Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 321/01Usnesení ÚS ze dne 05.12.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkškoda/náhrada
důkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2002:3.US.321.01
Datum podání28.05.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

85/1996 Sb., čl.


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 321/01 ze dne 5. 12. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 321/01

Ústavní soud rozhodl dne 5. prosince 2002 v senátě složeném z předsedy

JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Evy Zarembové mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H.Š., zastoupené JUDr. R.D., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. března 2001, sp. zn. 15 Co 550/2000, 15 Co 109/2001, spolu s návrhem na přiznání náhrady nákladů řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst.1,§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka v řízení o nárok na zaplacení 22.000,- Kč, z titulu náhrady škody vzniklé porušením povinností advokáta, zamítavý rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. března 2001 (15 Co 550/2000,

15 Co 109/2001-69), kterým byl potvrzen předcházející rozsudek (Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 11. května 2000 - 6 C 566/99-411) a současně zrušeno usnesení soudu prvého stupně ze dne 28. června 2000, dle kterého žádný z účastníků nebyl povinen zaplatit soudní poplatek. Stěžovatelka tvrdila, že obecný soud svým rozhodnutím porušil její ústavně zaručená základní práva garantovaná Listinou základních práv a svobod, a to v dané věci, konkrétně právo na soudní ochranu čl. 36 odst. 1.

Podle odůvodnění ústavní stížnosti, obsahově shodného s jejími stanovisky a závěry pojatými do opravných prostředků, stěžovatelka tvrdila, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku příčinné souvislosti mezi prokázaným porušením právní povinnosti žalované a vzniklou škodou; odůvodnění rozsudku je vybudováno na nepřiléhavé právní úvaze, kdy odvolací soud sice aplikoval správné ustanovení hmotného práva, ovšem extrémně nesprávně jej vyložil. Stěžovatelka brojila i proti povšechnému rozsudku odvolacího soudu také z důvodu odepření práva na dvojinstančnost řízení, neboť tento princip patří mezi komponenty práva na spravedlivý proces a argumentovala judikaturou Ústavního soudu i Nejvyššího soudu ČR.

Stěžovatelka závěrem ústavní stížnosti navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jak vpředu je označeno, svým nálezem zrušil a nahradil jí, jako osobě zdravotně postižené (je poživatelkou plného invalidního důchodu), náklady řízení před Ústavním soudem.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelka proti napadenému rozhodnutí současně s ústavní stížností podala i dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatelky odmítl dle § 243b odst. 4 věty první o. s. ř. a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř., aniž se mohl zabývat věcí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů. Dovolací soud neshledal ani přípustnost dovolání v posuzované věci ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jelikož ani tyto vady nebyly zjištěny. Nejvyšší soud ČR proto dovolání usnesením odmítl, přičemž jeho rozhodnutí je plně v souladu se zákonem, zejména jestliže obecné soudy se také řádným a ústavně konformním způsobem vypořádaly s tvrzeními stěžovatelky a zřetelně a úplně vyložily rozhodovací důvody v odůvodnění svých rozhodnutí, a to natolik úplně (§ 157 odst. 2 o. s. ř.), že jim ani pod aspekty ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nelze nic vytknout.

Již samotné důvody ústavní stížnosti, jimiž stěžovatelka svá tvrzení o porušení ústavně zaručených práv podložila, nevyvolávají pochybnosti o tom, že jimi stěžovatelka usiluje o přezkum věcné správnosti či legality jí napadeného rozsudku odvolacího soudu a že tak přehlíží ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, dle níž se takový přezkum z pravomoci Ústavního soudu vymyká (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další); protože jde o konstantní judikaturu Ústavního soudu obecně přístupnou, pro odůvodnění tohoto usnesení postačí stěžovatelku na ni odkázat, aniž by se jevila potřeba k zásadám dříve vyloženým cokoli dodávat; ústavní stížnost stěžovatelky byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost její neopodstatněnosti je dána jak povahou uplatněných důvodů, tak - a to především - konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno.

Z důvodů takto vyložených byla ústavní stížnost stěžovatelky posouzena jako zjevně neopodstatněná, o takto podané ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.

Ústavnísoud neshledal stěžovatelčin návrh důvodným a nepřiznal stěžovatelce zaplacení nákladů řízení před Ústavním soudem státem, vzhledem k tomu, že stěžovatelka nebyla v řízení o ústavní stížnosti úspěšná.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 5. prosince 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru