Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 3190/15 #1Usnesení ÚS ze dne 23.02.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Hradec Králové
SOUD - OS Rychnov nad Kněžnou
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
trestná činnost
EcliECLI:CZ:US:2016:3.US.3190.15.1
Datum podání29.10.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6

40/2009 Sb., § 209 odst.4 písm.d


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 3190/15 ze dne 23. 2. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného JUDr. Denisem Mitrovićem, advokátem, se sídlem Mírové náměstí 274, Týniště nad Orlicí, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. července 2015 č. j. 4 Tdo 741/2015-29, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. února 2015 č. j. 10 To 24/2015-446 a rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 6. října 2014 č. j. 2 T 154/2013-408, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní soud obdržel dne 29. 10. 2015 návrh podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle ustanovení § 209 odst. 1 a odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, jehož se měl dopustit, stručně řečeno, tak, že při zprostředkování prodeje bytu uvedl do smlouvy namísto bankovního účtu prodávající osoby číslo bankovního účtu, vedeného partnerem matky stěžovatele, čímž způsobil prodávající osobě škodu ve výši 554 709 Kč. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let a dále mu okresní soud stanovil povinnost nahradit způsobenou škodu. Závěr o stěžovatelově vině dovodil okresní soud zejména ze svědeckých výpovědí a záznamů elektronické komunikace mezi stěžovatelem a ostatními osobami. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") následně zamítl stěžovatelovo odvolání proti rozsudku nalézacího soudu. Přitom se ztotožnil s rozsahem provedeného dokazování i s hodnocením jednotlivých důkazů. Okresnímu soudu pouze vytkl, že se dostatečně nezabýval naplněním jednotlivých znaků skutkové podstaty podvodu, přičemž v tomto směru jeho odůvodnění doplnil. Uložený trest pak krajský soud označil za přiměřený. Stěžovatelovo dovolání odmítl pak napadeným usnesením Nejvyšší soud pro zjevnou neopodstatněnost, když stěžovatelovy námitky pouze zpochybňovaly zjištěný skutkový stav. Ten byl však dle dovolacího soudu zjištěn správně, na základě dostatečného množství provedených důkazů, které tvoří ucelený řetězec svědčící o stěžovatelově vině.

II.

Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel je toho názoru, že jeho vina nebyla v daném řízení prokázána. Zejména nebylo prokázáno, že by stěžovatel s poškozenou jednal, natož ji uváděl v omyl. Soudy vycházely pouze z výpovědi osoby na věci zainteresované. Sama poškozená přitom roli stěžovatele spíše marginalizovala. Stěžovatel je toho názoru, že byl odsouzen pouze pro svůj příbuzenský vztah s organizátorkou jednání. Právní kvalifikaci skutku pak považuje stěžovatel za nesprávnou. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

III.

Formální předpoklady projednání návrhu

4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud po posouzení obsahu projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

6. I přes argumentaci ustanoveními Listiny je zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve a s nimiž se tyto srozumitelně a zevrubně vypořádaly, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu. Taková role však Ústavnímu soudu nenáleží.

7. Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhá pouze přezkumu provedených důkazů. Vedení důkazního řízení a hodnocení důkazů však přísluší nezávislým soudům a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, zasahuje do této jejich kompetence zcela výjimečně, toliko při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. První skupinou jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Pochybení tohoto druhu stěžovatel obecným soudům nevytýká. Další skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Ani takový problém v napadeném řízení nevyvstal a stěžovatel žádnou obdobnou námitku nevznesl.

8. Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Důkazní řízení bylo provedeno v rozsahu umožňujícím vynést spolehlivý závěr o tom, že stěžovatel svým chováním naplnil všechny znaky uvedených skutkových podstat. Soudy přitom přesvědčivě vyhodnotily stěžovatelovo chování a zcela vyloučily možnost neúmyslného způsobení újmy poškozené osobě. Přehodnocování rozporu mezi jednotlivými důkazy, zejména v otázce věrohodnosti jednotlivých vypovídajících osob, čehož se zejména stěžovatel dovolává, nepatří k úkolům Ústavního soudu a jeho vlastní názory, učiněné v tomto směru, tak nemohou být důvodem zrušení odsuzujících rozhodnutí trestních soudů.

9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. února 2016

Josef Fiala v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru