Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3207/11 #1Usnesení ÚS ze dne 24.11.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Hradec Králové
SOUD - OS Pardubice
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací předstižná vazba
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spr... více
Věcný rejstříktrestná činnost
vazba/propuštění z vazby
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.3207.11.1
Datum podání26.10.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 8 odst.5

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 67 písm.c, § 134 odst.2, § 72 odst.3, § 73a odst.2 písm.b


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3207/11 ze dne 24. 11. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 24. listopadu 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. O., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Bártou, advokátem v Plzni, nám. T. G. Masaryka 25, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 31. 8. 2011 č. j. 14 To 269/2011-40 a usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 26. 7. 2011 sp. zn. 24 Nt 674/2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 11. 10. 2011 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, a to z důvodu, že zasahují do principu právní jistoty a důvěry v právo a že porušují čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.

Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným usnesením Okresního soudu v Pardubicích (dále jen "okresní soud") byla podle § 72 odst. 3 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") zamítnuta žádost stěžovatele jako obviněného o propuštění z vazby, přičemž podle § 73a odst. 2 písm. b) tr. ř. nebyla přijata nabídka peněžité záruky. Uvedený soud dospěl k závěru, že u stěžovatele je i nadále dán důvod vazby uvedený v § 67 písm. c) tr. ř. Proti tomuto rozhodnutí brojil stěžovatel stížností, tu však Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.

V ústavní stížnosti stěžovatel vytýká jak okresnímu, tak krajskému soudu, že nesprávně, resp. nepřípustně extenzivně vyložily ustanovení § 67 písm. c) tr. ř. Tvrdí, že nebezpečí opakování trestné činnosti musí hrozit bezprostředně, tedy toto nebezpečí musí být akutní, časově naléhavé, a že opakování trestné činnosti se může vztahovat pouze na trestnou činnost stejné právní kvalifikace, nikoliv opakování stejného druhu trestné činnosti, tj. majetkové trestné činnosti, jak nesprávně uvedl krajský soud. Tento soud dále neuvedl, z jakých konkrétních skutečností tato obava vyplývá a z čeho lze vyvodit, že hrozí akutní nebezpečí další trestné činnosti, jestliže údajná trestná činnost byla odhalena, veškeré předměty byly zajištěny a ostatní spoluobvinění jsou rovněž ve vazbě. Dále stěžovatel uvádí, že účelu vazby lze dosáhnout jinak, což zdůvodňuje tím, že je osobou bezúhonnou a že nabídl písemný slib, dohled probačního úředníka a peněžitou záruku. Krajskému soudu stěžovatel vytýká i to, že ve svém rozhodnutí podrobně popsal, jakým způsobem měl (stěžovatel) páchat trestnou činnost, tyto informace však nejsou obsaženy v usnesení o zahájení trestního stíhání, resp. toto rozhodnutí postrádá náležitosti uvedené v § 134 odst. 2 tr. ř., protože není odůvodněno, a (tak) z něj není patrno, jakým způsobem a jakou konkrétní činností se měl podílet na trestné činnosti. Z tohoto důvodu lze prý těžko odůvodnit obavu z opakování trestné činnosti. Tato argumentace zůstala ze strany orgánů činných v trestním řízení bez povšimnutí, krajský soud pak nevyvrátil podezření, že vazba je účelová, když jediný z obviněných, který vypovídal a do určité míry usvědčoval ostatní spoluobviněné, nebyl vzat do vazby.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

Dle ustálené judikatury Ústavního soudu platí, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 90 věta druhá, čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Je proto věcí obecných soudů, aby na základě konkrétních okolností případu posoudily, zda byly naplněny všechny zákonné podmínky pro vzetí obviněného do vazby, jimiž jsou (stručně řečeno) jednak existence některého z vazebních důvodů, jednak "důvodného podezření" a také soulad případné vazby s principem subsidiarity. Úkolem Ústavního soudu je především přezkoumat, zda obecné soudy své závěry o naplnění uvedených podmínek řádně (tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky) ve svých rozhodnutích zdůvodnily, a tedy zda jejich rozhodování nenese známky libovůle. Jde-li o věcné posouzení zmíněných podmínek, ingerence Ústavního soudu do tohoto rozhodování se omezuje výlučně na vady mající za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); jaké to jsou, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu, v principu lze ale říci, že musí jít o zcela zásadní pochybení.

Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na údajné vady usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání, z čehož má zřejmě plynout i neexistence zmíněného "důvodného podezření", jež je podle ustanovení § 67 tr. ř. podmínkou pro vzetí obviněného do vazby. Stěžovatel však v tomto ohledu pouze opakuje svou argumentaci, kterou uplatnil v řízení před obecnými soudy, přičemž z rozhodnutí napadených ústavní stížností plyne, že se okresní i krajský soud danou otázkou podrobně zabývaly a že své závěry řádně odůvodnily, přičemž se dostatečně, resp. "přezkoumatelným způsobem" vypořádaly s přednesenými námitkami.

Pokud jde o vazební důvod ve smyslu § 67 písm. c) tr. ř., jehož naplnění stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž popírá, z napadených rozhodnutí lze zjistit konkrétní skutečnosti, o které obecné soudy opřely své přesvědčení o tom, že by stěžovatel mohl trestnou činnost opakovat, když poukázaly na povahu, rozsah a závažnost stíhané trestné činnosti, na dobu, po kterou měla být páchána, na výši škody, kterou měli obvinění způsobit, a v souvislosti s tím na skutečnost, že stěžovatel nebyl nikde zaměstnán a že si touto cestou opatřoval finanční prostředky. Vzhledem k tomu, že danou argumentaci ve vztahu k danému vazebnímu důvodu nelze pokládat za zjevně nepřípadnou, není možné ani považovat závěr obecných soudů o naplnění uvedeného vazebního důvodu za "extrémní", jenž by opravňoval Ústavní soud k zásahu do daného soudního rozhodování. Pokud se jedná o posouzení "stupně nebezpečí", že se stěžovatel dopustí jednání předpokládaného v uvedeném ustanovení, odlišný názor Ústavního soudu na tuto otázku by důvodem k takovému zásahu nemohl být (k důvodům viz výše), a tudíž ani ústavní stížnost založená na polemice s hodnocením obecných soudů nemůže být shledána opodstatněnou.

Stěžovatel také v ústavní stížnosti namítal, že krajský soud vadně vyložil pojem "opakování trestné činnosti". Krajský soud však v tomto bodě postupoval v souladu s názory právní teorie i praxe, přičemž s ohledem na přesvědčivé argumenty, které daný výklad podporují (viz Šámal, P., a kol.: Trestní řád, Komentář, I. díl, 6. vydání, 2008, s. 472), Ústavní soud ani v této námitce nemohl stěžovateli přisvědčit. Jde-li o další námitky v ústavní stížnosti obsažené (možnost nahrazení vazby jiným opatřením, vazba jako forma psychického nátlaku), s nimi se rovněž krajský soud plně vypořádal, a ani v tomto případě Ústavní soud žádné pochybení (ústavněprávní povahy) nezjistil; proto stěžovatele odkazuje na řádně odůvodněné závěry tohoto soudu.

Z výše uvedených důvodů pak Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. listopadu 2011

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru