Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3204/15 #1Usnesení ÚS ze dne 26.11.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelOBEC / ZASTUPITELSTVO OBCE - Třemošnice
Dotčený orgánSOUD - NSS
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na soudní přezk... více
Věcný rejstříkObec
akt/správní
presumpce/správnosti
správní sankce
dotace, subvence
Ne bis in idem
daň/výpočet
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.3204.15.1
Datum podání30.10.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.2, čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.5

Ostatní dotčené předpisy

218/2000 Sb., § 44a odst.8, § 44 odst.1 písm.b


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3204/15 ze dne 26. 11. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele města Třemošnice, IČ 00271071, se sídlem náměstí Míru 451, Třemošnice, zastoupeného Mgr. Janou Zwyrtek Hamplovou, advokátkou se sídlem Olomoucká 36, Mohelnice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. září 2015 č. j. 2 Afs 128/2015-45, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností ze dne 28. 10. 2015, doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 10. 2015, domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces a práva vlastnického.

2. Z napadeného rozsudku se podává, že Finanční úřad pro Pardubický kraj ("správce daně") vyměřil stěžovateli penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně za období od 16. 1. 2008 do 25. 4. 2014 ve výši 3 745 455 Kč dle § 44a odst. 8 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění účinném do 19. 2. 2015. Odvolání stěžovatele proti platebnímu výměru bylo Odvolacím finančním ředitelstvím zamítnuto.

3. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 6. 5. 2015 č. j. 52 Af 49/2014-36 stěžovatelem podanou žalobu proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství zamítl. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem rovněž zamítl. V jeho odůvodnění mj. uvedl, že rozhodnutí o předepsání penále sice navazuje na rozhodnutí o platebním výměru na odvod, nicméně k uložení odvodu a předepsání penále dochází dvěma rozhodnutími, proti kterým lze brojit samostatně, a tato řízení proto nelze směšovat. V dané věci bylo nesporné, že platební výměr na odvod za porušení rozpočtové kázně nabyl právní moci dne 17. 3. 2014. Poněvadž stěžovatel povinnost uloženou tímto platebním výměrem nerespektoval, bylo mu v souladu se zákonem vyměřeno penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně. Dle Nejvyššího správního soudu se nejedná o porušení zásady zákazu dvojího trestání, neboť k vyměření odvodu a penále došlo v důsledku odlišného jednání stěžovatele, nešlo o totožný skutek.

II.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti stojí na názoru, že rozhodnutí o odvodu dotace a rozhodnutí o penále za prodlení s odvodem jsou sice formálně samostatnými rozhodnutími, obsahově však nikoli. Má za to, že nelze rozhodovat o penalizaci předtím, než je pravomocně skončeno soudní řízení o odvodu samotném, v tom stěžovatel spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces. Pokud by byla právní obrana stěžovatele v soudním řízení o vyměřeném odvodu úspěšná, pak by nebyl dán žádný předpoklad k vydání platebního výměru na jakékoli penále. Ve vztahu k penalizaci je tak zákonnost rozhodnutí o odvodu otázkou předběžnou. Stěžovatel má za to, že krajský soud měl řízení přerušit pro předběžnou otázku, kterou je právě podaná správní žaloba na odvod sám, a až poté rozhodovat o správní žalobě dotýkající se penalizace.

5. Ve vztahu k námitce týkající se porušení vlastnického práva stěžovatel uvádí, že penalizace ve výši 100 % nařízeného odvodu je zcela nepřiměřená a proti dobrým mravům, a navíc je udělena duplicitně k odvodu dotace jako další formě sankce za totéž porušení. Již samotný odvod dotace je totiž de facto sankcí, když se z prostředků města odebírá značná, dříve řádně přiznaná a "darovaná" hodnota formou nařízeného odvodu dotace, a udělení další sankce ve stejné výši je proti smyslu a účelu zákona. Podle stěžovatele by měl jako postih dostačovat odvod dotace, který již povahu sankce naplňuje. Další argumentace stěžovatele směřuje do rozhodnutí o odvodu do státního rozpočtu za porušení rozpočtové kázně.

6. Stěžovatel konečně poukazuje na to, že správní žaloba nemá odkladný účinek. Domnívá se tak, že pokud by se nebránil proti rozhodnutí o penále, a ve věci odvodu samotného by bylo žalobě vyhověno, vznikla by absurdní situace, kdy by existovalo pravomocné (a již soudně nenapadnutelné) rozhodnutí o penále ze základu, který neexistuje. Jedinou cestou k nápravě této absurdity by pak následně mohla být jen obnova správního řízení pro nové skutečnosti. Stěžovatel se proto domáhá toho, aby dosáhl jiného, logického a spravedlivého výkladu soudu, že o penalizaci je možné rozhodovat až poté, co bude postaveno najisto rozhodnutí o odvodu samotném.

III.

Formální předpoklady projednání návrhu

7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jedná se o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, a kdy může Ústavní soud zpravidla rozhodnout bez dalšího, jen na základě napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), jeho posláním je tedy především ochrana práv zaručených akty ústavního pořádku. Je záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením jednoduchého práva došlo současně i k porušení ústavně chráněného základního práva, zejména tím, že by v rozhodování obecných soudů byl v procesu interpretace a aplikace příslušných zákonných ustanovení obsažen prvek libovůle (svévole) [z rozsáhlé judikatury srov. kupř. nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 351/04 (N 178/35 SbNU 375) a ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. V souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému rozhodnutí, je pak Ústavní soud povinen ověřit, zda byly dodrženy ústavní limity vyplývající z hlavy páté Listiny, resp. zda v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich [z rozsáhlé judikatury srov. kupř. nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 351/04 (N 178/35 SbNU 375) a ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Uvedené ústavní diskrepance však Ústavní soud v dané věci neshledal.

10. Stěžovatel spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces v tom, že o jeho žalobě proti rozhodnutí o vyměření penále mělo být rozhodováno až poté, kdy bude v řízení před soudy rozhodnuto o jeho žalobě proti rozhodnutí o odvodu. Jakkoli lze jistě souhlasit se stěžovatelem, že rozhodnutí o odvodu a rozhodnutí o vyměření penále za prodlení s odvodem spolu souvisejí, resp. na sebe navazují, jak ostatně uvedly též oba rozhodující správní soudy, z hlediska soudního přezkumu je podstatné, že se jedná o dvě samostatná rozhodnutí, proti nimž se lze samostatně bránit ve správním i soudním řízení. Porušení práva na spravedlivý proces pak nelze spatřovat v tom, že žaloby proti těmto rozhodnutím soudy projednají a rozhodnou o nich samostatně. Při přezkoumání těchto rozhodnutí jsou přitom soudy v zásadě povinny vyjít ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 soudního řádu správního); i z tohoto důvodu nemůže být rozhodnutí správního soudu o žalobě proti rozhodnutí o odvodu otázkou předběžnou k rozhodnutí správního soudu o žalobě proti rozhodnutí o penále. Poněkud jiná by byla dle Ústavního soudu situace, kdy by v průběhu řízení o žalobě proti rozhodnutí o penále došlo ke zrušení rozhodnutí o odvodu (možný prostor pro prolomení zásady vázanosti soudu skutkovým stavem, srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2008 č. j.

2 Afs 9/2005-158, 1624/2008 Sb. NSS), taková situace však nenastala.

11. Pro postup správce daně, který stěžovateli vyměřil penále za prodlení s odvodem, je podstatné, že tak učinil na základě pravomocného rozhodnutí o odvodu, jakkoli stěžovatel zákonnost tohoto rozhodnutí v soudním řízení zpochybňuje, a nebylo o ní dosud před soudy rozhodnuto. Do té doby je nutno vycházet z presumpce správnosti správních aktů. Přestože podání žaloby ve správním soudnictví nemá ex lege odkladný účinek, jak stěžovatel uvádí, možnost k podání návrhu na jeho přiznání právní úprava zakotvuje (§ 73 odst. 2 soudního řádu správního); tuto možnost stěžovatel mohl využít jak v řízení o žalobě proti rozhodnutí o odvodu, tak v řízení o žalobě proti rozhodnutí o penále.

12. Co se týká námitky stěžovatele, že došlo k porušení zásady zákazu dvojího trestání (ne bis in idem), nelze jí přisvědčit. Rozhodnutí o odvodu a rozhodnutí o penále vydal správce daně na podkladě odlišných skutkových okolností; v prvním případě se jednalo o sankční rozhodnutí v důsledku porušení rozpočtové kázně, ve druhém případě pak o sankční rozhodnutí v důsledku nesplnění stanovené povinnosti k odvodu. Aby bylo možné hovořit o porušení zásady zákazu dvojího trestání, muselo by dojít k uložení sankce za stejný skutek, resp. protiprávní jednání (delikty), což v daném případě zjevně nenastalo, jak rovněž uvedl Nejvyšší správní soud.

13. Stěžovatel brojí i proti tomu, že mu bylo penále předepsáno ve výši 100 % nařízeného odvodu, což - bez podrobnější argumentace - považuje za zjevně nepřiměřené a nemravné. Stejnou námitkou se zabýval v napadeném rozsudku též Nejvyšší správní soud s tím, že poukázal na zákonnou limitaci výše penále (dle § 44a odst. 8 rozpočtových pravidel nelze předepsat penále vyšší, než je samotná částka odvodu). Ani Ústavní soud v obecné rovině neshledává stanovení takového postupu správních orgánů, resp. právní úpravu, z níž při stanovení penále tyto orgány vycházely, za prima facie takovou, která by představovala nepřípustný zásah do vlastnického práva stěžovatele. K tomu lze podotknout, že stěžovatel měl jakožto daňový subjekt v případě rozhodnutí správce daně o penále (stejně jako v případě rozhodnutí o odvodu) možnost využít procesní kroky, které by dopady těchto rozhodnutí zmírnily nebo odstranily (instituty posečkání daně, prominutí daně).

14. Argumentace, směřující do rozhodnutí o odvodu do státního rozpočtu za porušení rozpočtové kázně, nebyla relevantní v řízení před správními soudy, ze stejných důvodů (jedná se o jiné řízení) je tomu tak i v řízení o ústavní stížnosti. Jakkoli lze rozumět snaze stěžovatele o odložení povinnosti hradit penále, do okamžiku zrušení pravomocného rozhodnutí o odvodu, k čemuž dosud nedošlo, je stěžovateli uloženou povinnost nutno považovat za vykonatelnou. Postup v případě úspěšné soudní obrany ve věci žaloby proti rozhodnutí o odvodu pak stěžovatel sám v ústavní stížnosti nastiňuje (obnova řízení dle § 100 správního řádu).

15. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelem tvrzený zásah do základních práv v daném případě neshledal, a proto podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. listopadu 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru