Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3207/10 #1Nález ÚS ze dne 31.08.2011Vztah principu právní jistoty a žaloby na určení vlastnického práva k nemovitosti

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO - církev
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
základní ústavní principy/demokratický právní ... více
Věcný rejstříkžaloba/na určení
pozemek
Stát
Vlastnictví
církevní majetek
vlastnické právo/ochrana
Katastr nemovitostí
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 146/62 SbNU 263
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.3207.10.1
Datum vyhlášení20.09.2011
Datum podání11.11.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 2 odst.3

2/1993 Sb., čl. 2 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 29

344/1992 Sb., § 1 odst.2

46/1948 Sb.

99/1963 Sb., § 80 písm.c


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Existence duplicitního zápisu vlastnického práva k nemovitosti v katastru nemovitostí porušuje princip právní jistoty. Pokud zápis v katastru nemovitostí nelze odstranit mimosoudně na základě dohody, je určovací žaloba jediným prostředkem nápravy, přičemž je třeba presumovat naléhavý právní zájem duplicitně zapsaného vlastníka na určení vlastnictví.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelky Římskokatolické farnosti Štěpánkovice zrušil III. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 31. 8. 2011 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1522/2009 ze dne 18. 8. 2010 a rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 42 Co 684/2008 ze dne 19. 12. 2008 pro rozpor s čl. 2 odst. 3 Ústavy a s čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Narativní část

Stěžovatelka se žalobou domáhala určení, že je vlastníkem nemovitostí v žalobě označených. Okresní soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že je dán stěžovatelčin naléhavý právní zájem na určení vlastnictví, a konstatoval, že předmětné nemovitosti jsou ve vlastnictví jednak stěžovatelky, jednak České republiky. Napadeným rozhodnutím krajský soud změnil rozsudek okresního soudu tak, že stěžovatelčinu určovací žalobu zamítl s poukazem na nesprávnou interpretaci ustanovení § 29 zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, a tedy neexistenci naléhavého právního zájmu. Stěžovatelčino dovolání nejvyšší soud v části směřující proti výroku rozsudku krajského soudu ve věci samé zamítl, neboť (v souladu se stanoviskem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st.22/05 a nálezem sp. zn. Pl. ÚS 9/07) podle jeho názoru se v daném případě jednalo o typický restituční případ převzetí nemovitostí státem a ani duplicitní zápis v katastru nemovitostí není s to založit naléhavý právní zájem na určení vlastnictví.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud v prvé řadě konstatoval, že jakkoli si je vědom vázanosti nejvyššího soudu výše označeným stanoviskem pléna a nálezem Ústavního soudu, nebylo posouzení otázky naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva k nemovitostem ústavně konformní. Podle Ústavního soudu totiž v dané věci existující duplicitní zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí, jenž odporuje principu právní jistoty, dostatečně osvědčoval naléhavý právní zájem stěžovatelky na určení vlastnictví, a to i v souvislosti s exkluzivitou vlastnického práva. Pakliže v dané věci nedošlo k odstranění duplicitního zápisu vlastnického práva mimosoudně, nebylo možné jej odstranit jinak než určovací žalobou, přičemž dle Ústavního soudu je v takovém případě třeba vycházet z názoru, že duplicitně zapsaný vlastník má vždy naléhavý právní zájem na určení vlastnictví. Ústavní soud uzavřel, že při posouzení existence naléhavého právního zájmu obecné soudy dostatečně nerespektovaly přiměřenou ochranu stěžovatelčiných práv. Pro rozpor s čl. 36 odst. 1 a čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy byla proto napadená rozhodnutí obecných soudů zrušena.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Pavel Holländer. Žádný soudce neuplatil odlišné stanovisko.

III.ÚS 3207/10 ze dne 31. 8. 2011

N 146/62 SbNU 263

Vztah principu právní jistoty a žaloby na určení vlastnického práva k nemovitosti

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila - ze dne 31. srpna 2011 sp. zn. III. ÚS 3207/10 ve věci ústavní stížnosti Římskokatolické farnosti Štěpánkovice, Hlavní 231/78, Štěpánkovice, proti rozsudkům Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1522/2009 ze dne 18. 8. 2010 a Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 42 Co 684/2008 ze dne 19. 12. 2008 vydaným v řízení o stěžovatelčině žalobě na určení vlastnictví k nemovitostem.

Výrok

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 1522/2009 ze dne 18. 8. 2010 a rozsudek Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 42 Co 684/2008 ze dne 19. 12. 2008 se ruší.

Odůvodnění:

Stěžovatelka svou ústavní stížností navrhuje, s tvrzením porušení základních práv zaručených čl. 1, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.

Jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti a obsahu spisu Okresního soudu v Opavě sp. zn. 10 C 151/2006, byla napadená rozhodnutí vydána v řízení zahájeném k žalobě stěžovatelky směřující proti Pozemkovému fondu na určení, že stěžovatelka je vlastníkem nemovitostí v žalobě označených. Soud prvního stupně po provedení dokazování zejména listinnými důkazy v jeho rozhodnutí vyjmenovanými a po jejich zhodnocení učinil závěr, že naléhavý právní zájem stěžovatelky na požadovaném určení je dán a že vlastníkem předmětných pozemků zapsaných v katastru nemovitostí na LV č. 1597 pro katastrální území Štěpánkovice pro dva vlastníky, a to pro stěžovatelku a pro Českou republiku s právem hospodaření ve prospěch žalovaného, je stěžovatelka, která podle soudu prokázala, že původních pozemků, z nichž byly předmětné pozemky vyčleněny, se zákon č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě), nedotkl, když z pozemkové reformy, a tedy z výkupu pozemků státem na základě uvedeného zákona, byly tyto pozemky vyloučeny výměrem ONV v Hlučíně ze dne 22. 4. 1949 ve znění výměru KNV v Ostravě ze dne 10. 11. 1949 a když nepřisvědčil námitce žalovaného, že by stát uvedené pozemky vydržel.

Prvým z výše označených napadených rozhodnutí byl odvolacím soudem změněn rozsudek Okresního soudu v Opavě tak, že určovací žaloba stěžovatelky byla zamítnuta v podstatě s odůvodněním, že soud prvního stupně nesprávně posoudil otázku aplikace ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, a tím i otázku naléhavého právního zájmu stěžovatelky na požadovaném určení, přičemž se odůvodnění rozhodnutí dovolává také nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 528/02 ze dne 2. 2. 2005 (N 23/36 SbNU 287).

Dovolání podané stěžovatelkou proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu bylo následně druhým z napadených rozhodnutí v části směřující proti výroku odvolacího soudu ve věci samé zamítnuto, když dovolací soud s odkazem na vlastní judikaturu (rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 814/2005, sp. zn. 28 Cdo 3318/2006) a zejména pak na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005 (ST 21/39 SbNU 493; 477/2005 Sb.), z něhož je podrobně v odůvodnění rozhodnutí citováno, jakož i s poukazem na další rozhodnutí Ústavního soudu, a to stanovisko jeho pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 22/05 ze dne 1. 11. 2005 (ST 22/39 SbNU 515; 13/2006 Sb.) a nález sp. zn. Pl. ÚS 9/07 ze dne 1. 7. 2010 (N 132/58 SbNU 3; 242/2010 Sb.), považoval dovolání za nedůvodné. V daném sporu jde podle dovolacího soudu o typický restituční případ převzetí nemovitostí státem bez právního důvodu a existence duplicitního zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí na těchto závěrech nic nemění, neboť jen z toho důvodu nelze naléhavý právní zájem na požadovaném určení dovodit.

Proti rozhodnutím odvolacího a dovolacího soudu směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatelka po popisu průběhu dané věci a jejích skutkových okolností oponuje uvedeným soudy přijatým závěrům. Je přesvědčena o tom, že v tomto případě naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva existuje, "protože stávajícím stavem je nejisté postavení žalobce, avšak stejně právně nejisté je také právní postavení žalovaného, a to s ohledem na duplicitní zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí, a jedině určovací žaloba může odvrátit spory účastníků, které mezi nimi ohledně předmětných nemovitostí mohou v budoucnu vzniknout nebo jejichž vznik bezprostředně hrozí". Určovací žaloba je podle ní v daném případě ryzím nástrojem prevence, který nenahrazuje právní prostředky ochrany ve své době nevyužité nebo neúspěšné a stejně tak ani nezpochybňuje zákonnost před téměř šedesáti lety uskutečněných veřejnoprávních postupů. Zdůrazňuje, že její právní předchůdce již ve své době úspěšně využil dostupných prostředků ochrany, na základě kterých samotný stát již v roce 1949 rozhodl o vyloučení předmětných nemovitostí z výkupu dle zákona č. 46/1948 Sb. Tento stav však není správně promítnut do zápisu v katastru nemovitostí. Dále ve stížnosti podrobně rozvádí důvody, které podle ní svědčí tomu, že závěry stanoviska Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (uveřejněného pod č. 477/2005 Sb.) na její případ nedopadají. Mimo jiné tak zdůrazňuje, že její žaloba nenarušila právní jistotu žalovaného, právní nejistota žalovaného existuje i bez podání určovací žaloby, a to právě s ohledem na duplicitní zápis vlastnického práva k nemovitostem. Dovozuje dále, že v důsledku napadených rozhodnutí o zamítnutí její určovací žaloby došlo nejen k porušení práva na soudní ochranu a jejího vlastnického práva, ale i k porušení čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Z těchto a dalších v ústavní stížnosti podrobně rozvedených důvodů i s odvoláním na judikaturu Ústavního soudu [nálezy sp. zn. I. ÚS 663/06 ze dne 24. 6. 2009 (N 149/53 SbNU 811), sp. zn. Pl. ÚS 9/07 (viz výše), sp. zn. IV. ÚS 42/09 ze dne 29. 12. 2009 (N 260/55 SbNU 509), sp. zn. I. ÚS 544/06 ze dne 3. 12. 2007 (N 217/47 SbNU 855)] navrhuje stěžovatelka zrušení napadených rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako účastník tohoto řízení ve svém písemném vyjádření k obsahu ústavní stížnosti v podstatě uvedl, že důvody, jež ho vedly k vydání napadeného rozhodnutí, jsou dostatečně vyjádřeny v jeho odůvodnění. Jeho závěr o absenci naléhavého právního zájmu na straně stěžovatelky na požadovaném určení má jednoznačnou oporu v konstantní judikatuře jak soudu Nejvyššího, tak i soudu Ústavního. Závěry obsažené v četné judikatuře citované v napadeném rozsudku, z níž soud vycházel, se vztahují i na tento případ, v němž stát v rozhodném období neoprávněně převzal držbu dotčených nemovitostí. Nejvyšší soud se domnívá, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní práva stěžovatelky, jichž se dovolává, ústavní stížnost je podle něj nedůvodná, a navrhl proto, aby byla zamítnuta, pokud nedojde k jejímu odmítnutí.

Krajský soud v Ostravě jako účastník tohoto řízení v písemném vyjádření k obsahu ústavní stížnosti dal najevo své přesvědčení, že k porušení ústavních práv stěžovatelky nedošlo, a odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.

Pozemkový fond České republiky - v řízení před obecnýmisoudy žalovaný - se svého postavení vedlejšího účastníka tohoto řízení vzdal ve smyslu ustanovení § 28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

Ústavnísoud poté, co se seznámil s obsahem připojeného spisu Okresního soudu v Opavě sp. zn. 10 C 151/2006, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Aniž by Ústavnísoud sám v tomto řízení jakkoliv hodnotil samotnou otázku vlastnictví k předmětným pozemkům, je toho názoru, že posouzení otázky naléhavého právního zájmu stěžovatelky na požadovaném určení v napadených rozhodnutích obecnými soudy není ústavně konformní. Na rozdíl od dovolacího soudu, a to i při vázanosti stanovisky pléna Ústavního soudu dovolacím soudem v jeho rozhodnutí citovanými i dalšími nálezy jím označenými, je totiž Ústavní soud v posuzovaném případě toho názoru, že zjištěný fakt již existujícího duplicitního zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí k předmětným pozemkům, který navozuje stav nepochybně odporující principu právní jistoty, naléhavý právní zájem stěžovatelky na požadovaném určení dostatečně osvědčuje a že se také posuzovaný případ od případů, z nichž vycházela označená stanoviska pléna Ústavního soudu, odlišuje. Na tomto místě je třeba připomenout judikaturu Ústavního soudu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 709/09 ze dne 20. 10. 2009 (N 222/55 SbNU 85) a řadu dalších], v níž Ústavní soud dal najevo, že považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na zjištěných skutkových okolnostech. Jak již bylo výše naznačeno, v dané věci právě fakt existence zápisu vlastnického práva pro dva vlastníky v evidenci nemovitostí považuje Ústavní soud za určující pro posouzení naléhavosti právního zájmu stěžovatelky, a to s ohledem na již zmiňovaný princip právní jistoty v souvislosti s exkluzivitou vlastnického práva, jež vylučuje, aby k jedné a téže věci mělo vlastnické právo více osob, nejde-li o spoluvlastnictví [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 35/96 ze dne 12. 9. 1996 (N 76/6 SbNU 45)]. V dané věci k odstranění duplicitního zápisu vlastnictví nedošlo mimosoudně (souhlasným či jednostranným prohlášením), nelze jej tedy odstranit jinak než určovací žalobou; přitom je třeba vycházet z názoru, že duplicitně zapsaný vlastník má vždy naléhavý právní zájem na určení vlastnictví již proto, že rozhodnutí o takové určovací žalobě bude podkladem pro řádný zápis v katastru nemovitostí. V tomto směru je možno odkázat i na odbornou literaturu (srov. Trajer Václav, Trajerová Pavlína. Katastr nemovitostí. 2. vydání. Praha, 2010, str. 273). Na uvedený závěr pak podle názoru Ústavního soudu v posuzované věci nemůže mít vliv okolnost, že duplicitní zápis vlastnického práva se vztahuje k církevnímu majetku, resp. že jedním z duplicitně zapsaných vlastníků je církev.

Z uvedeného je patrno, že Ústavnísoud považuje interpretaci použitého ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. v napadených rozhodnutích za ústavně nekonformní, nerespektující dostatečně přiměřenou ochranu práv stěžovatelky, a proto napadená rozhodnutí obecných soudů pro porušení práva na soudní ochranu (čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod) podle § 82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb. zrušil.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru