Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3215/20 #1Usnesení ÚS ze dne 07.01.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - KS Praha
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkpoučení
poplatek/osvobození
poplatek/soudní
EcliECLI:CZ:US:2021:3.US.3215.20.1
Datum podání16.11.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 30 odst.1, § 138 odst.1, § 5

99/1993 Sb., § 135 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3215/20 ze dne 7. 1. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. H., zastoupené Mgr. Martinem Pixou, advokátem, sídlem Lannova tř. 1893/32a, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2020 č. j. 29 Cdo 4246/2018-362, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. května 2018 č. j. 2 Cmo 53/2018-300 ve znění usnesení ze dne 7. srpna 2018 č. j. 2 Cmo 53/2018-308 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. srpna 2017 č. j. 49 Cm 464/2012-228, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 22. 8. 2017 č. j. 49 Cm 46412012-228 zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 23. 10. 2012 č. j. 49 Cm 464/20l2-16, jímž původně uložil J. V. (dále jen "žalovaný") zaplatit stěžovatelce směnečný peníz ve výši 2 000 000 Kč s 6% úrokem od 1. 7. 2012 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 6 666 Kč a náhradu nákladů řízení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.) a státu (výrok III). Krajský soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že stěžovatelce nesvědčí právo na plnění ze směnky, jejíhož zaplacení se v daném řízení domáhá. V řízení jde o směnku vlastní, která měla být dle tvrzení stěžovatelky vystavena žalovaným dne 19. 5. 2006, znějící na směnečný peníz 2 000 000 Kč a splatná 30. 6. 2012 (dále jen "sporná směnka"). Přitom zejména krajský soud uzavřel, že rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") ze dne 18. 3. 2016 č. j. 4 T 128/2015-496, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 10. 2016 č. j. 3 To 397/2016-535, byla stěžovatelka uznána vinnou zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3, alinea prvá, ve spojení s § 238 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), za což jí byl uložen i trest propadnutí věcí ? sporné směnky. K odvolání stěžovatelky byl usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), potvrzen jako správný rozsudek krajského soudu a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

3. Stěžovatelka podala proti rozhodnutí vrchního soudu dovolání opřené o dovolací důvody podle § 237 občanského soudního řádu, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu odmítl jako nepřípustné.

II.

Argumentace stěžovatelky

4. Podstatou námitek stěžovatelky je procesní pochybení krajského soudu, který nesplnil poučovací povinnost o jejích právech a povinnostech dle § 5 občanského soudního řádu, tímto postupem zasáhl do práva na spravedlivý proces a toto pochybení mohlo mít vliv na správnost rozsudku. Stěžovatelka v dostatečném předstihu požádala o odročení jednání z důvodu podané ústavní stížnosti (sp. zn. III. ÚS 2308/17), ale krajský soud její žádosti nevyhověl. Stěžovatelka následně navrhla, aby byla vyslechnuta u soudu v místě bydliště, a to z důvodu finanční nouze. Svoji tíživou sociální situaci řádně doložila doklady (rozhodnutí Úřadu práce o nepřiznání podpory v nezaměstnanosti stěžovatelce a jejímu manželovi, dávky státní sociální podpory v nezaměstnanosti z 8. 6. 2017 a 26. 7. 2017), ale soud nikterak nereagoval. Dále tvrdila, že došlo k porušení rovnosti stran tím, že jí nebyl krajským soudem určen zástupce pro řízení a neměla možnost se vyjádřit ke změně ve složení senátu. Soudní řízení bylo zatíženo značnými průtahy, u krajského soudu trvalo téměř pět let, kdy soud vyčkával na výsledek trestního řízení u okresního soudu (rozsudek ze dne 18. 3. 2016 č. j. 4 T 128/2015-496). Vrchní soud ani Nejvyšší soud vady předchozího řízení nenapravily, opravné prostředky uplatněné stěžovatelkou odmítly a vůbec se porušením procesních pravidel nezabývaly. Stěžovatelka dále namítá porušení práva na spravedlivý proces a odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, dle které jsou taková rozhodnutí nepřezkoumatelná (nálezy II. ÚS 3161/08, I. ÚS 3324/15). Stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozhodnutí napadená ústavní stížností a přiznal jí právo na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem tzv. podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody[srov. např. nález ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 888/14 (N 140/74 SbNU 185) nebo nález ze dne 12. 1. 2009 sp. zn. II. ÚS 1975/08 (N 7/52 SbNU 73)]. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

7. Ústavní stížnost je nesouhlasem stěžovatelky se závěry krajského soudu, že stěžovatelce nesvědčí právo na plnění ze směnky, jejíhož plnění se v daném případě domáhá a tvrdí, že došlo k porušení procesních pravidel v řízení před krajským soudem, který dle § 5 občanského soudního řádu nepoučil stěžovatelku o procesních právech, a usiluje o revizi skutkových zjištění a právních závěrů. Takto postavenou ústavní stížností pokračuje v polemice se soudy uplatněním námitek, které jim adresovala již dříve, a k nimž se krajský soud a vrchní soud podrobně ve svých rozhodnutích vyjádřily, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení však Ústavnímu soudu nepřísluší.

8. V projednávaném případě byl krajský soud dle § 135 odst. 1 občanského soudního řádu vázán výrokem o vině a trestu (okresní soud č. j. 4 T 128/2015-496 a Krajský soud v Českých Budějovicích č. j. 3 To 397/2016-535), z nichž vyplynulo, že stěžovatelka blíže nezjištěným způsobem neoprávněně bez vědomí a souhlasu žalovaného, který trpí praktickou slepotou, zfalšovala, popřípadě neoprávněně zneužila jeho pravý podpis a takto vyhotovila spornou směnku, jak vyplynulo z dokazování u okresního soudu. Stěžovatelka byla uznána vinnou, že padělala platební prostředek (spornou směnku) v úmyslu jej použít jako pravý, čímž spáchala zločin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3, alinea prvá, ve spojení s § 238 trestního zákoníku, za což jí byl mimo jiné uložen trest propadnutí věci ? sporné směnky, jakožto věci, které bylo užito ke spáchání trestného činu. Z obsahu odůvodnění vrchního soudu vyplynulo, že kdyby žalovaný spornou směnku platně podepsal, muselo by to být formou úředního zápisu (čl. III. § 2 zák. č. 191/1950 Sb., směnečný a šekový), neboť trpí nevyléčitelnou chorobou, jejímž důsledkem je praktická slepota. Sporná směnka je ve vlastnictví státu a stěžovatelka není aktivně legitimována k vymáhání uplatněné pohledávky.

9. Ústavní soud neshledal důvodnými námitky stěžovatelky o porušení procesních pravidel v řízení před krajským soudem, který dle § 5 občanského soudního řádu nepoučil stěžovatelku o možnosti požádat o osvobození od soudních poplatků a vyjádřit se k osobě soudce. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že smyslem poučovací povinnosti dle § 5 občanského soudního řádu není poskytnutí kompletního návodu jak má účastník v řízení jednat, aby dosáhl žádaného účinku, nýbrž odstranění případné nepřiměřené tvrdosti v situacích, kdy by účastník řízení pro nedostatek procesně právních znalostí mohl utrpět újmu na svých právech [srov. nález ze dne 29. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 74/94 (N 42/3 SbNU 297); usnesení ze dne 5. 3. 1998 sp. zn. III. ÚS 480/97 (U 18/10 SbNU 403); nález ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3849/11 (N 151/74 SbNU 289)]. Podle § 138 odst. 1 občanského soudního řádu platí, že na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků dle § 30 odst. 1 občanského soudního řádu, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno.

10. Ústavní soud zdůrazňuje, že ve věci stěžovatelky tvrzená procesní pochybení krajského soudu by ani nemohla mít vliv na rozhodnutí v meritu věci, neboť v době rozhodování civilního soudu byl v právní moci rozsudek o spáchání trestného činu. Rozhodující krajský soud byl vázán výrokem, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal (dle § 135 odst. 1 občanského soudního řádu). Z výroku o vině je nutno vycházet jako z celku a brát v úvahu jeho právní i skutkovou část s tím, že řeší naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu konkrétním jednáním obviněného. Rozsah vázanosti trestním rozsudkem je pak dán mírou, v níž jsou znaky skutkové podstaty trestného činu zároveň významnými okolnostmi pro rozhodnutí o uplatněném nároku.

11. Vznáší-li stěžovatelka obdobné námitky i proti rozhodnutí o dovolání, z jeho obsahu je patrné, že Nejvyšší soud dovolání napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu odmítl jako nepřípustné. Stěžovatelka nevystihla způsobilý dovolací důvod dle § 241a odst. 1 občanského soudního řádu, neotevřela jakoukoli otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo a jež by splňovalo předpoklady přípustnosti dovolání vymezené § 237 občanského soudního řádu. Nejvyšší soud dovolání odmítl a ani jeho zdůvodnění nebudí žádné pochybnosti.

12. Ústavní soud uzavírá, že civilní soudy tří stupňů se zabývaly relevantními námitkami stěžovatelky, které uplatňuje také v ústavní stížnosti, přičemž se s nimi ústavně konformně vypořádaly. Lze tak konstatovat, že postupem soudů při vydání napadených rozhodnutí nedošlo k porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 Úmluvy či dalších základních práv, která se obsahově překrývají s komplexní garancí řádného řízení podle hlavy páté Listiny. Za situace, kdy stěžovatelka se domáhá plnění ze směnky, za jejíž padělání byla shledána vinnou ze spáchání trestného činu, nelze po civilním soudu požadovat, aby ignoroval odsuzující rozsudek a přiznal jí plnění. Ústavní soud se ztotožňuje s právním posouzením věci civilními soudy, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož nezasahuje, a argumentaci stěžovatelky judikaturou nepovažuje za případnou.

13. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené postupoval podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Ústavní soud neshledal návrh stěžovatelky důvodným a nepřiznal jí zaplacení nákladů řízení před Ústavním soudem státem vzhledem k tomu, že stěžovatelka nebyla v řízení o ústavní stížnosti úspěšná.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. ledna 2021

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru