.16.1
Datum podání26.09.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 11

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb.

40/1964 Sb., § 524, § 100

42/1992 Sb.


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3218/16 ze dne 1. 11. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů Přemysla Průdka a Ludmily Průdkové, oba zastoupeni Mgr. Žanetou Vítů, advokátkou, sídlem náměstí T. G. Masaryka 46/1, Břeclav, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. června 2016 č. j. 14 Co 97/2016-221 a proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 16. října 2015 č. j. 107 C 58/2011-150, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Břeclavi, jako účastníků řízení, a společnosti ZEPRO a. s., sídlem Přítluky 152, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhají zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť mají za to, že jimi bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z rozhodnutí k ní přiložených, přitom vyplývá, že Okresní soud v Břeclavi (dále jen "okresní soud") svým rozsudkem ze dne 16. 10. 2015 č. j. 107 C 58/2011-150 uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli částku 23 544 Kč s úrokem z prodlení z této částky od 5. 10. 2011 do zaplacení (výrok I.) a dále vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovatelce částku 34 719 Kč s úrokem z prodlení z této částky od 5. 10. 2011 do zaplacení (výrok II.). V té části žaloby, v níž se stěžovatelé domáhali po vedlejší účastnici zaplacení úroku z prodlení za předcházející období, žalobu zamítl (výrok III.). Doplňujícím usnesením ze dne 13. 1. 2016 č. j. 107 C 58/2011-155 okresní soud rozhodl o nákladech na provedení důkazů. Ve svém rozhodnutí prvostupňový soud zejména konstatoval, že nezkoumal samotný vznik pohledávky stěžovatelů podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), neboť z předložených listin i z vyjádření účastníků řízení bylo zřejmé, že existenci pohledávky stěžovatelů považují za nespornou. Nadto okresní soud k námitce promlčení vedlejší účastnice konstatoval, že pohledávky stěžovatelů v době podání žaloby v rozsahu, jak byly žalovány, promlčeny nejsou. Pohledávka za stěžovatelem (resp. původně za Veronikou Průdkovou) přešla podle smlouvy ze dne 28. 6. 1994 na vedlejší účastnici z původního dlužníka Zemědělského družstva Přítluky - Nové Mlýny. Na základě této smlouvy byla potom dne 3. 4. 2000 podepsána nová smlouva o postoupení pohledávky, kterou byla na vedlejší účastnici postoupena nesplacená část původní pohledávky. V této smlouvě se vedlejší účastnice nově zavázala nesplacenou část pohledávky v celkové výši 91 253 Kč zaplatit do 12 let, to znamená, že vedlejší účastnice měla stěžovateli každý rok zaplatit částku 7 848 Kč. Vzhledem ke splatnosti do 12 let byla poslední splátka splatná dne 31. 12. 2012. V žalobě podané dne 5. 4. 2011 stěžovatel požadoval zaplacení splátek za roky 2008, 2009 a 2010, tedy splátek, které byly v době podání žaloby nezaplacené, ale byly splatné a nebyly promlčené.

3. Stejně tak pohledávka stěžovatelky přešla na žalovanou z původního dlužníka Zemědělského družstva Přítluky - Nové Mlýny. K původní smlouvě byl dne 27. 3. 2000 uzavřen dodatek, kterým byla změněna původní smlouva o postoupení pohledávky tak, že vedlejší účastnice se nově zavázala nesplacenou část pohledávky zaplatit do 18 let. Vedlejší účastnice měla tedy každý rok zaplatit stěžovatelce sjednanou částku, a vzhledem ke splatnosti do 18 let bude poslední splátka splatná 31. 12. 2018. V žalobě podané dne 5. 4. 2011 stěžovatelka požadovala zaplacení splátek za roky 2008, 2009 a 2010, tedy splátek, které byly v době podání žaloby nezaplacené, byť už byly splatné a nebyly promlčené.

4. Pokud stěžovatelé zároveň s jistinou požadovali zaplacení úroků z prodlení za předchozí období, pak okresní soud žalobu zamítl, neboť v řízení nebylo prokázáno, že stěžovatelé vedlejší účastnici předložili změnu smlouvy ze dne 3. 4. 2000, respektive dodatek ke smlouvě ze dne 27. 3. 2000 (srov. shora), takže ona se mohla domnívat, že stěžovatelé tyto dokumenty nepodepsali.

5. K odvolání vedlejší účastnice i stěžovatelů změnil Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu tak, že ve vyhovující části žalobu stěžovatelů zamítl a ve zbývajícím rozsahu prvostupňový rozsudek potvrdil. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

6. Ke změně prvostupňového rozsudku krajský soud zejména uvedl, že na základě zopakovaného dokazování dospěl k závěru, že Veronika Průdková a stěžovatelka smlouvou uzavřenou dne 28. 6. 1994 postoupily pohledávky vzniklé podle zákona o půdě za Zemědělským družstvem Přítluky - Nové Mlýny, a to za úplatu rovnající se výši postoupených pohledávek, která měla být zaplacena ve dvanácti ročních splátkách, poslední tedy nejpozději do 31. 12. 2006. Poté byl sepsán a dne 3. 4. 2000 podepsán návrh na uzavření nové smlouvy o postoupení téže pohledávky, která již byla postoupena, a to ve zbylé výši 91 253 Kč, v níž byla stanovena nová lhůta splatnosti 12 let. Odhlédnuto od skutečnosti, že stěžovatel neprokázal, že návrh této smlouvy přijal v přiměřené době tak, aby mohlo dojít k účinnému uzavření smlouvy (to znamená ke změně smlouvy původní), byla by uvedená smlouva absolutně neplatná již proto, že v době jejího uzavření stěžovatel nebyl věřitelem postupované pohledávky. Tímto věřitelem byla naopak vedlejší účastnice, jíž byla předmětná pohledávka proti Zemědělskému družstvu Přítluky - Nové Mlýny platně postoupena dne 28. 6. 1994 Veronikou Průdkovou. Stěžovatel by se tak mohl domáhat plnění z této smlouvy pouze jako právní nástupce Veroniky Průdkové, za něhož se v žalobě označuje, nicméně v řízení netvrdil ani neprokázal, jak uvedenou pohledávku po Veronice Průdkové nabyl. Ani v takovém případě by však jeho žalobě nebylo možno podle krajského soudu vyhovět, neboť nárok ze smlouvy ze dne 28. 6. 1994 byl v době podání žaloby (duben 2011) promlčen.

7. K nároku stěžovatelky pak krajský soud konstatoval, že ta uzavřela dne 28. 6. 1994 platnou smlouvu o postoupení pohledávky, stejně jako v případě smlouvy uzavřené Veronikou Průdkovou. Dne 3. 4. 2000 mělo sice dojít k uzavření dodatku k této smlouvě prodlužující splatnost úplaty až do roku 2018, nicméně ani v tomto případě nebylo prokázáno, že by došlo k účinnému uzavření tohoto dodatku včasným přijetím návrhu ze strany stěžovatelky. Vedlejší účastnice v řízení tvrdila, že vypracovaný návrh dodatku zaslala stěžovatelce poštou, nicméně podepsaná listina jí stěžovatelkou vrácena nebyla a tuto listinu žalovaná viděla až u jednání před soudem prvního stupně konaného dne 17. 10. 2012. Bylo tak na stěžovatelce, aby prokázala, že podepsaný návrh uvedeného dodatku žalované doručila, což však neučinila.

8. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil krajský soud v Brně odkazem na § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "občanský soudní řád"), s tím, že nárok stěžovatelů je odvozen od restitučních předpisů, a nedošlo-li by k jeho promlčení, žalobě by bylo vyhověno. Proto, vzhledem k povaze uplatněných nároků a vzhledem k důvodům, pro které byla žaloba nakonec zamítnuta, by bylo vůči stěžovatelům nepřiměřeně tvrdé, pokud by jim soud uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů.

II.

Argumentace stěžovatelů

9. V návaznosti na tyto závěry obecných soudů stěžovatelé zejména zdůrazňují, že námitka promlčení byla vedlejší účastnicí vznesena v rozporu s dobrými mravy a soudy k ní neměly přihlížet. Krajský soud se navíc podle stěžovatelů dopustil přepjatého formalismu, tvrdí-li ve svém rozsudku, že stěžovatelé neunesli důkazní břemeno ke svému tvrzení o uzavření smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 3. 4. 2000 a k dodatku ke smlouvě ze dne 27. 3. 2000. Krajský soud konečně podle stěžovatelů změnil právní hodnocení věci, avšak v rozporu s občanským soudním řádem nepoučil stěžovatele zejména v otázce nástupnictví po paní Veronice Průdkové a neprovedl důkaz usnesením z dědického řízení. Navíc podle stěžovatelů nelze přehlédnout, že to byli oni, kdo přijali nový návrh žalované na prodloužení doby splatnosti výše specifikovaných pohledávek a byly tedy v dobré víře, že jejich nároky budou plně uspokojeny.

III.

Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti

10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), ústavní stížnost je proto přípustná.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

12. Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

13. Namítají-li stěžovatelé, že žalovaným uplatněná námitka promlčení byla v rozporu s dobrými mravy, pak k takto příkrému závěru Ústavní soud v právě projednávané věci nedospěl. Na jedné straně je jistě pravda, že ve věci jde ve své podstatě o vypořádání restitučního nároku stěžovatelů a tedy o odčinění křivd z období nesvobody, na druhou stranu stěžovatelé netvrdí žádný důvod, proč k podání žaloby přistoupili až v roce 2011. Přitom sami v ústavní stížnosti potvrzují východisko obecných soudů, že původně měly být jejich pohledávky uhrazeny v roce 2006. Sami také v ústavní stížnosti uvádějí, že poslední splátky za období roku 2000 a roku 2001 jim vedlejší účastnice uhradila v roce 2003 a od té doby jim neuhradila ničeho (srov. výslovně stranu 4 ústavní stížnosti). Vedlejší účastnice tak zjevně řádně neplnila ani za původního vymezení splatnosti jednotlivých splátek a sama okolnost změny splatnosti na její chování neměla zásadnější vliv. To Ústavní soud uvádí toliko potud, vyslovují-li stěžovatelé v ústavní stížnosti domněnku, že nebýt jejich dobré vůle a souhlasu se změnou splatnosti, vedlejší účastnice by námitku promlčení vznést nemohla. Tak tomu ale - jak vyplývá právě i jen ze samotné ústavní stížnosti - není a vedlejší účastnice byla v prodlení (alespoň podle toho, co uvádějí sami stěžovatelé) jak podle nového, tak podle původního určení splatnosti jednotlivých plnění. Přesto však stěžovatelé v ochraně svých práv nebyli důslední, aniž by ovšem naznačili jakýkoliv důvod, proč tomu tak bylo.

14. Přitom možnost či eventuální nemožnost domoci se soudní ochrany svých práv je jednou z důležitých komponent při vážení toho, zda následné uplatnění námitky promlčení je či není nemravné [srov. k tomu přiměřeně například nález Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2010 sp. zn. IV. ÚS 262/10 (N 198/58 SbNU 749) a judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu tam citovanou]. Naopak skutečnost, že dlužník měl něco plnit a plnit nemusí jen proto, že vznese námitku promlčení (jako se to stalo v tomto případě) v rozporu s dobrými mravy není, neboť je to podstata samotného promlčení. Nelze rovněž přehlédnout, že oba soudy v daném případě uvažovaly obdobně, neboť okresní soud část žaloby stěžovatelů zamítl vzhledem ke vznesené námitce promlčení.

15. V této souvislosti rovněž okresní soud konstatoval, že stěžovatelé neprokázali, že změnu splatnosti pohledávek v roce 2000 akceptovali. Okresní soud z toho vyvodil důsledky jen pro část příslušenství jistiny, avšak krajský soud tuto skutečnost důsledně - a podle Ústavního soudu správně - aplikoval i na jistinu samotnou. Stěžovatelé by zkrátka tak jako tak o část splátek díky vznesené námitce promlčení přišli, bez ohledu na návrh dohody o změně splatnosti. V daném kontextu tak námitku promlčení nelze spojovat výhradně se změnou smlouvy, s níž stěžovatelé v roce 2000 podle svého tvrzení souhlasili.

16. Upozorňují-li stěžovatelé na to, že aktivní legitimaci stěžovatele krajský soud - bez náležitého poučení - zpochybnil nedostatkem jeho právního nástupnictví, aniž by o změně právního hodnocení z jeho strany účastníky řízení poučil, pak ani této námitce Ústavní soud nemohl přiznat příslušnou relevanci, neboť - jak plyne z ústavní stížností napadeného rozsudku odvolacího soudu - šlo o argument toliko doplňkový, když i ve vztahu ke stěžovateli postavil soud svůj závěr primárně na vznesené námitce promlčení. Proto také není rozhodné, zda skutečně bylo běžnou praxí vedlejší účastnice měnit podmínky splatnosti už dříve uzavřených smluv. I kdyby tomu tak bylo, stěžovatelé patřičně nevysvětlují, jak by z toho bylo možné dovodit, že oni se změnou souhlasili a svůj souhlas s návrhem na změnu smluv v přiměřené době vyjádřili.

17. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) zaručená stěžovatelům ústavním pořádkem, a proto byla jejich ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. listopadu 2016

Josef Fiala v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru