Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 320/06Usnesení ÚS ze dne 14.09.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
Věcný rejstříkřízení/zastavení
Náklady řízení
Výkon rozhodnutí
EcliECLI:CZ:US:2006:3.US.320.06
Datum podání06.04.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 87, § 89

99/1963 Sb., § 268, § 271


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 320/06 ze dne 14. 9. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 14. září 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti JUDr. Pavla Vyžrala, soudního exekutora, Exekutorský úřad České Budějovice, Brožíkova 6, zastoupeného JUDr. Vladimírem Folprechtem, advokátem se sídlem Jeremiášova 18, České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. ledna 2006 č. j. 8 Co 282/2006-15 a usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. listopadu 2005 č. j. 24 Nc 5613/2003-12, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel se návrhem, došlým Ústavnímu soudu dne 6. 4. 2006, domáhá zrušení v záhlaví usnesení označených rozhodnutí a tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho základní právo vlastnit majetek zakotvené v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na spravedlivý proces, které zahrnuje i právo domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, zakotvené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Porušení základních práv ve smyslu čl. 11 Listiny spatřuje stěžovatel v té části výroku výše označeného soudu, jímž byla povinnost úhrady nákladů exekuce uložena povinnému, ačkoli důvodem zastavení exekuce byla její očekávaná bezvýslednost pro nedostatek v exekuci postižitelného majetku povinného. K porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy mělo dojít podle názoru stěžovatele tím, že v důsledku přepjatého formalismu obecné soudy automaticky aplikovaly princip procesního zavinění na zastavení řízení do rozhodování soudu o nákladech řízení, aniž by prý tyto soudy respektovaly názor Ústavního soudu vyjádřený v jeho nálezu ze dne 8. 8. 2005 sp. zn. II. ÚS 372/04.

II.

Z obsahu spisu Ústavní soud zjistil:

Okresní soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 25. 11. 2005 č. j. 24 Nc 5613/2003-12 zastavil exekuční řízení (výrok pod bodem I.) podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") a uložil povinnému zaplatit stěžovateli náhradu nákladů exekuce ve výši 4 951,- Kč do tří dnů od právní moci předmětného usnesení (výrok pod bodem II.), přičemž v tomto ohledu soud prvního stupně aplikoval standardní "nákladový režim exekutora" ve smyslu ustanovení § 87 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád"), podle něhož náklady exekuce hradí zásadně povinný, a uložil povinnost k úhradě nákladů exekuce povinnému, i když byl tento v řízení shledán insolventním. Podle názoru soudu prvního stupně aplikace ustanovení § 89 exekučního řádu je v dané věci vyloučena, neboť zastavení exekuce pro její bezvýslednost nelze považovat za procesní zavinění oprávněného (ve smyslu ustanovení § 271 o. s. ř.).

Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 30. 1. 2006 č. j. 8 Co 282/2006-15 usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích pod body II. a III. potvrdil s odůvodněním, že z obsahu spisu vyplývá, že nařízením exekuce se domáhal oprávněný vymožení své pohledávky včetně příslušenství. Návrhu bylo vyhověno a provedením exekuce na majetek povinného byl pověřen stěžovatel. Stěžovatel poté navrhl zastavení exekuce, protože s ohledem na dosavadní průběh exekuce je zřejmé, že pohledávky a náklady řízení budou nedobytné, takže nařízená exekuce bude v konečném důsledku neúčinná.

Nad rámec odůvodnění soudu prvního stupně odvolací soud uvedl, že ustanovení § 89 exekučního řádu je výjimkou ze zásady uvedené v ustanovení § 87 odst. 3 exekučního řádu, které dovoluje při zastavení exekuce uložit i oprávněnému náhradu nákladů exekuce, a to podle toho, z jakého důvodu k zastavení došlo. Podmínkou možnosti uložení nákladů exekuce oprávněnému je však zjištěné procesní zavinění oprávněného na zastavení exekuce (zejména nedbalostní). Protože však v dané věci oprávněný nezavinil zastavení exekuce porušením některých svých povinností a není jeho vinou, že pohledávka je v této době nedobytná, bylo nutno aplikovat ustanovení § 87 odst. 3 exekučního řádu.

K námitkám stěžovatele odvolací soud připomněl, že odvoláním napadeným usnesením mu byla přiznána náhrada nákladů exekuce proti povinnému, která je samostatným exekučním titulem, který stěžovatel může uplatnit v budoucnu.

III.

Ústavní soud přezkoumal předmětnou ústavní stížnost z hlediska možného porušení základních práv a svobod, protože pouze z tohoto pohledu je oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, a dospěl k závěru, že předmětná ústavní stížnost je neopodstatněná.

Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavní práva nebo svobody jeho účastníka.

V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda odvolacím soudem podaný výklad ustanovení § 87 odst. 3 a § 89 exekučního řádu nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení soudního exekutora v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou základních práv a svobod, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) ve smyslu její hlavy páté. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

Stěžovatel pomíjí, že Ústavní soud se k stížností otevřené otázce vyjádřil již v usnesení ze dne 31. 8. 2004 sp. zn. II. ÚS 150/04, ve kterém uvedl, že "exekutor vystupuje při své činnosti v postavení podnikatele podle obchodního zákoníku", čemuž odpovídá coby "základní charakteristika postavení podnikatele soustavná činnost prováděná za účelem dosažení zisku a ve vztahu k oprávněnému na vlastní riziko". Exekutor pak "má z úspěšného provedení exekuce zisk (odměnu), ale současně nese i riziko spočívající v tom, že majetek povinného nebude dostačovat k uspokojení oprávněného, ale i nákladů exekuce", přičemž toto riziko nelze bezdůvodně přenášet na osobu oprávněnou.

Nález Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2005 sp. zn. II. ÚS 372/04, na nějž stěžovatel odkazuje, klade důraz na zvláštnosti postavení soudního exekutora, které se odvíjejí od toho, že na něho byla přenesena faktická realizace části soudní pravomoci v oblasti výkonu rozhodnutí, a že tuto činnost vykonává exekutor za úplatu, jež při zákonem stanoveném omezení jiného výdělečného působení má logické spojení s jeho (zákonem zakotvenou) nezávislostí při výkonu exekuční činnosti. Tomu pak podle názoru Ústavního soudu musí odpovídat výklad i těch ustanovení exekučního řádu, jež upravují nároky exekutora na náhradu nákladů exekuce; "vzhledem k premise, že náklady exekutora musí být nahrazeny... není možné náhradu nákladů exekutora odmítnout s odkazem na subsidiární užití občanského soudního řádu pro nedostatek procesního zavinění", neboť zde exekuční řád zjevně "stanoví jinak" (§ 52 odst. 1 exekučního řádu). Náklady exekuce tedy musí hradit buď povinný, uzavřel Ústavní soud, a není-li to možné, "jestliže soud dospěje k závěru, že jsou důvody pro to, aby neuložil povinnost k náhradě nákladů řízení povinnému, musí být rozhodnuto o uložení povinnosti náhrady nákladů oprávněnému". Je na oprávněném, aby tato rizika zvážil již při podání návrhu na nařízení exekuce.

Ke správnému pochopení problému je nutné připomenout, že základ rozhodnutí obecných soudů byl v obou popsaných případech významně odlišný. V prvním případě obecný soud rozhodl o povinnosti k náhradě nákladů exekuce pozitivně potud, že k ní zavázal povinného, a exekutor se domáhal, aby tato povinnost stíhala oprávněného (namítaje, že povinný, byla-li exekuce zastavena pro nedostatek postižitelného majetku, je insolventní), v druhém rozhodl negativně, že exekutor právo na náhradu nákladů exekuce (včetně hotových výdajů) nemá (vůbec); právě - a jen - ve vztahu k tomuto závěru tu oponoval Ústavní soud názorem, že subsidiarita občanského soudního řádu se neuplatní.

Je zjevné, že posuzovaná věc se připodobňuje situaci případu prvního.

Ustanovení § 87 až § 89 exekučního řádu nelze interpretovat bez ukotvení v obecné úpravě nákladů řízení o výkon rozhodnutí (tj. v ustanoveních § 270 a § 271 o. s. ř.), neboť vystihují očividně jen zvláštnosti exekučního řízení s tím, že jinak se uplatní důsledky obecné subsidiarity občanského soudního řádu (§ 52 odst. 1 o. s. ř.). Tam i zde se vychází z toho, že oprávněný je procesní stranou, jíž svědčí plný úspěch ve věci (srov. § 142 odst. 1 o. s. ř.), jelikož nařízením exekuce bylo jejímu návrhu vyhověno. Úprava povinnosti k náhradě nákladů exekuce se k tomu v exekučním řízení přihlašuje výslovně (srov. § 87 odst. 3 exekučního řádu) a také v exekučním řízení platí, že nařízení exekuce se vztahuje i na povinnost k úhradě nákladů exekuce [§ 44 odst. 6 písm. d), § 87 odst.1, 3] a nákladů oprávněného (§ 87 odst. 2), bez toho, že by již zde byly specifikovány.

Tyto závěry se však váží právě jen k těm (byť jinak typickým) situacím, kdy povinnost k náhradě nákladů řízení o výkon (a exekuce) stíhá povinného. Praktické jsou ovšem i případy jiné, kdy oprávněnému "plný úspěch" nesvědčí - jmenovitě když návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) vyhověno nebylo. Zde se tento režim nákladového rozhodování logicky neuplatní a pak lze dovodit, že v takovém případě jsou ustanovení § 87 odst. 2 a 3 exekučního řádu nepoužitelná, a nezbývá, než prostřednictvím § 52 odst. 1 vycházet z ustanovení § 254 odst. 1, § 142 odst. 1, § 146 odst. 1 písm. c), odst. 2, § 146 odst. 3, příp. § 150 o. s. ř. Nejenže tedy nemusí platit, že náklady hradí oprávněnému povinný, nýbrž přichází v úvahu, že se prosadí pravidlo opačné, že oprávněný hradí náklady vzniklé v exekučním řízení povinnému.

Přímý vztah odpovídajících důsledků je však - z povahy věci - možné spojovat jen s procesním vztahem oprávněného a povinného, resp. s posuzováním náhrady nákladů, jež právě jim vznikly. Oproti řízení o výkon rozhodnutí vystupuje totiž v řízení exekučním další ("nákladový") subjekt, exekutor, s nímž zákon spojuje náklady exekuce, vymezené v § 87 odst. 1 exekučního řádu. V situaci při nařízení exekuce (když je návrhu vyhověno) zákon jeho postavení důvodně připodobňuje postavení oprávněného (§ 87 odst. 3), a ukládá povinnému, aby je exekutorovi uhradil. Avšak v případech, kdy je návrh na nařízení exekuce zamítnut (a "úspěch" má povinný), uvažovat - se zřetelem k principům, jež ovládají rozhodování o nákladech řízení vůbec - o povinnosti povinného k nákladovému plnění (včetně povinnosti vůči exekutorovi) zásadně nelze. Hledisku "úspěchu ve věci" (§ 142 o. s. ř.), o něž nezbývá než se opřít, odpovídá, že je to naopak oprávněný, koho je přiléhavé s povinností nahradit náklady exekuce identifikovat.

Pro situaci zastavení exekuce je pak potřeba založit procesně právní (nákladový) vztah mezi oprávněným a exekutorem zakotvena výslovně v § 89 exekučního řádu, podle kterého, dojde-li k zastavení exekuce, může soud uložit oprávněnému, aby nahradil náklady exekuce. Zákon však tu zjevně nečiní nic jiného, než doplňuje § 271 o. s. ř. o úpravu nákladů, na něž občanský soudní řád pamatovat z povahy věci nemohl; otevírá (toliko) prostor pro vymezení procesního vztahu k dalšímu subjektu, jímž je exekutor, a to výlučně vůči oprávněnému, neboť co do povinného platí i zde princip, vyjádřený v ustanovení § 87 odst. 3 exekučního řádu. Jinak pro rozhodování o nákladech exekuce, byla-li zastavena, platí kritéria, obsažená v ustanovení § 271 o. s. ř. (§ 52 odst. 1 exekučního řádu); subsidiární použití občanského soudního řádu je i zde nutností. Uvádí-li ustanovení § 89 exekučního řádu, že soud může uložit oprávněnému, aby nahradil náklady exekuce, neplyne odtud nejen, že tak učinit vždy musí, nýbrž nedává ani jakkoliv najevo, podle jakých kritérií o nákladech exekuce při jejím zastavení má soud rozhodnout. Tak je tomu právě proto, že tato kritéria jsou obsažena v ustanovení § 271 o. s. ř., a to, že tato kritéria jsou způsobilá založit i povinnost oprávněného, je z jeho textu nabíledni.

Jestliže tedy zhodnocením hledisek zakotvených v § 271 o. s. ř. (z jakého důvodu došlo k zastavení exekuce) to má být povinný, komu se ukládá povinnost k náhradě nákladů oprávněnému, pak je to právě on, komu musí být uložena - ve prospěch exekutora - i povinnost k náhradě nákladů exekuce. V případě, že přichází v úvahu založení povinnosti k náhradě nákladů podle § 271 o. s. ř. naopak oprávněnému, je logicky oprávněný rovněž nositelem povinnosti k náhradě nákladů exekuce, kterou (k možnému uložení) předjímá právě ustanovení § 89 exekučního řádu.

Z obsahu odůvodnění napadeného usnesení se podává, že odvolací soud tyto zásady znal a z nich vycházel.

Věcné těžiště stěžovatelovy argumentace vychází ze zvláštního základu, který představuje situace, kdy exekuce byla zastavena podle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., jestliže její průběh ukazuje, že výtěžek, kterého bude dosaženo, nepostačí ani ke krytí jejích nákladů. Uložení povinnosti k náhradě nákladů exekuce povinnému, je-li takto osvědčena jeho "insolvence", klade stěžovatel na roveň výsledku, který právě - podle jeho názoru - podrobil Ústavní soud kritice ve výše zmíněném nálezu sp. zn. II. ÚS 372/04, kdy obecné soudy náhradu nákladů exekuce soudnímu exekutorovi nepřiznaly vůbec.

Toto východisko však přijmout nelze. Nutno odlišovat, na jedné straně, rozhodl-li soud, že exekutor nemá (proti žádnému účastníkovi) právo na náhradu nákladů exekuce, a na straně druhé, jestliže nákladový výrok zní tak, že povinnost k náhradě má vůči exekutorovi povinný, byť by existoval reálný předpoklad, že pro nucené vydobytí přiznaného nároku nejsou (aktuálně) příznivé podmínky. V druhém případě totiž nejde o to, že by exekutorovi byla náhrada nákladů exekuce odpírána; ani typická "nesolventnost" povinného takové odepření nejenže nepředstavuje (náhrada je exekutorovi přiznávána), ale především platí, že hlediskem, komu uložit náhradu nákladů, není (srov. § 271 o. s. ř.) a ani z jiných důvodů být nemůže. Ostatně "aktuálně solventní" nemusí být (vždy) ani oprávněný, a dnes "insolventní" povinný jím nemusí být později. I tyto okolnosti vysvětlil stěžovateli již odvolací soud.

Jestliže neobstojí přirovnání napadené věci (nákladového výsledku) s tou, na niž stěžovatel ve výsledku odkazoval, nemohou - již proto - obstát ani ústavněprávní námitky, které z nálezu Ústavního soudu vydaného v této věci vyvozoval. Hlediska rozhodování o náhradě nákladů exekučního řízení při zastavení exekuce (§ 89 exekučního řádu, § 271 o. s. ř.), včetně rozhodování o náhradě nákladů exekuce, tedy jen ze samotného specifického postavení soudního exekutora (jehož se odkazy na tento nález stěžovatel dovolával) neplynou; východiskem i zde je určení a hodnocení důvodů, pro něž k zastavení exekuce došlo.

Nedostatek exekučně postižitelného majetku coby důvod zastavení exekuce je tradičně (a logicky) spojován s nákladovými důsledky, jež zatěžují povinného. Výjimkou je situace, kdy oprávněný nedbal požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti a návrh na nařízení exekuce podal, ačkoli mu byly k dispozici poznatky, z nichž se dal takový výsledek předvídat. Lze-li mu přičítat takovou účast na zastavení exekuce, nic nebrání (§ 89 exekučního řádu, § 271 o. s. ř.), aby byla oprávněnému uložena povinnost nejen k náhradě nákladů povinného, nýbrž i nákladů exekuce ve prospěch soudního exekutora. Je namístě též dodat, že požadavky náležité opatrnosti se vůči oprávněnému kladou přísněji, jestliže se s návrhem obrací do exekučního řízení, v němž se vznik dalších nákladů (oproti řízení o výkon rozhodnutí) dá očekávat.

Odvolací soud vycházel z předpokladu, že co do oprávněnosti "nelze shledat procesní zavinění na zastavení exekuce", a stěžovatel jej v ústavní stížnosti nezpochybnil. Ve věci ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. II. ÚS 372/04 byla situace i zde odlišná potud, že návrh na nařízení exekuce podal oprávněný poté, co byl zamítnut návrh na prohlášení konkursu pro nedostatek majetku povinného, tedy "kdy oprávněnému mohlo být zřejmé, že ani cestou exekuce zjevně nedosáhne úspěchu".

Není ani podstatné, že nepřípadně odvolací soud uvažoval o "procesním zavinění", ačkoli relevantní je, "z jakého důvodu došlo k zastavení exekuce" (§ 271 o. s. ř.); dovozený nedostatek "zavinění" oprávněné strany implikuje i nedostatek "důvodů" k zastavení exekuce, jež by mohly s ní být spojovány.

Lze tedy uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých v dané věci uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, zde splněny zjevně nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.

Ústavní stížnost je tak návrhem zjevně neopodstatněným, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.

Ústavní soud rozhodl shodně jako ve věci vedené Ústavním soudem pod sp. zn. III. ÚS 360/06 usnesením ze dne 17. 5. 2006, jelikož neshledal důvod se od závěrů v tomto rozhodnutí vyslovených nijak odchylovat.

Pro úplnost lze dodat, že odchylný názor byl vysloven v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 290/05. Názor tam formulovaný byl však již překonán stanoviskem pléna Ústavního soudu, které bylo přijato podle § 23 zákona o Ústavním soudu dne 12. září 2006 pod sp. zn. Pl. ÚS. st-23/06. V tomto stanovisku bylo vysloveno, že není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. září 2006

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru