Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3191/14 #1Usnesení ÚS ze dne 23.10.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 4
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací útěková vazba
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací předstižná vazba
zák... více
Věcný rejstříkvazba/důvody
vazba/vzetí do vazby
EcliECLI:CZ:US:2014:3.US.3191.14.1
Datum podání30.09.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 8 odst.5

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 67 písm.a, § 67 písm.b, § 67 písm.c


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3191/14 ze dne 23. 10. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 23. října 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Ladislava Tesaříka, právně zast. JUDr. Ritou Kubicovou, advokátkou se sídlem Ruská 87/11, 703 00 Ostrava - Vítkovice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. července 2014 sp. zn. 8 To 314/2014 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. června 2014 sp. zn. 0 Nt 3641/2014, za účasti 1) Městského soudu v Praze a 2) Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi měla být porušena jeho základní ústavně garantovaná práva podle článků 8 odst. 1, odst. 2 a odst. 5, a čl. 36 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z ústavní stížnosti plyne, že základní práva stěžovatele měla být porušena jeho vzetím do vazby bez existence skutečností, které by zakládaly důvodnou obavu, že by měl uprchnout, nebo se v průběhu trestního stíhání ukrývat, dále že není naplněn ani vazební důvod daný § 67 písm. c) tr. řádu. Stěžovatel namítá, že soudy při posuzování vazebních důvodů nerespektovaly judikaturu Ústavního soudu a nezabývaly se námitkami obviněného. Omezily se jen na hrozbu vysokého trestu odnětí svobody a na to, že spoluobvinění jsou i někteří členové rodiny a že by mohl stěžovatel utéci do zahraničí, neboť má trvalý pobyt v Rakousku a vlastní nemovitost v USA.

Stěžovatel má za to, že kdyby se soudy dostatečně zabývaly všemi okolnostmi případu a respektovaly rozhodovací praxi Ústavního soudu a zejména patřičně odůvodnily své závěry, tak by musely dojít k závěru, že riziko útěku nebo vyhýbání se trestnímu řízení stěžovatelem je zcela vyloučeno, případně oslabeno natolik, že je možné stěžovatele z vazby propustit za případného nahrazení vazby některým z opatření dle trestního řádu, např. odebráním cestovních dokladů.

Proto stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 zrušil.

II.

Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se zjišťuje:

Stěžovatel (v trestním řízení "obviněný") je obviněn ze zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 al. 2 tr. zákoníku, zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), b), odst. 4 písm. a), b) a c) tr. zákoníku a přečinu neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Trestných činů se měl dopustit spolu s dalšími obviněnými jednáním podrobně popsaným v usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 12. 6. 2014, stručně řečeno tím, že měl se spoluobviněnými provozovat činnost platebních institucí ve smyslu zákona č. 284/2009 Sb., ačkoliv věděl, že k takovému podnikání nemá příslušné oprávnění ČNB a zároveň vědomě zastíral původ peněz získaných trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby na území ČR v souvislosti s obchodem se zbožím z Asie, případně umožnil toto zastření skutečným odesílatelům peněz a měl si za své služby nechat zaplatit se spoluobviněnými částku 2.428.000 EUR a 449.000,- USD, tedy nejméně 65.559.000,- Kč.

Stěžovatel byl vzat do vazby usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 6. 2014 z důvodů § 67 písm. a), písm. b), písm. c) tr. řádu. Stížnost obviněného byla jako nedůvodná zamítnuta usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. července 2014.

III.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle ustanovení článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že jím zdůrazňovaná zásada minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci hraje mnohem významnější roli právě při přezkumu postupu státních orgánů v přípravné fázi trestního řízení. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně konstatoval, že je nutno ingerenci do činnosti orgánů veřejné moci rozhodujících v rámci přípravného řízení považovat, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za nežádoucí, ba nepřípustnou. Tato kasační ingerence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesně právnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit [viz např. nález Ústavního soudu

sp. zn. II. ÚS 336/06, případně usnesení sp. zn. III. ÚS 1549/13, III. ÚS 1549/13, dostupné v internetové databázi NALUS].

V posuzované věci však Ústavní soud neshledal žádné důvody pro kasační zásah.

Základní podmínkou zbavení osobní svobody je důvodné podezření ze spáchání trestného činu. Předpokládá existenci skutečností nebo důkazů způsobilých přesvědčit objektivního pozorovatele, že osoba mohla spáchat trestný čin. Podezření ze spáchání trestného činu musí být důvodné jak v tom směru, zda byl spáchán určitý konkrétní trestný čin, tak i zda jej spáchala dotyčná osoba. Z povahy věci vyplývá, že stupeň podezření nemůže být tak vysoký, jaký se vyžaduje pro obžalobu, natož pak pro odsouzení.

Zákonná úprava důvodů vazby v ustanovení § 67 trestního řádu vyžaduje už při počátečním zbavení svobody kumulaci důvodného podezření s některým z důvodů vazby v tomto ustanovení uvedených.

Omezení svobody vazbou jako takové není v rozporu s presumpcí neviny, byť je zřejmé, že mezi nimi z povahy věci existuje napětí. Skutečnost, že obviněný je považován za nevinného, teoreticky brání tomu, aby byl zbaven svobody před svým odsouzením, ledaže je to bezpodmínečně nutné, aby mohlo být provedeno řízení, obviněný postaven před soud a rozhodnuto o oprávněnosti jeho obvinění. Presumpce neviny je implicitním základem striktního vymezení podmínek a trvání vazby v článku 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") resp. § 67 a násl. tr. řádu. Korelátem presumpce neviny je princip proporcionality, který stanoví rozumný poměr mezi závažností donucovacího opatření zasahujícího do základních práv na jedné straně a účelem tohoto opatření na straně druhé. To by mělo především vést k vytvoření alternativ za vazbu, která musí zůstat opatřením výjimečným. Trvání vazby je odůvodněno, jen když konkrétní okolnosti ukazují na skutečnou existenci veřejného zájmu, který navzdory presumpci neviny převažuje nad požadavkem respektování osobní svobody (Bohumil Repík: Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo, ORAC, 1. vydání 2002, str. 180).

Výše uvedené požadavky Listiny a Úmluvy vyplývají i z četné judikatury Ústavního soudu, mimo jiné z nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 45/04; ústavněprávními aspekty vzetí do vazby a rozhodování o zákonnosti vazby se Ústavní soud dále zabýval např. v nálezech ze dne 17. 7. 2004 sp. zn. III. ÚS 239/04, ze dne 28. 3. 2007 sp. zn. II. ÚS 336/06 a ze dne 7. 7. 2008 sp. zn. I. ÚS 1252/08, včetně v ústavní stížnosti zmiňovaném nálezu ze dne 1. 4. 2004 sp. zn. III. ÚS 566/03 (dostupné v internetové databázi NALUS ).

Z odůvodnění rozhodnutí Městského soudu v Praze je zřejmé, že soud přezkoumal námitky stěžovatele uplatněné ve stížnosti a dostatečně se vypořádal s dosavadním průběhem trestního stíhání. Po zohlednění všech skutečností soud konstatoval, že nenastaly skutečnosti, které by rozptýlily obavy soudů o možnosti nahradit vazbu jiným opatřením či propustit stěžovatele z vazby, neboť je stěžovatel obviněn z trestné činnosti mimořádně závažné a předmětná škoda je vysoká. Veškeré relevantní skutečnosti v odůvodnění napadeného rozhodnutí Městský soud pečlivě rozebral a odůvodnil.

Ústavní soud po zvážení námitek uplatněných v ústavní stížnosti dospěl k závěru, že postup obecných soudů vedoucí k vydání napadeného rozhodnutí o vazbě, posuzován ve svém celku, nevykazuje žádné protiústavní deficity. Svoboda stěžovatele byla omezena v souladu se zákonem a tudíž ústavně dovoleným způsobem. Napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě zákona, dostatečně uvádělo důvody, na nichž bylo založeno a nelze je označit za rozhodnutí svévolné. Důvody, pro které stížnostní soud stížnost zamítl, jsou v jeho rozhodnutí přehledně a zcela srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto, nemaje potřebu cokoliv k nim dodávat, odkazuje. Principy spravedlivého procesu, aplikované ve vazebním řízení, stejně jako princip presumpce neviny, nebyly dle přesvědčení Ústavního soudu porušeny.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud stěžovatelův návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. října 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru