Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3204/14 #1Usnesení ÚS ze dne 25.06.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - MS Brno
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nedodržení lhůty
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý... více
Věcný rejstříkDokazování
Promlčení
Exekuce
pohledávka
Směnečný platební rozkaz
směnky, šeky
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.3204.14.1
Datum podání02.10.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 36 odst.3

513/1991 Sb., § 408 odst.1

99/1963 Sb., § 256, § 268, § 269


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3204/14 ze dne 25. 6. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 25. června 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti JUDr. Pavla Knitla, zastoupeného JUDr. Miroslavem Tyrnerem, advokátem se sídlem Údolní 5, 602 00 Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. září 2013 č. j. 20 Co 921/2012-100, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. července 2011 č. j. 20 Co 682/2010-48 a proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 25. července 2012 č. j. 78 Nc 1961/2009-73, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 2. 10. 2014 a doplněné podáními doručenými Ústavnímu soudu dne 21. 10. 2014, dne 4. 11. 2014 a dne 4. 3. 2015, napadá stěžovatel v záhlaví usnesení označená rozhodnutí a domáhá se jejich kasace tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva na soudní a jinou právní ochranu a na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR, jakož i právo podle čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Porušení výše označených práv spatřuje stěžovatel v posouzení otázky, "jestli se obecné soudy dostatečným a ústavně konformním způsobem vypořádaly s formálními a materiálními předpoklady vykonatelnosti, tj. tím, jestli je oprávněný nositelem aktivní legitimace k návrhu na nařízení exekuce proti stěžovateli jako povinnému". Domáhá se proto posouzení, zda oba obecné soudy neaplikovaly ustanovení § 256 o. s. ř. ve spojení s § 36 odst. 3 exekučního řádu svévolným způsobem, v jehož důsledku došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces.

Stěžovatel v průběhu exekučního řízení zpochybnil jak aktivní, tak i pasivní legitimaci obou účastníků řízení když tvrdil, že oprávněný není vlastníkem vymáhaných pohledávek, neboť ty prý se staly na základě smlouvy o vkladu částí podniku majetkem jiné obchodní společnosti.

Podle názoru stěžovatele měly soudy podle ustanovení § 269 odst. 2 o. s. ř. ve věci nařídit jednání, aby bylo spolehlivě zjištěno, kdo je vlastníkem vymáhaných pohledávek, což se však nestalo a Krajský soud v Brně svým usnesením ze dne 25. 7. 2011 "jen" potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně. Soudům stěžovatel vytýká, že se otázkou aktivní legitimace oprávněného vůbec nezabývaly, přičemž Městský soud v Brně v zamítavém usnesení neuvedl žádný důvod, proč nevyhověl návrhu stěžovatele na zastavení exekuce, přičemž prý nesplnil povinnost uloženou mu § 269 odst. 2 o. s. ř. rozhodnout v případě návrhů podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zpravidla po předchozím jednání soudu. Soud tak neprovedl o sporných otázkách dokazování, přičemž se nezabýval ani další námitkou stěžovatele, že pohledávky uplatněné oprávněným zanikly splněním. K zániku pohledávek jejich kapitalizací došlo, podle názoru stěžovatele, jejich vkladem do základního kapitálu společnosti Fatra, a. s., přičemž vkladatelem byla společnost ALIACHEM, a. s., nynější Synthesia, a. s., která oproti nepeněžitému vkladu údajně obdržela plnění ve formě akcií.

Odvolací soud podle názoru stěžovatele nesplnil své povinnosti, neboť věc nesprávně právně posoudil; již soud prvního stupně nesprávně zjistil a posoudil skutkový stav projednávané věci, neboť ve věci neprovedl všechny stěžovatelem navržené důkazy, nenařídil k projednávání věci jednání.

II.

Z připojených listin se zjišťuje, že Městský soud v Brně usnesením ze dne 25. 7. 2012 č. j. 78 Nc 1961/2009-73 zamítl návrh povinného JUDr. Pavla Knitla podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. proti oprávněné Synthesia, a. s. na zastavení exekuce. Exekuce proti povinnému byla nařízena pro uspokojení pohledávky oprávněné na základě směnečného platebního rozkazu Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 2. 4. 1998. Městský soud konstatoval, že námitka promlčení kauzálního závazku je pro exekuční řízení irelevantní a na vymáhání pohledávky na podkladě směnečného platebního rozkazu nemá žádný vliv.

Krajský soud v Brně usnesením ze dne 16. 9. 2013 č. j. 20 Co 921/2012-100 usnesení soudu prvního stupně potvrdil, přičemž doplnil, že exekučním titulem je směnečný platební rozkaz, který nabyl vykonatelnosti dne 31. 1. 2000, desetiletá promlčecí lhůta skončila dnem 31. 1. 2010, oprávněný podal návrh na nařízení exekuce dne 29. 5. 2009, tedy ve lhůtě.

Krajský soud v Brně usnesením ze dne 25. 7. 2011 č. j. 20 Co 682/2010-48 potvrdil usnesení Městského soudu v Brně ze dne 9. 10. 2009 č. j. 78 Nc 1961/2009-19 o nařízení exekuce na majetek povinného podle zákona č. 120/2001 Sb. (exekučního řádu) na základě exekučního titulu - vykonatelného směnečného platebního rozkazu Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 2. 4. 1998 č. j. 3 Sm 62/98-11 ve spojení s rozsudkem Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 29. 7. 1998 č. j. 3 Cm 71/98-27 a ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 15. 1. 2004 č. j. 3 Cm 33/2003-35 k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 3 240 000,- Kč, další pohledávky 10 800,- Kč a nákladů řízení ve výši 136 962,- Kč.

O dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 9. 2013 č. j. 20 Co 921/2012-100 rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 30. 7. 2014 č. j. 30 Cdo 4444/2013-123 tak, že dovolání odmítl jako nepřípustné.

III.

Ústavní soud se nejprve zabýval splněním podmínek a předpokladů ústavní stížnosti stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., zákon o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Z obsahu ústavní stížnosti a jí napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel napadá řadu pravomocných rozhodnutí obecných soudů, přičemž pouze část ústavní stížnosti směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. září 2013 č. j. 20 Co 921/2012-100, které bylo posléze napadeno dovoláním, lze považovat za včasně podanou.

Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Stěžovatel předmětnou ústavní stížností, mimo jiné, napadá rovněž usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. července 2011 č. j. 20 Co 682/2010-48, to však nabylo právní moci již dnem 11. 8. 2011 a shora uvedenou lhůtu k podání včasné ústavní stížnosti nesplňuje. Ústavní soud se z tohoto důvodu námitkami stěžovatele, které se týkají výše označeného rozhodnutí, nemohl zabývat, neboť v této části je ústavní stížnost opožděná.

Ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. září 2013 č. j. 20 Co 921/2012-100 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 25. července 2012 č. j. 78 Nc 1961/2009-73 je zjevně neopodstatněná.

Obecné soudy se v těchto napadených rozhodnutích zabývaly návrhem stěžovatele (v procesním postavení povinného) na zastavení exekuce nařízené usnesením Městského soudu v Brně ze dne 9. 10. 2009 č. j. 78 Nc 1961/2009-19. Oba obecné soudy shodně dospěly k závěru, že argumentace stěžovatele je nedůvodná, neboť v podstatě (stejně jako i v nyní projednávané ústavní stížnosti) opakuje stále stejné námitky (námitku, že oprávněný není majitelem pohledávek z exekučního titulu a není proto aktivně legitimován k jejich vymáhání, námitku překážky věci rozsouzené), které uplatnil již v předcházejících řízeních, a na něž obecné soudy v předchozích stadiích řízení odpovídajícím způsobem reagovaly.

Ústavní soud s těmito závěry obecných soudů ohledně aktivní legitimace oprávněné a ohledně překážky věci rozsouzené, vyslovenými v rozhodnutích napadených ústavní stížností, souhlasí, a nemá, co by jim z ústavněprávních aspektů vytknul.

Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se náležitě zabývaly také stěžovatelem vznesenou námitkou promlčení ve smyslu ustanovení § 408 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Zejména soud prvního stupně v této souvislosti konstatoval, že v souladu s platnou judikaturou promlčení kauzálního závazku nemá žádný vliv na platební povinnost ze směnky, ani se nedotýká běhu promlčecí lhůty směnečného nároku. Protože směnka je specifický prostředek zajištění konkrétního závazku, nedotýká se jí běh lhůty promlčení hlavního závazkového vztahu. S tímto závěrem se ztotožnil i odvolací soud, který navíc zdůraznil, že smlouva o vkladu části podniku ze dne 1. 1. 2006 se na tu část podniku oprávněného, jejíž součástí byly vymáhané pohledávky, nevztahovala, a nemohla proto vést k převodu těchto pohledávek na společnost Fatra a. s.

Z obsahu stěžovatelem napadených rozhodnutí je tak zřejmé, že se tyto soudy námitkami stěžovatele zabývaly a to v celém jejich rozsahu, přičemž jejich závěry jsou opřeny o skutečnosti a podklady založené ve spise, případně již dříve posouzené v pravomocně skončených řízeních.

Jako zjevně neopodstatněnou shledal Ústavní soud také námitku, že obecné soudy nerespektovaly ust. § 269 odst. 2 o. s. ř. a nenařídily k projednání návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí předchozí jednání. Obecné soudy by tak byly povinny učinit, pokud by zjistily, že výkon rozhodnutí nemůže být proveden pro vadu rozhodnutí či jiného exekučního titulu, pro pochybení při nařízení výkonu rozhodnutí, pro okolnosti, které nastaly při provádění výkonu, nebo, že výkon je z jiných specifických důvodů nepřípustný. Žádnou právně relevantní skutečnost, která by odůvodňovala postup soudu ve smyslu ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., však obecné soudy v projednávané věci nezjistily. Jestliže nebylo v těchto otázkách prováděno dokazování, nebyl zřejmý důvod k tomu, aby soudy nařídily jednání ve smyslu ustanovení § 269 odst. 2 o. s. ř. Takový postup nebyl nezbytný tím spíše, že v podstatě stejné otázky byly již předmětem přezkumu obecných soudů v souvislosti s dalšími procesními prostředky, které uplatnil stěžovatel již v dřívějších pravomocně skončených řízeních.

Ústavní soud proto z důvodů výše vyložených ústavní stížnost zčásti odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) citovaného zákona jako podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. června 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru