Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 32/96Nález ÚS ze dne 12.12.1996K právnímu nástupnictví po oprávněných osobách podle zákona o půdě

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/záruka dědění
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
osoba/oprávněná
dědění/odmítnutí dědictví
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 140/6 SbNU 527
EcliECLI:CZ:US:1996:3.US.32.96
Datum podání01.02.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90, čl. 95 odst.1

2/1993 Sb., čl. 11

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 4 odst.1, § 13, § 4 odst.2 písm.c


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 32/96 ze dne 12. 12. 1996

N 140/6 SbNU 527

K právnímu nástupnictví po oprávněných osobách podle zákona o půdě

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti

navrhovatele MVDr. V. G. proti rozsudku Krajského soudu v Praze,

čj. 19 Co 10/95-52, ze dne 16. března 1995,

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 16.3.1995, čj. 19 Co

10/95-52, se zrušuje.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení

rozsudku Krajského soudu v Praze, ze dne 16.3.1995, čj. 19 Co

10/95-52, s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho základních

práv, spočívajících v čl. 90 Ústavy a čl. 11 Listiny základních

práv a svobod, a že soudy (Okresní soud v Rakovníku a Krajský soud

v Praze) porušily ustanovení §§ 132, 211 a 221 odst. 1 o.s.ř.

Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 2. 12. 1993, čj.

2 C 133/93-33, byla zamítnuta žaloba stěžovatele, směřující proti

odpůrci MUDr. J. L. tak, aby mu byla uložena povinnost učinit

projev vůle, směřující k vydání 1/12 zemědělských pozemků

v k.ú. M., okres R. Při svém rozhodování vycházel uvedený soud ze

zjištění, že navrhovatel není ve smyslu § 4 zákona o půdě osobou

oprávněnou domáhat se nároku podle citovaného zákona, včetně

nároku na vydání poměrné části vydaných nemovitostí podle ust. §

13 odst. 2 citovaného zákona. Původním vlastníkem sporných

nemovitostí byl do výše 1/2 F. K., otec M. G., dříve L., rozené K.

- manželky žalobce. Manželka žalobce však v roce 1986 zemřela

a jejími dědici byli žalobce (manžel) a žalovaný (syn z prvého

manželství). Uplatněný nárok opírá žalobce o výklad pojmu

oprávněná osoba, zveřejněný na poradě vybraných státních notářů,

a v Bulletinu advokacie č. 8/1991. Nárok na vydání nemovitostí

žalobce uplatnil u P. ú. v R., ten však jeho nárok neuznal a vydal

příslušnou část nemovitostí žalovanému. Soud se při svém

rozhodování ztotožnil s právním názorem žalovaného, že v případě

přechodu věci na stát v důsledku odmítnutí dědictví v tísni se za

původního vlastníka považuje ve smyslu § 4 odst. 1 citovaného

zákona zůstavitel, v jehož dědickém řízení k odmítnutí dědictví

došlo, nikoliv osoba, která dědictví v tísni odmítla.

Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, v němž

polemizuje s právním názorem Okresního soudu v Rakovníku a uvádí,

že při uplatnění svého nároku vycházel ze závěrů porady vybraných

státních notářů ČR z roku 1991 a četných jednání pracovníků

referátu státních notářství. Podle těchto názorů osoba, která

zemřela, ve svých právech poškozena nebyla, k tomu došlo až

následně u dědiců, kteří dědictví odmítli v tísni. Zesnulý proto

nemůže být posuzován jako oprávněný subjekt, neboť jemu žádný

nárok nevznikl. Pro stanovisko soudu neexistuje v současné

legislativě ani judikatuře žádná opora.

O tomto odvolání stěžovatele rozhodoval Krajský soud v Praze,

který svým rozsudkem ze dne 16.3.1995, čj. 19 Co 10/95-52,

rozsudek soudu I. stupně potvrdil, i když s jiným právním názorem.

Krajský soud v Praze vychází z toho, že zákon č. 229/1991 Sb.

nabyl účinnosti dnem 24. června 1991. Tímto dnem by mohl vzniknout

bývalé manželce žalobce M. G. (dříve L., rozené K.) nárok na

zmírnění následků některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči

vlastníkům zemědělského a lesního majetku v období let 1948 až

1989, pokud byly splněny zákonné předpoklady zakotvené v § 6 odst.

1 písmeno l) zák. č. 229/1991 Sb., který nemá zpětnou účinnost.

V té době však žalobce již manželem M. G. nebyl, neboť jak sám

uvedl při prvém jednání před okresním soudem, po úmrtí této své

bývalé manželky uzavřel již v roce 1990 nové manželství. Tímto

dalším sňatkem žalobce se "přetrhl" právní vztah manžela, jak jej

má na mysli ust. § 4 odst. 2 písmeno c) zákona č. 229/1991 Sb., ve

znění pozdějších předpisů.

Proti těmto rozhodnutím podal stěžovatel včas ústavní

stížnost, v níž především opět poukazuje na výklad, který byl

přijat na poradě vybraných státních notářů v roce 1991 a zveřejněn

v Bulletinu advokacie č. 8/1991 v souvislosti s aplikací zákona č.

87/1991 Sb., který však je podle něj použitelný i pro výklad

zákona č. 229/1991 Sb. S ohledem na tento výklad by podle

stěžovatele byla jeho první manželka oprávněnou osobou, pokud by

žila. Protože zemřela, přešel její nárok podle § 4 odst. 2 písmeno

c) zákona č. 229/1991 Sb. na jejího syna z prvního manželství,

MUDr. J. L., a na něj, jako jejího pozůstalého manžela. Soud

prvního stupně k tomuto výkladu žádné stanovisko nezaujal.

Ztotožnil se s názorem odpůrce, že v případě přechodu dědictví na

stát v důsledku odmítnutí dědictví v tísni se považuje za

původního vlastníka zůstavitel, v jehož dědickém řízení

k odmítnutí dědictví došlo, nikoliv osoba, která dědictví v tísni

odmítla. Odvolací soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil a dále

konstatoval, že novým sňatkem se "přetrhl" právní vztah manžela,

jak jej má na mysli ustanovení § 4 odst. 2 písmeno c) zákona č.

229/1991 Sb. Podle stěžovatele však nové manželství nemohlo na

právním vztahu k zesnulé manželce nic změnit, neboť vůči ní se

stal okamžikem její smrti pozůstalým manželem a natrvalo jím

zůstal.

Krajský soud v Praze, jako účastník řízení, ve vyjádření

k obsahu ústavní stížnosti ze dne 23.4.1996, podepsaném JUDr.

E. Z., předsedkyní senátu 19 Co, poukazuje na odůvodnění svého

rozsudku. Setrvává na původním stanovisku, že právní vztah žalobce

k bývalé manželce zanikl uzavřením nového manželství. Podle

Krajského soudu v Praze faktický stav, že totiž žalobce kdysi byl

manželem M. G., respektive po této zemřelé vdovcem, byl v době

rozhodování krajského soudu bez právního významu, nebyl-li

stěžovatel manželem, rozuměno vdovcem, po této zemřelé ke dni, kdy

zákon č. 229/1991 Sb. nabyl účinnosti. Tehdy již žalobce ve smyslu

právním manželem po zemřelé bývalé manželce nebyl. Krajský soud

uvádí, že nemohl tento fakt podepřít žádným konkrétním ustanovením

restitučních či jiných zákonů, s výjimkou snad zákona o sociálním

zabezpečení, podle něhož vdovec ztrácí nárok na vdovský důchod,

uzavře-li nové manželství. S názorem stěžovatele, že oprávněnou

osobou ve smyslu § 4 odst. 1 citovaného zákona je dědic, který

dědictví odmítl, se senát 19 Co neztotožňuje. Dále uvádí, že nelze

také souhlasit se skutkovým závěrem stěžovatele, že původní

vlastník nemovitostí F. K. ve svých právech poškozen nebyl, a že

poškozeni na svých právech byli až jeho dědicové, kteří v tísni

dědictví odmítli. Z obsahu vyjádření žalovaného k odvolání žalobce

vyplývá, že manželům K. byla jejich zemědělská usedlost

v rozhodném období "zabrána" a že z ní byli vystěhováni. Senát 19

Co se nezabýval otázkou výkladu ustanovení § 4 odst. 1 citovaného

zákona z hlediska dvou různých názorů účastníků řízení, když

považoval za nepochybné, že žalobce není manželem, resp. vdovcem,

ve smyslu právním z důvodu zániku tohoto rodinněprávního vztahu

uzavřením nového manželství. Stěžovatel se dovolává dědického

práva po své bývalé manželce, přehlíží však, že ustanovení § 4

odst. 2 zákona je ustanovení speciální ve vztahu k občanskému

zákoníku. Nárok na vydání věci podle zákona č. 229/1991 Sb. není

odvozen od dědického práva, ale ze zvláštního nástupnictví, daného

ustanovením § 4 odst. 2 tohoto zákona. Z ust. § 4 odst. 2 písm. c)

citovaného zákona, o něž stěžovatel svůj nárok opírá, pak jasně

vyplývá, že pod pojmem manžel se tu rozumí manželka prvotního

oprávněného, a protože tato již zemřela a zemřela i její dcera

- matka žalovaného, byl patřičný podíl pozůstalosti po F. K. vydán

žalovanému. K porušení čl. 90 Ústavy ČR ani čl. 11 Listiny

základních práv a svobod podle krajského soudu proto nedošlo.

JUDr. J. S., jako právní zástupce vedlejšího účastníka MUDr.

J. L., ve svém vyjádření ze dne 29.5.1996 uvádí, že základním

problémem, který řešily obecné soudy, byl výklad, kdo je

oprávněnou osobou podle zákona o půdě. V případě odmítnutí

dědictví se dědici vůbec vlastníky nestali a dědictví přešlo ze

zůstavitele přímo na stát. Oprávněnou osobou tedy byl zůstavitel,

nikoliv dědic, který dědictví odmítl. Dále uvádí, že nelze

souhlasit s argumentací krajského soudu, podle které stěžovatel

nemohl být oprávněnou osobou, protože nenaplňoval pojem "manžel".

Pokud jde o namítaná porušení § 132, 211 a 221 o.s.ř. a čl. 90

Ústavy a čl. 11 Listiny základních práv a svobod, uvádí, že

základní práva stanovená v čl. 11 nebyla porušena, protože

v případě projednávání restitučních nároků se nejedná o existující

práva, ale o práva tvrzená, která nemohla být jednáním soudů

porušena. Stěžovatelova práva na soudní ochranu podle čl. 90

Ústavy a zmíněných ustanovení o.s.ř. nebyla porušena, protože oba

soudy plně respektovaly práva stěžovatele jako účastníka soudního

řízení a nedopustily se porušení jeho procesních práv. Navrhuje

proto ústavní stížnost odmítnout.

Ze spisu Okresního úřadu v R., referátu pozemkový úřad, sp.

zn. OPÚ 506/91, vyplývá, že pozemkový úřad ve věci jednal a vydal

postupně rozhodnutí, čj. OPÚ 506/91-594-223, čj. OPÚ

506/91-596-225, čj. OPÚ 506/91-595-224, čj. OPÚ 506/91-597-226

(všechna ze dne 10. 6. 1992), dále rozhodnutí čj. OPÚ

506/91-206/206, ze dne 6. 4. 1994, čj. 506/91-282, ze dne 16. 5.

1995, a čj. 506/91-319, ze dne 1. 6. 1995. Ve všech těchto

rozhodnutích považoval za oprávněnou osobu MUDr. J. L.

O stěžovateli se pozemkový úřad zmiňoval jen v rozhodnutích čj.

506/91-282, ze dne 16. 5. 1995, a čj. 506/91-319, ze dne

1.6.1995, kde uvádí, že nárok stěžovatele "MVDr. V. G., manžela

zemřelé M. G., byl odmítnut z důvodu, že není oprávněnou osobou

podle § 4 odst. 2 písmeno c) ani jinak v souladu s § 4 zákona".

Jak plyne ze spisu Okresního soudu v Rakovníku, sp.zn. 2

C 133/93, obecné soudy se v řízení zabývaly zkoumáním otázky, kdo

je v daném případě oprávněnou osobou podle zákona č. 229/1991 Sb.,

a prováděly právní výklad ust. § 4 citovaného zákona. Oba soudy

dospěly k závěru, že stěžovatel není oprávněnou osobou, i když

každý z jiného důvodu, jak je uvedeno v odůvodněních příslušných

rozsudků.

Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom

skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl.

90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného

dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy

ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny

základních práv a svobod (čl. 83 Ústavy ČR) a pokud napadeným

rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené

ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.

Stěžovatel ve stížnosti namítá, že soud porušil při svém jednání

princip článku 90 Ústavy ČR a čl. 11 Listiny základních práv

a svobod. Ústavní soud ČR se proto podanou stížností zabýval

z tohoto hlediska.

Zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě

a jinému zemědělskému majetku, byl vydán proto, aby byly zmírněny

následky některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům

zemědělského a lesního majetku v období let 1948 až 1989. Tento

zákon, jako součást širšího komplexu restitučních zákonů, upravuje

v § 4 jak okruh oprávněných osob, tak právní nástupnictví po

těchto osobách. Tato ustanovení jsou ve vztahu k ustanovením části

sedmé (§ 460 až 487) občanského zákoníku lex specialis. To

znamená, že na přechod nároků v rámci restitucí zemědělského

majetku se tato ustanovení občanského zákoníku aplikovat nedají.

Oprávněnou osobou je ve smyslu ust. § 4 odst. 1 zákona č.

229/1991 Sb. státní občan ČSFR (dnes ČR), jehož nemovitosti přešly

v rozhodném období na stát nebo na jiné právnické osoby. Zemře-li

taková osoba, jsou oprávněnými osobami další osoby uvedené § 4

odst. 2 citovaného zákona. Podle § 4 odst. 2 písmeno c) citovaného

zákona to jsou děti a manžel osoby uvedené v odst. 1, všichni

rovným dílem. Zemřelo-li dítě před uplynutím lhůty uvedené v § 13

citovaného zákona, jsou na jeho místě oprávněnými osobami jeho

děti, a zemřelo-li některé z nich, jeho děti [§ 4 odst. 2 písmeno

c) citovaného zákona].

Původní vlastník F. K. zemřel 19.2.1962 bez závěti. Dědici

jeho majetku byly tři dcery (jedna z nich byla později zemřelou

manželkou stěžovatele) a manželka, každá 1/4 z poloviny společného

majetku manželů K. Dědičky se však v rámci dědického řízení

dědictví vzdaly, což bylo potvrzeno Státním notářstvím v L.

rozhodnutím ze dne 18.8.1964, čj. D 129/63-52. Podle znění § 509

tehdy platného zákona č. 141/1950 Sb., občanského zákoníka, nabyly

dědictví okamžikem smrti zůstavitele. Tehdy platná právní úprava

přiznávala právo dědičkám dědictví odmítnout, což také (pod

nátlakem) učinily. Tím zrušily následky přechodu majetku, k němuž

došlo smrtí zůstavitele, a dědictví přešlo na stát okamžikem, kdy

dědičky zemřelého F. K. dědictví (byť v tísni) odmítly. Z hlediska

§ 4 zákona č. 229/1991 Sb. se dědičky tímto okamžikem staly

oprávněnými osobami podle odst. 1 tohoto zákona. Jednou

z oprávněných osob byla i dcera zemřelého F. K. - M. G., pozdější

manželka stěžovatele. M. G. však 24.9.1986 zemřela. Ve smyslu

§ 4 odst. 2 písmeno c) zákona č. 229/1991 Sb. se stali oprávněnými

osobami její syn z prvého manželství MUDr. J. L. a "pozůstalý"

manžel MVDr. V. G., a to rovným dílem.

K přechodu vlastnického nároku z oprávněné osoby na její

právní nástupce došlo ve smyslu § 4 odst. 2 písmeno c) zákona č.

229/1991 Sb. ex lege. Lze souhlasit s tím, co uvádí ve svém

vyjádření krajský soud, totiž že ustanovení § 4 zákona č.

229/1991 Sb. je ve vztahu k občanskému zákoníku lex specialis

upravující přechod nároků a že nárok na vydání věci podle tohoto

zákona není odvozen od dědického práva, ale ze zvláštního

nástupnictví, daného ustanovením § 4 odst. 2 tohoto zákona. Rovněž

tak lze souhlasit s názorem, že pojmem "manžel", uvedený v § 4

odst. 2 písmeno c) tohoto zákona, se míní manžel původní oprávněné

osoby, uvedené v odst. 1 téhož ustanovení. Nelze však souhlasit

s tím, že opětovným sňatkem pozůstalého manžela byl "přetržen"

právní vztah manžela (resp. vdovce) oprávněné osoby ve smyslu

restitučních zákonů tím, že v době rozhodování o restitučních

nárocích již nebyl stěžovatel v právním postavení vdovce. Podle

názoru Ústavního soudu je rozhodující, zda existoval právní vztah

manželství v době smrti oprávněné osoby. Je totiž třeba důsledně

odlišovat nároky rodinněprávní, nároky sociálního zabezpečení

a nároky restituční. Odkaz krajského soudu na zákon o sociálním

zabezpečení, který uvádí ve vyjádření k ústavní stížnosti, tu není

na místě. Opětovným sňatkem nepochybně z hlediska rodinného práva

a práva sociálního zabezpečení zaniká právní stav "vdovec", avšak

tím nezaniká právní vztah "manžel osoby uvedené v odst. 1" podle

§ 4 odst. 2 písmeno c) zákona č. 229/1991 Sb. a jeho restituční

nároky.

Ústavní soud ČR má za to, že rozhodnutím obecných soudů

nebylo porušeno ustanovení čl. 11 Listiny základních práv

a svobod. Tento článek stanoví právo vlastnit majetek, zákonný

obsah vlastnického práva a zaručuje dědictví. Tato práva

stěžovatele nebyla postupem soudů ani jejich rozhodnutími

porušena. Právo stěžovatele vlastnit majetek, zákonný obsah tohoto

práva, ani právo na dědění nebyly zpochybněny. Stejně tak soudy

neporušily povinnosti, stanovené jim ustanoveními § 211, 132

a 221 odst. 1 o.s.ř. Soudy přihlížely k tomu, co vyšlo při řízení

najevo. Pokud stěžovatel namítá, že soudy nepostupovaly podle

stanoviska publikovaného v Bulletinu advokacie č. 8/1991, je třeba

poukázat na čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, podle kterého je soudce při

rozhodování vázán výlučně zákonem. Stanoviska různých orgánů mohou

být nanejvýš pomůckou soudu pro rozhodování ve věci, v žádném

případě však nejsou pro soud závazná.

Krajský soud v Praze však tím, že rozhodl, že stěžovatel není

oprávněnou osobou, porušil jeho právo dané čl. 90 Ústavy ČR, který

stanoví, že soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem

stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům a právo dané čl.

95 odst. 1 Ústavy ČR, podle kterého je soudce při svém rozhodování

vázán zákonem. Výklad, ke kterému obecné soudy při rozhodování

dospěly, není v souladu s právem a soudy tudíž neposkytly

stěžovatelovým právům požadovanou ochranu, neřídily se

ustanoveními zákona.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavnímusoudu

nezbylo, než rozhodnout, jak je uvedeno ve výroku.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 12. prosince 1996

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru