Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 321/15 #1Usnesení ÚS ze dne 26.02.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Vsetín
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDokazování
žaloba/na určení
Dědictví
Společná domácnost
dědic
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.321.15.1
Datum podání02.02.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 475 odst.1, § 485 odst.1

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 321/15 ze dne 26. 2. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti MUDr. Otto Štacha, zastoupeného JUDr. Radkem Kellerem, advokátem se sídlem v Brně, Jaselská 23, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2014 sp. zn. 21 Cdo 2924/2014, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 3. 2014 sp. zn. 57 Co 874/2013 a proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 6. 8. 2013 sp. zn. 11 C 63/2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušil shora označená rozhodnutí, vydaná v jeho občanskoprávní věci.

Okresní soud ve Vsetíně v záhlaví identifikovaným rozsudkem zamítl stěžovatelovu žalobu, vycházející z ustanovení § 485 odst. 1 obč. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "obč. zák."), jíž se jako tvrzeně oprávněný dědic domáhal určení, že je vlastníkem (a spoluvlastníkem) tam specifikovaných nemovitostí, které děděním nabyl žalovaný; Krajský soud v Ostravě tento rozsudek potvrdil, a následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud rovněž ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.

Těžištěm sporu byla v dané věci skutková otázka, zda žalovaný žil se zůstavitelkou ve společné domácnosti ve smyslu ustanovení § 475 odst. 1 obč. zák., a zda mu tím svědčí lepší dědický titul než stěžovateli.

Porušení svých základních práv spatřuje stěžovatel v tom, že nalézací i odvolací soud nehodnotily provedené důkazy řádně, neboť na základě korektního hodnocení by musely dospět k závěru, že žalovaný se zůstavitelkou ve společné domácnosti nežil. Soudy obou stupňů dle názoru stěžovatele vycházely převážně z obsahu svědeckých výpovědí příbuzných žalovaného, a současně zcela upozadily výpovědi svědků, kteří nebyli k účastníkům řízení v žádném příbuzenském vztahu, a které k důkazu navrhl.

Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Z obsahu ústavní stížnosti, neobsahující (s výjimkou pouhého odkazu na dovolávaná ustanovení Listiny) žádnou ústavněprávní argumentaci, je zřejmé, že jí stěžovatel pouze pokračuje v polemice se skutkovými závěry obecných soudů, přičemž - nedůvodně - očekává, že na jejím základě podrobí Ústavní soud rozhodnutí nalézacího soudu dalšímu (instančnímu) přezkumu z pozic věcné správnosti; k tomu však Ústavní soud v žádném případě nebyl Ústavou povolán (viz výše).

Je proto namístě toliko zaznamenat, že není spolehlivého důvodu pro úsudek, že obecné soudy vybočily ze zásad hodnocení důkazů, zakotvených v ustanovení § 132 o. s. ř.; z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá odpovídající a přezkoumatelný vztah mezi provedenými důkazy a rozhodným závěrem o kvalifikovaném soužití žalovaného se zůstavitelkou před její smrtí, a ani okolnost, že provedené důkazy by mohly být (ve svém souhrnu) hodnotitelné i jinak, bez dalšího porušení stěžovatelových základních práv nezakládá. Oproti názoru stěžovatele soudy řádně zdůvodnily, ze kterých důkazů pro jednotlivá dílčí zjištění vycházely, a které důkazy (a z jakého důvodu) naopak ponechaly stranou (srov. zvláště str. 7 rozsudku odvolacího soudu a str. 8 rozsudku nalézacího soudu, kde se dokládá, proč nepokládaly za určující obsah pro stěžovatele klíčové svědecké výpovědi JUDr. Zdeňka Lance).

Argument pro kasační zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů tedy očividně absentuje.

Ve vztahu k ústavní stížností taktéž napadenému usnesení Nejvyššího soudu potom stěžovatel v ústavní stížnosti žádnou konkrétní kritiku nesměřuje; postačí proto pouze uvést, že ani Ústavní soud na postupu dovolacího soudu žádné ústavněprávně relevantní deficity neshledává.

Na podkladě řečeného je namístě závěr, že se stěžovateli zásah do ústavně zaručených základních práv doložit nezdařilo.

Ústavní soud pak přistoupil k aplikaci ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež mu umožňuje odmítnout podání, které sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání je nicméně zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Stěžovatelovu ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný proto Ústavní soud podle tohoto ustanovení bez jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. února 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru